Jugoslávie - sas

Anotace: Příběh člena zatýkacího týmu při SAS v bývalé Jugoslávii. Poprosil bych o komentáře, děkuji

Radim Petrovič – mezi červnem 1991 a srpnem 1992 vojenský velitel a starosta města Visovic v centrální Bosně v oblasti, která byla pod kontrolou srbských sil. Během jeho působení ve městě Visovic bylo popraveno, nebo zmizelo beze stopy na 150 lidí, povětšinou městské inteligence, vždy však nesrbské národnosti. Později se vyšetřováním zjistilo, že mnozí z nich byli podrobeni krutému mučení a umírali pomalu a ve velkých bolestech. Dnes je Radim Petrovič hledaný válečný zločinec, na kterého byl vydán mezinárodní zatykač a na kterého se již velmi těší pánové od Mezinárodního soudního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu ( ICITY ).

O nasazení speciálních vojenských jednotek v oblastech bývalé Jugoslávie bylo rozhodnuto již dávno a byly to v podstatě jedny z prvních jednotek mezinárodních sil, které byly v oblasti rozmístěny. Po vytvoření nárazníkových demilitarizovaných pásem a jakési stabilizace situace se špičky velení mezinárodních sil začaly zabývat možnostmi zatýkání válečných zločinců a jejich dovedení před mezinárodní trestní tribunál. Jako logické se jevilo využití právě speciálních sil k zatýkání válečných zločinců, u kterých byl předpoklad, že budou při zatýkání klást odpor. Skoro u všech těchto zločinců se předpokládalo, že budou klást odpor –mnohdy šlo o bývalé vojenské důstojníky Jugoslávské armády a měli okolo sebe vždy dost ochránců právě ze strany bývalých vojáků, povětšinou parašutistů.


II.

Duben 1996 – poblíž města Novi Bor – severní Bosna

Plán zněl jednoduše: Budeme na okraji města čekat ve dvou neoznačených terénních vozidlech a budeme čekat na echo od předsunuté hlídky, že tango je už na cestě. Podle předběžných údajů by měl jet v sériové limuzíně BMW a měl by s ním být ve voze ještě řidič a jeden člen jeho ochranky. V provozu bychom se my měli dostat před BMW, zastavit na semaforech s spolu s klukama z druhého auta, které pojede za bavorákem zpacifikovat její posádku a sebrat chlápka ze zadního sedadla. V tu dobu bude v provozu rušička signálu mobilních telefonů, aby si posádka nemohla zavolat pomoc či jinak telefon použít. Poté, co se zmocníme Petroviče, ho odvezeme na určené místo za městem, kde již bude čekat vrtulník, se kterým odletí část týmu s Petrovičem na základnu KFOR a odkud bude následně odtransportován zvláštním letem přímo do Haagu, kde bude Radim Petrovič postaven před soud.
Všichni ale víme, že naprosto vše se může podělat v tu nejnevhodnější chvíli a že pan Murphy určitě zařídí, abychom věděli o jeho přítomnosti. Proto jsem stejně jako ostatní svou výstroj na základně několikrát překontroloval a v hlavě si už asi po desáté přehrál celý plán. S sebou budu mít již mnohokrát prověřený samopal MP5, k němu 4 zásobníky, dále starou dobrou pistoli Browning BDA celkem se třemi zásobníky v taktickém pouzdře, dále nomexovou nehořlavou bojovou kombinézu, neprůstřelnou vestu, taktickou vestu, kuklu, vysílačku, jednorázová pouta, lepící pásku, jeden bojový a jeden zavírací nůž, 2 flashbangy, jeden slzný a jeden třaskavý granát. Samozřejmě vysílačku s headsetem . Ačkoliv jdu tentokrát do akce nalehko, nesu si s sebou 12 kilo výstroje a výzbroje – hold těžký život vojáka. Naštěstí jsme tyhle věci nacvičovali snad tisíckrát – ať už doma v Herefordu, tak tady na základně. Naštěstí jsme ve své práci jedni z nejlepších na světě a víme to o sobě.
O této konkrétní akci jsme se dozvěděli před dvěma týdny. Tehdy přišli obšírnější informace od sledovacího týmu o místě pobytu jakéhosi Radima Petroviče a také o tom, že jeho dům je v podstatě malá pevnost a že Petrovič neudělá krok bez své ochranky, což jsou zkušení bývalí vojáci. Po důkladném studiu jeho domu a jeho zvyklostí bylo zjištěno, že útok na dům by byl pouze zbytečným krveprolitím, ale že existuje reálná možnost zatknout Petroviče jinak. Během jeho cest do města jezdí pouze se dvěma muži z jeho ochranky a navíc jeho BMW není nijak upraveno, není tudíž neprůstřelné a ani vybavené komunikační technikou. Následně bylo tedy rozhodnuto, že k zatčení dojde během jeho cesty do města. Naštěstí tyto cesty vykonával pravidelně. Jako konkrétní místo zásahu byla zvolena trojramenná křižovatka ve tvaru T, kde je provoz řízen světelnou signalizací na okraji města. Výhodou byla přehlednost úseku, ale i to, že hustota provozu dovolovala nenápadně dostat muže ze zásahového týmu před i za vozidlo s Petrovičem. Technici samozřejmě zařídí, abychom si mohli červenou na semaforech naordinovat dle našich potřeb. Od té doby jsme nacvičovali celou akci, až už jsme každý přesně znal každý pohyb a úkol svůj i kolegů. Po celou dobu byl samozřejmě střežen Petrovičův každý pohyb. Když půjde vše podle plánu, nemělo by od zastavení BMW po odjezdu se zatčeným Petrovičem uběhnout více jak 15 sekund. Zemi by pak měl opustit na palubě speciálu do tří hodin od zatčení.
Po deseti dnech byl vydán konečný rozkaz k provedení operace, která dostala naprosto nevtipný název – Operace Vlaštovka. Od té doby byl celý náš tým v nepřetržité pohotovosti a čekal.
Podle všeho by měl dnes Radim Petrovič jet do města, a proto byl tým vyslán do terénu, aby mohl okamžitě zareagovat a provést operaci. Teď jsem tedy seděl na levém zadním sedadle Mercedesu Sprinter s černými okny a čekal s klukama na ono zmíněné echo. V akci jsem byl již několikrát, pokaždé mám ale strach a přehrávám si všechny možné scénáře. Kdo tvrdí, že se před akcí nebál a že neměl z ničeho strach – kecá. Nejhorší je ale to čekání. Nervy jsou napružené až k prasknutí, člověk čeká jen na povel k akci a ten pořád nepřichází. Já spolu s Robem a Stevem, který nás bude krýt, mám za úkol po zastavení doběhnout k BMW, vyrazit zadní okénko za řidičem a dostat Petroviče z auta, sebrat ho a odvést zpátky k našemu autu, kdy pak Paul pojede okamžitě pryč směrem k vrtulníku. Po celou dobu akce nás budou krýt kluci z druhého mercedesu, tentokrát géčka s černými skly, kteří se mají mimo jiné vyrovnat s ochrankou a zabezpečit nás před jiným útokem z vnějšku. Poté nás budou následovat k vrtulníku. Kluci z třetího auta pak zajistí ochranku a předají zbytek silám KFOR a místní policii. Ta se však o celé akci dozví až v okamžiku, kdy bude akce již v plném proudu a Petrovič bude pod naší ochranou.


III.

Zásilka je na cestě, vše podle plánu – hlásí předsunutý tým. Objekt jede sám se dvěma kámošema. Tak na tuto info jsem čekal jako na spásu. Konečně, koukám, že i kluci jsou najednou uvolněnější. Jen doufám, že se nestane nic nepředpokládaného. Tak ještě jednou – zbraň je připravená, taktické brýle mám na čele – ty si stáhnu na oči až bezprostředně před akcí. Spojení funguje. Tak to snad vyjde. Rozjíždíme se a řadíme do předměstského provozu. Druhé auto míjíme po nějakých 150 metrech, kluci vyjedou až po projetí BMW se zásilkou. Paul pošilhává do zrcátka a vyhlíží BMW. Ví stejně dobře jako všichni, že tam ještě nemůže být, ale nedá mu to. O pár vteřin poté již slyším ve sluchátku, že tmavé BMW se zásilkou právě projelo kolem druhého mercedesu a že kluci se řadí za něj ob jedno auto. Zpomalujeme. Potřebujeme, aby nás bavorák dojel. Paul už hlásí, že vidí objekt v zrcátku a nám viditelně stoupá adrenalin. Máme 100 metrů k semaforu, před námi žádné auto, za námi nějaké Jugo a pak už pouze náš objekt. Jugo nás předjíždí kousek před semafory. V ten okamžik si stahuji brýle na oči a Paul dálkovým ovladačem zapíná červenou na semaforu. Naše vozidlo zastavuje, asi 2 metry za námi BMW a kousek za nimi najíždí kluci z druhého týmu. Tak, teď nezazmatkovat. Vyskakuji z vozidla, zvedám zbraň a běžím k BMW. Vždy v akci se mi zdá, jako by se zastavil čas. Vidím prázdnou ulici. Všímám si překvapeného pohledu řidiče, jak otvírá pusu a zírá na mne skrze čelní sklo, pak už si ho nevšímám, to je Robova starost. Dále vidím, jak si spolujezdec sahá pod sako, pohyb již ale nedokončil, Steve mu udělal svou MP5kou jednu úhlednou dírku vysoko na pravém bicepsu. To už ale jsem u dveří vozidla. Dýchat, nesmím zapomenout dýchat. Kontroluji situaci a otvírám dveře. Kdyby nešli otevřít, musel bych rozbít sklo, to ale nakonec nebylo nutné. Zkláním zbraň s přehazuji si ji na záda.Vidím Petrovičův překvapený výraz. Je naprosto zaskočenej. Tu máš, hajzle – jednou ranou jsem mu zlomil nos. Vím, že to není zrovna nejčistší, ale je to zatraceně účinné. Má se aspoň čím zabývat a nebude vymýšlet hlouposti. Vytahuji ho dost neurvale ze sedadla. Mick z druhého auta mi ho pomáhá spoutat a už má na hlavě kapuci a běžíme do Sprinteru. Jsem udýchaný, ale zatím to vypadá, že akce běží podle plánu. Naskakujeme do auta a skoro v zápětí cítím, že naskakují i kluci a Paul pouští spojku a vyrážíme. Zadní dveře zavíráme až cestou. Následuje připoutání Pertoviče k sedadlu a prohlídka, zda-li není ozbrojen. Pak si sedám na zem a jsem úplně vyřízenej a stahuji si brýle. Mám žízeň, vždy si po akci říkám, že už jsem na to starej, ale vždy to zavrhnu jako blbost. O řidiče a spolujezdce se již postarají jiní, naše část plánu spočívala v Petrovičovi. Vím, že za námi jelo další naše auto a ti budou zajišťovat zbytek. Teď jde o to, dát pozor na Petroviče. Ten je ale celý rozklepaný a podle pachu jsem poznal, že je vyděšený až k smrti. Nikdo nás nesleduje, jen asi po 200 metrech se k nám připojují kluci s druhým vozidlem. Je čas vydechnout a trochu se zklidnit.

IV.

Zbytek akce proběhl také podle plánu. Vrtulník byl tam, kde měl být. Petroviče jsme předali a stáhli se na bázi. Při následném vyhodnocení celé akce jsme se dozvěděli, že venku z auta jsme byli 14 sekund. Řidiče zpacifikovali kluci bez problémů, spolujezdec utrpěl střelné zranění. Za celou akci padl jeden výstřel. V podstatě to byla úspěšná akce. Dnes večer to půjdeme zapít. Zítra mne ale čeká další průměrný pracovní den příslušníka SAS.