Mezi dvěma světy

Anotace: Skutečně se mi to stalo... tedy až k tomu rádiu... když jsem jej našel, vrátil jsem se dolů k hlavním dvěřím a tam zrovna někdo přicházel a pustil mě ven... ale byl to divný pocit... prosím o komentáře

Jestli tomuhle příběhu uvěříte, nejspíš jste blázni, protože ani já sám bych tomu nevěřil, kdybych to nezažil. Vzpomínky nejspíš nikdy neodejdou a výčitka se vrývá do mých myšlenek čím dál tím víc. Utéct není kam, protože, jak jsem zjistil, má hlava je místo, kde se usídlily navždy.
Jsem vedoucí filmového kroužku na základní škole, kam jsem chodil v době svých mladších let. Jako každý čtvrtek jsem tedy přišel ke škole a vešel do velkých dřevěných dveří. Dostal jsem se do haly, kterou od školy dělily ještě jedny dveře, asi stejně mohutné jako ty první, ale skleněné a průhledné. Vzpomínám si, že když jsem byl v osmé třídě, venku před školou nás s kamarádem chytla partička mladých němců, kteří na nás nejprve něco pokřikovali, poté k nám přišli a (jak se ukázalo), šlo jim o naše věci. Stihli jsme zaběhnout do školy a zavřít za sebou tyhle dveře. Oni do nich mlátili a nadávali nám, ale my jsme se na ně jenom smáli a vychutnávali si tento pocit moci. Ty dveře byly naším ochráncem v dobách, které jsou již pár let pryč.
Na druhé straně se objevil nějaký muž. Neznal jsem ho, ale v tu chvíli to pro mě bylo zcela normální (škola to je opravdu celkem velká a já jsem nikdy neznal všechny učitele, kteří tam byli. Obzvláště ne, když už jsem na školu asi 5 let nechodil). Měl tmavě hnědé vousy, trochu rozcuchané vlasy a na sobě starší, hnědý oblek. Kravatu měl krvavě rudou, což se poněkud nehodilo k jeho obleku, ale já taky nenosím oblečení podle módních předpokladů, tak proč kritizovat. Nejdůležitější na tomhle chlapovi bylo to, že mi otevřel dveře a vpustil mě dovnitř. Jelikož jsem neměl klíč od školy, závisel jsem vždy na někom, kdo mi otevře. Kdyby tam zrovna nikdo nebyl, vždycky jsem mohl zavolat učitelce, pod kterou jsem kroužek vedl (své opatrovnici, co se týče této školy), a ona by pro mě poslala nějakého žáka.
Když jsme se míjeli mezi dveřmi, podíval jsem se na něj… a jeho kravata byla tmavě modrá. Na malý okamžik jsem se zastavil. Znovu jsem se podíval na kravatu. Byla rudá. Nejspíš se mi něco zdálo. Bylo tam celkem šero a já si zase nevzal brýle. Nesnášel jsem nošení brýlí, odjakživa jsem se vyhýbal této nutnosti a bral jsem si je jenom ve škole na přednášky a do auta.
Vlezl jsem dovnitř budovy a dveře se za mnou zavřely přesně ve chvíli, když jsem si všiml něčeho zvláštního. Byla tam tma. Tedy, ne že by tam byla úplná tma, ale nic nesvítilo a světlo sem přicházelo pouze z venku okny. Tichem se rozléhala rána zavřených dveří, která se díky velkému prostoru vracela v ozvěnách ještě několikrát zpět ke mně. Rozhlédl jsem se po chodbě, jestli najdu alespoň jeden fungující zdroj světla, ale nic. Vytáhl jsem tedy mobil, že zavolám své opatrovnici, a všiml jsem si přijaté zprávy. „Lukasi, krouzek dneska odpada, nemusis chodit. VerK“ No paráda. Teď abych šel za školníkem.
