Balthazar, část šestá

Balthazar, část šestá

U hotelu jsem se posadil na schody před vstupem a opřel jsem si hlavu do dlaní. Nevěděl jsem, kde začít. Kam jít, kam nás ten pach dovede. Jen tak jsem seděl a hlavou se mi honila spousta myšlenek. Thomas po chvíli promluvil.

"Co dál? Musel jít tudy." řekl a ukázal směrem dolů, na konec ulice, kde se křižovala s hlavní cestou. Kývnul jsem hlavou a dál jsem mlčel. "Může být tak osm." pokračoval Thomas. "Měli by jsme se stavit na snídani a potom dál hledat. Mám hlad." ukázal tím stejným směrem, ale tentokrát mířil na kavárnu, která stála zhruba uprostřed ulice. Zvedl jsem hlavu a kývnul jsem na souhlas, mlčky jsem se postavil a vyrazil ke kavárně.

Když jsme oba dojedli snídaňové meny, přišla servírka, posbírala prázdný talíře, oběma nám dolila do hrníčků kávu a odkráčela zase za bar.

"Dnes vnoci bych tě moh zabít." Řekl Thomas první větu za celou tu dobu, co jsme tam seděli a to mě donutilo zvednout hlavu a podívat se mu do očí. Nedokázal jsem určit, jestli to myslí vážně. Jeho oči byly pořád stejně klidný. Rozhlídnul jsem se, jestli další návštěvníci kavárny neposlouchaj. Když jsem se ujistil, že Thomas mluví dostatečně potichu, podíval jsem se zpět na něj a čekal, jak bude pokračovat. "Moh bych tě zabít a všechno by bylo jako dřív. Našel bych rodiče a moh bych žít normálním životem." říkal Tommi tak klidně, jako by mluvil o vynášení odpadků.
"Normálním životem? Jak to myslíš?" Opět jsem se na něj nechápavě podíval.

"Tak ani tohle ti táta neřekl." Zakroutil hlavou. Vysvětlil mi, že když vlkodlak v podobě vlka zabije toho, kterej ho proklel, stane se z něj opět normální člověk. Jen z něj. Pokud někdo proklel víc lidí, zachránit se může jen jeden a ti ostatní budou vlkodlaci, dokud je nechytí lovec nebo nezabije někdo jinej. Byl jsem překvapenej, nevěděl jsem, že jde prokletí nějak prolomit… Bohužel, asi jen to získaný. Já se jako vlkodlak narodil a tak tu není nikdo, koho bych mohl zabít, abych se člověkem stal já.

Po chvíli mlčení jsem se na Thomase zase podíval a odvětil jsem: "Pokud mě chceš zabít, nebudu ti bránit. Ale pokud to chceš udělat ještě před tím, než ho dostanem, jeden z nás opravdu zemře. A já to nebudu." Řekl jsem a Thomas se zatvářil zamyšleně. Chvíli mi koukal do očí a pak sklopil hlavu. Dopili jsme kafe a vyrazili jsme.



Nevěděli jsme, kam to jdeme. Šli jsme prostě tam, kde jsme cítili pach toho netvora. Pomalu slábl, je to už dýl co tudy procházel. Zdrželi jsme se moc dlouho, tak jsme trochu zrychlili krok. Dovedlo nás to až k vlakovýmu nádraží. V nádražním vestibulu jsme byli ztracení. Byla tam spousta lidí i zvířat. Psi na vodítku, myši v prodyšných přepravkách, kočky a malí ratlíci v růžovejch taštičkách bohatejch paniček...

Chvíli jsme jen nesmyslě chodili sem a tam a snažili jsme se chytit stopu. U vstupu na jedno nástupiště jsem ho konečně znovu ucítil. Rozběhl jsem se na perónu. Cítil jsem ho mnohem silněji, jako by tu byl sotva před chvílí, před malou chviličkou. Thomas běžel za mnou. Vběhli jsme doprostřed nástupiště a pach nás vedl směrem do vlaku po pravý straně. Chtěl jsem tam bezmyšlenkovitě naskočit. Šel jsem ke dveřím, ale byl jsem ještě kus od nich, když se automaticky zabouhly a vlak se rozjel. "Ne! Stůjte!" Řval jsem a běžel podél vlaku. Zbytečně. Stroj nabíral rychlost a vzdaloval se čím dál víc. Na konci nástupiště jsem zastavil a vydýchával jsem se.



Thomas ke mně došel, chytil mě za rameno a ukázal na ceduli, na který bylo napsaný, kam má vlak namířeno. Cílová stanice: Portland. Podívali jsme se na sebe.

