Jablko stejně spadne

Anotace: Nemůžeme se bát stínu těch druhých

Nemuselo se to stát. Kdyby se zelená nezměnila na inkoustovou tužku, bylo by všechno jinak. Teď můžeme jen tiše vzdychat nad rozlitým vínem, které, jak všichni víme, je jeden z produktů televizního šílenství. Připravme se na Velký třesk, první a poslední věc, jenž zažil jeden nejmenovaný král Šplecht dvacátý třetí na osm krát pí.
A pak najednou...
„Křach“
„A“ s takovým tím americkým přízvukem
„BUM...“ Se třemi vykřičníky.
Ach jo, jedinečný okamžik se opakoval. Bez krále.
Koláče se z toho spálili na sluníčku. UV záření a množství ozónu jim nedělalo dobře. Jiný pocit z toho měl podšálek, protože ten slunce miloval. Miloval dokonce i měsíc. Kapr ve skleničce na okurky mu jeho lásku záviděl. Sám byl suchý jako Sahara a nezmohl se na jedinou kapičku citu.
Šplouch?
Někomu zašplouchalo na maják a kapr dokonce zporozoval, že on to nebyl. Snad všechno dovedou do začátku ti uličníci špendlíci s hlavičkami jako pšeničné klásky. Ano? To oni! Kapr namáhal hlasivky seč mohl, ale z jeho hrdla nevyšlo nic jiného než „Lóra?“
„Zase krok zpátky.“ pomyslel si a znuděně zazíval. Ze skleničky ho přemístili do zlaté klece a do krmítka mu nasypali trochu not a také výtažek z houslí. Spolek na ochranu domácích spotřebičů byl nekompromisní.
„Unylí zlolajníci, příšery krakenovitého původu i vy, nebeští červi!“ to se rozhořčil ten nejvyšší z nejnižších výsostí.
Kapr v kleci? Ten si notoval.
Kamínka hřála všemi barvami a my se zase báli jaderných útoků z Ugandy. Ale ložnice to jistí, tím si byli jistí úplně všichni.
A taky že ano. Nebýt hrozitánského řevu a pomerančové kůry, kdo ví, jak by dopadl osud všech zúčastněných. Vyplynulo z toho pouze.. „Když slyšíš kroky, je pozdě“