Vražda v domě číslo 47

Vražda v domě číslo 47

Anotace: Kapitán Patočka je postaven před velmi brutální vraždu. Je jen na jeho schopnostech, jak se s tím vyrovná.

Kapitán Patočka byl již od časného rána na nohou.
Právě jel svým služebním vozem do práce a spokojeně si hvízdal, protože dnešek měl být pohodový den. Všechny případy byly odloženy, popřípadě vyřešeny, a tak kapitán plánoval, že dnes bude jen odpočívat. Jeho myšlenky o nové počítačové hře, kterou si chtěl na počítači ve služebně zahrát, byly nečekaně přerušeny zvoněním mobilu upevněného na palubové desce auta.
Kapitán Patočka se ani nemusel dívat na displej, aby věděl, že mu nemůže volat nikdo jiný než poručík Vomáčka. Zmáčkl tlačítko pro příjem hovoru.
„Tady Patočka, co se zase děje?“ ohlásil se.
„Kapitáne, to jste vy? Tady je… poručík Vomáčka.“ ozval se vystrašený hlas poručíka. Patočka se spokojeně usmál – jeho odhad byl správný.
„Dobré ráno, poručíku. Zníte nějak divně… zase. Stalo se snad něco?“
„A… Ano! Vražda, pane. Víte, já… radši sem hned přijeďte, je to opravdu… strašné!“
„Dobře, dobře, ale kam mám přijet?“ kapitán neměl tyhle samozřejmé otázky rád, a dovedly ho skoro vždy pořádně vytočit. Zatím se ale ovládl.
„Ulice Na Pískové cestě. Dům číslo 47, pane.“ doplnil Vomáčka.
„Jedu tam. Patočka konec.“
Sotva kapitán zavěsil, vytáhl majáček, zapnul ho a dal na střechu auta. Pak šlápl na plyn a rychlostí překračující 50 km/h jel do domu číslo 47.
Na místě byl za dvacet minut. Kolem domu, kde se celá „ta věc“ přihodila, již byly rozestavěné zátarasy, před kterými postávala skupina zvědavců. Kapitán Patočka zastavil kousek od hloučku a vystoupil z auta. Všiml si, že u dveří domu na něj již čeká poručík Vomáčka, v obličeji celý zelený.
Kapitán podlezl zátarasy a vydal se přímo k němu.
„Tak co, poručíku? Co se tu přesně přihodilo? Vypadáte, jako byste snědl něco moc ošklivého.“
„Radši se na to pojďte podívat sám, pane.“ poručík vedl kapitána dovnitř domu.
Patočka prošel přes předsíň až do kuchyně. To, co tam uviděl, bylo příšerné.
První, na co padl jeho pohled, byla mrtvola ženy ležící v tratolišti krve. A bez rukou – ty ležely opodál, čistě odseknuté. Vražedná zbraň, sekáček na maso, byl zaseknutý v hlavě oběti a kupodivu se zlověstně blýskal. Navíc celá místnost byla od krve a byl v ní příšerný puch.
Kapitán Patočka div neomdlel. Naštěstí si uvědomil, že je nejvyšší důstojník v místnosti a bylo by to trochu trapné, jen tak si omdlít. A také ho představa pádu přímo do kaluže krve nijak nelákala.
„Bože, tady to smrdí jak v namoklým cirkusu. A krve jako z vola, to je strašný. Kdo to proboha udělal?“ informoval se kapitán.
„Její manžel, pane. Je to vlastně docela jasný, i když brutální případ.“ poručík se snažil nedívat se na mrtvolu.
Kapitán jen souhlasně pokýval hlavou a zaměřil se na sekáček. Chtěl ho vydělat z hlavy, ale najednou se zarazil.
„Můžu?“ optal se poručíka.
„Jistě, pane. Technici už to tu prohledali. Poslal jsem je na kafe. Za rohem je totiž kavárna. Doktor tu byl také, aby konstatoval smrt. Příčina smrti je jasná – sečné rány tím sekáčkem na maso.“
Patočka opět jen kývl hlavou a vytáhl sekáček. Pomalu si ho prohlížel. Nebyl skoro vůbec od krve, kromě místa, kde byl zaražen do ženiny hlavy.
„Proč to vůbec ten manžel udělal? Říkal už něco? A jsou tu vůbec nějací svědkové?“
Vomáčka se nadechl a spustil: „Ano, pane. Máme tu svědkyni. Starou sousedku. Trochu jsem se jí už na něco zeptal, a stalo se to asi takto: Sousedka šla z nákupu, a uslyšela odsud křik. Protože je to stará drbna… tedy… protože je zvědavá…“ opravil se poručík (Patočka se tomu musel mimoděk usmát) a pokračoval, „šla se podívat, co se děje. Nakoukla oknem a uviděla pana Okrouhlíka, tak se manžel jmenuje, jak se hádá s paní Okrouhlíkovou. Křičel něco o šminkách a o tom, že jí usekne ruce, aby si pořád nepatlala nehty lakem.“
„Cože? To opravdu řekl?“ kapitán nevěřícně hleděl na Vomáčku.
