Poslední z rytířů

Anotace: Povídka, kterou jsem uveřejnil dva roky zpět. Je to trochu krok stranou oproti fantasy, kterou jsem povětšinou psal....

Byl teplý jarní večer. Mírný větřík si pohrával s korunami stromů a sfoukával z nich květy, které padaly na zem a tvořily tak pestrobarevný koberec. Slunce již zašlo a jen narudlá zář nad obzorem připomínala jeho sílu.
Seděl jsem na terásce loveckého zámečku a přemýšlel. O sobě, o bohu, zkrátka o všem možném. Hlavou se mi hodily roztodivné myšlenky. Jizva na čele mě ten den pálila víc než kdy jindy. Ne úplně zahojené zranění se při každé možnosti ozvalo silnou bolestí. Doktoři mi chtěli naordinovat nějaké drogy na utišení, ale odmítl jsem. Nemůžu si dovolit zhoršení reflexů. Mé ruce už se třásly nedočkavostí, až se zase posadím do svého letadla. Byla to vášeň stejná, jako když mě otec brával s sebou na lov. Ten pocit, když míříte na svoji mnohdy nic netušící oběť a jste pánem jejího života, je k nezaplacení. Na jeden jediný moment rozhodujete o osudu ostatních. Kvůli tomu jsem odmítl veškeré nábídky zůstat jako důstojník v zázemí a jen plánovat. Ne! Stokrát NE! Už jen pro ten pocit.
Moje oči při myšlenkách zabloudily na horizont. Začaly se na něm objevovat záblesky. Sem tam jeden, nanejvíš dva. Se zvětšující se tmou intenzita rostla. Chvílemi to vypadalo, jako by na jihu vycházelo nové slunce. Věděl jsem, že to je masivní bombardování našich děl. Stejně tak mi bylo jasné, že zítra bude moje jednotka vyslána na průzkum škod, které jsme způsobili protivníkovi. I nepřítel zajisté plánoval nasazení svých mužů, aby nám tuto práci co nejvíc znepříjemnil.
Ten pohled byl úchvatný a deprimující zároveň. Slunce na západě z posledních sil vykreslilo na mlžném horizontu krvavé červánky. Samo vystavělo pomíjivý pomník padlým. Seděl jsem stále a kochal se teplým jarním večerem.
„Krásný večer, není-li pravda?“ ozvala se zničehonic otázka za mými zády. Neotáčel jsem se ve snaze nepůsobit svojí hlavě další bolest při prudkém pohybu.
„Ba překrásný. Krutý pro ty, jež musí bojovat na frontě pod těžkým bombardováním a krásný pro nás, jenž jej pozorujeme zdáli jako něco, co se nás netýká,“ odpověděl jsem klidným hlasem. Nějak mě ani neznepokojilo vyrušení a neohlášená návštěva.
„Mnoho mužů dnes zemře pro to, aby jiní mohli žít. Je to koloběh života. Smrt je jen jeho součástí. Dlé mého je život jen zdlouhavé umírání,“ pokračoval v rozhovoru hluboký uklidňující hlas,“ a záleží jen na nás, jaké to umírání bude.“
„Nikdo si nevolí způsob svojí smrti,“ kontroval jsem okamžitě a napřímil jsem se v křesle. Ruka na rameni mě opatrně, přesto pevně zatlačila zpět a znemožnila mi podívat se do tváře tajemného cizince.
„Kdybys přeci jen měl možnost volby, jaká by byla? Co kdybych ti přišel nabídnout dvě možnosti? Válka zanedlouho skončí s tebou i bez tebe. Kdo prohraje je vcelku jedno, protože je jasné, že ti už nedovolí dál létat. Zranění, které jsi utrpěl je příliš nebezpečné pro člověka, kterým jsi ty. Zemřeš v kruhu svojí rodiny sedm let po téhle nesmyslné válce jako zapomenutý hrdina. Budeš vyznamenán in memoriam za své zásluhy, ale na hrob ti květiny nikdo nepřinese. Existuje ale i jiná možnost. Zemřít se ctí. Zemřít jako hrdina, který nebude nikdy zapomenut a dojít tak nesmrtelnosti. Dostane se ti pocty samotným nepřítelem, nikdy nebudeš zapomenut. Valhala ti otevře své brány a ty se posadíš na místo vedle svých předků. Jaká by byla tvá volba?“ poslední otázka rozřízla vzduch.
Nedbaje na svoje zranění jsem se otočil a ke svému překvapení shledal, že terasa je opuštěná. Hlavou opět vířily myšlenky a já je nemohl zastavit ani zodpovědět.

* * *

Rychle jsem se podíval dolů. Asi padesát metrů pode mnou zarachotil kulomet a ozval se zvuk praskajících vzpěr. Netrvalo dlouho a v mém zorném poli se objevil nepřátelský Sopwith Camel bez části křídla. Jeho pilot byl bez šancí na přežití. Přitáhl jsem knipl k sobě a vystoupal o bllíže k mrakům. Znovu můj pohled prozkoumal okolí. Opravdová bitva ze rozzuřila nad krajinou zpustošenou několik let trvající válkou. Na svojí třetí hodině jsem spatřil svého wingmana, jak se řítí v kličkách k zemi, aby setřásl dotírajícího brita za sebou. Potlačil jsem páku dolů a vykopl směrovku doprava a potopil se za nepřítelem.
Kovový zvuk střílejíciho kulometu poslal k zemi nezkušeného britského pilota. Vyrovnal jsem letadlo. Mírné přetížení mi trochu zatemnilo před očima a jizva na hlavě začala pálit jako čert. Tohle se stávalo často. Krev se nedostala do hlavy a dva měsíce stará zranění o sobě dala ihned vědět. Trochu se mi z toho zamotala hlava, ale stále jsem manévroval tak, abych nebyl snadnou kořistí.
Za mnou o sobě dal vědět dvouhlavňový Vickers. Kulky mi bzučely kolem uší a několik se jich zarylo do plátna křídel bez většího poškození. Instiknkivní přizvednutí čumáku letadla mi nejen zachránilo život, ale nachalo mého soka neškodně proletět pode mnou. Jako správný lovec jsem ihned využil příležitost dostat svojí oběť a plynule přešel do útoku. Dvě dávky stačily, aby se další britský letec poroučel ve vývrtce k zemi.
Boj nebral konce. Nalétl jsem těsně nad zem při dalším souboji. Jedno přetížení za druhým mi způsobovali velkou bolest hlavy. Bylo to až k nevydržení, ale zatnul jsem zuby a zas a znovu dostával svého soka pod tlak. Lovecký instinkt byl u mě vždy silnější, než bolest. Jeden výkrut stíhal druhý a já znovu pocítil to zázračné opojení z boje.
Sopwith Camel přede mnou zkušeně manévroval nízko nad zemí, využívajíc větší rychlosti svého letadla. Přitáhl jsem a vystoupal znovu k mrakům. Tenhle souboj dopadl nerozhodně. Mlha před očima s přibívajícími metry houstla a já se znovu, dnes již poněkolikáté, propadal do temnoty díky přetížení. Potlačení páky od sebe měl být zaručený recept, ale tentokrát něpomáhal. Po kůži mi tekl studený pot a jizva na čele nesnesitelně pálila. Letadlo se dostalo do mraků a začalo se chvět. Jasný signál toho, že motor již neutáhne stoupání. Nevnímal jsem to. Pocit euforie z lovu se mísil s bolestí. Vše okolo bylo tak nepodstatné.
Chvění ustalo. Temno před očima pomalinku ustoupilo. Dostal jsem se nad mraky. Snad na vteřinu, snad na minutu. Ta chvíle byla nekonečná. Jarní slunce se snažilo ze všech sil probodnout těžkou slupku oblačnosti. Úchvatný pohled, který se jen tak někomu nenaskytne.
Odjakživa si člověk představoval nebe a já tam teď byl. Svět pode mnou byl tak naprosto nepodstatný a nicotný. Byl jsem tu jen já a slunce. Podlaha z mraků se vlnila kam až oko dohlédlo. Pravé nebe, touha každého smrtelníka dostat se na věčnost na místo, jako je toto.
Podíval jsem se přímo do slunce. Zářilo jako brána ze zlata. Tmavé nitky mi zatančily před očima a já zamžoural. Něco jsem spatřil. Tečku v ostré záři slunčního kotouče. Malou, téměř nezřetelnou. Zvětšovala se a rostla. Nemohl jsem z ní spustit oči. Začala nabírat nezřetelné tvary lidského těla. Znovu a znovu moje se moje oči snažily prohlédnout ten závoj nezměrného jasu. V němém úžasu jsem zíral před sebe. Ano. Už se to rýsuje. Vsadil bych cokoliv, že ta postava je…
Ta chvilka trvala jen pár vteřin. Snad tři, snad pět. Letadlo zaprotestovalo a ve vývrtce se zabořilo po zádech do mraků. S burácením se k sobě vrátil i motor, doteď zužovaný nedostatkem paliva. Řítil jsem se k zemi a pomalu začal vybírat pád. Povedlo se mi to několik metrů nad zemí.
Boj ještě stále zuřil v nezměněné síle. Ustálil jsem let a snažil se potlačit v sobě zážitek z jiného světa. Odjakživa jsem byl silně věřící, ale to, co jsem viděl mi vehnalo slzy do očí. Viděl jsem brány Valhaly. Pocit štěstí a blaženosti mě zaplavoval až do konečků prstů. Nevnímal jsem nic, co se dělo kolem mě. Několik desítek metrů za mnou zarachotil kulomet. Nevnímal jsem to. Nevnímal jsem nic, jen vítr na tváři. Krajina pode mnou ubíhala stále rychleji a já ji přestával vnímat. Černý tunel před mýma očima se zase pomalu uzavíral, jako dnes již několikrát. Tentokrát však bylo na jeho konci světlo…
* * *

„Tak sis přeci vybral,“ uslyšel jsem známý hlas.
„Kdo jsi?“ zeptal jsem se.
„Jen posel, nic víc, nic míň. Jen nosím zprávy,“ odpověděl s jistou dávkou sarkasmu.
„Jsi krutý,“ rozzlobil jem se.
„Krutý? Ne, já nejsem krutý. Jen dávám právo volby těm, kdo si jej zaslouží,“ kontroval okamžitě neznámý a sebral mi veškeré argumenty.
„Jak rozhodneš o tom, kdo je toho práva hoden?“ zajímal jsem se dál.
„To ne já, to oni rozhodují. Teď ale jdi, jsi očekáván,“ utnul náš rozhovor. Stejně jako předešlý večer zmizel bez jakéhokoliv rozloučení. Neváhal jsem a uposlechl jeho výzvy a stanul v síních Valhaly.