Dotek smrti

Anotace: ...jednoho slunného dne, který se odvíjel zcela neočekávaně...

Měl jsem dneska domluvený oběd se svojí kamarádkou Markétou. Byla to moc hezká a fajn holka a já ji už dlouho dobu neviděl, takže jsem se moc těšil. Byli jsme domluvení, že se sejdeme na konečné autobusu 42 a pak zajdeme někam poblíž na jídlo. Dorazil jsem na místo těsně před jedenáctou a posadil se na lavičku. Markéta se objevila prakticky vzápětí.

Aniž by mě pozdravila, začala na mě ječet: „Co si o sobě myslíš, ty idiote? Víš, jak moc jsi jí ublížil?“

O čem to sakra mluví? Jen jsem na ni několik dalších vteřin nevěřícně koukal, jak na mě sype další a další urážky a obviňování ve smyslu, že jsem zranil city nějaké naší společné kamarádky. A to prý včera. Vůbec jsem nevěděl, která bije. Neznal jsem jméno té holky, kterou mi pořád předhazovala. A vůbec, včera jsem skoro celý den trčel v práci, neměl jsem čas lámat srdce nějaký záhadný ženský, koneckonců jsem to ani nikdy neměl ve zvyku.

„Milá Markétko, já vůbec nevím, o čem mluvíš. Uklidni se trochu a řekni mi prosím tě trochu víc podrobností o té holce, kvůli které mě obviňuješ,“ odvětil jsem jí, vstal z lavičky a pomalu se rozešel.

„Dobře, řeknu ti víc během cesty,“ zněla její první rozumná slova, kterými mi vlila trochu naděje, že se jedná o neskutečný omyl.

Ušli jsme jen pár metrů od konečné, když jsem v projíždějícím autobusu zahlédl řidiče, který v ruce držel obrovský kuchyňský nůž a přes čelní sklo mi s ním hrozil podřezáním krku. Pravděpodobně ho zahlédla i Markéta, protože mi místo vysvětlování jen řekla, že bych možná měl jít, a to co nejrychleji.

Tentokrát jsem už žádné vysvětlování nepotřeboval. Ani jsem ji nepozdravil na rozloučenou a zrychleným krokem jsem začal zdrhat. Po chvilce jsem se otočil a viděl jsem toho autobusáka, jak za mnou s nožem mezi zuby sprintuje jak o život. Chtěl si dát moje životně důležité orgány k obědu. Ale proč? Secvaklo mi, že je to asi nějaký frajer od zmíněné slečny, jejíž city jsem údajně ranil a teď na sebe vzal roli mstitele. Ale jeho přístup k řešení problému byl dosti radikální. Málem jsem si nadělal do kalhot, když jsem se ohlížel a ostří jeho obrovského nože mě na tu dálku div ne oslňovalo. Běžel jsem, co to šlo, ale cítil jsem, že mě strašně bolí nohy. Zrovna, když to nejmíň potřebuju! Zákon schválnosti prostě funguje.

Zapadl jsem do nejbližší hospody. Byla to jakási zaplivaná putyka, zařízená celá v černém s červenými dlaždicemi. Jak příznačné. Černá je smuteční barva a červená je na té podlaze asi proto, aby nebyla vidět krev, která se za pár okamžiků bude proudem řinout z mého nebohého těla.

Rozrazil jsem dveře od záchodů a snažil se najít nějaký vhodný místo k úkrytu. Bude mi asi stejně málo platný, protože ten psychopat mě musel vidět, jak vbíhám dovnitř. Byl jsem s nervama v koncích, neměl jsem tušení, co mám dělat, prostě jsem se loučil se životem, aniž bych věděl, proč o něj mám vlastně přijít. Myslel jsem na všechny holky, který jsem měl v životě rád. Ale kdo byla ta záhadná ženská, kvůli které mi měla být setnuta hlava, jsem pořád netušil.

Najednou jsem dostal nápad. Možná by se našly i lepší, ale já neměl žádný čas na rozhodování, natož vymýšlení alternativních plánů. Autobusák tu určitě bude každou vteřinou. Sundal jsem si tričko a hodil je za jeden ze záchodů. Zůstal jsem tak jen v teniskách a černých šortkách. Byli jsme v hospodě, a tak mě nenapadlo nic jinýho, než ze sebe udělat chlápka, který je po prochlastaný noci totálně na mol. Podlaha tady byla dost dlouhou dobu nemytá, takže jsem se po ní pořádně vyválel, aby bylo vidět, že mám problémy se stabilitou a už pár dní jsem se nemyl. Strčil jsem si prsty do krku, krapet se vyzvracel a trochu zvratků si namázl na bradu, aby to vypadalo věrohodně. Za normálních okolností by to bylo pěkně nechutný, ale pro mě to byla poslední naděje.

Jak jsem se teď tak snažil dělat, že nad pisoárem pořád zvracím, rozrazil dveře rozezlený autobusák. I když byl o dost vyšší než já, moc mi k jeho postavě neseděla velikost jeho hlavy. Tu měl abnormálně velkou. Takoví psychopati s velkým mozkem bývají nejhorší. „Kde je?! Kde je?!“ Tuhla mi krev v žilách, teda pokud jsem z ní v tuhle chvíli už neměl ledovou tříšť. Řval jako pominutej, ale mě si až tolik nevšímal. Když letmým pohledem obhlídl celou místnost se záchody, přihnal se ke mně, popadl mě za ramena, otočil, začal se mnou třást a zase řval, kde je. Teda vlastně kde jsem já. Bylo to skvělý, nepoznal mě. Přesto mě pořád bylo dost mizerně. Ale věděl jsem, že když to teď nějak obstojně zahraju, po chvilce cloumání se mnou mě pustí na zem a vypadne s nepořízenou.

Snažil jsem se dělat, že sotva stojím na nohách. „Vo-vole, neeeetřep s-s-s-se mnou…“ pronesl jsem na něj s nejlepším opileckým tónem, který jsem měl ve své hereckém repertoáru. Jako bonus jsem na jeho bílou košili plivnul i trošku zvratků, který mi zbyly v puse. Ať z toho ten kretén taky něco má.

„Sakra, promiň, kámo. Já nevěděl. Počkej, seženu ti něco na utření,“ stal se z něj jakoby mávnutím kouzelného proutku beránek. Úplně se uklidnil a chtěl mi pomoct, abych se dal trochu do kupy. Teď jsem se jenom bál, aby nezačal šmejdit okolo a nenašel moje odhozený tričko. To by se mnou asi byl amen. Těsně vedle záchodu, kde jsem ho nechal, naštěstí našel roli toaletního papíru, ze kterýho kus utrhl a začal mi čistit obličej. Bylo mi to příjemný asi jak osina v zadku, ale musel jsem to dohrát až do konce. Upřímně jsem dost dobře nechápal, proč si nejde po svým, když tady svoji oběť nenašel. Co je mu po ožralovi, kterej se tu jen chtěl vyzvracet. Začal jsem se dost bát, že mě poznal, ale hraje si se mnou stejně tak, jako já se snažím hrát si s ním. Někam si mě teď odvede a pak mě v klidu zamorduje někde na opuštěném místě.

„Hele, kamaráde, můžu pro tebe něco udělat? Donesu ti aspoň trochu vody,“ zeptal se mě a zároveň si odpověděl. Když odešel k baru pro sklenici vody, pomyslel jsem si, že zdrhnu, ale bylo by to riskantní a navíc nápadný, protože mě našel ve stavu, kdy jsem se sotva držel na nohách. Musel jsem zůstat a doufat, že co nejdřív vypadne on sám. A tak jsem zůstal sedět na podlaze.

Za okamžik přišel a podal mi půllitr s vodou. Dal jsem si jeden lok a zbytek vody jsem si obrátil na hlavu, protože jsem chtěl smýt studený pot, který se ze mě strachem jen řinul. Se svěšenou hlavou jsem vztáhl ruku s půllitrem zpátky k němu.

„Víš co? Já ti pomůžu domů, nenechám tě tady takhle. Sám jsem se párkrát taky pěkně zřídil, takže vím, jak je to nepříjemný,“ nabídl mi pomoc, o kterou jsem ale ani trochu nestál. On mě snad vážně chtěl vydusit ve vlastní šťávě.

„Nheeee,“ snažil jsem se zakroutit hlavou na význam nesouhlasu a vydat ze sebe nějaký odmítavý zvuk. Ale ten pitomec si prostě nedal říct.

„Ale jo, pojď, já ti pomůžu na nohy a povedu tě.“

A už mě chytal pod paží a zvedal mě ze země. Musel jsem v té komedii, ve které šlo o můj holý život, pokračovat nedobrovolně dál. Vypadli jsme z hospody na ulici a když se mě zeptal, jakým směrem bydlím, nezmohl jsem se psychickým vyčerpáním už ani na slovo a jen jsem mávl rukou doprava.

Byl jsem pořád vyděšenej k smrti. Jednou rukou mě vedl a v druhý pořád držel tu kuchyňskou mačetu, se kterou byl neustále připraven porcovat moje vnitřnosti. Stačila mi jedna chybná reakce, jeden nepromyšlený detail a čekal mě čistý průřez ledovou ocelí. Měl jsem fakt nahnáno z toho, že mě poznal a teď si mě jen vychutnává. Měl jsem pocit, že tímhle divadlem jen oddaluji svou smrt, kterou už jsem považoval za nevyhnutelnou.

Bylo zhruba kolem poledne a šli jsme dost rušnou ulicí. Vlastně jsem nevěděl kam, ale snažil jsem se ho vést cestou, kde se pohybuje co nejvíc lidí, aby mě nevykuchal přímo na veřejnosti, před zraky stovek svědků. V tu chvíli mi bylo úplně jedno, že na mě kolemjdoucí koukají jako na ožralu a v duchu si říkají `Styď se`. Byl jsem rád, že vůbec dýchám a že napodobeným opileckým krokem jdu, i když možná vstříc smrti.

Procházeli jsme okolo policejní stanice. Před budovou stáli v hloučku čtyři policajti a o něčem tlachali. Nikdy jsem příslušníky zákona neviděl radši, než právě teď. Připadalo mi jako jedinečnej nápad nechat se sebrat. Klidně si odsedím pád dní za opilství na veřejnosti a zaplatím flastr, ale jen ať se zbavím toho psychopata.

„Ne-nech mě… jááá pudu sáám,“ zablekotal jsem a vysmekl jsem se mu s velkou mírou obezřetnosti z jeho ruky. Naštěstí neprotestoval. Na předchozích metrech rozpoznal, že jsem se asi jakžtakž rozešel a dokážu jít i sám. Přesto se ode mě nehnul a pořád mě doprovázel.

Když jsme policajty, stojící asi tak 50 metrů od nás, míjeli, napadlo mě v první chvíli se rozběhnout směrem k nim a řvát, že mě chce ten blázen zabít. Tuhle myšlenku jsem však zavrhl, protože jsem se bál, že můj násilnický přítel je taky zkušeným vrhačem nožů a jeho nástroj by mohl skončit zabodnutý v mých zádech. Vrátil jsem se zpátky k myšlence nechat se sebrat.

Udělal jsem asi tři přešlapovčky na levou stranu a seknul jsem sebou. Ani jsem před sebe nedával ruce, aby byl ten pád co nejvíc autentický. A taky jsem si pořádně namlel a odřel se o chodník. V tu chvíli mi to ale bylo jedno. Snažil jsem se upoutat pozornost těch policajtů. Hned jak jsem upadl, začal jsem z plných plic řvát všechny nacistický hesla, který jsem znal, urážet veřejného činitele a vůbec vyřvávat všechno, co by mohlo veřejnost popuzovat.

„Co blázníš? Vždyť tě ještě seberou chlupatí,“ snažil se mě uklidňovat autobusák, když mi pomáhal zpátky na nohy. Měl jsem tomu idiotovi sto chutí říct, že o to jediný mi jde. Byl to bohužel jen zoufalý a bezmocný pokus. Policajti měli asi polední přestávku, a tak jim moje pohoršování na veřejnosti bylo zjevně úplně u prdele. Když člověk potřebuje, tak nepomůžou. Stanici jsme po chvíli minuli a já znovu propadl skepsi. Co teď? Plamínek naděje pohasínal. Už jsem jen zkroušeně šel pořád dál a dál a čekal na svůj konec.

„Příteli, myslíš, že bys to už zvládl domů sám? Já totiž musím do práce, za chvíli mám další jízdu,“ zeptal se mě.

Snad nikdy jsem neslyšel nic, co by mě tak potěšilo. Vysvobození se blíží. Sice jsem si na poslední chvíli uvědomil, že nesmím říct `Jasně, já vím`, ale podařilo se mi na znamení souhlasu výrazně přikývnout. Popřál mi, abych šťastně dorazil domů a konečně mi zmizel z očí i s tou svojí mačetou.

Snažil jsem se ani trochu nezrychlovat krok, ačkoliv jsem po tom nesmírně toužil. Chtěl jsem utíkat, ale musel jsem pořád udržovat opileckou chůzi, protože jsem si nebyl jistý, jestli to nebyl jen psychopatův další rafinovaný krok a teď mě někde z povzdálí nesleduje. Byl jsem tak vystrašený, že jsem v pohybu chlápka, který má v krvi aspoň čtyři promile, pokračoval ještě dobré dvě hodiny a hezkou řádku kilometrů. Chtěl jsem být co nejdál. Když jsem z několika ohlédnutí po okolí usoudil, že ten vrahoun to asi skutečně vzdal, zapadl jsem do hospody, kde jsem se umyl a ještě hezkou chvíli vydýchával vše, co se mi během dne přihodilo. Byla to naprostá šílenost a já vlastně pořád vůbec nevěděl, jak jsem se v ní ocitl. Když jsem seděl na tom záchodě, pořád jsem se bál, že autobusák znovu každou chvíli rozrazí dveře a konečně si mě podá. Nic z toho se naštěstí nestalo. Večer jsem se vrátil do „pohřební“ putyky pro svoje tričko. Jen co jsem si je přetáhl přes hlavu, hned jsem se probudil.