Balthazar, část jedenáctá

Balthazar, část jedenáctá

Chvíli mi trvalo, než jsem se ze všeho vzpamatoval a byl jsem schopnej něco podniknout. Vytáhl jsem z kapsy telefon a vytočil Thomasovo číslo.
"Balthazare, říkal jsem si že ti to nějak trvá, kde jsi prosímtě? Přijedeme pro tebe." vychrlil Thomas bez pozdravu. Popsal jsem mu místo, kde stojím a během několika minut vedle mě zastavilo Ryanovo auto. Mlčky jsem nastoupil na zadní sedadlo. Oba dva se na mě významě podívali.
"Objasnil jsem Ryanovi situaci, jde do všeho s náma... Teď nám ale řekni, co ses dozvěděl od Liama." zeptal se Tommi, zatímco Ryan řídil auto směrem k němu domů, jak jsem usoudil.

Všechno jsem jim vyprávěl. Když jsem domluvil, jejich výrazy byly naprosto shodný. Překvapený, vyděšený, nechápavý, to všechno dohromady. Řekl bych, že dost podobný mýmu výrazu, když jsem od Liama odcházel. Nikdo nic neříkal, dokud jsme se neusadili u Ryana doma.
"Takže..." promluvil po chvíli Ryan. "Pokud to dobře chápu, Liam je úplně první vlkodlak, ty jsi něco jako jeho syn a oba dva se můžete proměnit kdykoliv chcete... Liam byl v Oregonu a zabil tvýho otce, aby tě sem přilákal... A teď chce, abys nastoupil na jeho místo a abys mu v podstatě pomohl v tom, aby se vlkodlaci jenom víc a víc šířili?" pomalu jsem přikývnul. "Tak to je pěkná hnusárna! Jsem sice vlkodlak, ale většinu času jsem pořád ještě člověk a lidskej život mi vyhovuje! Nedokážu si představit, jak by to tady vypadalo, kdyby všude byly jenom samý... Samý bestie jako my..." kroutil rozčileně hlavou. "Liam je pěkná svině. Myslel jsem si, že je to fajn chlap, kterej se nám snaží pomoct, abychom mohli žít pokud možno normální život, ale on celou dobu jenom sdružuje vlkodlaky proto, aby bylo snazší zlikvidovat lidi, až najde tebe..." mluvil Ryan jakoby sám pro sebe. "Okay, kdy ho půjdeme zabít?" zeptal se nakonec s vášnivostí v hlase.
"MY ho zabít nepůjdeme..." řekl jsem tiše.
"Cože?" zeptali se oba dva najednou.
"Asi jste si neuvědomili, že ho můžeme zabít jenom když se stane vlkem... Prokletí působí určitě i na něj tak, že o úplňku se promění, ať chce nebo ne. Jenže to vy dva taky. My všichni. S jedním rozdílem. Já pořád doufám, že se mi i dneska podaří ovládnout tu zrůdu v sobě, abych věděl co dělám. Vy dva byste s největší pravděpodobností jenom běhali po městě a hledali čerstvý maso. Zůstanete někde tady. Někde v bezpečí, každej zvlášť. O Liama se postarám sám. Koneckonců... Tohle je moje záležitost." Ryan i Thomas se tvářili nesouhlasně, ale uznali, že mám pravdu.

Následujících pár hodin jsme věnovali tomu, abychom našli místo, který bude pro ně pro oba, ale hlavně pro jejich okolí, bezpečný. Vzhledem k minulé noci si Thomas vzpomněl na sklep v domě, ve kterým bydlel Ryan. Společně jsme se tam šli podívat a vypadalo to, jako to nejvhodnější místo. Ostatní obyvatelé domu tam téměř nechodili. Sklepy fungovaly spíš jako odkladiště nepotřebných krámů. Před soumrakem se nám podařilo objevit dvě vhodný místnosti. Každýho jsem zavřel zvlášť a podobně, jako předešlou noc, jsem zabarikádoval dveře. Zbývaly mi asi dvě, možná tři hodiny na to, abych vymyslel, jak se dostat k Liamovi. Půjčil jsem si auto a vyrazil jsem směrem k Liamově sídlu. Cestu už jsem znal. Zaparkoval jsem o ulici vedle a zbytek raději šel pěšky. Když jsem měl Liamův dům na dohled, překvapilo mě, co jsem viděl. Najednou kolem procházelo několik desítek lidí. Někteří šli dovnitř, do domu, jiní vycházeli ven a vytráceli se v bočních uličkách, nasedali do svých aut nebo prostě zašli do některýho z jiných domů v ulici. Podle toho, co jsem věděl, jsem usoudil, že všichni, který jsem viděl, byli vlkodlaci. Pravděpodobně chodili za Liamem pro rady a potom se připravovali na noc. Někteří, řekl bych, odjížděli do lesů, jiní se zkusili zavřít doma...

Došel jsem k domu a schoval jsem se za rohem. Musel jsem zjistit, jak se dostat dovnitř jinudy, než hlavním vchodem. Po straně jsem si všiml balkónu ve druhým patře. Pokud se po proměně ovládnu, neměl by pro mě být problém dostat se do domu tudy. Víc jsem se rozhodl neplánovat. Liam tam někde bude. Zabil mi tátu. Má nenávist k němu rostla a já doufal, že mi už nic nebude bránit v tom, abych ochutnal jeho krev.
Snažil jsem se jen soustředit. Soustředit na to, že až se nade mnou objeví úplněk, musím zůstat sám sebou. Sice ne v lidské podobě, ale pořád s mým myšlením. Už prvních pár minut mi čekání přišlo nekonečný. Měl jsem pocit, jako bych slyšel čas probíhat kolem mě.

Najednou jsem na rameni ucítil čísi ruku. "Tak se zase shledáváme..." Ozval se hlas, kterej jsem dobře poznal. Hlubokej hlas, kterýmu jsem důvěřoval. Pomalu jsem se otočil a opravdu přede mnou stál detektiv Turton.
"Detektive! Co... Co tady děláte?"
"Přiletěl jsem hned ráno. Ještě včera jsem mluvil se svou dcerou, ptal jsem se jí, jak doletěla... Vyprávěla mi o dvou sympatických mužích, co potkala na letišti. Došlo mi, že jde o vás dva a okamžitě jsem se chystal na cestu. Věděl jsem, že mě dovedete za tím, kdo to udělal."
"Va-vaše dcera?" zeptal jsem se nechápavě.
"Joan." odpověděl jednoduše Turton. Můj výraz nebyl o nic chápavější, spíš mnohem zmatenější. "Nebojte. Neřekl jsem jí, kdo jste. Nic o vás neví." dodal asi proto, aby mě uklidnil, ale já byl ještě víc mimo.
"A vy víte... Víte, kdo jsem? Jak? Já... Omlouvám se detektive, ale obávám se, že už úplně ztrácím souvislosti. Ještě před několika dny pro mě tohle všechno bylo tabu, neměl jsem o tom ani tušení, a teď se najednou všechno točí jenom kolem vlkodlaků. Nerozumím tomu." sklopil jsem oči a zhluboka jsem se nadechl.
Turton se usmál a podíval se na nebe. "No... Máme ještě dost času. Snad vám stihnu alespoň část toho všeho objasnit..." řekl a pokynul mi směrem k jeho autu z půjčovny. Mlčky jsem nastoupil.

Turton si sedl na místo řidiče, ale nenastartoval. Nikam jsme nejeli. Začal vyprávět a já ho nepřerušoval. Neměl jsem odvahu se na cokoliv vyptávat, protože bych se ve všem úplně ztratil.
"Nebudu začínat úplně od začátku. To už určitě dobře znáte. Povím vám teď něco o sobě. Moje rodina pochází z Oregonu. Ale máme dávnou tradici, která se přenáší z otců na syny. Já syna nemám. S mou ženou se nám narodila jen dcera. Joan. Nechtěl jsem jí do toho zatahovat, ale když má žena zemřela... Tady, v Newarku... Věděl jsem, že syna nikdy mít nebudu a že mi nic jiného nezbývá. Když Joan dospívala, seznámil jsem ji s naším úkolem...
Už spoustu generací jsme strážci. Jedni z minimálního počtu obyvatel Oregonu, kteří vědí o existenci vlkodlaků. V podstatě žijeme obyčejný život, protože, jak jistě víte, v Oregonu vlkodlaci nejsou. Ale vždycky bylo jasné, že přijde doba, kdy se to změní, takže bylo na nás, abychom všechno podezřelé pořádně prozkoumali a abychom případného nevítaného návštěvníka sprovodili ze světa nebo alespoň vyhnali pryč.

Když bylo Joan devatenáct, zeptala se mě, jak vlastně zemřela její matka. Musel jsem jí říct pravdu. Zabil ji vlkodlak.
Jednou ročně jezdíme sem, do Jersey, abychom se sešli s lovci a probrali nové události a skutečnosti. Tenkárt jsem sebou vzal i rodinu. Zatímco jsem trávil čas s ostatními lovci, má žena šla večer koupit něco k jídlu... Když jsem se vrátil na náš hotel, dvouletá Joan byla sama na pokoji a její matka se už nikdy nevrátila. O dva dny později její tělo našli v lese. Podle místních policistů byla napadena divokými zvířaty. Ale my jsme věděli, co se doopravdy stalo. Poté, co se to má dcera dozvěděla, nemohl jsem jí zabránit v jejím odjezdu. Rozhodla se přestěhovat do Newarku a stát se lovcem.

Ale zpátky k vám, pane Davisi. Nějakou dobu po smrti své ženy jsem cítil takovou zášť, že jsem Joan nechal bydlet v Oregonu u mých rodičů a sám jsem se stal zdejším lovcem. Teď mě pravděpodobně budete nenávidět... To já jsem zabil vaši matku... Zabil jsem vaši matku a chtěl jsem totéž udělat i s vámi. Ale nedokázal jsem to. Když jsem vás viděl v náručí vašeho otce, uvědomil jsem si, že jsem právě zasáhl do rodiny. Připravil jsem vás o matku a vašeho otce o ženu. Stejně tak, jako vlkodlaci mě připravili o tu mou. Odešel jsem. Vrátil jsem se k dceři do Oregonu a pokračoval jsem ve svém životě. Netušil jsem, že jste se přestěhovali právě tam. Byl jste mladý a prokletí se u vás ještě neprojevovalo.
Pak jsem ale dostal na starosti vyšetřit případ vraždy jednoho podnikatele. Hned mi bylo jasný, že šlo o vlkodlaka. Chvíli jsem pátral, až jsem objevil vás. Vás a vašeho tátu. Ten mě poznal. Hned věděl, o koho jde. A já taky. Dohodli jsme se. Váš otec mi ukázal sklep. Pověděl mi, jak se o vás stará, jak má vše pod kontrolou a slíbil mi, že se to nebude opakovat. Uvěřil jsem. Věděl jsem, jak se cítí. Nedokázal jsem si představit, že by někdo chtěl zabít mou dceru, proto jsem ho pochopil. Slíbil jsem mu, že o vás nikomu neřeknu. Před pár dny, když se ke mně dostala zpráva o vašem otci, jsem hned věděl, že je ve městě někdo další. Věděl jsem, že by jste něco takového neudělal, proto jsem vás nechal jít. Ale také jsem věděl, že vraždu svého otce nenecháte bez odezvy a tak jsem doufal, že mě dovedete k vrahovi. Řekl jsem dvěma mým lidem, aby se na vás pověsili, ale ztratili vás. Až má dcera mi včera oznámila, kde jste. Tušil jsem, že vás najdu zrovna tady. U sídla spolku Licantro.
A tím se dostáváme k současnosti...."
Autor Babu-ssi, 20.03.2011
Přečteno 382x
Tipy 2
Poslední tipující: Liena, hybridka22
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Mnohokráteré díky! :) Zbývají už jen tři části, jednu jsem teď vložila, takže... Už jen dvě :) Zítra nebo pozítří tu tedy bude asi už i úplný konec :) Podle toho, jak budu stíhat vkládat a jestli si vzpomenu :) Každopádně ještě jednou děkuji, komentáře pro mě MOC znamenají :) A takové přirovnání, jaké jsi použila mě až donutilo se červenat ^^ Děkuji, děkuji :)

24.03.2011 13:21:00 | Babu-ssi

Budu se asi opakovat, ale mě se to moc líbí. Dovedu si to představit jako mnohem lepší a zajímavější film, než třetí Underworld, který teď běží na HBO - u toho jsem usnula, kdežto u tvých povídek se těším na další díl;)

23.03.2011 19:45:00 | hybridka22

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí