Balthazar, část dvanáctá

Balthazar, část dvanáctá

Když Turton domluvil, nebyl jsem už tolik zmatenej, ale mnohem víc překvapenej. Hned z několika důvodů. Dozvěděl jsem se spoustu dalších skutečností, o kterých jsem neměl ani tušení. A dozvěděl jsem se taky to, že zabil mou matku. Co mě překvapovalo nejvíc, byl asi fakt, že jsem k němu necítil nenávist. Dokonce jsem se o to i pokusil, pokusil jsem se uvnitř sám sebe vyburcovat proti chlápkovi, kterej mi zabil mámu, ale nepodařilo se mi to. Věděl jsem, že musel. Nic jinýho mu nezbývalo. Hnala ho láska ke svý mrtvý ženě, kterou zabilo stejný monstrum, jako byla moje máma. Turton tenkrát nemohl tušit, že otec se při každým úplňku staral o to, aby máma nikomu neublížila... A kdyby Turton byl opravdu člověk bez srdce, kterýho bych měl nenávidět, tenkrát by mě nenechal žít.

Zmohl jsem se jen na to, že jsem se mu podíval do očí a nevěřícně jsem zakroutil hlavou. Nechápal jsem, jak mě tolik let mohl táta tak úspěšně chránit před tak děsivou skutečností, jako to všechno, co se děje teď. Uvědomil jsem si, že se to děje po celou dobu. Celý staletí žijou vraždící vlkodlaci, rodiny, který přišly o svý milovaný členy a taky ti, kteří svůj život zasvětí tomu, aby před nestvůrama jako já chránili zbytek světa. Všechno se změnilo. Nikdy jsem nežil normálním životem, jako člověk, ale až teď jsem si uvědomil, jak velkou věc to všechno znamená.


"Co... Co chcete dělat teď?" zeptal jsem se nakonec. Turton se smutně usmál.
"Svou povinnost, Bathazare. Popravdě... Právě teď bych se měl postarat o to, že se nedožijete zítřka. Ale víc mě zajímá vrah vašeho otce. Vzhledem k tomu, kde se teď nacházíme, soudím, že vrahem je majitel tohoto domu. Liam Tronaci. Jsem lovec a jako takový se dnes v noci postarám o spravedlnost..."
"NE!" skočil jsem mu do řeči a Turton nakrčil obočí. "Tohle je má práce, detektive!"
"Pane Davisi, nenechám vás, abyste ho zabil. Už jen proto, že vím, že jste jiný. Nenechám vás, abyste se stal stejnou stvůrou jako on, která úmyslně vraždí." řekl rozhodně.
"A já vás nenechám jít dovnitř, detektive. Věřte mi... Musím to udělat. Vy byste se pravděpodobně z tohohle domu už nikdy nevrátil. Přece nechcete, aby vaše dcera přišla i o otce... A... Pokud jde o to, že se ze mě stane stvůra... Nemějte obavy. Ať už to bylo úmyslně nebo ne, už jsem zabil. Stvůra jsem a pokud se stanu ještě větší, ujišťuju vás, že ne na dlouho..."
"Pane Davisi s tím nemůžou souh..."
"Turtone! Vy vůbec nevíte, s kým máme tu čest! Netušíte kdo je Liam, netušíte jakou má moc... Jen díky němu je Licantro tolik obávaný, ne kvůli tomu, že jich je víc než ostatních, ale kvůli tomu, kdo je vede! Nedokážete si ani představit, jak je Liam silnej! Jako člověk se s ním nemůžete rovnat a je úplně jedno, kolik vlkodlaků už jste zabil.“ Turton mi jen mlčky hleděl do očí.

"Dejte mi alespoň šanci, detektive. Jednu šanci. Jen dnes..." dokončil jsem a po chvíli přemýšlení Turton váhavě přkývl. Beze slova jsem vystoupil z auta a počkal, až odjede. Podíval jsem se nahoru. Šedivá barva nebe se změnila v temně černou. Právě včas. Nepotrvá dlouho a změním se ve vlka. Já i spousta dalších. Jediný, na čem mi teď záleželo, bylo udržet si svůj rozum. Nedopustit, abych se stal zvířetem tělem i duší.

V temné ulici, někde mezi kontejnery s odpadky, jsem se v tichosti proměnil. Stejně jako včera se má mysl ztrácela, ale stejně jako včera se mi podařilo vyhrát. O pár minut později jsem se dostal na balkon. Stačilo pár skoků, pár odrazů od parapetů a byl jsem tam, kde jsem chtěl být. Dveře balkonu byly otevřený. Lehce jsem do nich strčil a tiše jsem vešel dovnitř. Octl jsem se v místnosti připomínající pracovnu. Byla prázdná. Uvnitř nikdo nebyl. Bez obtíží jsem otevřel dveře a nahlídl do haly. Opět prázdno. Všichni už lovili někde venku nebo se schovávali, ale věděl jsem, že Liam je uvnitř. Cítil jsem to.

