Slepá cesta II.

Anotace: Konečně se to rozjíždí a já svou fantasii pustil ze řetězu. Zrevidováno.

Větve stromů vrhaly stíny podobné rukám natahujícím se k nám. Nemluvili jsme, oba ponoření do sebe. Nevím, jak dlouho jsme šli, čas teď plynul trochu jinak než obvykle. Za zatáčkou stál na kraji lesa statek obehnaný vysokou oprýskanou zdí. V oknech se nesvítilo. Na zdi u brány nebyl žádný zvonek. Nešlo otevřít.
„Háló pómóc!“ volal jsem z plných plic.
Nikde se nerozsvítilo, rozhodl jsem se tedy zeď přelézt. Vydrolené cihly poskytovaly celkem slušné úchyty. Doufal jsem, že tam nemají psa. Ten by se snad už probral a začal štěkat. Pomalu jsem se spustil dolů, odklopil závoru a Eva vešla dál. Teď jsme si zblízka všimli, že je to tu opuštěné. Rostly tu bodláky a kopřivy sahající mi až k pasu, vymlácená okna, polorozpadlý přístřešek na dříví. Dveře dovnitř byly otevřené.
„Je zavřené zevnitř a evidentně tu už dlouho nikdo nebydlí.“ Zašeptala Eva.
„Bude tu jiný vchod.“
„Podíváme se.“
„Proč?
Neodpověděla. Něco mi v tu chvíli došlo. To auto, které nás málem smetlo, přijíždělo odsud. Ale hloupost, asi zabloudili jako my a vraceli se. Chtěl jsem si tu lehnout do rána. Moc jsem toužil po tom, aby mi spánek dovolil na chvíli zapomenout. Přes to jsme statek obcházeli. Šel jsem první a prošlapával cestu plevelem. U zdi stál vůz určený k tahání koňmi. I v matném světle byly známky rozkladu víc než patrné. Na druhé straně jsme našli druhou bránu. Byla zavřená zevnitř na závoru stejně jako ta první. Vrátili jsme se na kameny dlážděnou cestu obalení protivnými kuličkami svízele.
„Máš pravdu, někdo je uvnitř.“ Zašeptal jsem. „Bezdomovec to nebude, ten by tu neměl kde žebrat, spíš nějaký stařík nebo stařenka tu dožívá společně s tímto zapomenutým místem.“
„Na to vypadá statek moc opuštěně.“ Namítla.
„Tak půjdeme dovnitř a zjistíme víc.“
Vzal jsem za kliku a rozvalil polootevřené dveře dokořán. Klika mi zůstala v ruce. Zahodil jsem ji a vešel. Zkusil jsem otočit vypínačem. Žádné světlo se nerozsvítilo, nečekaně. Moc jsme toho neviděli. Eva nechtěla dál, bála se.
„Počkáš tady venku?“ navrhl jsem.
„Já nechci být sama.“
Chvíli jsme se dohadovali. Nakonec šla za mnou. V tmavé chodbě jsme odbočili doprava. Masivní dveře se neochotně otevřely s hlasitým skřípěním. Na prsty se mi nalepil prach. Tady jsme viděli díky měsíčnímu světlu poměrně dobře. Na stole stála váza s uschlou kytkou. Po zemi přeběhla myš. Otevřel jsem polici. Našel jsem v ní vyskládané talíře.
„Proč to tu není vyrabované? Vypadá to staré nejmíň sto let.“ Zašeptal jsem.
„Podívej.“ Pohodila Eva hlavou.
Při tom její rozpuštěné černé vlasy na kratičký okamžik zavlály. Bylo to moc sexy. Jak můžu v takovou chvíli přemýšlet o tomhle tomhle? Podíval jsem se za nás na zem. Jediné stopy v silném nánosu prachu byly ty naše.
„Třeba tu bude i postel. Usínám ve stoje.“ Navrhl jsem.
„Nespadne nám to tu na hlavu?“
„Vypadá to, že ta barabizna vydržela obě světové války, tak by mohla vydržet ještě jednu noc.“
„Já nevím.“
„Můžeme spát venku na zemi, jestli chceš.“
To definitivně rozhodlo. Eva se líčila každé ráno i na fesťáku… Dala mi za pravdu. Znovu jsme vešli do chodby. Vytáhl jsem z kapsy zapalovač a škrkl.
„To jsi nemohl dřív? Málem jsem se v té tmě zbláznila strachem.“
„Promiň.“ Zašeptal jsem nepřítomně „Podívej.“ Setřel jsem prach ze staré černobílé fotky.
Na ní stál kníratý muž, vedle něj žena v bílých nabíraných šatech s úzkým límečkem až na vršek krku. V náruči držela dítě zabalené v ovinadlech. U nohou jim stály další čtyři malé děti. Eva zívla. Vešli jsme do dveří naproti. Byla tu postel pro dva s mohutnýma nohama.
„Pojďme spát paňmámo. Nic nebude, zapomeň, ráno ve čtyři vstáváš dojit krávy.“ Zavtipkoval jsem.
„Nech toho.“
„Ríša je… Ano to bylo nevhodné. Už z toho blázním.“ Zívl jsem „Jdeme spát.“
„Slyšíš to?“ zašeptala.
Napnul jsem uši. Dveře zavrzaly. Eva se ke mně přitiskla.
„Tak přece tu někdo bydlí.“
Odtáhl jsem ji od sebe a vyšel do chodby. Z druhého konce ke mě šla shrbená postava pomalým šouravým krokem.
„Dobrý večer. Promiňte, že jsme sem tak vtrhli. Měli jsme asi dva kilometry odsud nehodu. Umřel nám kamarád. Nemáme mobily.“
Ten stařík, stařenka nebo kdo to byl, nic neříkal. Jen dál šel šouravým krokem. Pokračoval jsem:
„Nemáme mobily, telefon tu asi nemáte, že?“
Mlčel(a). Škrknul jsem zapalovačem. Leknutím mi vypadl z ruky. Na vteřinu jsem uviděl šedou seschlou tvář s prázdnýma bílýma očima bez zornic, se špičatými zuby.
„Evo utíkej! Rychle!“ zařval jsem, hledaje zapalovač na zemi.
„Co se děje?“
„Sakra utíkej!“
Vyběhla z ložnice. Když jsem se otočil, spatřil jsem druhou shrbenou postavu, jak vchází hlavním vchodem. Další věc (příšera) vylézala u kuchyně. Hrubě jsem Evu odtáhl zpátky do ložnice.
„Pusť mě…!“
Pustil jsem ji a vychrlil:
„Jsou tu příšery, věř mi!“
Zabouchl jsem dveře tak prudce, až se zvedl oblak starého prachu.
„Co sis šlehl? Neděs mě!“
„Drž ty dveře, ať se sem nedostanou! Jsou tři. Slyšíš ty kroky?“
Dál protestovala, ale kliku držela.“
„Kdo to je…?“
Neodpověděl jsem. Skočil jsem k oknu a pokusil se ho otevřít. Rezavá klika mi zůstala v ruce.
„Kurva!“ zařval jsem zděšeně.
Eva začala ječet. Tep se mi zrychlil snad na dvě stě. Měl jsem pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi. Zmateně jsem se otáčel kolem dokola, hledaje marně kudy jinudy utéct. Eva na mě něco křičela, ale já nerozuměl, co říká. Aniž jsem věděl jak, popadl jsem do rukou masivní židli a uhodil s ní do okna. Tříštící se sklo zanaříkalo. Ozvalo se hrozné kvílení, znělo mi uvnitř hlavy a trhalo mi duši na kusy. Znovu jsem uhodil židlí do okna. Drželo, sakra, tak pevné. Podle kroků jsem poznal, že jeden je už skoro u nás. Zahodil jsem židli a začal táhnout stůl ke dveřím. Na štěstí byl vysoký akorát. Zaklínil kliku, že nešla dát dolů. Ozvalo se trojité zakvílení. Na chvíli se mi zněj podlomila kolena. Popadl jsem židli a znovu s ní uhodil. Eva byla přitisknutá u zdi co nejdál ode dveří. Znovu jsem uhodil. Okno prasklo, ale stará okna jsou dvojitá. Vylámal jsem zbytky prvního okna z rámu nedbaje toho, že mi střepy pořežou ruce. Ozvala se rána. Mrtvolně šedá seschlá ruka s dlouhými drápy probourala masivní dveře. Eva začala ječet ještě víc. Znovu jsem uhodil židlí do okna. Další rána. Díra ve dveřích se rozšířila. Znovu jsem uhodil. Můj tep stoupl snad na tři sta. Po čele mi tekl studený pot. Další úder rozšířil díru ve dveřích na tolik, že skrz ni byla vidět ohyzdná tvář.
„Bože pomoz nám, prosím.“ Zavzlykala Eva.
S další ránou jsem okno konečně proboural. Vylámal jsem jeho zbytky z rámu. Příšera natáhla dovnitř ruku, aby odtáhla stůl blokující dveře.
„Skoč ven!“ zařval jsem.
Otočil jsem se na patě v vší silou praštil tu ohyzdnou ruku přes prsty. Stáhla se zpátky. Eva vylezla oknem ven. Zahodil jsem židli. Dveřmi se k nám probourala další ruka. Otočil jsem se a oknem doslova vyskočil nedbaje, jak a kam dopadnu. Ohyzdná ruka popadla stůl. Ten odletěl na druhý konec místnosti. Při nárazu do zdi se mu ulomila jedna noha. Já udělal kotrmelec a hned vyskočil na nohy. V aikidu mi při tom padání moc nešlo. Eva už byla v bráně a uháněla pryč. Dohnal jsem ji kousek za statkem. Zastavil jsem a ohlédl se. Eva taky zastavila popadaje dech. Příšera vylezla oknem ven a roztáhla velká blanitá křídla. Zamávala s nimi a vznesla se do vzduchu. Popadl jsem Evu za ruku a rozběhli jsme se. Opět se ozvalo to strašlivé kvílení. Rychle se k nám přibližovalo. Bestie letěla hrozně rychle. Neměli jsme nejmenší šanci.