střelec

Anotace: prosim pište komentáře, ať vím, co zlepšovat, díky

- Kosovo, poblíž vesnice Nižnij Zadar 7.9. 2012

I.

Muž v maskovacím převleku pro odstřelovače zpozorněl. Ležel na stráni na okraji lesa již několik hodin a bylo mu horko. Byl zde sám, ostatně pracoval nejraději sám, ale samozřejmě záleželo na konkrétní akci. Na šotolinové cestě, která vedla v úzkém údolí asi 600 metrů od něj a mírně stoupala podél potoka, se objevila postava muže. Byla to odlehlá cesta, která kdysi spojovala asi 3 kilometry vzdálenou vesnici s bývalou farmou a dále pak mizela v terénu této kopcovité krajiny. Dnes byla již cesta téměř nepoužívaná, pouze občas tudy chodili místní lidé pro vodu k údajně léčivé studánce. Muž přiložil proto k očím výkonný vojenský dalekohled, aby si postavu prohlédl . Po chvilce byl, jako dnes již několikrát, zklamán. Muž na cestě byl starší a výrazně tlustý, vypadal spíše jak hrouda sádla – to nebyl člověk, na kterého zde čekal. Znovu tak odložil dalekohled a protáhl si krk. Nespouštěl však oči z cesty. Ačkoliv byl střelec zvyklý na dlouhé čekání, pozorování a byl ve formě, několik hodin na jednom místě je velmi namáhavých, člověku ztuhnou všechny svaly a po několika hodinách ve stejné poloze ho bolí skoro celé tělo. Střelec ale na bolest neměl myšlenky, musel být ve střehu a bolest si skoro nepřipouštěl. Měl chuť na cigaretu a pořádný hrnek čaje, ale věděl, že si oboje bude muset ještě nějaký čas odpustit. Postarší muž mezitím prošel a asi po hodině se opět vrátil a zmizel střelcovi z očí.
Za další hodinu se již začalo stmívat a ležící muž už si skoro začal říkat, že jeho cíl se neobjeví a chtěl se pomalu stáhnout a odjet do města, kde byl ubytován, když se na cestě objevila další postava. Po prohlídce postavy dalekohledem byl střelec tentokrát spokojen – osoba, kterou spatřil, přesně odpovídala muži, na kterého zde čekal. Muž odložil dalekohled a uchopil neidentifikovatelnou pušku SVD Dragunov s výkonnou německou optikou a pomalu zacílil. Osobně měl radši jiné zbraně, chápal ale, že v bývalé Jugoslávii je sovětská puška prostě nezjistitelná, dá se nejlépe sehnat a už vůbec neukazuje na národnost, či příslušnost střelce. Nitkový zaměřovač pomalu ustálil na kořeni nosu běžce. Nechal ho doběhnout na vzdálenost 550 metrů, kde běžec musel trochu zpomalit kvůli úzké lávce. V ten okamžik střelec zmáčkl pomalu ale rozhodně spoušť zbraně. Údolím se rozlehl zvuk výstřelu – střelec však pochyboval, že by si ho někdo vůbec všimnul. Zvláště na podzim, v době lovu zvěře, je tento zvuk v této části země běžný. Ostatně v této zemi je jakýmsi znakem mužství vlastnit střelnou zbraň. Na tom nic nezměnila ani amnestie na zbraně, vyhlášená ze strany NATO před deseti lety. Muži s puškou bylo jasné, že kdyby ho někdo viděl, musel by vystřelit znovu. To však naštěsté nebylo třeba.

