Vzkaz v lahvi III.

Anotace: jeskyně skítá mnohá dobrodružství....dokonce větší než by vás kdy napadlo

omlouvám se za to že jsem neudělala odstavce ale nějak na to nemám sílu :) jo a ještě se přizám že to pomalu přechází do fantasy ale co...
----------------------------------------------------------
„řekni že se mi to jenom zdálo že to znělo dutě“ snažil se uklidnit ale kámen se začal hýbat jako by se nadechl po velmi dlouhém spánku „dělej“ zakřičela jsem chňapla jsem zlaté vejce a utíkala pryč ale bylo pozdě, drak otevřel své veliké žluté oči a jen co dvě děti spatřil vyskočil na nohy „utíkej“ „a pak že draci jsou jen v pohádkách“vyběhla jsem k řece ale drak nás dupavým krokem doháněl a vrhal se ke mně. William se snažil pozornost strhnout na sebe, ale drak si vybral mě vběhla jsem do nějaké chodby na neštěstí do slepé chodby. Otočila jsem se doufajíc že se sem drak nevejde ale jeho křik se blížil. Už jsem jen čekala až se objeví jeho hlava a když se tak stalo tak mě něco zničehonic něco vtáhlo za sebou do úzké průrvy „zhasni tu louči rychle“ šeptal mi hlas. „louči?“ podivila jsem se ale poslechla a ocitli jsme se v úplné tmě. Není to jako nahoře, tam se časem rozkoukáte ale dole vidíte jen tmu. Drak ještě chvíli funěl před naším úkrytem ale pak se zase dupavé plížil pryč „uf. Teď už mi snad věříš že to není jenom pohádka“ oddychla jsem si „já jsem ti nic takového ale neříkal“ divil se „ale teď ze sebe děláš chytrého ale mohl si nás oba zabýt“ „kdo? Já?“ „co to s tebou je Williame“ „já ale nejsem William“ znovu jsem baterku rozsvítila abych se ujistila jestli si ze mě nedělá jen srandu „áááááááááá“ zaječela jsem když jsem pohlédla do úplně cizího obličeje který mi pak pusu ucpal rukou „mlč snad nechceš aby se ta potvora vrátila ?“ a doufajíc že nezačnu znovu ječet mě pustil „a co tu vlastně děláš?“ „já tu jsem už celé roky“ „tady?“ zeptala jsem se trochu nechápavě ale při pohledu na jeho oblečení se mi to trochu vyjasnilo. Vypadal jak z obrázkové knížky o pirátech co psal tatínek. Přes volnou bílou lněnou košili měl kšandy které držely dlouhé tmavě hnědé kalhoty „který rok si se narodil?“ „bylo to roku léta páně 1724“ „takže ti je 284 let?“ tohle je jeskyně věků i kdyby si tady byla dlouhá tisíciletí nezestárla by si o jediný den“ „tak proto je ta přerostlá ještěrka pořád tady. Ale jak si se sem dostal?“ zeptala jsem se ale než stačil odpovědět chodbou se znovu nesl dusot schovali jsme se opět do průrvy „Kate. Kate“ „dobrý to je Will “ „já tě hledám po všech čertech a kdo je tohle?“ divil se „v pohodě to je jen 300 let starej kluk. A kde je Korzár?“ naštěstí Korzár přiběhl hned za Willem a začal mi žvýkat botu „fajn co teď s tim vejcem teď jako budeme dělat?“ chvíli jsme s ním točili bouchali až se otevřelo „hmm co teď jako s tím“ „to je časíček“ řekl chlapec „čas-co?“ „časíček pojďte já vám ukážu k čemu to je“ chlapec začal kličkovat chodbami jako by je znal jako své boty vždy věděl jistě u kterého krápníku a kam zahnout. Zastavil se až v nějaké slepé uličce „snad si nezabloudil?“ „ne. Jsme tu správně. Vy se akorát musíte převléci“ „proč“ „protože by vás upálili. Tebe jako blázna, a tebe jako čarodějnici.“řekl a podal nám oblečení Williamovi stejné jako měl on a mě dlouhé šaty a cosi bílého „to nemyslíte vážně! Korzet?“zeptala jsem se dost rozzuřeně „jinak se do těch šatů nenarveš“ usmál se poťouchle William „fajn. Ale až budu omdlívat tak ten kdo mi bude běhat pro vodu budeš ty“ odsekla jsem a šla se obléct. Když jsem se vrátila Will už byl taky oblečený „no a co teď“ „chytněte si ruce pojedeme“ řekl chlapec a začal se ve vejci rýpat až se zněj linula záře jako z té nejzářivější hvězdy. Zavřela jsem oči a světlo pořád sílilo, cítila jsem jak se pomalu zvedáme ze země Korzár nedůvěřlivě štěkal. Potom se něco stalo tak rychle že to ani přesně nevím. Bylo to jako když vás vcucne tornádo a letěli jste s ním až k hvězdám a přes ty nejvzdálenější galaxie. Zničehonic jsme se zastavili a světlo přestalo svítit otevřela jsem oči ,byli jsme no spíš jsme se vznášeli nad ostrovem byl ale trochu jiný než ho znám já místo našeho domu byla jen stará rybářská chatka a džungle byla víc rozlehlá. „no a co teď“ zeptal se Will a hned na to jsme začali padat do džungle naštěstí stromy zbrzdili náš pád „ rychle loď kotví na pobřeží“ hnal nás chlapec na pláž. Tam byla loď veliká plná děl a námořníků na přídi s mořskou pannou a s velikými plachtami z bílého lnu. „no konečně“ usmál se muž stojící hned vedle lodi s roztáhnutými pažemi „ Ricku.Kde mladý pán William a slečna Kate byly?