„Ano, pane. Když se tomu jeho žena jenom smála, tak prý vzal ten sekáček a začal ji sekat. Ten pohled sousedka nevydržela a na chvíli ztratila vědomí. Když se probrala, viděla už jen Okrouhlíkův finální úder do hlavy. Jakmile se vzpamatovala, běžela zavolat policii. Hlídka našla Okrouhlíka právě včas. Zrovna se pokoušel otrávit.“
„Jak je na tom teď?“
„Doktor mu dal nějaké uspávací prášky, než odešel za techniky na kafe.“
„Zajímavé. Proč ji vlastně zabil? Určitě to nebylo jen kvůli laku na nehty. Je to snad psychopat?“
Patočka se zamyšleně zahleděl na protější zeď.
Náhle ho upoutal podivný flek na téže zdi.
„Vomáčka, co je to támhle za flek?“ vyzvídal.
„Který flek máte na mysli?“ poručík Vomáčka byl zmaten, protože fleků byly plné všechny zdi, a on je jen s námahou rozlišoval.
„Támhle ten! Přímo nad tou poličkou s hrníčky.“ ukázal kapitán.
Poručík Vomáčka ještě víc zezelenal. „To jsou játra, pane. Její játra.“
Kapitán na to nic neřekl a radši se vrátil zpět k tématu: „Kdy se probere Okrouhlík?“
„Doktor tvrdil, že asi za hodinu.“
„Dobrá. Tak to tu dodělejte, odneste mrtvolu, a tak dále. Hlavně to tu vyvětrejte. Taky vyžeňte ty čumily venku. Já se zatím stavím za ostatními na kafe. Až se Okrouhlík probere, tak mě zavolejte.“ udílel Patočka rozkazy. Pak si vytáhl doutník, zapálil si ho a v obláčku kouře vyšel na čerstvý vzduch.
Přibližně za hodinu se vrátil s dvěma kelímky kávy, ze kterých se ještě kouřilo. Jeden z kelímků podal poručíku Vomáčkovi.
„Děkuji, pane.“
„Za málo. Už se Okrouhlík probral?“ zeptal se a usrkl horké kávy.
„Ano, pane. Je ve vedlejší místnosti.“
Kapitán Patočka přešel do místnosti, kterou mu ukázal poručík. Byla vkusně zařízena jako obývací pokoj, a co bylo patrné na první pohled – stěny nebyly od krve. Puch se tu ale stále držel. Na židli uprostřed místnosti seděl pan Okrouhlík s hlavou v dlaních.
Kapitán Patočka si vzal druhou židli a posadil se naproti zdrcenému Okrouhlíkovi. Kávu si položil na stolek, který stál vedle.
„Tak co nám k tomu řeknete, pane Okrouhlíku!“ začal s výslechem kapitán.
Okrouhlík na něho upřel své oči podlité krví. „Musel jsem ji zabít. Pořád si jenom kupovala hadry, šminky a další blbosti. Za MOJE peníze! Celý den seděla doma, já makal, a ona pak všechno utratila! Aaargh!“
Okrouhlík začínal běsnit. „Musel jsem ji zabít. Vysmívala se mi! Musel, prostě MUSEL! Pochopte mě!“
Patočka odmítavě zakroutil hlavou. „Nechápu. Budete muset jít s námi. Ale přiznáním jste nám ušetřil spoustu práce, to je od vás hezké.“ Kapitán začal přemýšlet, že si snad přece jen zahraje svoji novou hru…
„Cože? Já mám jít kvůli ní do lochu? Ne, ne! Všechno popřu. A dobrý právník mě z toho dostane. Řeknu, že jsem psychopat… ano, psychopat! Grrr!“
Kapitán Patočka se musel usmát. Poté sáhl do kapsy a vytáhl diktafon. „Bohužel, pane Okrouhlíku. Všechno jsem si nahrál. Trestu neujdete.“
Jakmile Okrouhlík pochopil kapitánovu lest, zbrunátněl. „Ty hajzle! Nenechám se zavřít! Já ne!“ vykřikl a vrhl se na kapitána.
Odněkud vytáhl nůž a napřáhl se. Patočka byl ochromený, snad překvapením, snad zbylým puchem z mrtvoly; každopádně by to s ním špatně skončilo, když v tom se ozval výstřel z pistole. Psychopat Okrouhlík bez hlesu padl na zem. Kapitán se podíval na střelce – byl to poručík Vomáčka!
„Dobrá trefa, poručíku. Nebýt vás, byl bych mrtvý.“ řekl, jakmile se vzpamatoval.
„Díky, pane. Ale… byl to můj první mrtvý… Víte… já…“ Vomáčka se odmlčel.
„To nic, poručíku. Ještě štěstí, že to tak dopadlo.“
„Štěstí, pane? Jsou tu dva mrtví!“
„Právě, že jenom dva. Mohlo to dopadnout hůř. A něco mi říká, že společnost o mnoho nepřišla, když zemřeli zrovna tihle dva.“
Kapitán se zamyslel. Pak si došel ke stolku pro svůj kelímek s kávou. Napil se.
„Pojďte, poručíku. Sepíšeme venku protokol.“
Autor GoGo.Finch, 22.06.2004
Přečteno 1583x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

...Vypadáte jakoby jste snědl něco moč ošklivého. // no jansý co by si mohl takovej vomáčka dát než koprovou omáčku :o)) sorry lacinej ftip....zezačátku jak pohádka pro děti a pak jak případ pro Derrika...tohle se vážně nepovedlo

19.07.2006 15:21:00 | kjetilka

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter