Kapitola první - Konec konce

Anotace: Mladý muž Jacques Peverell se po obdržení dopisu o úmrtí kdysi milované ženy, vrací do rodného Amsterdamu, aby uctil její památku a převzal "cosi", co mu zanechala v závěti.

Sbírka: Nebe, peklo, ráj!

Na Amsterdam Centraal hodiny odbíjely 6.30pm. Na páté nástupiště zrovna přijel vlak.

"Haló, pane! Vzbuďte se! Konečná stanice!" Průvodčí se snažil vzbudit vandráka, který to pravděpodobně přehnal s chlastem. Tohle opravdu nemám zapotřebí, pomyslel si.
"No, tak, ožralo, vzbuď se!"

Jacques Peverell sebou trhl. Trvalo mu pěkných pár vteřin, než se zorientoval, kde to vůbec je. Cesta byla tak dlouhá a on tak unavený. Přeci jenom přejel půlku Evropy, než se dostal sem. Na hlavní Amsterdamské nádraží. Když si uvědomil, že je skutečně na správném místě, podíval se na průvodčího, jenž s ním ještě před chvílí třásl, a velmi se mu omluvil. Uvědomil si, že musí působit dost nevábně, neboť se už pár dní nemyl. Poté si z háčku u okna vzal svůj dlouhý černý kabát a z přihrádky nad sedačkou vytáhl velký kufr. Do podpaží si dal příruční tašku a vyšel na nástupiště. Rozhlédl se dokola a nasál do plic vzdušný opar. Nejen, aby se konečně protáhl, ale aby zkusil, jestli mu ještě vůně tohoto města bude evokovat něco z doby, kdy zde žil. Ach ano, vůně domoviny, pomyslel si.

Zařídil si ubytování v hostelu poblíž Leidseplein, náměstí, jehož historie sahá až do 17. století, což se Jacquesovi líbilo. Miloval historii, architekturu a noční život. A přesně tohle náměstí Leidseplein mělo.
Měl v plánu se ubytovat v City Hostel Vondelpark. Hostel sice nenabízel pronájem pro jednu osobu, ale i přesto, že musí platit za dva, si pronajal pokoj zrovna zde. Hostel byl stavěn v klasickém stylu typickém pro Amsterdam. Úzký a vysoký dům s velkými okny. Jakmile prošel vchodovými dveřmi, vybavil si všechny vzpomínky na věci, které tu prožil. Nespočet bezesných nocí v náruči jeho milované Margaret. Všechny sny a přání, která měl. Než se vše rozplynulo v mlžném oparu událostí, které přišly.

Pokoj, který si pronajal, byl relativně velký. Byla v něm dvoulůžková manželská postel, velká skříň a stolek. Pokoj měl vlastní koupelnu, za což byl Jacques velmi rád. Na nic jiného se momentálně netěšil víc, než na pořádnou sprchu, která smyje poslední stopy jeho dlouhé cesty. Než došel do koupelny, postupně ze sebe svlékal všechno oblečení a nechal to ležet jen tak na zemi. Příliš horlivě otočil kohoutkem u sprchy a za okamžik toho litoval. Ze sprchy vytryskl proud ledové vody a celého ho zkropil. Jacques sprostě zaklel, ustoupil kousek od proudu a vyzkoušel opět kohout s přívodem teplé vody. Nic. Nechal proud chvílí odtékat a doufal, že je jen potřeba vodu ohřát. Bohužel byl nucen se umýt pouze ve studené vodě. Za pokračujícího klení se rychle opláchl aspoň tak, aby si nepřipadal tak strašně špinavý a rychle se zabalil do ručníku a šel se ohřát do vedlejší místnosti, kde bylo o poznání tepleji než v koupelně. Na stěně naproti posteli bylo velké zrcadlo. Postavil se před něj a nechal ručník volně spadnout na zem. Prohlížel si své nahé tělo v zrcadle, tak jak to dělávají spíše ženy. Na svých třicet pět let vypadám pořád dost dobře, pomyslel si. Metr osmdesát pět, postavu se mu pořád daří držet vypracovanou, krátce střižené černé vlasy a oválný obličej s jemně řezanými rysy. Oblékl si dobře padnoucí oblek, naposledy se prohlédl v zrcadle a sešel dolů na večeři. Ve velké restauraci pod hostelem si sedl k malému stolu vzadu, aby ho nikdo kromě číšníka nerušil. Objednal si dvě deci bílého vína, aby se trochu uvolnil. Když se vydatně najedl pečeným lososem s bramborami, vrátil se do svého pokoje. Vybalil z kufru bílou dopisní obálku a z ní vytáhl dopis jemu adresovaný.

„Vážený pane Peverelle,

s lítostí Vám musím oznámit, že slečna Margaret Carrer, dne 15.6.2010, zemřela. Vzhledem k tomu, že jste uveden v její poslední vůli, rád bych vás poprosil, abyste se dostavil co nejdříve do mé kanceláře, zde v Amsterdamu.

Děkuji za co nejrychlejší vyřízení.

S pozdravem

Notář John Peter Bale“