“ „procházeli se v džungli kapitáne“ zvolal Rick „Williame alespoň ty by jsi měl mít rozum výš že je to pro děti nebezpečné a kdyby se vám nedej bože něco stalo vaši otcové by mi to neodpustili“ „Kaitin otec je guvernérem Port Roail a Wiliamův je jeho vrchní generál“ šeptal Rick „no tak panstvo loď je už naložena“ volal kapitán a pokynul rukou aby nás na loď vehnal a ihned po našem nástupu se loď odrazila od břehu „ takhle asi má cesta pokračovat ale kde má zastavit“ „tady všimni si toho nápisu u tý lodi. Tam kde jako by se na chvíli zastavil čas, přechází bez mrknutí každý z nás, kdysi se tam ozýval se dětský smích ,teď jen ticho uslyšíš, tam kde vysoký strom do krajiny stín lil, teď každý pařezu říká: jen si tu hnij, přesto tam zůstává, a o krutosti lidí vykládá.“. K přístavu jsme dorazili až když byla tma. Přivítal nás tam guvernér no vlastně můj otec a půlka města a vedli nás k paláci. Po hostině jsme, ulehly do až moc měkkých postelí a ihned usnuli. Druhého dne bylo slunečno a taky dost rušno v přístavu byly trhy a všichni obyvatelé se nahnali na náměstí. Já , Rick a Will jsme vystoupali až do nejvyšších pater paláce „měli by tu mít výtah“ funěl William, vytáhl veliký opravdu velikánský dalekohled „dárek od ´otce´“ usmál se a civěl do města „tady zase tolik pařezů být nemůže. Až na támhleten“ podal mi dalekohled „no jo. Jdem pro koně“ po dlouhém a taky dlouho neúspěšných pokusech na koně naskočit, jsme se vydaly k místu kde jsme pařez viděly. „no a co nám ten pařez má jako říct?“ „on nic ale já“ objevil se za námi starý indián. „tohle býval moc starý strom starší než moje prabába, ale i přesto jim nebyla hanba ho srazit. Tenhle strom byl pro můj lid posvátný. Vítali jsme s ním jaro, žádali ho o déšť a o ochranu, vždy vyhověl a tak my na oplátku chránili jeho, ale pak připlul Kortéz a ostatní španělské krysy a jen tak si naši půdu zabrali. Strom porazili a postavili si z něho další lodě které je dovezli k ostatním kmenům a které zabyli a okradli.“„to není moc povzbudivá zpráva ale ani to neříká další cestu“„počkej a poslouchej. To místo ponuré na vrcholu do údolí hledí, tam lidé mrtví v řadách leží, tam lidská zrůda svůj věčný spánek spí, tam jednou skončíš i ty, holubice bělounká, svou smutnou píseň cvrliká, ona ten klíč zná, a poklad pod sebou ukrývá“ vyrazili jsme na hřbitov „hledejte Kortéze“ „to myslim že se nedá přehlídnout“ ukázala jsem na špičku kopce kde byla ohromná hrobka z bílého mramoru. „ já dovnitř nechci“ vzpírala jsem se o kamenný portál když Will otevřel dveře klackem. „utekla si drakovi, cestovala jsi časem a bojíš se vlézt do hrobky?“ přemlouval mě Will ale asi mě ještě víc vyděsil pokud jsem mohla potkat draka a cestovat časem, kdo ví co mě může potkat tam dole. Nevím jak se jim to podařilo ale nakonec mě násilím Will s Rickem natlačily do chladné hrobky. Vytáhly jsme baterky a začaly hledat „holubice bělounká, svou smutnou píseň cvrliká, ona ten klíč zná, a poklad pod sebou ukrývá“ opakovala jsem si v hlavě „poklad. Takže tohle je konec nebo ta věta s tím klíčem znamená že cesta ještě bude pokračovat“ „Kate! Mám holubici¨“ zvolal Will a zasvítil na jakousi „sochu“: holubice byla zalitá ve skle aby jí zub času neublížil a na skle bylo zakresleno spoustu neuspořádaných přerušovaných čar „tátova mapa“ vzpomněla jsem si, přiložila papír ke sklu „posviť mi zezadu Wille!“ a neuspořádané čárky se spojily v písmena: „tolik bolesti, tolik utrpení, že nad něj větší není…“ „a dál?“ „dál nic“ „tak to zkus otočit!“ a opravdu po otočení papíru se vytvořila nová písmena „…kolik toho tento národ snesl, než těžce na kolena klesl…síla ducha přetrvá, však jen pokud se dobře ukrývá…tam kde se ten duch ukryl, déšť zemi vodou pokryl…najdeš li ho v jeskyni umrlce, tvá cesta je u konce.“
--------------------------------------------------------
omlouvám se za gramatické chyby není to másilná stránka :)