Ke školníkovi jsem nikdy nechodil rád. Když jsem byl žák téhle školy… no, řekněme, že jsem byl poměrně oblíbený. Natáčel jsem nejrůznější akce, pro některé učitele i nějaké ty dokumenty a školu jsem vždycky zvládal levou zadní. No a díky tomu jsem byl často uvolňován z hodin a dělal jsem různé práce pro školu i mimo natáčení… a často jsem musel něco dělat se školníkem. Vždycky se na mě mračil, nikdy se mnou nepromluvil víc slov než musel a myslím, že kdyby mohl, nacpal by mi do krku tu mojí kameru i s náhradní páskou. a musím se přiznat, že se mi nakonec i trochu ulevilo, že tam nebyl. Zasmál jsem se, když mě poprvé napadla myšlenka, že jsem v celé budově sám.
Vydal jsem se tedy do prvního patra, kde jsem měl vést kroužek a kde zároveň byla i sborovna a ředitelna. Někdo tady přece být musí.
Na mé klepání ani zvonění nikdo neodpovídal. Sedl jsem si vedle dveří do sborovny a přemýšlel jsem, co budu dělat teď. Už jsem vážně docházel k závěru, že tu nikdo není. A pak jsem seshora uslyšel hlasy. Vyskočil jsem na nohy a vyběhl do druhé patra. Už tam bylo poznat, že to je rádio. Samozřejmě, škola je zavřená, protože nejspíš něco opravují, takže tam nahoře někdo je. V tu chvíli mě ani trochu nezajímalo, jestli ti chlapi nahoře mají klíč, prostě jsem jenom potřeboval vědět, že tu nejsem sám. Ne, že bych propadl panice nebo něco takovýho, jen mi to připadalo nelogický… proč by mě sem ten chlap dole pouštěl, když by věděl, že tu nikdo není… Vyběhl jsem tedy do posledního, třetí patra a… uviděl jsem rádio. Rádio hrálo nějaký rozhovor a kolem dokola nikdo nebyl. Tohle patro bylo ze všech nejtmavší, jelikož okna zde byla pouze ve třídách a na chodbách jich bylo sotva pár. Podíval jsem se na rádio. Černé, s anténou vysoko do vzduchu a nastavování volume a frekvence na kolečka. Klasické, staré rádio. Ale to mě nezajímá. Vyrazil jsem tedy po třídách hledat nějakou živou duši. Otevřel jsem první dveře a nakoukl do třídy 2.A. Lavice vzorně uspořádané, katedra proti nim o něco vyšší a za ní zelená tabule s jednou bílou křídou. Po stěnách výtvarné tvorby dětí a vzadu nástěnka s nějakou matikou. Nic zajímavýho, hlavně nikdo zajímavý. Zavřel jsem tedy za sebou dveře a vydal se dál. Další třída (3.A) byla naprosto stejná, tichá, mrtvá. Teprve v tu chvíli mě napadlo, jak je to vlastně všechno děsivý. Krucinál, byl jsem v temné budově úplně sám a tady nahoře hraje opuštěný rádio… Rozhlédl jsem se okolo sebe. Jakobych něco zaslechl… ale to se mi určitě zdálo. Vydal jsem se do další třídy. A pak do další. Už jsem si je ani neprohlížel, prostě jsem se jenom podíval, jestli se tam někdo hýbe. Přišel jsem k sedmým dveřím a chytl za kliku, když se něco ozvalo za mými zády. Rychle jsem se otočil, srdce mi bilo jakoby chtělo rozdrtit hrudní koš a vyskočit ven, útýct z týhle místnosti pryč, pryč z té prokleté školy. Nikdo za mnou nebyl a já se rozčílil… nejdřív sám na sebe, že se neumim kontrolovat, potom na tuhle zatracenou školu, na tuhle prokletou budovu, ve které teď trčím. Na ostatní třídy jsem se vykašlal, stejně nikdo nikde nebyl. Měl jsem v tu chvíli chuť seběhnout dolů, do těch víc osvětlených pater. Vydal jsem se k rádiu… když přestalo přijímat. Najednou, z ničeho nic, se ze zřetelných slov, které do té doby vydávalo, stal pouhý šum. Za normální situace bych si řekl, že se prostě ztratilo spojení, něco takového se stává poměrně často (a z tohohle jsem ostatně i maturoval), ale v tu chvíli jsem pochopil, že v tom je něco jinýho… něco je tu špatně. Znovu jsem se rozhlédl, tentokrát ovšem již zcela oprávněně. Na zdi vedle mě se hýbal stín. Zatřásl jsem hlavou a po celém těle mnou projelo mrazivá rána, jakoby mě někdo bodl rampouchem do zad. Ten stín se i nadále hýbal. V tu chvíli jsem věděl, že ten chlap dole měl skutečně kravatu, na které se změnila barva, že tady to rádio není zapomenuté, a také jsem věděl (prosím Vás, neptejte se jak), že kdybych teď vešel do nějaké z těch tříd, které jsem před chvílí prolezl, že budou úplně jiné. Odtrhl jsem oči od kroutícího se stínu před sebou a podíval se na okna. Venku bylo najednou zataženo, takže jsem se ocitl ještě ve větším šeru. Rozběhl jsem se ke schodům. V cestě se mi však postavili dvě poostavy. Jedna z nich už tam stála, druhá právě vylezla ze zdi u schodiště. Byly asi dva a půl metrů dlouhé, štíhlé a jejich pokožka byla zelenomodrá. Hlavu měli jako lidskou, do které několikrát uhodíte kladivem, dáte jí jinou barvu a a oči použijete třikrát větší, zvědavější a… hladovější. Jejich pohyby byli vlnité, jakoby si zvykaly na nově nastalou situaci. A jedna z nich si mě všimla. Vydala mlaskavý zakvýlení, které na mě upozornilo i postavu vedle. Rozhlédl jsem se okolo sebe. Bylo jich tam víc, v tuhle chvíli asi deset a další se zrovna dostávali ze zdí. V nitru jsem na sebe křičel, ať něco udělám, ať se pohnu, ať uteču do nějaké třídy… ale tělo mě neposlouchalo a dál jsem tupě stál a díval se na tvory, kteří se kolem mě zjevovali jako přízraky jdoucí si pro svou novou oběť. Teprve teď jsem si všiml zdí okolo sebe. Všechno se změnilo, najednou jsem nebyl ve škole, kam jsem chodil celé své dětství, já v tu chvíli nebyl vůbec nikde, kde by měl mít člověk právo být. Zdi nebyly rovné, zahýbaly se do více než tří rozměrů, všude byl cizí svět a ke mně se stále přibližovali tvorové vystřižení z nočních můr nějakého fantasty. Konečně mě nohy poslechly a já vystřelil do nejbližší třídy a zavřel za sebou dveře. Nadechl jsem se a po hodně dlouhé chvíli jsem vydechl. Dveře se ani nehly, stály pevně a klidně na svém místě. Rozhlédl jsem se po místnosti. Byla úplně normální, byla to ta místnost, ve které jsem před chvílí hledal někoho, kdo by mi otevřel dveře. Obrázky na zdech mi ukazovaly smějící se děti a rodiče, běhající psy s kočkami a ptáčky. Zavřel jsem oči a znovu se nadechl. Nejspíš to všechno byl jenom sen. Najednou už jsem to byl zase já, už mi všechno docházelo do hlavy logickými cestami a já najednou věděl, že to všechno je nesmysl. Vlastně je to směšný. Otevřel jsem oči a pohlédl na čtyři mrtvoly v pokroucené místnosti s obrázky hořícími zeleným plamenem. Mrtvoly se na mě dívali s mírným úšklebkem, aspoň tak se mi to zdálo. A v tu chvíli jsem řekl jediné slovo, které jsem pronesl za celou návštěvu této budovy. Bylo to potichu, klidně a nadneseně. „Kurva“. Nebál jsem se. Ten šok se mi zaryl hluboko do mysli a v tuhle chvíli se teprve dostával nahoru. Věděl jsem, že za chvíli se šíleně vyděsím, vím, že Vám to zní jako nesmysl, ale přesně tak to bylo. Musel jsem uvažovat logicky, dokud to šlo. Mrtvoly proti mně se začaly zvedat a jejich rozlámané krvavé ruce se na mě začaly pomalu natahovat. Tyhle mrtvoly mě chtějí zabít, oproti tomu ti tvorové venku neukazovali jasný záměr. Kromě toho, venku můžu zkusit proběhnout ke vchodu a třeba se nějak dostanu ven. Otočil jsem se a rozrazil dveře. Stáli tam, bylo jich asi dvacet a dívali se na mě. Přiblížili se ke mně a začali mě očuchávat. Pomalu, opatrně a se zájmem. Kroutili se okolo mě a já v tu chvíli dostal z mozku vzkaz s šokem. Vyděšeně jsem se podíval okolo sebe a potom na schody, které v tuto chvíli zůstaly skoro nehlídané. Pomalým krokem (na běh jsem se nezmohl) jsem se vydal ke schodům pronásledovaný vysokými postavami a z třídy se vyvalujícími mrtvolami. A tam si mrtvol všimli ti vysoké postavy. Zapištěly a vrhly se na ně. Začaly je cupovat, rozkousávat, trhat šílenou silou. A mrtvoly křičely bolestí. Nechápu, jak mohly něco cítit, ale v tu chvíli mi to bylo fuk. Rozběhl jsem se dolů. Doběhl jsem do druhého patra, které bylo pokroucené o něco méně než to třetí. Jakoby celý svět znovu získával svůj vlastní tvar. Zdi byly rovnější, obrazy nehořely, jenom kouřily. Seběhl jsem do prvního patra. Zdi už byly rovné, nebo tak se mi to alespoň zdálo, neměl jsem čas je kontrolovat pravítkem. I když si myslím, že jsem zahlédl jeden obraz, kde chyběla člověku hlava. Doběhl jsem do přízemí a uviděl jsem otevřené dveře. Někdo zrovna vstupoval dovnitř. Byla to holka, mohlo jí být takových devatenáct let, nevím přesně… rozběhl jsem se ke dveřím. Vletěl jsem ven a dívka se na mě se zděšeným výrazem dívala. Vběhl jsem do haly a teprve tam sjem se zarazil. Otočil jsem se a zakřičel jsem za dívkou: „Vraťte se!“ ale dveře se zavřely. Místnost, ve které vyděšená dívka stála, byla úplně normální… ne, nebyla, věci se v ní hýbaly, nějak se kroutila… ale zároveň ne… skrz skleněné dveře, do kterých jsem začal mlátit pěstmi, jak jen to šlo, jsem se díval na bezmocnou oběť, ke které se zezadu přibližovaly mrtvoly. Křičela… neslyšel jsem jí… ale viděl jsem jí. Křičela a obracela se na mě, prosila o pomoc, ale já se dovnitř nedostal. Mrtvoly se na ní sápaly a v pozadí toho všeho stály ty dlouhé postavy a vlnitě se přibližovaly. Otočil jsem se kolem sebe a všiml si, jak z hlavních dveří odchází muž v hnědém obleku, který právě pustil do školy novou… potravu? Otočil jsem se zpět a… nikdo tam nebyl. Budova byla prázdná, normální, temná a tichá… mrtvá…
Nejspíš jsem to měl nahlásit… ale co bych řekl?... možná to byl jenom sen, tohle všechno… ale… o pár dní jsem v novinách našel fotku té dívky, která se od toho osudového dne hledala… nikdo jí nikdy nenašel, protože nikdo nevěděl, kde hledat… a já mlčel… až do teď… měl jsem strach to říct, ale tady... tady to napsat můžu, protože… kdo mi uvěří?