Lásko...?

Anotace: Krátká, spíše by se hodila do sekce -morbidní fan fiction, ale tak co už? :)

† Lásko...? †


„Kampak bys chtěla jít, má lásko?“ pošeptal do lesklých plavých vlasů. Vtisknul letmý polibek na růžové sametové líčko. „Kam, no?“zopakoval a setřel prstem slzu stékající po líčku.
Vstal a odešel k oknu. Malinko odhrnul hedvábný, temně modrý závěs. Na jeho tvář dopadl měsíční paprsek. Olíznul si slzu z prstu. Vydechl a otočil se zpět k osobě na posteli. Svižným krokem k ní přišel s úsměvem na rtech. Hrubě ji chytl za zátylek a políbil na čelo. „Miluju tě!“ zašeptal dychtivě.


Znovu ji potkal teprve před týdnem. Stále ji miloval, ale ona k němu byla chladná. Cosi, co na něj mělo strašně drtivý dopad, ho prudce zvráceným pocitem dostávalo do varu, pokaždé ji spatřil. A on ji chtěl.
Sešli se, zašli na kávu. On chtěl ji, ale ona mu dávala jasně najevo, že je konec. Pozval ji k sobě. Vlastně ji téměř donutil jít k němu.
Posadil ji na gauč, donesl jí čaj. Všechno vypadalo naprosto v pořádku.
Vypila si čaj, řekla, že je unavená a že už půjde domů. Zkusil svůj šarm, ale nezabralo to. Když nezabralo tohle, tak hrabátko na popel do krbu by stačit mohlo…a pro jistotu, dvě rány.
Položil ji do své postele. Svázal ruce. A sledoval ji, dokud se neprobudila.
„Miláčku, strašně bych chtěl ochutnat tvoji krev.“ Ležel vedle ní a konečky prstů přejížděl po krční tepně.
„Kde to jsem? Cos to říkal?! Okamžitě mě pust!“ Snažila se zvednout, ale když se pohnula, zatočila se jí hlava, do krku jí skočily zvratky, ale udržela je. Na vlasech cítila cosi, co po nich stékalo.
„Takhle rychle by ses neměla zvedat. Jsi přece u mě, nebo spíše u nás. Tohle byla naše postel, nevzpomínáš? A říkal jsem, že bych strašně chtěl ochutnat tvoji krev.“ Přejel po okraji jejího výstřihu.
„Dej mi pokoj a pust mě! Musím domů!“ Frkla po něm. „Ale tady jsi doma, lásko, se mnou…“ Olízl jí špičkou jazyka krk. Sledoval žíly pod průhlednou, bílou kůží.
„Tohle není sranda, Ville! Už dávno spolu nechodíme! Pust mě domů!“ Trhla sebou, neboť jeho pohled jí musel spalovat kůži.
„Řekl jsem, že doma jsi tady!“Z nočního stolku vytáhl ledově zářící kov. Políbil ho. „Myslíš, že se tě bojím?!“ řekla odvážně dívka. „Myslím, že ne…Ale stejně tak myslím, že bys měla!“ Ostřím kovu se pomalu přibližoval k její kůži. „Miluju tvoji kůži, je tak bílá a průsvitná…Alespoň se mi lépe hledají tvoje žíly.“ Věnoval jí úsměv.
Kov se zakousnul do malé žilky u klíční kosti. Jen lehce, aby ji neprořezal úplně. Z ranky se okamžitě vylila krev. Dívka ani nepípla. Pečlivě slízal všechnu krev z jejího těla.
„Chutnáš mi, lásko…Chci tě!“ Prudce ji počal líbat. Rozvázal provaz, jímž byly svázané její ruce. Posadil si ji na kolena. Svlékl jí tričko, sundal podprsenku.
Teď si uvědomila, že ho vlastně nikdy nepřestala milovat…Vlastně jí nevadilo to, že s ní chce spát, ale spíše to, jak se k ní chová. Pokaždé když se na ní podíval, ukazovala mu tu kamennou tvář, aby zakryla jak je ráda, že s ním může strávit byť jen malou chvilku. Teď se ale netvářila chladně, pocit, že by se k ní mohl zase vrátit, ji naplňoval nečekaným štěstím, proto se nebránila, když ji svlékal.
Do zubů stiskl ušní lalůček. „Ville…“ hlesla tiše. Rozepnul si zip u kalhot, zpod sukně jí stáhl kalhotky. Lehce ji položil na postel. Rukou sjel po jejích bocích. Kousl ji do krku. Tvář skryla do jeho hnědých, vlnitých, po skořici vonících vlasů. Pevně ho objala, bylo to takové jako dřív, najednou to byl ten starý Ville, do kterého se zamilovala. Držel ji tak pevně, jako by se bál, že mu ji někdo vezme, jenom trochu povolí.
Byl jemný a něžný, choval se k ní jako by byla nejcennější bytostí na světě. Jako by byla z tenoučkého skla a jenom by se jí nějak prudce dotkl, rozsypala by se na kousky.
Jemné a pomalé tempo, které nasadil, mu velmi vyhovovalo a nepotřeboval ani zrychlovat. A když bylo po všem, neudržel únavu. Lehl si vedle dívky a zavřel oči. Nespal, ale dívka si myslela, že ano.
Po chvíli, kdy si naprosto jistě myslela, že Ville spí, si z těla shrnula deku a vstala. Tiše, co nejtišeji dovedla, se přesunula ke dveřím. Když je chtěla otevřít…ucítila dopad čehosi tvrdého a těžkého na svou hlavu. Svezla se po dveřích na zem.
…Probudila se znovu na posteli. Kromě toho, že znovu měla svázané ruce, tak měla i zalepené ústa. Ville ležel vedle ní, obličej měl skrytý v jejích plavých vlasech.


„Kampak bys chtěla jít, má lásko?“ pošeptal do lesklých plavých vlasů. Vtisknul letmý polibek na růžové sametové líčko. „Kam, no?“zopakoval a setřel prstem slzu stékající po líčku.
Vstal a odešel k oknu. Malinko odhrnul hedvábný, temně modrý závěs. Na jeho tvář dopadl měsíční paprsek. Olíznul si slzu z prstu. Vydechl a otočil se zpět k dívce na posteli. Svižným krokem k ní přišel s úsměvem na rtech. Hrubě ji chytl za zátylek a políbil na čelo. „Miluju tě!“ zašeptal dychtivě.
„Lásko?“ sedl si na její nohy. „Víš, že bych tě chtěl vidět v kaluži krve?“ Prstem obkreslil obrys její tváře. „To by tu té tvojí sladké krve pro mě bylo dost.“ Nejednou spatřil strach v jejích očích.
„Copak lásko? Máš strach? Ze mě? Z hodného Villeho? Snad ne…Já tě přece miluju.“ Do zubů stiskl špičku jejího nosu. Šibalsky se uculil. „Momentík, zlatíčko.“ Seskočil z postele a odešel z pokoje.
Snažila se zvednout, ale nešlo jí to, byla zesláblá. Síly došly. Vzdala se, lehla si na postel, stočila se do klubíčka a tiše plakala. Tížila ji myšlenka, že tohle z Villeho možná udělala ona.
Ville vstoupil do pokoje. „Dlouho jsem se rozhodoval, který mám vzít, nakonec jsem vzal tento, líbí se ti?“ Vytáhnul nůž, který měl za zády. Byl dlouhý, tenký a vypadal vražedně. Dívka se po něm, ale ani nepodívala.
Přišel k ní. „Copak je ti?“ Zeptal se starostlivě. Otočil ji k sobě. Připadal si, jako když si kočka hraje s myší a myš pak mele z posledního a nemá ani na to se jí bránit. Jen tak tam leží a dívá se jí do očí. Jenže pak mu došlo, že dívce něco chybí. Taková polomrtvá myš má přece, alespoň zkrvavené tělo, nebo ještě lépe z ní lezou střeva.
Spiklenecky se usmál. Natáhnul jí ruce nad hlavu. Nožem obkreslil křivku od podpaží po boky. Na boku se rozšklebila dlouhá rána, ze které se okamžitě vyvalily potoky krve.
Na hrudní koš jí vyřezal heartagram. Usmíval se na ni a sledoval její vystrašený a bolestný pohled. Nevěděla, co má dělat. Možná ji chtěl slyšet křičet, nebo to byla jen vražedná úchylka, ale slepil jí z úst lepící pásku.
S nožem tančil po její kůži, dokud nebyla dívka celá zkrvavená. Teď začne nová hra. Co takhle slízat z ní všechnu tu krev? To by bylo úžasné.
Začne s bříškem. Od rozkroku po krk. Mňam a ten její pohled když má strach…Mmm, ale on už to není strach, cože? Je to soucit? To on by měl mít soucit s ní ne? Ta kurva!
Vzal nůž a zabodnul jí ho přímo do srdce. Podíval se jí do očí, neviděl strach, neviděl ani soucit, neviděl nic. Zírala na něj tím tázavým pohledem jako, když nakopneš psa a on se na tebe dívá úplně stejně. A pak, jako by ho chtěla ještě více naštvat, se tak láskyplně zeptala: „Lásko, proč máš na rtech moji krev?“
Tahle věta ho tak dokonale vybudila, že vytáhl nůž z jejího srdce a začal s ním bodat do jejího břicha. Jen tak tam ležela a nechala se zabít. Jakmile byla mrtvá, shodil ji z postele a šel spát.
… „To byl pěkně hnusný sen, fuj!“ Posadil se na posteli. „Kruci, už nebudu pít! Po chlastu mám fakt hnusný sny! A s kým sem to vlastně včera pil?...Oooh potřebuju kafe!“ Vstal z postele. Došlápnul do odporně slizké břečky na zemi. Když se podíval na své nohy, zjistil, že se to až náramně podobá krvi. „Kurva co to je?!“ Pozvedl zrak a spatřil ji na zemi. Byla celá od zaschlé krve a byla v podstatě na kousky. Do krku mu vlétly zvratky, rychle vyběhl z pokoje.
Když se po chvíli vrátil, zadíval se na zohavené tělo jeho lásky. „Tak to přece jenom nebyl sen…Odpust mi lásko.“ Políbil ji na zkrvavené studené rty. „Ospust…“