Zrození

Anotace: Je to povídka stará více než rok, tak prosím omluvte případné nedostatky. Nechtěla jsem ji znovu předělácat, právě proto, že tehdy jsem s ní byla spokojená.

Zrození

Běžela jsem ztemnělou ulicí. Kolem mě se míhaly lampy. Vystrašeně jsem se ohlédla. Tvář mého pronásledovatele jsem už neviděla, a právě tohle mě přinutilo ještě zrychlit. Chtěla jsem křičet, ale hlas mi uvízl v hrdle. Opustila jsem osvícenou silnici a nevědomky jsem zahnula do setmělého parku. Cedila jsem slzy, sil mi ubývalo… Uslyšela jsem za sebou vrčení toho, který mi naháněl takový strach. V tu chvíli stál přede mnou. Nádherný, úchvatný a … děsivý. Znovu mi zatrnulo, když jsem ho před sebou viděla tak ledabyle stát, klidného, dokonalého… S lehkým úsměvem na tváři, s těma uhrančivýma očima s nádechem do lehce karmínové… Nechte mě! Chci domů! chtěla jsem mu zakřičet do obličeje, ale stažené hrdlo mi to nedovolovalo. „Proč? Proč bych tě měl nechat jít?“zeptal se mě přátelsky. Jako kdybych mu to doopravdy řekla. Jako kdyby moje myšlenky slyšel. Po tváři se mu roztáhl široký přátelský úsměv. V kombinaci s jeho očima byl ještě děsivější. Otočila jsem se, chtěla jsem utéct, on mi v tom ale zabránil. Sevřel mě ocelovými pažemi, div mi nerozdrtil všechny kosti v těle. „N-…“dál jsem se nedostala. Vnořil mi zuby do krku, kde jsem měla krční tepnu. Do očí mi opět vstoupily slzy, otočil si mě, viděla jsem jeho lačné oči. Cítila jsem tepající bolest, která se pomalu dostávala do celého těla, kolena se mi podlomila. Najednou nemalinko odtáhl, ale pořád mě svíral. Se zájmem sledoval můj obličej stažený bolestí. Rukou, kterou mi přidržoval zátylek pomalu vsunul do mých vlasů. Kdokoli, kdo by šel kolem parku by si mohl myslet, že jsme milenci v pevném obětí… „Nemusíš se bát…“ šeptal mi tiše, konejšivě. Z očí mi tekly slzy, jeho hlas byl jako med. „
Neplakej holčičko… Brzy ta bolest skončí…“. Pustil mi ruce a dotkl se mého obličeje, stíral mi slzy.
„Jsem už dlouho sám…Zůstaneš se mnou... Byla by tě škoda… Neplakej... No tak... Šššššš...“
Bolest se pomalu vytrácela a vystřídala ji apatie. Vzal do prstů pramen mých světlých vlasů a přičichl k němu. „Hmmm…tak jsi hodná…“ Vzal mě pevně kolem ramen a zamířil se mnou na severní stranu parku. Apaticky jsem ho následovala… Bolest už jsem skoro necítila… Mým tělem probíhaly záchvěvy... Snad chladu? Vyvedl mě z parku a zamířil do lesa. Někde vzadu, hluboko v mojí hlavě se ozval ustrašený hlásek, ale okamžitě ho zabila silnější moc, která pomalu ovládala celé moje tělo. Bylo to něco velmi podobného klidu. To mě překvapilo. Najednou se před námi les rozestoupil. Ani jsem si nevšimla, jak dlouho jsme šli. Asi 50 metrů před námi stál od pohledu velmi starý dům. Kolem něj se, kam až oko dohlédlo, rozprostíraly močály a jeden jediný strom. Starý…velmi starý… Celé tohle místo mělo velmi divnou atmosféru. Depresivní, zneklidňující, děsivou… Stejně jako ten, který mě sem přivedl. Zastavili jsme, a proto jsem mohla vše nerušeně pozorovat. Opět jsem se otřásla. Stiskl mě pevněji. Moje oči zabloudily k samotnému domu. Byl staletí starý, o tom nemohlo být pochyb. Nevím, jak mohlo být možné, že ještě držel pohromadě, že se ještě nerozsypal. Kameny nechyběly, některé se začínaly drolit. Možná je držela pohromadě samotná tahle atmosféra… Nestárnoucí klid… Tichá duše… Celá stavba byla prorostlá břečťanem, opět znak dlouhověkosti. Proběhl mnou další záchvěv…Uvědomila jsem si, že to, co se mnou třese, není strach. Bylo to něco ve mně... Něco se semnou dělo. Vyděšeně jsem se podívala na mého průvodce. Vykřikla jsem. „Co je to? Co se to se mnou děje?!“křičela jsem., v hlase mi zazníval podtón hysterie. Zase mě ovládla bolest, rozprostřela nade mnou své sítě, apatie byla pryč. „Neboj se maličká…To brzy přejde…“šeptal mi do ucha, uklidňoval mě. Nechtěla jsem, aby to tak bylo. „Ne! Ne! Ne!“ječela jsem. Vysmekla jsem se mu, samotnou mě udivilo, jak snadno to šlo. Cítila jsem v sobě obrovskou sílu, odhodlání. Otočila jsem se a vzala jsem nohy na ramena. Překvapilo mě, že neběžel za mnou a ani se mě nepokusil zastavit. V hlavě se mi ozval jeho hlas, po přátelskosti už v něm nebylo ani památky… „Vrátíš se…Budeš škemrat, abych tě vzal zpět k sobě… Budeš se plazit po kolenou…Vrátíš se…Brzy…“ Proběhl mnou další záchvěv, ještě jsem přidala. Vyběhla jsem z lesa, přes park, chtěla jsem domů. Běžela jsem domů… Rozrazila jsem dveře, vpadla jsem do kuchyně. U stolu seděla moje matka…Čekala na mě… „Line… Co se ti to-…?“nedokončila větu. Zděšeně pozorovala moji roztrhanou sukni, zkrvavenou košili a krvavý krk. Najednou jsem v sobě cosi ucítila. Bylo to něco jako příšera sedící mi na hrudi. Křičela… Hlad… Matka vstala od stolu, chtěla mě obejmout… Zase se mi hluboko v hrudníku ozvala příšera. „Mami… Ne…“zašeptala jsem. Matka mě neposlechla, pevně si mě přitiskla na rozložitou hruď.
„To bude v pořádku…“šeptala. Chtěla jsem to ovládnout, ale… Viděla jsem její pulzující tepnu na krku, cítila jsem její bušící srdce… Hladově jsem se jí zakousla do hrdla, nepřemýšlela jsem nad tím, co dělám. Jen tiše zasténala. Nevzpamatovala jsem se ani tehdy, když už matka ležela na chladné podlaze v tratolišti krve… Zvedla jsem se z podlahy, připadala jsem si silnější. Z obýváku vyšel brácha. Než jsem si uvědomila, co dělám, vypadal stejně jako matka. Zděsila jsem se sama nad sebou… Chtěla jsem plakat, ale neměla jsem slz. Chtěla jsem křičet, ale neměla jsem hlas. Mohla jsem jen běžet. Tak jsem běžela. Pryč, pryč od toho všeho, pryč z domu, kde jsem žila, pryč z života, který jsem znala. Přes park, do lesa. Prudce jsem zastavila. Chtěla jsem utéct, ne se dostat sem. „Vítej…Vítej zpět Evangeline…“ozval se šeptavý hlas. V tu chvíli nade mnou rozprostřely mdloby svůj milosrdný závoj….