Instinktivně jsem mířil ke dveřím, kde jsem se s Liamem dnes potkal poprvé. Vešel jsem dovnitř a můj zvířecí čich potvrdil mou domněnku. Byl jsem tu správně. Byl tu. Rozhlídl jsem se, ale nikde jsem ho neviděl. Místnost byla velká a měla několik výklenků, zakrytých rudými závěsy. Někde tu musel být. Došel jsem k velkýmu stolu, vyskočil nahoru a vyzývavě jsem zavrčel. Téměř okamžitě se rozvířil závěs přímo naproti mně a vyběhlo zpoza něj zvíře. Skočilo na stůl a chvíli jsme si navzájem zírali do očí.

Nebyl to Liam. Podle pachu jsem zjistil, že jde o jeho nohsleda, co otevírá dveře. Snad několik minut jsme jen kroužili naproti sobě po stole, když nakonec vyrazil. Vyrazil proti mně. Nečekal jsem to. Povalil mě ze stolu na podlahu a předníma tlapama stál na mým vlčím hrudníku, zatímco se jeho čelisti blížily k mýmu krku. Škubnul jsem sebou a vymanil jsem se z jeho nadvlády. Téměř okamžitě po mě znovu vystartoval, ale tentokrát se mu nepodařilo mě povalit na zem. Přišla řada na mě. Skočil jsem na něj a mířil jsem přímo na jeho krk. Na poslední chvíli se vyhnul. Opět jsem se otočil. Stál kus přede mnou, vrčel a rozběhl se mým směrem. Já mu běžel naproti a téměř ve stejný okamžik jsme vyskočili a opět jsme mířili na svý hrdla.

Ozvalo se zakňučení a oba jsme dopadli na zem. Nepustil jsem. Držel jsem čelisti pevně sevřený, zakousnutý v jeho krku, zatímco sebou divoce škubal. Vzdor ustal. Povolil jsem a o pár kroků jsem ustoupil. Jeho bezvládný tělo leželo na zemi, v louži krve. Té samé krve, která kapala z mý tlamy. Z vlčí mrtvoly se pomalu stával člověk. Během několika vteřin na zemi leželo tělo starýho chlápka. Projela mnou zvláštní vlna emocí. Znovu jsem zabil...

"Dobrá práce!" uslyšel jsem a škubnul jsem sebou. Nedokázal jsem určit, odkud Liamův hlas slyším. Měl jsem pocit, jakoby šel přímo z mé hlavy. Chvíli jsem se zmateně otáčel a snažil se ho najít. Vynořil se zpoza dalšího závěsu. Nechápal jsem, jak jsem mohl slyšet jeho hlas, když teď přede mnou stál ve vlčí podobě.
"Ptáš se jak je to možné?" uslyšel jsem zase a zmateně jsem pár kroků zacouval, zatímco Liam se naopak přiblížil. "Jsi má krev, Balthazare... Jsme jako jeden. Nemusíme mluvit, abychom se slyšeli." řekl hlas a Liamovy oči se vpíjely do těch mých.
"Nejsme jeden..." bylo to jediný co se mi v hlavě uspořádalo do srozumitelných myšlenek.
"Ale ano. Vím, proč jsi tady. Ale taky vím, že změníš názor... Balthazare, se svým osudem ses už narodil. Nemůžeš ho změnit. Nemůžeš chtít jít proti proudu. Já jsem stvořil všechny ty bezduchý zvířata štvaný chutí krve, ale já stvořil i tebe! Stvořil jsem dokonalou bytost, dal jsem ti moc, obrovskou moc. A ty jí musíš využít….“ ozývalo se v mé hlavě, zatímco jsme pomalu kroužili po místnosti, aniž bychom přerušili kontakt našich očí.

Cítil jsem, jak mi v žilách proudil vztek.
"Vy jste stvořil jen zvíře tím, že jste proklel mou matku! Mě stvořila ona a můj otec! My dva spolu nemáme nic společnýho a tak to taky zůstane!" snažil jsem se, aby má reakce zněla v jeho hlavě hlasitou ozvěnou. Podle toho, jak se jeho tělo otřáslo, jsem usoudil, že se mi to podařilo. Slyšel jsem smích. Ve své hlavě jsem slyšel jeho smích. Ještě pár okamžiků jsme si drželi odstup, ale ne na dlouho. Byl jsem to já, kdo zaútočil první. Rozběhl jsem se proti Liamovi. Proti tomu, kterej způsobil všechno to utrpení mě a tisícům dalších lidí.
Autor Babu-ssi, 24.03.2011
Přečteno 373x
Tipy 2
Poslední tipující: Liena, hybridka22
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

nervááák:)

24.03.2011 19:11:00 | hybridka22

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí