Balthazar, část čtvrtá

Balthazar, část čtvrtá

Anotace: Musím poděkovat za oba prozatimní komentáře :) Aspoń vím, že někdo čte ;) Děkuju :)

Sbírka: Balthazar

Napjatě jsem čekal, co se stane. Jak bude tohle všechno pokračovat. V hlavě jsem měl zmatek. Neuvědomoval jsem si, co se právě děje. Ve skříni stál můj přítel. Můj nejlepší přítel. Můj jediný přítel... Ten, kterého jsem před sedmi lety zabil. Alespoň jsem si to myslel. V ruce svíral tu kovovou tyč s ostrým hrotem a chtěl teď zabít on mě. To ale nemohl. Věděl jsem to a Thomas to taky věděl. Musel to vědět. Jestliže stále žije, znamená to jediný. Je prokletej. Mnou prokletej.

Pořád jsem stál na jednom místě. Byl jsem zmatenej a jako omráčenej. Na druhou stranu, můj šestej smysl zjistil nebezpečí a připravoval mě k boji. Všechny mý i Thomasovy svaly byly napnutý. Ale já jsem nevyrazil. Nemohl jsem. Věděl jsem, že mi něco hrozí, ale proti němu bych nikdy nevyrazil. Ne, dokud jsem při smyslech. Ne znovu.

S tichým zasvištěním zvedl tyč a neuvěřitelnou rychlostí vyrazil ze skříně. Praštil mě do žeber. Cítil jsem hroznou bolest, ale stále jsem proti němu nemohl zaútočit. Bolestí jsem se lehce předklonil. Další rána mířila na záda. Byl to silnej úder, zakončenej tupým zaduněním mý páteře. Spadl jsem. Padl jsem na všechny čtyři. Stejně jako tenkrát. Jako když nám bylo šestnáct. Jako tenkrát, kdy jsem naposledy vnímal Thomase jako člověk.... A taky jako člověka...

I tentokrát mý vrozený smysly reagovaly stejně. Zvíře ve mně se probudilo a chtělo se bránit. Zoufale jsem se snažil udržet si svou lidskou podobu. Nechtěl jsem poslechnout vlastní pudy, nechtěl jsem útok odrazit. Věděl jsem, že Thomas má právo mě zabít, ale taky jsem věděl, že s tím, co má v ruce se mu to nepodaří. Následovala by jen bolest způsobená silnýma ranama do mýho těla. Nikam by to nevedlo. Nepomohlo by to ani mě, ani jemu.

Thomas se znovu napřáhl a zaútočil. Tentokrát hrotem. Bodl. Ucítil jsem, jak mi levou paží projel kov. Dovnitř a zase ven. V bolesti jsem se prudce zvedl na kolena a otočil se směrem k němu. Kovová tyč se opět rychle přibližovala, tentokrát k mý hlavě. Má pravá ruka vystřelila a tyč jsem zadržel. Pevně jsem ji chytil, vyrval jsem ji Thomasovi z rukou a otevřenýma dveřma vyhodil ven z pokoje. Nesnažil se jí znovu chytit. Okamžitě se na mě vrhnul holýma rukama. Povalil mě na záda a pěstí mě bušil do obličeje. Chytil jsem jeho ruku a převalil jsem na záda jeho. Několikrát jsme se takhle otočili a snažili se zadržet pěsti toho druhýho. Položil jsem ho na lopatky. Kolenama jsem zabránil v pohybu jeho nohám. Obě ruce jsem mu v předloktí sevřel svou pravou pěstí a levou paží jsem přitlačil na jeho krk. Snažil se vyškubnout ruce z mýho sevření, ale nemohl. Na to jsem byl moc silnej. Nejsem člověk. Mám v sobě vlčí sílu. Stejně jako on, ale já ji mám vrozenou. Já opravdový člověk ani nikdy nebyl. Naše schopnosti se nedaly rovnat. Krev z rány na mé paži mu stíkala po krku. Podíval se na díru v mý kůži, která se pomalu zacelovala. Tlačil jsem na jeho krk. Škrtil jsem ho. Pak jsem mírně povolil. Tak, aby mohl dýchat, ale aby se nemohl vyprostit.