"Jede určitě až na letiště." řekl Thomas.

"Kam by letěl? Proč by tady jen tak zabil dva lidi a pak si někam odletěl?"

"Je to vlkodlak. Zná legendu. To jen ty jsi zaostalá výjimka. V Oregonu se necejtí dobře. Porušuje jistý pravidla, jistý naše zákony. Ať je to jakýkoliv monstrum, tohle moc dobře ví. Ani já se tady necejtím pohodlně. A to jsem se tu narodil... Navíc tady po něm teď prahne každej fízl." Řekl Tommi.

"A jsem si jistej, že moc dobře ví, že nejen fízl." Thomas ke mně tázavě zvednul oči. "Nezapomeň, že jsem ho viděl, jak vraždí mýho otce. Sice nechápu, jak je to možný, když to bylo tolik hodin později po tom, co to udělal, ale viděl jsem ho u toho. A on mě taky viděl."

Thomas mlčel a jen zamyšleně kývnul hlavou. "Musíme ho dohnat" řekl po chvíli. Chytil mě za ruku a vedl mě do hlavního vestibulu nádraží. Prohlídli jsme si tabule značící odjezd. Další vlak do Portlandu jede za čtyřicet minut. Prý rychlík čemuž se nedá vždycky až tak věřit. Ale byla to naše jediná šance, jak se tomu zmetkovi udržet v patách.



Bylo to nekonečnejch čtyřicet minut. Abychom si čekání zkrátili, prolízali jsme obchůdky a stánky, který na nádraží byly a nakoupili jsme si něco k jídlu. Nevěděli jsme, jak dlouho budeme na týhle ‚výpravě za netvorem‘... Nevěděli jsme, jestli někam poletíme, pokud ano, tak kam, jak dlouho poletíme... Nacpal jsem si batoh ovocem, pečivem, nějakýma mléčnýma výrobkama a pár balíčkama žvýkaček.

Thomas měl jiný chutě. Bral všechno, v čem bylo maso. Po cestě na nástupiště jsme si každej koupili na papírovým tácku pár kousků pizzy. Ta moje byla sýrová. V klidu jsem šel směrem k nástupišti, ze kterýho nám měl za deset minut odjíždět vlak. Hleděl jsem si pod nohy, ukusoval pizzu a myšlenkama jsem byl zase někde úplně jinde.

"Hele!" probral mě Tommi ze zamyšlení. "To bude on!" a ukazoval na blížící se vlak. Když jsem se podíval na Thomase, jak do sebe s chutí cpe pizzu, na který bylo snad víc masa než v celým McDonaldu a přivírá oči aby si to pořádně vychutnal, udělalo se mi zle. Nevěděl jsem, jestli je to z toho, jak mě vůně masa neuvěřitelně provokovala nebo z toho, že jsem si vzpomněl na svý ranní probuzení po ochutnávce ‚člověčiny‘. Odvrátil jsem oči a zbytek svý pizzy jsem vyhodil do odpadkovýho koše. Už jsem neměl sílu jíst.



"Stanice Salem. Na šesté koleji zastavil rychlík, který dále pokračuje....." Říkal ženskej hlas z amplionu někde nad náma, zatímco brzdy vlaku skřípěly a dveře se se zasyčením začaly otevírat. Hned, jak lidi vystoupili, jsme se nacpali dovnitř a sedli jsme si na volný sedadla. Batoh jsem měl na klíně, otupěle jsem zíral z okna a čekal jsem, až se vlak rozjede. Vnímal jsem Thomasův pohled. Upřeně na mě zíral. Prohlížel si mě. Vnímal jsem to a nebylo mi to moc příjemný. Nevěděl jsem, co se mu honí hlavou. Necítil jsem z jeho strany nebezpečí, vztek nebo zlost... Prostě jen tak seděl a zíral na mě. Vlak se s lehkým škubnutím rozjel. To Thomase vytrhlo z jeho zamyšlení, lehce, jakoby ironicky se usmál, zakroutil hlavou a upřel zrak na ubíhající Salem za oknem. Vlak pomalu nabíral na rychlosti a houpal se pořád do stejnýho rytmu. Chtělo se mi spát... Chtělo se mi strašně spát... Objímal jsem na klíně svůj batoh a pomalu, pomalu ale jistě mi na něj spadla hlava. Usnul jsem.



Po dlouhý době jsem spal. Spal jsem a nepronásledovala mě ani má minulost, ani žádnej vraždící hajzl, prostě jen černo. Příjemný černo, který mi už tolik nocí chybělo, přesto, že venku byl jasnej, bílej podzimní den. Prospal jsem celou cestu. Měl jsem pocit, jakoby ta hodinová cesta trvala věčnost. Probudil mě až Thomas. "Vstávej, jsme tady." Stál už s batohem na zádech v uličce a postupoval za ostatníma směrem ke dveřím. Rychle jsem se rozkoukal, popadl jsem batoh a připojil se k ostatním. Venku jsem se nadechnul vlažnýho vzduchu. Mohlo být kolem jedné hodiny. Vyběhli jsme před nádraží a Thomas otevřel dveře prvního taxíku. "Vezmete nás na letiště?" taxikář si nás prohlídnul a pokynul hlavou ať nasednem. Teprve jsem se začínal doopravdy probírat - a měl jsem důvod… "Thomasi, do háje to snad není možný! Cejtíš to taky?" Zeptal jsem se nevěřícně hned, jak jsem za sebou zavřel dveře a obklopilo mě čpění vydejchanýho vzduchu z auta, smíchanýho s nám už známým pachem.

"Myslíš, že to je on, jo?" podíval se Thomas na taxikáře.

"Ale né," zakroutil jsem hlavou a protočil jsem panenky. "Každopádně jel tímhle autem." Na zadním sedadle jsem si poposednul tak, abych měl blíž k Tommimu a k řidiči vepředu. "Jel jste dnes už s někým na letiště? Během týhle hodiny?" Zeptal jsem se řidiče a ten si mě prohlídnul ve zpětným zrcátku.

"Hmm." odpověděl.

"Jak vypadal? Byl sám?" projelo mnou vzrušení. Mohl nám ho popsat, mohl nám o něm něco říct a měli by jsme všechno jednodušší.

"Hmmmm." Protáhnul zase místo odpovědi a hleděl na silnici.

"Nech to na mě." mrknul Tommi a vytáhnul desetidolarovku. "Tak co, kámo... Už si vzpomínáš?"

Taxikář nejdřív vypadal trochu zmateně. Na takový vyzvídání asi nebyl moc zvyklej, ale čím dýl šustil Tommi bankovkou u jeho ucha, tím častěji po ní pokukoval, až ji nakonec sbalil a strčil si ji do propocené náprsní kapsy u modré košile.

"Byl divnej..." spustil řidič a my jsme napjatě čekali, co z něj ještě vypadne. "Pořád říkal, ať přidám, že musí stihnout nejbližší letadlo, že letí už v půl druhý a on si musí ještě koupit letenku... Moc jsem ho neposlouchal. Takovýhle tvrďáky já nikdy moc neposlouchám. Ono se vám to v týhle brandži nevyplatí, víte? Když moc posloucháte, moc se dovíte a to není někdy dobře..." Podíval jsem se na hodinky. Měli jsme ještě dvacet minut. Dvacet minut do odletu jeho letadla.

"Tak víte co?" přerušil jsem taxikáře. "Já vám taky řeknu, ať na to šlápnete, potřebujem tam bejt co nejdřív. Vnutil jsem mu další bankovku a už se ani moc nebránil a rapidně zvýšil rychlost. Během cesty jsme ještě vyzvěděli, že to byl celkem upravenej týpek - hnědý vlasy, teda rozcuchaný a divně naježený, ale jinak slušně oblíknutej, v mokasínách, džínách a béžový lehký bundě.



Před budovou letiště jsme byli za pár minut. Já i Tommi jsme okamžitě vyběhli z auta a spěchali na letiště, zjistit kam ten bastard letí a - kdo ví - třeba ho i chytit. Budova letiště byla poměrně velká, tak nám chvíli trvalo, než jsme se pořádně zorientovali. Já s letišti ani moc zkušenností neměl. Táta mě vzal jen jednou na dovolenou do Evropy, jinak jsem z Oregonu nevystrčil paty. Maximálně jsem překročil hranice s Kanadou, když jsem jel s kamionem pro zboží.

Doběhli jsme ke světelné tabuli a hledali všechny odlety kolem půl třetí. Než jsme stačili všechny lety prohlídnout, zaslechli jsme část hlášení, a to o odletu letadla přesně v půl druhý. Běželi jsme k terminálu, od kterýho mělo letadlo odlítat.

Doběhli jsme pozdě. Všichni byli na palubě, letadlo startovalo.... A Thomas zíral na tabuli nad terminálem. "Jersey.... New Jersey..." Vydechnul a podíval se na mě. "Myslím, že se konečně koukneš do svýho rodnýho města, Balthazare." řekl. Ještě nějakou chvíli jsme oba civěli na ceduli s nápisem Newark, NJ.



"Kruci! Sakra! Tohle se mi stane vždycky! To jsem celá já!" Přivedl nás zpátky do reality ženskej hlas. "Taky jste to nestihli? Paráda co?" Otočil jsem se a vedle mě stála drobná brunetka se zvláštní sportovní kabelkou. "Ale já to věděla. Mě bylo hned jasný, že zase přijdu pozdě, tak vám můžu taky hned říct, v kolik letí další, radši se na to připravuju předem." povídala napůl sama pro sebe, napůl pro nás. Vytáhla si z kapsy papírek, chvíli ho zkoumala a pak si zhluboka oddechla. "Máme štěstí, pánové!" Usmála se na mě a pozvedla pravý obočí. "Další nám letí už za hodinu. A dokonce poletí jen šest hodin a nějaký drobný, míso necelejch osmi. To jsme na tom skoro vydělali, ne?" Pořád se usmívala a střídavě přejížděla očima z Thomase na mě a naopak. Po chvíli ticha, když si všimla, že na ni jen nevěřícně koukáme, se dala zase do řeči: "No, nevím jak vy, ale já si jdu zařídit letenku, tuhle musím vrátit a blá blá blá, ještě budu doplácet... Zase tolik času ta hodina není... No... Tak třeba nashle v letadle." Na patě se otočila a odkráčela. Nevěděl jsem, z čeho mám být víc v šoku. Jestli z toho, že letím do New Jersey, nebo z toho, jak nám všechno hraje do noty.



Náhodou jsme nasedli k taxikáři, kterej věděl, v kolik ten hajzl poletí, náhodou jsme potkali holku, která nám sama od sebe hned řekla, v kolik letí další letadlo... Náhodou letí hned za hodinu a ještě k tomu přistaneme jen o chvíli později než to, který zrovna odletělo... Připadalo mi to všechno hrozně jednoduchý. Až nemožně jednoduchý. Pořád jsem měl pocit, jako by tu chyběl nějakej problém. Nějakej zádrhel. A najednou mi to došlo…

"Thomasi, do háje! My nikam neletíme! My nikam nemůžem! Kdoví v kolik přistanem, můžem se kdykoliv, kdekoliv zpozdit..." Ztichl jsem, zvedl jsem obočí a čekal jsem, že Thomas nějak zareaguje.

Nejdřív jen zíral a pak konečně promluvil: "No a? Nemáš rád zpoždění? Sekery jsou u letadel docela běžný ne?"

Když domluvil, beznadějně jsem se opřel o stěnu za sebou. "Thomasi. Zítra je úplněk." začal jsem s vysvětlováním. "Dnes máme letět letadlem, který má plánovaně přistát někdy v osm. Když to dobře půjde a nebude extrémě jasná noc, nejpozději v deset se z nás stanou zvířata a pokud nedejbože budem někde mezi lidma, nejen, že můžeme někomu ublížit.... My můžeme ublížit i sobě!" Thomas už si uvědomil, o co jde, ale jen na mě koukal, jako by mu to starosti nedělalo.

"Takže nám zbejvá co?" kývnul jsem k Tommimu hlavou, ale než stihnul zareagovat, sám jsem si odpověděl: "No buďto zůstat tady a najít nějaký dost bezpečný místo, do Jersey se vydat zítra a začít tam hledat beze stopy..." Na chvíli jsem se odmlčel. "...nebo to můžeme risknout a doufat, že se nepřeměníme mezi desítkama lidí na palubě letadla několik kilometrů nad zemí, že stihneme zjistit, kterým směrem ten bastard šel a najít si bezpečný místo v Newarku... Což bude na tobě, protože já tam vživotě nebyl..."

"Klid Balthazare." Skočil Thomas do mýho takřka samomluvnýho výlevu. "Pokud přijedem včas, stačí už jenom zvednout telefon... Bude o nás postaráno." Nechápal jsem ho.



Vytáhl z kapsy svůj mobilní telefon a vytočil něčí číslo. "Ahoj! Ryane!" Pozdravil osobu na druhým konci. "Mám na tebe jednu prosbu, máš dneska čas?

Zhruba tak za šest hodin?

Jo! To by bylo super! Hele prosímtě... Čekej s autem před letištěm. Zhruba od osmi. A hlídej. Vyleze týpek v džínách, béžový bundě s rozcuchanejma hnědejma vlasama... Podle mě bude mít naspěch... Zkus ho zaregistrovat a dávat bacha kam jde jo?

A kolem devátý přiletíme my...

No já a Balthazar, říkal jsem ti o něm....

Jo já vím, změna plánu, trochu se to zvrtlo, teď není čas to vysvětlovat. Prostě na nás musíš počkat a co nejrychlejc nás potom odvízt mimo lidi, jasný?

Okay, díky kámo, přesný časy ti ještě napíšu. Zatím čau!"



Připadal jsem si jako ve filmu, kterej vůbec nechápu. Zíral jsem na Thomase a chtěl jsem vysvětlení.

"Licantro... Vyprávěl jsem ti o spolku... Většina z nás si navzájem pomáhá. Ryan mě dostal už z pěknejch šlamastik... Mimochodem - je to jeden z těch, co mě přivezli z Oregonu. Tenkrát. Když je tvůj táta zavolal..." odmlčel se a se smutkem v očích se zadíval do země.

"No, máš to dobře zařízený!" Poplácal jsem ho po zádech a snažil jsem se působit bezstarostně, abych mu zvednul náladu. "Jdeme pro letenky!" Zavelel jsem.



O necelou hodinu později už jsme ukazovali letenky slečnám v letadle. Ukázaly nám, kde máme hledat svý místa. Došel jsem k tomu správnýmu sedadlu, hodil jsem batoh do úložnýho prostoru a chystal jsem se usadit. Ještě jsem se rozhlídnul kolem sebe a o pár sedadel v řadě za mnou se můj pohled setkal se známýma zelenýma očima. Brunetka se pousmála a neznatelně mávla rukou, jakoby se najdenou styděla. Zamával jsem jí naoplátku a konečně jsem se usadil do sedadla hned u okna.

O pár okamžiků později už jsem sledoval vzdalující se mraky. Thomas, sedící vedle mě, si spokojeně pročítal časopisy. Na lítání byl zvyklej. Nijak ho to nerozrušilo. Zatímco já jsem doufal, že se mi podaří usnout stejně tvrdě, jako ve vlaku. Podařilo.



"Tomu říkám tvrdej spánek!" slyšel jsem tlumeně, zatímco jsem se pomalu probíral. "Docela mu to závidím," pokračoval ženskej hlas. "co já bych za to dala, vždycky se celou cestu nudím." Slyšel jsem její a Thomasův smích. Otevřel jsem oči a zamžoural jejich směrem.

"Vstávej! Spal jsi tak tvrdě, že i pásy před přistáním jsem ti musel zapínat já." Smál se Thomas a z úložnýho prostoru vytahoval naše zavazadla.

"Já jsem Joan, těší mě." podávala mi brunetka ruku.

"Balthazar." Řekl jsem stroze, dvakrát zatřásl s její rukou a zase jsem se staral o svý zavazadlo a snažil jsem se je oba tlačit směrem ven. Cítil jsem, že to nebude dlouho trvat. Bál jsem se, že to nestihneme. Že se proměníme přímo na letišti.....



"Kruci! Nebere to!" Rozčiloval se Thomas a asi po čtvrté vytáčel Ryanovo číslo. Měl jsem z toho špatnej pocit.

"No... Pokud potřebujete někam hodit, není problém, měla bych tu mít někde auto a pokud mi ho nevyrabovali jako posledně, snad i funkční..." Nabídla se Joan.

"Joan, zlatíčko, to je od tebe moc milý, ale my opravdu potřebujem toho, komu voláme!" Vyjel Thomas a zkoušel opět vytáčet. Vyšli jsme ven před budovu. Nebe bylo černý. Jediný naše štěstí byly ty mraky. Mraky nezastavěj přeměnu, ale určitě to přijde později, než za jasný noci.

"Joan..." Promluvil jsem k ní tentokrát já. Očividně to nečekala, ještě jsem jí - kromě svýho jména - neřekl ani slovo. Trhla sebou a upřeně se na mě podívala. "Měla bys jet. My už to zvládnem." Obsah mých slov taky nečekala. Zalapala po dechu a zatvářila se napůl lítostivě a napůl ublíženě.

"No... Dobře." Usmála se nakonec, hodila si vlasy na jednu stranu a na rameno si zvedla nacpanou cestovní tašku. "Třeba se ještě potkáme. Mějte se pánové." Oba nás objala a odkráčela směrem k parkovišti.



Podíval jsem se na Tommiho. Nevypadal dobře. Blížilo se to. Blížilo se to nám oběma a jedinej, kdo nás mohl včas dostat někam, kde budeme my i ostatní v bezpečí, nezvedal telefony.

Co dál? Taxi nepřipadalo v úvahu, Ryan se neozýval a nám bylo jasný, že do několika desítek minut se naše těla začnou zmítat v křečích. Že se z nás stanou krvelačný bestie schopný zabít všechny okolo... A taky sebe navzájem...
Autor Babu-ssi, 14.03.2011
Přečteno 326x
Tipy 1
Poslední tipující: hybridka22
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí