4. První dny

Anotace: Zdá se, že Lily se nakonec přece jen zabydlí...

Sbírka: Stellina melodie

Myslela jsem, že dostanu čas se zabydlet. Jenže naši mi to neusnadnili. Už po týdnu mě začali hnát do školy.
„Ale mami, vždyť jsme se sotva přistěhovali. Vůbec nikoho tu neznám,“zoufala jsem si.
„Právě, ve škole budeš mít možnost potkat spoustu lidí a kamarádů,“odpověděla mi hned.
„No a co moje věci? Ještě jsem si je nevybalila všechny. A když budu chodit do školy, nebudu už na to mít dost času.“
„Lily jsme tu už týden. Mohla si to zvládnout. Jenže tys nechtěla. Teď jen hledáš výmluvy.“
„No jo, jenže…“
„Dost! Už nic neříkej. V pondělí jdeš do školy a basta. Přestaň se hádat. Nechceme mít žádné problémy, takže do školy musíš. Odkládat to je zbytečné. My s tatínkem se taky musíme poohlídnout po nové práci.“
Uraženě jsem mlaskla, otočila se a odešla do svého pokoje. Takhle to teď vypadala pořád. Máma byla samá povinnost, do které mně se zaručeně nechtělo. Všechno jsem musela udělat a stihnout. Naše rozhovory čím dál častěji sklouzávaly do slovní přetahované. S mámou už se nedalo v pohodě mluvit.
Ovšem s tátou to bylo ještě horší. Doma netrávil moc času. Jak říkal – i když jsme tu noví, máme účty a ty se musí zaplatit. První dny tedy bloudil po městě, snažil se seznámit s některými našimi sousedy a udělat na ně dobrý dojem. Vyptával se na práci nebo aspoň dočasnou výpomoc. Prozatím měl štěstí. Zdálo se, že v tomhle ztraceném městečku se pořád něco dělá a někdo potřebuje pomoc. Táta se vracel domů až večer. Byl unavený a spokojený. Co se týče mámy, i ta vypadala spokojená. Jediný, kdo se necítil fajn, jsem byla já.
Chyběl mi Londýn. Všechen ten hluk, barvy, lidé…Často jsem vzpomínala na obyvatele našeho domu. Stýskalo se mi po nich. I když jsem si zamilovala svůj nový pokoj a trávila v něm většinu svého času, nelíbilo se mi tu. Nelíbil se mi dům, věčně sychravé počasí, samota, do které jsem náhle upadla. Potřebovala jsem být mezi lidmi. Přesto jsem nástup do školy oddalovala, jak se dala. Znervózňovalo mě to. Všechny ty povinnosti, které mě čekaly. Noví spolužáci – děti z vesnice (tak mi Darkville připadalo), které mě mezi sebe sotva přijmou. Věděla jsem, jak to chodí. Už navždy pro ně budu ta nová divná holka, která se přistěhovala z Londýna. Tajně jsem doufala, že na tohle máma prozatím zapomene. Omyl. Byla až příliš pečlivá, když chtěla…
Unaveně jsem sebou plácla na postel. Ta se trochu rozhoupala a já si chvíli připadala jako na vlnách moře. Přála jsem si usnout. Poslední dobou se mi spánek vyhýbal obloukem. V noci jsem se pořád budila. Nebo spíš – něco mě budilo. Bylo to zvláštní. Někdy jsem slyšela kroky, jindy jen takové šustění. Párkrát jsem zaslechla pár tónů. Byla to většina jen chvilka, ale přesto mě dokázala dokonale probrat. Dalo mi pak práci znovu se ponořit do snů. Ráno jsem se sotva vyhrabala z postele a celý den jsem pak bývala unavená a nepříjemná. Přesto, když jsem večer ulehla do peřin, jsem znovu nemohla spát a probděla polovinu noci. Přikládala jsem to novému prostředí, stresu, zmatku…Před spaním jsem totiž často přemýšlela. A zřejmě to byly mé myšlenky, které mě nenechaly spát. Stačil pak jen obyčejný záchvěv větru a já byla vzhůru.
Otevřela jsem oči a hlasitě vzdychla. Myšlenky už zase probíhaly v mém mozku bez konce. Nemohla jsem odpočívat ani teď. Vzdala jsem to a otevřela knihu rozečtenou ještě z Londýna. Jmenovala se Tajemství temného domu…
Probudila jsem se s knihou připláclou na obličeji. Včera v noci jsem ji dočetla. Opět jsem nemohla usnout. Odložila jsem ji stranou a pomalu se vyškrábala na nohy. Víkend skončil. Dnes bylo pondělí – můj první školní den tady v Darkville. Netěšila jsem se, ale nedalo se už nic dělat. Postavila jsem se, pomalu se doploužila do koupelny, hodila tam na sebe nějaké oblečení a udělala ze sebe člověka. Potom jsem navštívila kuchyni a dala si vynikající snídani, kterou připravila máma. Chvíli jsem ještě zdržovala, jenže pak už byl čas jít.
Srdce jsem měla až v žaludku, když jsem vystupovala z našeho auta před novou tři patra vysokou budovou někde uprostřed města. Neměla vidle u dveří ani kupy sena, které bylo nutné přeházet jinam. Vypadala jako normální škola, docela podobná té, do které jsem chodila v Londýně.
„Drž se, Lily. Ve tři se pro tebe zastavím,“usmála se máma a zamávala mi.
„Jasně,“řekla jsem přiškrceně a taky na ni mávla.
Motor se zase rozjel naplno a naše auto i s mámou bylo za chvíli pryč.
Zhluboka jsem se nadechla, pořádně uchopila svou tašku přehozenou přes rameno a vyšla směrem ke škole. Snažila jsem se moc nezírat, ale přesto zjistit pár užitečných informací.
Bohužel se mi to vymklo z rukou – nejen, že jsem nezjistila vůbec nic, ale ještě jsem sebou sekla před spoustou lidí. Tím jsem na sebe přilákala jejich pozornost. Nebylo to přesně to, co jsem chtěla.
„Ahoj, není ti nic?“ slyšela jsem najednou a uviděla před sebou nataženou ruku.
Zvedla jsem pohled nahoru. Přede mnou stála malá černošská dívka s vlasy spletenými do copánků a s kupou učebnic v rukou. Usmívala se od ucha k uchu a chtěla mi pomoct vstát.
„Ne, díky, já jen…jsem nešika,“koktala jsem a přitom se zvedala.
Bylo to v háji. Kalhoty jsem měla úplně špinavé a na kolenou trochu prodřené. Cítila jsem, jak mě pod nimi pálí kůže. Mé ruce na tom nebyly o moc lépe – když jsem si je chtěla strčit do kapes, bolestí jsem sykla.
„Jsi vážně v pořádku?“zeptala se znovu dívka a podezíravě si mě prohlédla.
„Jasně. Je to jenom …ehm…škrábnutí.“
Usmála jsem se na ni a doufala, že tu ještě chvíli zůstane. Byla prvním člověkem, se kterým jsem v Darkville mluvila.
„Dobře. Mimochodem – já jsem Gwen,“řekla a nabídla mu ruku.
„Lily,“představila jsem se i já. Jenže ruku jsem jí rozhodně podat nemohla. Obě jsme se začaly smát.
„Jsi tu nová? Ještě jsem tě tu neviděla,“zeptala se a vyrazila směrem ke školním dveřím.
„Jo, před týdnem jsme se přistěhovali. Dneska jsem tu poprvé. Budu chodit do deváté třídy. Docela vopruz…,“vzdychla jsem a kráčela dál vedle ní.
„Do devítky? Tam já chodím taky!“vykřikla nadšeně.
Překvapeně jsem se na ni podívala. Zdála se mi tak …malá a dětská. Ale vlastně jsem měla radost. Aspoň jedna známá tvář mezi davy neznámých…
S těmi davy jsem to samozřejmě přeháněla. Darkville bylo malé město. Takže na základní školu nechodilo zas tak hodně dětí. Do třídy by se nás klidně vešlo ještě dvacet. Ale mně to vyhovovalo takhle.
Kromě Gwen jsem ten den poznala ještě Haylie, Boba, Johna, Mary, Petera, paní učitelku Mooreovou a další. Všichni byli přátelští a hodně se vyptávali na Londýn. Dozvěděla jsem se, že většina z nich by se tam jednou ráda přestěhovala. A tak jsem vyprávěla a vyprávěla, až uteklo celé dopoledne. O tom, kde bydlím, nepadlo ani slovo.
Když odpoledne máma zastavila u chodníku a zatroubila, jen nerada jsem se odtrhla od rozesmátého hloučku ostatních. Pomalu jsem si začínala myslet, že život v Darkville nebude zas tak strašný…