"Nemá to cenu Thomasi. Nezabiješ mě. Ani já tebe." díval jsem se mu zpříma do očí.
"Proč to neuděláš? Proč nepokračuješ? Jen se zakousni! Z New Jersey jsem přijel až sem jen proto, abych tě zabil. Nebo abys ty zabil mě. Prostě aby to skončilo. Ne, abych si tu s tebou hrál na kočku a myš." Řekl s bolestí v hlase.
"Ty jsi byl v Jersey? Jak ses tam dostal?" nechápal jsem. Překvapením jsem mírně povolil sevření jeho rukou i krku. Povedlo se mu vyprostit levou ruku a praštit mě. Znovu jsem ho chytil a sevření zesílil.
"To se ptáš ty mě?" Zvýšil hlas, skoro křičel. "To ti tvý úžasní zrůdní kamarádi mě tam dotáhly. Ty bys měl vědět proč zrovna tam!"
"Mí kamarádi? Nemám žádný kamarády! Celej život jsem měl jenom otce!"
"Moc sis ho asi nevážil, ta krev co je tu všude cítit je jeho, ne?..." Řekl posměšně. Projela mnou vlna vzteku a silně jsem přitlačil na jeho krk, až začal s chrčením lapat po vzduchu.
"Já - to - nebyl!" řekl jsem důrazně a opět jsem lehce povolil.
"Nikdo jinej nemoh... Tady vlkodlaci nejsou! Nemůžou být! Slíbili to. Říká to legenda! Notak. Když už porušuješ legendu, udělej to znova! Zabij mě! Dělej! Ať je konec!"
"Jaká legenda? Nechápu o čem to mluvíš! Neznám žádnou legendu. A tebe nezabiju! I kdybych chtěl, nemůžu! Jsi vlkodlak! Zabije tě jen stříbro nebo oheň, nic z toho tu nemám!"

Thomas se začal smát. "Tvůj otec tě bránil až moc před tím, co jsi... Neřekl ti nic? Nic o legendě? Nic o tom, jak může vlkodlak zabít vlkodlaka?"
Zakroutil jsem hlavou. Thomas se zatvářil nechápavě. "Nezajímalo tě to? Nezajímalo tě, o co jde? Proč jsi tu sám? Co jsi zač? Jestli je vás víc?" Zavalil mě otázkama.
"Zajímalo. Když sem byl malej. Otec mi to nechtěl říct. Řekl, že to nikdy nebudu potřebovat. Přestal jsem se zajímat." Odpověděl jsem a zamyslel jsem se.

Kdyby mi toho táta říkal víc, nemuselo se to stát. Mohl jsem se naučit ovládat, ovládat svý přeměny mimo úplněk mnohem víc a nemusel jsem na Thomase tenkrát zaútočit.

"Cože?" řekl Thomas.
Nechápal jsem. "Co, 'Cože'? Nic jsem neřekl..."
"Ale jo, uvažuješ nahlas Balthazare. Někdy uvažuješ nahlas. Pamatuješ? Smáli se tomu ve třídě..." Řekl mnohem klidnějším tónem než doposud. Vzpomněl jsem si. Měl pravdu. Někdy, když nedám pozor, si svý úvahy říkám polohlasem...
Nostalgicky jsem se usmál. Vzpomněl jsem si na naše dětství. Na naše přátelství. Nekonečný přátelství. A co se děje teď? Prali jsme se. Byli jsme rozhodnutý. Jeden z nás měl zemřít. Vživotě by mě nenapadlo, že se tohle stane.

"Tak ty jsi tenkrát ani nevěděl, že můžeš bejt vlk i mimo úplněk?" zeptal se Tommi. Kývnul jsem. "Pust mě." řekl už skoro klidným hlasem. Podezřívavě jsem se na něj podíval. "Myslíš že tě zabiju? Já nemůžu. Můžeš zabít jen ty mě. Mnohem víc ti uvěřím, že o to nestojíš, když mě pustíš." Stále jsem na něj nevěřícně zíral, ale v jeho hlase jsem necítil lež. Poznal bych, kdyby lhal. Jeho výraz byl taky mnohem klidnější.
Povolil jsem. Nejdřív jsem mu uvolnil ruce. Nesnažil se mě prašit. Jednu ruku volně položil podél těla a druhou odtáhnul mou paži z jeho krku. Sednul jsem si vedle něj, aby se mohl hýbat.
"Díky," řekl. Rukou si chytil krk, jako by se chtěl ujistit, že je vpořádku. Prstem si z krku setřel mou krev a čichnul si k ní.
"Stejně je to divný..."
Opřel jsem se o postel a poslouchal jsem ho. "Vždycky, když jsem se po úplňku probral a cítil jsem všude krev, doufal jsem, že jednou to bude ta tvoje. Pořád v to vlastně doufám... Ale pomalu o to přestávám stát..." řekl a podíval se na mě. Sklopil jsem hlavu...
Pokaždé, když jsem cítil krev....
On zabil. Několikrát. Jen kvůli mně. Udělal jsem z něj vraha. Podíval jsem se mu do očí.
"Kolikrát?" zeptal jsem se.
"Kolikrát co?"
"Kolikrát jsi.... Jsi se probral a cítil krev, jak ty říkáš...?"
"Nevím přesně." viděl mi na obličeji, že jsem z toho vyděšenej. "To víš," pokračoval. "ti z Licantro společenství nejsou tak oduševnělí, jako byl tvůj otec. Nestaraj se, jestli si dáš k večeři člověka nebo srnu."
"Licantro společenství?"
"Jo... Ani o tom nevíš?" Opět jsem jen mlčky zakroutil hlavou. "Tak jo. Myslím, že ti toho mám hodně co vyprávět." Opřel se o postel vedle mě a začal mluvit.

Vyprávěl mi o spolku Licantro. Je to společenství vlkodlaků. Vedou ho ti, kteří se vlkodlaky už narodili. Berou pod svý křídla všechny, kteří se jimi stali v průběhu života a učej je, jak žít a přežít tak, aby je nezaregistrovala veřejnost... A hlavně lovci. Lovci byli všude tam, kde vlkodlaci. Spolky vlkodlaků i lovců jsou po celým světě.

Vyprávěl mi taky o legendě. O legendě, která pojednává o tom, jak vzniknl první vlkodlak.
Před mnoha tisíci lety, ještě jako člověk, vyvraždl celou svou rodinu a pokračoval v krvavým vraždění pro zábavu. Údajně na místě, kde teď leží Oregon. Byl vyhnanej do lesa, kde se sblížil s vlky. Přiváděl je do vesnic a štval je na lidi. Místní na něj údajně seslali prokletí. Nechápal jsem, přoč z něj udělali zrůdu, která každej měsíc dostává nadlidskou sílu a schopnosti a může tak zabíjet mnohem líp. V legendě je to popsaný tak, že vlkodlačí prokletí nese velký útrapy. Lidé ho tenkrát zavrhli. Vlci z něj začali cítit silnýho nepřítele. Zůstal v lese sám a každej měsíc se tři dny po sobě v bolestech měnil ve vlka. V krvelačnou zrůdu, které se vraždení stalo povinností.

Časem to pro něj bylo utrpením, a protože byl nesmrtelnej, trpěl tak do dob, než se vytratil všem z vědomí. Nikdo neví, kam se poděl. Ale přestalo se o něm vědět. Dokud ovšem lidé nepřišli na to, že každej, koho zraní, se promění ve stejnou bestii. To už ale nešlo vzít zpátky a takhle se vlkodlaci pomalu rozšiřovali do celýho světa.
Společně s nima i ti, kteří se je snažili zastavit. Už na začátku všeho se ale vlkodlaci zapřísahali, že do míst, kde to všachno začalo, už nikdy nevkročí. Pokud něco dodržujou, tak tohle. Každej vlkodlak se dostane do nějakýho spolku. Vlkodlaci jsou všude. A každýho 'nováčka' mezi sebe přijmou. Musej, ve svým zájmu. Kdyby si jen tak volně po ulicích běhali vlkodlaci, lidstvo by na to velice brzo přišlo, a protože je lidí pořád převaha, vymysleli by způsob, jak se vlkodlaků zbavit. Proto vznikly tyhle spolky, ve kterých na sebe navzájem dávaj vlkodlaci pozor. Dávaj si pozor na to, když někoho 'uloví', aby lidi nenašli jeho tělo. Nebo pokud ano, tak v místech divoký zvěře, kde ho stejně ožerou medvědi, vlci nebo jiný zvířata, takže nebude možný zjistit skutečnýho vraha.

Ve spolku taky všechny poučujou o legendě. A každej, kdo se stane vlkodlakem, získá i ty vlastnosti, který všechny vlkodlaky spojujou, což znamená dodržovat legendu a všechno to, co se v ní píše. Třeba nezabít svou rodinu, nechodit do 'posvátnejch' míst - do Oregonu, a pár dalších 'pravidel'.

Taky mi vyprávěl o tom, jak může vlkodlak zabít vlkodlaka bez pomoci stříbrný zbraně nebo ohně. Jde to jen pokud je proměněnej ve vlka a zakousne se druhýmu vlkodlakovi do krku. To zvýhodňuje ty, kteří se už jako vlkodlaci narodili. Ti totiž můžou být vlkem kdykoliv. Proto Thomas říkal, ať ho zabiju...
Měl jsem pocit, jako by nepřišel zabít mě. Spíš jako by chtěl, abych zabil já jeho. Věděl, že já můžu kdykoliv. A on proti mě šel v lidské podobě a s obyčejnou kovovou tyčí...

Dlouho jsme tam tak seděli a já poslouchal, co Thomas říká. Poslouchal jsem jeho příběh, když ho odvezli do New Jersey nějaký lidi, který poslal můj otec, aby se vlkodlaci v Oregonu nerozšířili... Odvezli ho do New Jersey, kde je spolek vlkodlaků nazvanej Licantro a je to jeden z největších spolků. Každopádně je údajně nejstarší a mezi všema nejváženější. Lovci si prý netroufnou na vlkodlaky z Licantra, pokud jsou pohromadě. Tommi se domníval, že právě proto ho tam můj otec poslal. Aby byl v bezpečí. Licantro je zároveň spolek, ze kterýho pocházela má matka.

Poslouchal jsem dlouho. A Tommi dlouho mluvil. Po nějaké době jsem úplně zapomněl, co se tu dělo před tím. Seděl jsem vedle svýho přítele. Já Thomasovi vyprávěl, jak to bylo se mnou a mým otcem. Všechno to, co mi otec byl ochotnej říct. Taky jsem mu pověděl, jak to bylo se zavražděním táty. O mým návratu do zakrvácenýho domu, o Turtonovi i o tom, že ten, kdo otce zabil, musel být vlk už od narození. Stalo se to tři dny před úplňkem.
Řekl jsem mu o svým rozhodnutí se pomstít. Thomas mi slíbil, že mi pomůže v hledání.

Když se úplně setmělo, sbalil jsem si nejnutnější věci a rozloučil jsem se s místem, co bývalo můj domov. Naposledy jsem se nadechnul v hale, kde čpěla otcova krev a šli jsme s Thomasem pryč. Ubytovali jsme se v hotelu.
Z okna svýho hotelovýho pokoje jsem pozoroval hvězdy. Měl jsem hodně o čem přemýšlet. Během jednoho dne jsem se porval se svým 'mrtvým' kamarádem a dozvěděl jsem se snad všechno o tom, kdo doopravdy jsem. Celej život jsem si myslel, že je to úplně jinak. Že je to mnohem jednodušší...

Ale teď už sem byl klidnej. Měl jsem volnou cestu a dozvěděl jsem se věci, který mi pomůžou při hledání toho, kdo mi zabil otce.
Autor Babu-ssi, 07.03.2011
Přečteno 329x
Tipy 1
Poslední tipující: hybridka22
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Hrome, ty ses rozepsal, nějak to nestíhám;)
Hezky se to rozvíjí dál.

17.03.2011 23:55:00 | hybridka22

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí