Ztracené duše

Anotace: Věděli jste, že se po světě neprocházejí jen tvorové, které známe, jako lidé a zvířata? Že jsou tu tací, jenž vědí víc - vědí jak si prodloužit život.. Jak chutná krev.. Jaké je zabít.. I jak k sobě připoutat duše, aby jejich moc vzrostla.

Sbírka: Požírač Duší

Sedla si k baru a objednala koktejl. Vzhledem k poměrně brzkým večerním hodinám, tu bylo velice málo lidí. Největší nával tu bude kolem půlnoci. Do té doby se jistě zvládne opít na tolik, aby si maximálně užívala zábavu, kterou ji noční klub Krypta nabízí.
Barman jí podal sklenku naplněnou lahodně vypadajícím nápojem. Všimla si jeho obdivného pohledu, kterým přejel její dokonalé, černé lokny, temně ohraničené, uhrančivé oči, i její pružné, hubené tělo oděné do krátkých šatů. Byla pěkná. Věděla to, a dokázala toho využívat.
Natočila se směrem do místnosti. Už tu pár lidí bylo. Několik teenagerů se kroutilo na tanečním parketu. Nejspíš tu už nějakou dobu jsou, protože vypadali že jsou pod obraz.
U stěn pak postávalo několik žen, nalíčených až to bušilo do očí. Děvky.. Pomyslela si. Sama sice milovala flirtování, ale nikdy nezašla tak daleko aby onoho či toho zatáhla do postele. Považovala to za vrchol ponížení - vyspat s s někým koho ani nezná a pak zase jít dál.
Prve si ani nevšimla muže, posedávajícího v nejzazším rohu místnosti. Teď si ho ale všimla. Proč? Mávl rukou na číšníka, který k němu rychle přiběhl. Připadalo jí, že ji celou dobu sleduje.
Po chvilce od něj odtrhla zrak.
"Ehm, slečno.. Tohle vám objednal támhle pán." Ozval se za jejími zády barman. Otočila se a uviděla koktejl podobný tomu, jenž ještě ani nedopila a sledovala pohled muže za pultem. Pochopitelně myslel onoho muže v rohu. Přejel jí mráz po zádech, když si uvědomila že se na ni dívá. Roztřeseně se na něj usmála a kývla na znamení díku. I on přikývl. Otočila se k němu zády aby mohla vypít drink.
Celou dobu cítila jeho pronikavý pohled na svých zádech.
"Jak vám chutná koktejl?" Ozvalo se za ní. Na chvilku jakoby usnula. Probral ji až ten hlas. Ach, ten hlas. Byl jako ledová sprcha, ale zároveň jakoby okusila to nejsladší a nejúžasnější víno světa. Otočila se a zatočil se s ní svět. Částečně kvůli drinku a částečně kvůli tomu, co spatřila.
Dívala se přímo do očí plných protikladů. Chladných, které v sobě ale měli oheň, jenž ji spaloval. Do očí lovce, ale zároveň někoho jenž dokáže chránit to, co je mu drahé. Mrtvých, ale zároveň plných živočišné touhy a života.
Muž zkroutil rty, které si přímo říkaly o polibek do úsměvu. Nepochybně si všiml jejích pocitů. Odkašlala si.
"Je-je výborný. Děkuji." Pokusila se zklidnit dech a přinutila se přemýšlet o něčem jiném, než o tom jak muž vypadá. Měla pocit, že někdo takový by ji nemohl přitahovat, ale opak byl pravdou, což ji fascinovalo o to víc.
"To jsem vážně rád." Řekl tlumeným hlasem, který vyzněl zvláštně intimně. Skláněl se nad ní a jí připadalo, jako by byl bar najednou prázdný..
"My se známe?" Vyhrkla najednou. Připadala si hloupě, jak si ho stále prohlížela a tak natočila hlavu a vzala si drink.
"Já tebe ano, ty mě ne." Odvětil tiše, s podivným úsměvem. Pak se zasmál, smíchem, jenž jí připomínal chladné ale radostné cinkání rampouchů. Naskočila jí husí kůže.
"Jak to myslíte?" Zeptala se když položila sklenici zpět na pult.
Přimhouřil oči a jeho úsměv se rozšířil. "Pojď za mnou." Řekl a otočil se k odchodu.
Věděla, že by neměla.. Vždyť ho vůbec nezná! Ale.. Jakási síla ji táhla za ním. Seskočila za barové židličky a šla za ním. Sešli po schodech do suterénu, kde nikdy nebyla. Celý, tmavý prostor byl rudě ozářen, což mu propůjčovalo jakýsi mysteriózní až strašidelný nádech.
Muž se k ní otočil. Dveře za ní se v tentýž okamžik s hlasitým bouchnutím zavřely a ona zůstala uvězněná mezi ním a zavřeným východem. Roztřásla se.
"Nemáš proč se bát," začal tichým, svůdným hlasem, "chtěla jsi vědět, jak to myslím. Ty, ani nikdo jiný, nemáte ani ponětí o světě. Já tě znám, protože znám každého." Ztlumil hlas do téměř neslyšného šepotu a pomalu se k ní blížil. S každým jeho slovem projel jejím tělem zášleh touhy a vzrušení. Co se to s ní děje? Vidí ho poprvé v životě, ale nikdy s ní žádný muž nedělal podobné věci, aniž by se jí dotýkal. Když už stál před ní, vzhlédla k jeho očím. Pak s ek ní naklonil a hrubě, tvrdě ji políbil na rty. Jeho ruce se obtočily kolem jejího pasu, a pomalu jí začal stahovat šaty. Než si uvědomila, co se vůbec děje, začala z něho ztrhávat oblečení. Převalil jí do měkkých polštářů, které byly rozházené po celé podlaze místnosti.
¤
Ozvala se tlumená rána, jak hodil nahé, bezvládné tělo na zem. Na betonu byl nakreslen pentagram. Její tělo obrátil zády k obloze.
Na bělostné kůži rudě zářily spletité znaky, které do nich vyryl. Bolest ani necítila - byla ovládnutá vášní a rozkoší. Téměř si nevšimla toho, že jak řezal do jejích zad žiletkou, spolu s krví z ní unikal i život. Pak klesla do polštářů. Ten, se kterým přišla o nevinnost i o život, ji pak odnesl sem, do středu městského parku.
Pentagram, v jehož středu ležela s končetinami rozloženými do čtyř cípů, aby i její tělo připomínalo hvězdu, byl nakreslen bílou křídou a doplněn rudým voskem.
Ještě naposled si prohlédl její krásné, mrtvé tělo, její nevidoucí oči, jenž měly stále barvu jako i předtím, než ji zabil, černé lokny, jenž byly rozházené kolem její hlavy, jakoby foukal silný vítr. Usmál se a vykročil do tmy. Zpoza košile vytáhl stříbrný amulet posázený nepravidelně asi dvaceti rubíny. Jeden rubín - jedna duše. Jeho úsměv se rozšířil. Pomalu si šel pro další rubín do sbírky.