Hranice část první

Anotace: První díl. Psala jsem ho před rokem, přidávám to dnes, protože chci zveřejnit i druhou část :)

Probudila se na studené podlaze. Nejdříve si uvědomila chlad, po chvíli až, že je tu až moc velká tma a ticho. Žádná auta, co by jezdila pod okny i v jednu ráno, žádné sirény. Nic. Bylo dokonalé, ohlušující ticho. Nevěděla jak příhodné je přirovnání hrobové. Vstala ze země a snažila se tu tmu prohmatat, najít zeď, stěnu, nábytek, cokoli, aby ukonejšila svou mysl a mohla se na něco soustředit. Udělala pár kroků do tmy a modlila se, aby jen usnula ve sklepě na zemi. Neměla totiž tušení, kde je a co se stalo. Z omylu ji vevedl řetěz na noze, který jí zabránil v dalším hledání. A zrovna na její silné levé noze.
„Sakra,“ sykla si a přestala rukama šmátrat do tmy.
„Haló? Je tu někdo?“ zavolala z plných plic, ale tma všechno kolem ní pohltila. Jako kdyby nikdy nic nevykřikla. Odpovědi se jí taky nedostalo. Bylo tu jen ticho a tma, to hrůzostrašné ticho a tísnivá tma. Nesnášela tmu. Už jako malá se jí stranila. Tma přinášela špatné věci, špatné a bolestivé věci.
Její oči si již přivykly tmě a ona si viděla aspoň na ruce. Ani toto zjištění nepřineslo žádanou úlevu. Chodila po prostoru, jak to dovoloval řetěz. Nenašla však nic. Zkusila vyskočit, aby se dotkla stropu. Nic. Jen ta tma, která nechává z fantazie uniknout největší strachy a ticho, které tohle mučení zesiluje a podporuje představivost. Vyčerpaná křikem a zoufalá samotou si sedla na zem a přitáhla kolena k bradě.

Na nos mu kápla studená kapka vody. Zavrtěl mírně hlavou a spal dál. Další kapka mu kápla na nos a stékala po jeho tváři k ústům. To už ho donutilo otevřít oči a zamrkat. Dříve než si cokoli uvědomil, zívnul si. Jak dlouho spal? Snad nepřijde pozdě do práce. Rozhodl se posadit. Jenže se nemohl pohnout. Zkusil znovu pohnout rukou, ale pořád je něco svíralo. Jediné s čím mohl docela volně hýbat byla hlava. Několikrát sebou škubnul než poznal, že je to beznadějné. Snažil se uklidnit svůj zrychlený dech a najít východisko. Vždy přece byla nějaká cesta. To bylo jeho moto, tím se řídil vždy, když byl zahnán do kouta. Mžoural do tmy před sebou, což mu ztěžovala tekutina, která mu zalepovala pravé oko. To už mnohé vysvětlovalo jak se sem dostal. Dostal pořádnou ránu do hlavy. Zaostřil právě tak akorát na zeď před sebou, kde stále obrazovka, pokud mohl soudit. O vteřinu později zavřel pod návalem světla oči a stočil hlavu trochu stranou. Nad ním se rozsvítila žárovka visící na obyčejném kabelu. Ozvaly se kroky a k němu přistoupil muž tak pětačtyřicet, už prošedivělé vlasy, ale ve tváři jen pevné mimické svaly, žádné vrásky, jak by se daly čekat. Byl rozporuplnou osobností a to ještě ani nepromluvil. Připoutaný muž konečně pořádně otevřel oči a prohlížel si ho.
,,Vítejte u mě, Tede,“ usmál se na něj přívětivě skoro jako dědeček, když vidí své vnouče. Oslovený se jen zamračil a prohlížel si ho. Jak to, že ho zná? Kde to je? Příliš mnoho otázek na zodpovězení. Ted stačil jen otevřít pusu k tomu, aby promluvil, když uslyšel vzlyky. Dívčí vzlyky.
„Prosím.“ Zaznělo mu v hlavě a on se podíval na toho před ním, zda to slyšel taky. Tvářil se pořád stejně.
„Prosím,“ Znovu se ozval ten dívčí hlas a jemu se rozšířily zorničky, znal ten hlas až moc dobře.
„Pustě mě!“ křikl on i ona najednou. Jenže ona prosila. Ted sebou začal škubat, aby se dostal ze své kazajky. Kožené řemínky se ani nehnuly. Vzlyky pokračovaly. Musela být někde blízko. V tom onen tajemný muž ustoupil stranou a on znovu viděl na tu obrazovku. Tentokrát ale byla zapnutá a viděl tam na zemi sedět dívku v klubíčku. Bylo to točené z pohledu ze shora a pomocí infrakamery, takže tam byla tma. Znovu sebou škubnul. Opravdu to byla ona. Zatnul zuby a podíval se na muže, který se stále usmíval.
„Je to pozoruhodná dívka a velmi krásná, smím-li podotknout. Ale má velký strach ze tmy. Nemyslíš, že je to dětinské, Tede?“

Neměla vůbec tušení o tom, jak dlouho tu je, co je za den, je-li vůbec den. I za tikající hodiny by byla vděčná, za cokoli kam by mohla upírat své smysly a myšlenky. Navíc zde byly myšlenky více než prchlivé a různorodé. Každá utíkala jiným směrem a všechny jí proklouzávaly mezi prsty, jakmile se je pokusila chytnout a rozvíjet dál. Do toho strašlivého neproniknutelného ticha, vstoupil jakýsi hluk. Okamžitě zpozorněla a vykukovala zpoza kolen. Pořád ta tma. Nikde nic, jen ten děsivý zvuk. Někdo tu s ní byl a hlasitě a chroptivě dýchal. Ve vteřině se dívky zmocnila hrůza a běs. Tohle bylo jako zrealizování její největší dětské můry. Vzpomínky, které se neměly objevit. Vzpomínky, které jí tolik připomínaly pocity opravdové bolesti. Navíc tahle tma, tohle všechno navíc. Začala se klepat a přitáhla své dlouhé štíhlé nohy k sobě. Ozvalo se cinkání a chroptění ustalo. Teprve až po několika minutách se odvážila podívat před sebe. Něco malého a stříbrného leželo před ní na zemi. Opatrně natáhla ruku do tmy a vzala to do ruky. Představa, že to je žiletka se rozpustila ve chvíli, kdy si to prohlédla zblízka. Byla to psí známka a byla od krve. Poznala jeden uštípnutý roh a po tvářích jí stekly slzy.
„Ne!“ vykřikla tak hlasitě, až měla v krku pocit, že jí hoří hrdlo. Sevřela známku pevně v ruce a schoulila se do klubíčka. Stále opakovala to jedno slovo, jako kdyby to bylo zaříkadlo, jako kdyby jí to odtud mohlo pomoc. Snad jako kdyby ji pomohlo probudit z tohoto hrůzného snu.