Mell - příběh vlkodlaka,část druhá

Anotace: pokračování Mellina příběhu

Dnešní den je nádherný. Venku je krásně slunečno. Vymluvila jsem se doma, že mi není dobře.Babička mě hlídá. Řekla, že je to dočasně, jen na týden, abych si zvykla, že jsem sama. Nicméně nemusí mě hlídat. O sebe se dokážu postarat sama. Rodiče jeli před dvěma týdny pryč, takže jsem doma jen s babičkou. Sedím u notebooku a projíždím nějaké ty fotky, co jsem nafotila jednoho večera s kámoškami venku. Vypadám tam nějak divně... Na všech fotkách jsem shrbená a mám černé oči. Doufám, že si toho nikdo nevšiml. To vlkodlačství mi dělá jenom problémy, ale na druhou stranu je to úplně úžasné. Proč to má svoje pro i proti. Zapnula jsem si internet a pouštím si písničky. Usínám u toho. Probouzím se, když někdo zazvoní. Jdu tedy otevřít. Mám na sobě pyžamo, konkrétně jen kalhoty a tenkou košilku. Otvírám a koho nevidím. Přišel Will.
,,Ahoj vlčice, jak to, že jsem tě dnes neviděl jet se mnou?" zeptal se
,,To víš, nechtělo se mi mezi lidi. Však to znáš." odpověděla jsem.
,,Neznám. Pouč mě." zasmál se.
,,To nejde, poučovat člověka." řekla jsem se smíchem.
,,Tss, ty si na mě tak hnusná." zlobil se, ale jen na oko.
Začala jsem ho popichovat. Lechtali jsme se navzájem. Napřímila jsem se a konstatovala:
,,Myslíš si, že je rozumné dráždit vlkodlaka?"
Zakroutil hlavou, ale pokračoval. Říkala jsem si, že je to jako by hrách na stěnu házel. Stejně mě neposlechne. Má svou hlavu. Navrhl mi, jestli bychom se nešli projít k rybníkům. Viděl, že se mi tam moc nechce a tak jen dodal: ,,Nemusíme jít zrovna tam. Můžeme jinam."
,,To je v pohodě, stejně potřebuji být co nejdál od lidí. Tady je nejlepší, že mi nikam neutečeš, jelikož si moc pomalý." zalaškuji a on se na oko urazí. Dám mu pusu, aby se nečertil. Byl překvapen, ale nenamítal nic. Šli jsme pomalu k rybníkům. Nevadí mi voda, když se v ní, jako vlkodlak, nekoupu. Sedli jsme si na schody vedoucí k vodě a jen tak jsme mlčeli. Vítr nefoukal a ani nešlo nic slyšet. Tedy... Will nic neslyšel. Já slyšela všechno. Najednou ticho protrhlo teskné vytí vlka. My s Willem jsme se na sebe tázavě podívali a v mých očích bylo vidět, že chci pomoct.
,,Jen jdi, já tady počkám." řekl smířlivě a otočil se. Za křovím jsem se svlékla z věcí a utíkala jsem, nyní již jako vlkodlak za tím raněným. Myslím si, že mě Will pozoroval. Ale co už. Teď mě to netrápilo. Snad se ovládnu, tak jako v lese, až se budu vracet. Našla jsem toho raněného vlka. Měl poškrábané nohy a rozdrásaný krk. Na nic jsem nečekala. Začala jsem mu olizovat rány, aby se mu co nejdříve zahojily. Neměnila jsem se v člověka, do té doby, než si ke mě našel důvěru. Sedla jsem si a čekala, jestli se zvedne ze země. Sice se mu to moc nedařilo, ale na chvíli se zvedl. Okamžitě jsem k němu přiskočila a podepřela ho, aby nespadl zpět na zem. Olízl mi obličej jako poděkování. Zavyla jsem a dala jsem mu znamení, že ho odnesu. Dala jsem si ho na záda. Jsem přece jen vlkodlak a uchopit věci nebo vlky umím. Dala jsem si ho na záda a nesla jsem ho směrem k Willovi. Vykročila jsem z křoví a Willa tzv. málem kleplo jak mě viděl. Položila jsem vlka ze svého hřbetu Willovi k nohám. Díval se na vážnost zranění a kroutil hlavou. Já oddechovala. Nechtělo se mi měnit zpět. Will se otáčel, jelikož si myslel, že se chci proměnit. Zavrtěla jsem hlavou. Zůstal stát. Já si lehla a hlavu jsem si dala mezi přední tlapy. Will se pomalu přibližoval ke mě a natahoval pomalu ruku, aby si mne pohladil. Nechala jsem ho, bylo to příjemné. Zraněný vlk ležel vedle mě a spal. Začínalo se stmívat. Podívala jsem se na Willa a on jen pokrčil rameny. Zavyla jsem. Vlk vedle mě se napřímil, ale znovu usnul. Byl večer. Zašla jsem do křoví a změnila jsem se v člověka.
,,Co s tím vlkem chceš dělat?" zeptá se mě tázavě Will.
Pokrčím rameny, ale je mi jasné, že si ho vezmu domů, aby se vyléčil. Rodiče jeli na tři měsíce do Chorvatska, takže prázdniny, které jsou už za týden. jsou jen moje a dům je taky jen můj. Babička zítra jede domů, takže vlka budu muset nějak na ten jeden den propašovat domů.
Will mi ho pomůže zvednout ze země i když nemusí. Mám hodně síly. Vezmu si toho vlka, kterému dám jméno Spot, jelikož má na čumáku velkou bílou skvrnu, a pomalu ho odnáším ke mě domů. Will se se mnou rozloučí u domu a já jdu garáží. Položím Spotyho na zem a jdu se podívat jak to doma vypadá. Babička je zřejmě venku. Vezmu Spotyho z garáže a nesu si jej do svého pokoje. Roztáhnu své malé lůžko tak, že je z něj manželská postel. Položím Spotyho na postel, zamknu pokoj a sama se proměním a lehnu si vedle něj