Dušičkový příběh

Anotace: Toto je jedna šíleně stará povídka, která ležela tak dlouho v šuplíku, až se málem papír, na kterém byla napsána, rozpadl v prach. Avšak při jedné čistce zapoměných koutů mého pokoje opět spatřila světlo boží. Ta mých "mladých" let, psávala jsem takto...

Byl pochmurný listopadový den – typický pro tento svátek – DUŠIČKY. Po obloze se valila šedavá mračna a vítr se proháněl mezi zbytky listí na černých, posmutnělých stromech. Po cestičkách se trousily zahalené, tmavé postavičky. Putovaly k velkým železným branám, střežícím klid a pokoj zesnulých. Přicházely, aby vzpoměly na ty, kteří s nimi již nejsou. Sílící vítr roznášel jejich modlitby až k tichým duším, které tu odpočívaly.
Byla již hluboká noc, když se mohutná brána hřbitova znovu otevřela. Potom pomalým, belhavým krokem vstoupila na území mrtvých vysoká shrbená postava. Prošla okolo řady náhrobku a zastavila se nad čerstvě vykopaným hrobem. Černá jáma zela v zemi jako bezedná propast a hlína na jejích okrajích měkla, jak na ni dopadaly kapky právě začínajícího deště. Neznámý příchozí zvedl hlavu a oblohu proťal blesk. V tu chvíli se vyděsili snad i všichni mtrví...Místo cizincovy tváře se v kápi černala jen prázdná díra s červenýma žhnoucíma očima. Tu noc se rozpoutala strašná bouře. Polámala stromy a zvrátila náhrobky...
Začalo svítat. Sluneční paprsky dopadaly na tu spoušť, kterou způsobila vichřice. Nebe bylo jasně modré a v rohu hřbitova, na konci dlouhé řady náhrobků, byl čerstvě zasypaný hrob. A na něm ležela jediná květina – černá růže.
Zanedlouho po východu slunce začali lidé přicházet zpět ke hřbitovu, aby se podívali, co za škody jim bouře způsobila. Jaké bylo ale jejich překvapení, když našli čerstvý hrob, který byl ještě včera prázdný?! Dlouho si s tím hlavu nelámali a vrátili se ke svým starostem. Avšak bylo tu pár zvědavých mládenců, kterým ta záhada nedala spát. Proto se v noci vypravili na hřbitov a začali kopat. Nebyli ještě ani v polovině, když je cosi vyrušilo. Všichni čtyři se naráz otočili a spatřili v měsíčním světle postavu v dlouhém hábitu.
"Co je? Jdeš nám pomoct?!" zvolal jeden odvážlivec. Ticho protnul ostrý smích. Ale potom už se nepohnula ani větvička....
Další ráno byly na starém hřbitově další čtyři čerstvé hroby. Nikdo už nikdy nepátral po tom, komu patří. A nikdo už neviděl černou vysokou postavu s červenýma očima....Ale jednou ji každý spatří...a potom se dozví, co se událo tenkrát na Dušičky...