Během výkladu nenáviděného učitele...

Anotace: Určitě se vám to promítlo aspoň jednou v hlavě, neříkejte že ne...

Vstala jsem z lavice, došla k tabuli na stupínek a probodla učitelku nožem.
Krví je ohozená celá tabule, kape na zem....Je zakrvácená i houba na tabuli, už je pořádně nacucaná. Krev zbarví i bílé křídy takže jsou buď narůžovělé nebo ty, které to dostaly naplno, rudé. Krásná rudá lepkavá tekutina. Je z ní život. Nebo díky ní?
Učitelka hledíc na mně v šoku klesne na zem. Ne, sesune se podél stěny, takže za ní na stěně zbude krvavá šmouha. Ve třídě ticho. Dusný těžký zápach krve zahlcuje okolí. Všichni jsou v šoku.
Najednou zakřičí největší hysterky ze třídy. Já se pomalu otočím od mrtvoly, nůž se nebezpečně zablýskne v poledním slunci.
Otočím se a spočinu na nich vražedným pohledem. Okamžitě zmlknou.
Ti největší machři ze třídy dělají, že tam nejsou.
Moji přátelé kteří si mysleli že mně znají, na mně hledí v hrůze která se mísí se znechucením.
Někdo začne brečet.
Rozesměji se hysterickým hlasitým smíchem. Najednou se někdo zvedne a chce utéct ke dveřím. Já jsem však rychlejší. Nikoho nenechám utéct.
Mrštím nožem po tom opovážlivci který chtěl zdrhnout a zkazit mi tak mou chvíli. Nůž se mu zapíchne přesně uprostřed zad. Ostatní když vidí že nejsem ozbrojená, chtějí utéct také. Ale já mám eso v rukávu.
Přesněji pod mikinou. Rychle si rozepnu zip a světlo světa spatří černý pás se seřazenými dvaatřiceti noži. Přesně kolik jich je ve třídě a to nepočítám ty, které jsem už zabila.
Samozřejmě to mám všechno propočítané. Nadlidskou rychlostí metám nože po spolužácích. Nikdo mi neunikne. Až zůstane jen poslední. S chvějící se rukou na klice mně prosí očima. Ze rtů mu unikne tiché zaskučení. Sejdu pomalu ze stupínku. S úšklebkem na tváři. Myslí si že ho ušetřím?
,,P-prosím...nedělej to," zasténá a začne se třást ještě víc když vidí jak se k němu blížím.
,,Já...jsem tě..měl jsem tě rád!"
Zarazím se. Tahle slova...Ne, jen se zkouší vyvléct ze spárů jisté smrti. Jako kdyby měl šanci.
Úšklebek se mi protáhne. Pár pramenů vlasů mi spadne do tváře a já si je chci dát zase zpátky na místo. Všimnu si přitom ale, že mám ruku od krve. Přemýšlím jak se to stalo. Ale nemám na to čas. Zvonění se neúprosně blíží. Zvednu nůž a krátce se zasměji.
,,Měl jsi mně bavit když si na to měl příležitost." Nakrčí se u dveří a vykřikne. Nahnu se k němu blíž a čepel mého nože projede jeho srdcem.
Vyvrátí oči, zachroptí. Vytáhnu z něj nůž a fascinovaně si ho prohlížím.
Jak krásně se tam ta krev leskne. Prohlídnu si mrtvoly pod sebou.
Ano, já jsem já. Jsem nejlepší a nikdo mně nemůže porazit.
Přejdu přes třídu a otevřu okno. Naposledy se rozhlídnu po třídě. Nasaji krvavý pach a za zvuku školního zvonku se vrhnu z okna. Skok je čistý, bez jediné chybičky. Dám se do běhu a za sebou nechávám vše co se doposud stalo...