Na lidskou lebku má projektil ráže 7,62 X 39 naprosto destruktivní účinek, střelec zasáhnul muže přesně do levého oka a ustřelil mu polovinu hlavy – šance na přežití takového zásahu takovou zbraní je naprosto nulová. Byl to velmi dobrý výstřel vzhledem k podmínkám, které střelec měl, byl to však profesionál a ani si nepřipouštěl, že by netrefil. Střelec ještě překontroloval situaci dalekohledem a ujistil se, že nevzbudil nežádoucí pozornost a pomalu se začal stahovat ke svému terénnímu automobilu, který měl zaparkován na jednom odpočívadle asi 5 kilometrů stranou u cesty, která se posléze napojuje na hlavní silnici, která vede do Pristiny. Ještě předtím se však zbavil pušky i maskovacího převleku – vyjmul ze zbraně závěr, který později zahodí a zbytek naházel do předem připravené jámy asi 200 metrů od své střelecké pozice polil místní pálenkou, zapálil a zahrnul drny. Dvě hodiny od výstřelu již jel se svým vozidlem po silnici k Pristině. Pro kohokoliv, kdo by ho náhodou viděl, to byl jen další zápaďácký turista, který zde hledá vzrušení – ostatně, turisti zde již nebyli tak neznámý druh – v posledních několika letech se situace změnila.


V osamělém běžci toho dne zemřel nejen obchodník Vadim Petrovic, ale také Vasil Zigulic, muž, který byl zodpovědný za mnoho vražd nevinných civilistů – nesrbského obyvatelstva v době občanské války v bývalé Jugoslávii a v současné době jeden z největších překupníků s bílým masem v oblasti bývalé Jugoslávie. Toho dne se jednání s obchodními partnery Zigulicovi protáhlo až do večera. Než se začne věnovat vystrašené dívce, která byla o 25 let mladší než on, šel si ještě zaběhat, aby si vyčistil hlavu. Jeho každodenní kondiční běh ho však dnes stál život. Ačkoliv byl tento bývalý důstojník Jugoslávské armády přímo posedlý svou osobní bespečností a jeho vila ve vesnici Nižnij Zadar v horách severního Kosova vypadala jako pevnost, běhat chodil vždy sám – byl zvyklý při běhu přemýšlet.
Vasil Zigulic byl bývalý starosta a vojenský velitel okresu Vasilievic na severu dnešní Bosny a Hercegoviny. Zde působil prakticky neomezně v letech 1991 až 1992. Během svého působení zde byl Vasil Zigulic známý svou bezohledností a krutostí vůči civilnímu nesrbskému obyvatelstvu. V srpnu 1991 bylo 200 nesrbských obyvatel města – ponejvíce z řad intelektuální elity – odvezeno vojenskými nákladními automobily na farmu nedaleko za městem. Zde byli tito lidé bez jakéhokoliv procesu střídavě týráni hlady a mučeni. Nakonec toto mučení 17 lidí nepřežilo a to včetně dvou žen. Běžní lidé si nemohli být jisti bezpečím nikde. Ke slovním či fyzikým atakům na nesrby docházelo i v nemocnici či ve frontě na jídlo. Mnoho lidí za jeho krutovlády prostě uprostřed noci zmyzelo a již je nikdy nikdo neviděl. Celkově narostl počet pohřešovaných a nenalezených lidí za jeho vlády na 216.
Vasil Zigulic byl také jedním z prvních lidí, na které byl vydán mezinárodní zatykač, to se stalo téměř bezprostředně po podpisu Daytonské smlouvy v zimě 1995. Vzhledem k dobré spolupráci západních výzvědných služeb, jednotkami UNPROFOR a místních lidí se podařilo celkem rychle Vasila Zigulice vystopovat. Skrýval se, obklopen svými bodyguardy z řad srbské milice, v domku asi 10 kilometrů severně od městečka Kokotič, nedaleko hranic se Srbskem v Bosně. Najednou však zmizel – jako by se propadl do země. O nějakou dobu později se odnikud vynořil obchodník Vadim Petrovic, který začal působit právě v Kosovu.



II.


Cesta do Pristiny proběhla bez problémů, vozidlo odstavil na okraji města odemčené a s klíčky v zapalování – o hodinu později se po vozidle slehla zem. Taxíkem dojel na letiště, kde se ubytoval v letištním hotelu. Ještě předtím si vyzvedl své zavazadlo z úschovny zavazadel na hlavním nádraží. Na pokoji se umyl, převlékl a stihnul ještě lehkou večeři. Druhý den nastoupil na ranní let Lufthansy do Franfurktu nad Mohanem a odtud to byl již jen krátký let s KLM do Gattwicku. Zde si na parkovišti s dlouhodobým stáním, které měl zaplaceno předem vyzvedl svého Landrovera a vyrazil na sever k domovu. V tu dobu by v jeho osobě již nikdo nehledal střelcem či turistu. Vypadal spíše jako uhlazený anglický obchodník či spisovatel, což on - John Ihrer nikomu nevyvracel.

John Ihrer bydlel v hezkém domku nedaleko Shove Plain v Oxfordshiru. Byla to taková malá usedlost asi kilometr za městem, kdy ze střechy bylo vidět do krásného údolí řeky Temže a kde se krajinou linuly úzké silničky mezi kamennými zídkami. John miloval zdejší krajinu. Po odchodu z armády to tu koupil jako napůl zbořené a vlastními silami se snažil usedlost opravit. V tu dobu pracoval pro jednu pojišťovnu v Oxfordu. Jednoho dne si však uvědomil, že život v kanceláři není pro něj a práci u pojiťovny opustil. Dokud měl ještě našetřené peníze, pracoval do úmoru na své usedlosti. Žil sám, vojenský život není pro manželky a on byl na samotu zvyklý. Když měl volno, tak na horském kole objížděl okolní vesničky, kde ochutnával pivo v místních hospůdkách, z nichž některé byl otevřeny již v 17. století. Svým přístupem a pracovitostí si získal i obdiv místních lidí, ačkoliv toho nikdy moc nenamluvil. Ti si původně mysleli, že se jedná o dalšího zazobaného měšťáka, který si dům nechá za těžké peníze opravit a pak sem bude jezdit na víkendy. Nakonec si lidé zvykli na málomluvného pracovitého chlapa, který prostě čas od času na nějakou dobu zmizel a měli ho svým způsobem rádi. Jestli se někdy podivovali nad tím kam občas odjíždí, nedávali to nikterak najevo.
Po příjezdu domů do Shover Plain si John udělal jídlo tak dobré, jak suroviny ze supermarketu dovolily a naložil se do vany. Poté zapnul televizi a naladil zpravodajský kanál. Později večer se chtěl koukat na film, o kterém četl, že je výborný a ve kterém hraje Tom Hanks. Ale po prvních 20 minutách nudy však televizi vypnul a usnul – byl velmi unavený a potřeboval si odpočinout.
Spal klidně. Ráno se po pořádné anglické snídani oholil a odjel po silnici A35 zpět do Londýna. Zde si přes předplacenou sim kartu vyřídil jeden telefonický hovor. Kartu i levný mobilní telefon si koupil v místním supermarketu za hotové. Po tomto hovoru putovala sim karta do plavebního kanálu. Telefon ji na jiném místě následoval. John nahlásil na předem domluvené číslo domluveným heslem splnění zakázky. O tři hodiny později si vzkaz příjemce poslechl. Jeden americký podnikatel si ten den užíval pocit dobře investovaných peněz a na jednom účtu v belgické bance přibyla zakulacená sumička. Odpoledne si byl zaběhat po okolí. Od zítřka se bude věnovat opravě příjezdové cesty, odkládal tuto práci jež dlouho, ale těď na ni bude mít chvilku čas.

Tělo zastřeleného podnikatele Petrovice našel náhodný kolemjdoucí asi 10 hodin od výstřelu. Než se na místo události dostala místní policie a začalo vyšetřování, uběhlo dalších několik hodin. Nebyla nalezena žádná stopa a ani zbrań. V podnikateli nikdo nepoznal majora Zigulice a ti, kteří ano, o tom pomlčeli. Do světa se informace o záhadné vraždě v zapadlém koutě země nedostala ani zmíňka. Po nějaké době neúčinného šetření byl celý spis vraždy podnikatele Petrovice odložen s tím, že se nepovedlo dohledat pachatele. Ostatně takových spisů se v archívech místní policie nacházelo mnoho. Vyšetřovatel vraždu připsal vyřizování si účtů mezi konkurencí , ostatně by to nebyl ojedinělý případ. Ačkoliv toho v médiích o zlepšující se bezpečnosti v Kosovu bylo namluveno mnoho, ani 15 let od intervence NATO a 10 let od vyhlášení nezávislosti to bylo neklidné místo.