Slepá cesta I.

Anotace: Každý správný cinik by tuto nehodu komentoval slovy: "Hmm... smolaři." Posuďte. Je to teprve úvod. Zrevidováno.

S nikým jsem o tom nemluvil, byl bych za blázna nebo by se mi vysmáli, ale já vím, že nejsem blázen!

Klidnou nocí se ozývalo tiché předení Opla astry. Noční tvorové se schovávali vylekaní ostrými světly. Richard sedící za volantem si promnul zarudlé oči.
„Sakra, ta silnice je úzká, že by se sem nevešly dvě kola vedle sebe. Kam jsme se to dostali. Hééj, podívej se prosím tě do mapy.“ Drbl do mě.
Já vždy rád seděl jako spolujezdec vepředu. Vzadu spala natažená na sedadlech Eva. Usmívala se. Co se jí tak mohlo zdát?
„Co že?“ zamumlal jsem ještě v polospánku.
„Podívej se, kde jsme!“ zvýšil hlas.
„Jasně. Mimochodem, musíš jed stovkou? Co když někdo vylítne…“
„Tady? Leda srnec nebo divočák. Víš co se stane, když narazíme na divočáka?“
„Ne. Pardubice?“ Poslouchal jsem jen na půl ucha.
„Ne, Kolín. Kámoš narazil do divočáka. Ten se zvednul a mlátil mu hlavou do nárazníku. Zařadil jedničku a tlačil ho před sebou…“
Neposlouchal jsem, ano Kolín tady to je, někde za ním budeme my. Proti nám se vyřítila dvě světla, dálková, nic jsme neviděli. Jel rychle zrovna jako my. Richard strhl volant na stranu. Čas se zpomalil, jakoby pár vteřin trvalo hodinu. Ozvalo se skrčení, jak se dvě auta dřely o sebe. V tu chvíli jsme se zatočili a do něčeho narazili…
Vzbudil jsem se hlavou dolů, odepnul si pás a praštil se do hlavy o strop, jak jsem spadl. Auto leželo na střeše. Zvedl jsem se a rozhlédl se po ostatních. Světla pořád svítila, ale motor nešel.
„Richarde, jsi celý?“
„Asi jo, pomož mi ven.“
Přidržel jsem ho, takže se nepraštil do hlavy jako já. Napůl šel a napůl jsem ho táhl. Auto zvenku vypadalo jako moderní umění na téma šrot.
„Jsi ok?“ zeptal se mě.
„Asi jo.“
„Tak běž pro Evu.“
Polknul jsem výčitky, teď je třeba držet při sobě a vrátil se do auta. Ona se právě probrala.
„Co se stalo?“
„Vybourali jsme se.“
Rozbrečela se. Po krásných lícních kostech jí tekly velké slzy.
„Je Richard v pořádku?“
„Ano, je.“
Objal jsem ji. Musel jsem ji rychle uklidnit a dostat pod světla. Měl jsem strach, protože jediná z nás nebyla připoutaná.
„Jsi v pořádku?“ zašeptal jsem.
„Ano.“
„Pojď pod světlo, je tam Richard.“
“Dobře.“ Zavzlykala.
Odvedl jsem ji za Richardem. Ležel na zemi, byl bledý a třásl se.
„Je mi hrozná zima.“
Až teď jsem si všiml, že má pod hlavou kaluž krve a v levém spánku díru.“
Jana začala ječet. Chytl jsem ji za ramena a zatřásl s ní.
„Pomož mu, zavolám sanitku.“
Strhl jsem za sebe mikinu a přehodil ji přes něj.
„Evíku, mluv na něj, prosím.“
Klekla si k němu a opakovala kolem dokola Richarde. Vytáhl jsem z kapsy mobil. Ten se mi rozpadl v rukách. Až teď jsem si uvědomil, že mám levou nohu trochu pochroumanou.
„Ten debil ujel a nechal nás tu! Ty hajzle, ty…!“
Chvíli jsem řval do tmy, než jsem zase nabyl sebekontrolu.
„Evíku, máš mobil?“
„Nemám, nevím kde ho mám.“
„To bude dobrý.“ Přejel jsem jí rukou ve vlasech.
Bezvýsledně jsem prošel Rýšovy kapsy. Začal jsem prohledávat auto nebo spíš to, co z něj zbylo. Nikde nebyl. Lezl jsem po čtyřech jako pes nedbaje střepů zabodávajících se mi do kolen, znovu a znovu a znovu. Mezi mraky vykoukl měsíc v úplňku. Ten osvítil vnitřek vraku jako bledá jasná pochodeň, aspoň tak mi to nyní připadalo. Uviděl jsem Rýšův mobil mezi troskami palubní desky. Dychtivě jsem ho popadl. Zablikala hláška BATERIE VYBITÁ a vypnul se. Praštil jsem s ním o podlahu.
„On nedýchá!“ Ozvalo se zaječení.
Doběhl jsem k němu a začal jsem s první pomocí. Pak mu přestalo tlouct srdce.
„Pojď mu dávat dýchání. Já mu dám masáž srdce!“ štěkl jsem.
Eva se znovu rozbrečela. Začal jsem sám. Nevzpomněl jsem si na správný poměr, tak jsem dal pět ku jedné. Pokračoval jsem, dokud jsem nespadl vedle něho.
„Jsi v pořádku?“ zavzlykala.
„Ano.“ Odsekl jsem.
Zvedl jsem se a odešel do auta.
„Kam jdeš?“
Neodpověděl jsem. Vrátil jsem se s krabičkou cigaret. Vytáhl jsem dvě a podal jí jednu, ale ona odmítla. Zapálil jsem si sám. Začala znovu vzlykat, ale já ji neutěšil. Kouřil jsem a díval jsem se do prázdna. Něco mi říkala a já to nevnímal. Myslím, že brečela nad Rýšou. Ponořil jsem se do sebe. Nevím, jak dlouho jsem tak seděl a kolik cigaret jsem vykouřil, než jsem se vzpamatoval. Jeli jsme z fesťáku a všechno bylo pryč během vteřiny.
„Jdeme pro pomoc.“
„Nepočkáme radši?“ navrhla.
„Ne, tady projede auto jednou za uherský rok. Mohli bychom na pomoc čekat týden.“
„A zrovna projede teď a nabourá nás.“ Dodala.
„Asi nás ten nahoře nemá rád. Pojď.“ Zašeptal jsem.
„Ale Ríšu tady nenecháme!“ zaječela.
Klekl jsem si k jeho tělu a položil mu ruku na čelo.
„Sbohem kamaráde, promiň.“ Začaly mi téct také slzy.
Zvedl jsem se, vzal ji jemně za rameno a vedl pryč. Nebránila se.