Žalostné procítění

Anotace: Povídka se snaží popsat dané chvíle jisté osoby, která doposud neměla obavy o svůj život. Ale časem zjistíte, že se někde stala chyba. Nezkrotný kanibalismus, rychlost běhu za měsíčního úsvitu a vzhled ovlivní celý jeho život...

Tenhle život doopravdy stojí za zmínku. Právě stojím pod měsíčním světlem, které na mě svítí jako halogen. Cítím ostrou bolest v zádech, jakoby má páteř chtěla za každou cenu protrhnout má záda, cítím, jak se mi na hrudi urychlil růst chlupů, znetvořeným nosem cítím pach z mých úst, které jsou neustále naplňovány litry slin, co se ustavičně snaží dostat na zem. Cítím, jak se se mnou něco děje. Oči mám bolestí sevřené, zuby zatnuté a čekám, co bude dál. Když se bolest krapet zmírní, otevřu pomalu jedno oko a nemohu si nevšimnout, že měsíční paprsky nápadně osvicují moji postavu. Rozhodnu se otevřít i druhé oko, a když se mi to povede, nezaznamenám žádnou změnu.
'Rychle odsud!' pomyslí si můj pomatený mozek. Zvednu nohu. Opatrně udělám krok, zastavím se a rozhlédnu se. Pořád nic divného. Rozeběhnu se. Vítr mi vlaje do zad a já cítím, jako by se mi naježili chlupy. Zakleju, ale má ústa žádný kloudný tón nevydala. Pokusím se o to znovu, ale pořád nic. Vydal jsem jen negramotný zvuk. Uvědomím si, že mám hlad. Zastavím. Něco tu nehraje. Hladem se mi sbíhají sliny. Objem odhaduji nad desítky litrů. Toužím po krvi. Po čerstvé telecí krvi. Nebo snad po vepřové? Nemohu se rozvzpomenout. Najednou pocítím nesmírně krásnou vůni, která mě přímo praští přes nos. Moje sliny se hrnou stále rychleji, zhruba v poměru s mou nynější rychlostí běhu. Vůně se stále přibližuje, ale už to není příjemné, nýbrž bolavé. S každým mým krokem vůně sílí a já pomalu rozeznávám obrys jakési postavy ploužící se přede mnou. Vůně byla ubíjející a byl jsem si jist, že obrys je mou dnešní večeří. Nemohu zapomenout na to, co se právě teď stalo. Jsem postavě, nebo spíš člověku, v patách. Otáčí se. Jeho pohled jsem nikdy ve svém dosud normálním životě neviděl. Strach v jeho očích nápaditě stoupal a já opětně pociťoval, že něco není v pořádku. Osoba si mumlá něco pod fousy, modlí se, a upírá na mne její křišťálové oči, které strachem tmavnou. Začne ječet. Neuvěřitelným způsobem začne ječet a já udělám pro mě nepochopitelnou věc. Zaútočím na dotyčnou, rozsápu ji stejně tak, jak jsem to udělal s jejím oblečením, a vrhnu se na voňavé, ještě čerstvé vnitřnosti, které tak strašně krásně voněly. Až teď si uvědomuji, co se stalo. Jsem kanibal! V hlavě se mi míhaj různé myšlenky, ale jen jedinou nemohu vyhnat z hlavy. Pořád se mi před očima rýsuje pohled bezbranné ženy, do které bych ani prstem nestrčil. Nevěřím tomu, co se stalo. Někde bude chyba. Není čas na domněnky, potřebuji se podrbat, a tak se usadím do pohodlné polohy, otočím se, a začnu si drbat na kůži. Měl jsem říct spíše srst. Zaraženě se porozhlédnu po svém těle a všechny mé nejasnosti se vyřeší. Ale přemýšlet se mi o tom opravdu nechce a tak se vydám domů. U domu se zarazím nad svou výškou, která se mi ještě před málo chvilkami zdála zhruba třikrát menší. Ale to jsem taky neřešil. Dnes se dějou zvláštní věci.