Balthazar, část třináctá

Balthazar, část třináctá

Anotace: Předposlední díl :)

Sbírka: Balthazar

Téměř okamžitě mě povalil k zemi. Zakousl se mi do ramene. Bolest prostoupila mý tělo. Ze všech sil jsem ho odrazil a opět jsem se postavil na všechny čtyři. Otočil jsem se jeho směrem. Právě včas jsem uskočil, když opět letěl vzduchem proti mně. Vyrazil jsem hned za ním. Skočil jsem mu na záda a ucítil jsem, jak mý tesáky prorazily jeho kůži ze zadu na jeho krku. Neuvěřitelnou silou se vymanil z mýho sevření a okamžitě se na mě vrhl. Opět se mu podařilo povalit mě na záda. Znovu se zakousl, tentokrát blíž k mýmu krku. Nemohl jsem se hnout. Každej pohyb způsoboval jen mnohem větší bolest.
"Ještě ses nerozmyslel, Balthazare, synu?" Zaznělo v mých uších a jakmile mě v hlavě jeho hlas nazval synem, byla mi veškerá bolest ukradená. Jediným škubnutím jsem se dostal na nohy. Potřeboval jsem trochu času. Běžel jsem za jeden ze závěsů. Octl jsem se ve velkým výklenku a na podlaze byly polštáře. Výklenky pravděpodobně sloužily k tomu, aby tu on a jeho nohsled vklidu odpočívali ve své zvířecí podobě, zatímco ostatní venku vraždí nebo naopak bojují o svý přežití. Oběvil se hned za mnou. Zacouval jsem do rohu. Liam se ke mně pomalu blížil.
"Já..." soustředil jsem se, aby mý myšlenky slyšel zřetelně
"Nikdy..." postoupil jsem krok dopředu.
"Nebudu..." Liam se taky o krok přiblížil.
"Tvým..." vyskočil jsem.
"Synem!" Střetli jsme se ve vzduchu, nikdo z nás se ale netrefil tam, kam chtěl. Dopadli jsme na zem. Okamžitě jsem zachytil jeho kůži na boku, a co nejvíc jsem stisknul. Škubl sebou, vytočil krk a taky se zakousl. Bolest od mých žeber jsem už ani necítil.

Nějakou dobu jsme se svíjeli mezi polštáři ve vzájemným sevření čelistí, až všude poletovalo peří z polštářů pod náma. Nakonec se mi vykroutil a vyběhl ven z výklenku. Běžel jsem za ním. Stál na stole a čekal na mě. Bez váhání jsem skočil za ním. Jakmile jsem doskočil na desku stolu, vrhl se na mě, ale uskočil jsem. Nevím, jak to dokázal, ale okamžitě byl zase těsně u mě. Skočil. Na krku jsem ucítil tlak. Padal jsem ze stolu a společně se mnou Liam, zakousnutej v mým krku. Ne dost na to, aby mě zabil, ale ne tak málo, abych měl sílu se od jeho tesáků osvobodit.
"Měl by sis uvědomit, Balthazare, proti komu bojuješ! Nade mnou nemůžeš zvítězit! Jsem tu už tisíce let! Pokud nezměníš svůj názor, zabiju tě! Čekal jsem dlouho, než ses objevil. Počkám si i na dalšího! Jestli jsem se v něčem zdokonalil, je to trpělivost!" znělo mi v hlavě. Bolest mě donutila pevně zavřít oči. Cítil jsem, jak se mi na kůži rozlívá má vlastní krev.

Ozvala se tlumená rána. Liamovo sevření povolilo. Pomalu, jak mi zbývající síly stačily, jsem se postavil na nohy. Viděl jsem Liama, jak se zmítá, když se v běhu snaží zuby vytrhnout šíp, zapíchnutej v jeho zádi. Otočil jsem se ke dveřím. Nemohl jsem uvěřit tomu, co vidím. Stála tam Joan, a samostříl v jejích roztřesených rukách mířil na mě. Okamžitě jsem vyběhl proti ní. Nestačila vystřelit. Tlapou jsem jí samostříl vyrazil a povalil jsem ji na zem. Bránila se, ale popadl jsem jí za kabát a jedním skokem jí odtáhl z místnosti a běžel jsem zpět. Doufal jsem, že jsem získal dost času, než se dostane zpátky ke svý zbrani. Dost času na to, abych zabil Liama. Zaběhl jsem za závěs. Liam stále chmatal po šípu. Nemohl na něj dosáhnout. Když mě uviděl, přestal a vystartoval proti mně. Nenechal jsem ho. Posbíral jsem všechny síly, co ve mně ještě zbyly a povalil jsem ho. Bolestně zavrčel, když se šíp v jeho zádi zlomil, jakmile jsem ho držel na lopatkách. Zakousl jsem se. Zakousl jsem se do jeho krku. Snažil se ještě dostat z mýho sevření, ale marně. Ucítil jsem horkou krev všude kolem. Naposledy sebou trhl. Potom všechno ustalo. Všechno se vzdálilo. Ucítil jsem ještě, jak jsem dopadl do měkkých polštářů pod sebou, hned vedle Liama. Potom nic.

Otevřel jsem oči. Ležel jsem na rozervaných polštářích a cítil jsem vlhkost chládnoucí krve pod sebou. Vedle mě ležel on. Liam. Jeho bezvládný tělo. Podíval jsem se na svůj bok. Rány od vlčích tesáků se začínaly pomalu zacelovat a bolest ustupovala. Když jsem nabral dost sil, zvedl jsem se a pomalu jsem odhrnul závěs. Na židli seděla Joan. Upřeně mě sledovala a mířila na mě samostřílem. Ale nevystřelila. Všiml jsem si několika ran na jejím rameni. Musel jsem jí je způsobit já, když jsem ji předtím povalil. Udělal jsem krok k ní.
"Stůj!" zakřičela roztřeseným hlasem a položila prst na spoušť samostřílu. Poslechl jsem.
"Nejsi lovec. Jsi jenom jeden z nich..." řekla. Mírně jsem kývnul hlavou.
"Mohla jsi mě zabít. Proč jsi to neudělala? Celej zbytek noci jsem tam ležel, nebránil bych se."
"Nevím." odpověděla. "Mluvila jsem s otcem. Řekl mi o tobě všechno. Hned jsem jela sem. Měla jsem vztek. Pak jsem vešla... Ještě nikdy jsem neviděla dva vlkodlaky proti sobě. Nevěděla jsem ani, kterej jsi ty. Ale když ses rozběhl proti mně a odtáhl jsi mě vedle... Nezabil jsi mě. Kdybys byl zvíře jako ostatní, bylo by ti jedno, na koho se vrhneš... Šlo by ti o maso. Ale tobě šlo jen... Jen o toho druhýho." řekla zmateně.
"Děkuju. Kdybys nepřišla, zabil by on mě." řekl jsem. Nevěděl jsem, jak zaregovat na to, co řekla předtím a tak jsem jenom poděkoval. Mlčela. Chystal jsem se na další krok k ní. Cukla sebou a opět zpevnila sevření samostřílu.
"Nic ti neudělám. Potřebuješ ošetřit Joan." kývl jsem hlavou k jejímu rameni. Po chvíli váhání odložila samostříl. Strhl jsem závěs a hodil jsem ho přes sebe, když jsem si uvědomil, že mý oblečení leží někde dole, vedle domu u popelnice. Došel jsem k Joan a opatrně jsem se podíval na její rameno. Rány byly poměrně hluboký a pořád trochu krvácely.
"Můžeš chodit?" zeptal jsem se. Kývla. Pomohl jsem jí vstát a vyjít ven z domu.
"Tohle je mý auto." ukázala směrem k autu stojícímu hned před domem. Posadil jsem ji na sedadlo spolujezdce a sám jsem si sedl na místo řidiče. Podle jejich pokynů jsem jí odvezl k nejbližší nemocnici. Jakmile se jí ujaly zdravotní sestry, šel jsem zpět k autu. Všichni se otáčeli za mým zvláštním oděvem, ale to mi bylo jedno. Vrátil jsem se k Liamovu domu, vzal jsem si svý oblečení a vešel jsem dovnitř.

Zíral jsem na jeho tělo. Pomstil jsem svýho otce. Doufal jsem, že chuť krve toho bastarda bude sladká, jako pomsta, ale nebyla. Připadal jsem si zvláštně. Udělal jsem, co jsem chtěl. Zabil jsem ho. Ale nic to neznamenalo. Vlkodlaci se potulujou všude kolem dál. Pomstil jsem jednoho, ale tisíce dalších obětí bylo zapsaných v historii... Se smíšenými pocity jsem se pomalu otočil. Vzal jsem si tentokrát Ryanovo auto a jel jsem k jeho domu. Otevřel jsem dveře obou místností. Ryan i Thomas byli vpořádku.
"Tak... Tak co, Balthy?" zeptal se Thomas, když si zapínal košili a oba dva na mě zvědavě zírali.
"Je mrtvej." řekl jsem polohlasem a vycházel jsem ven ze sklepení.
"Cože? Tys ho zabil? Dokázals to!?" křičeli oba a běželi za mnou. Neodpověděl jsem. Jen jsem kývnul.
"Balthazare," oslovil mě Ryan. Podíval jsem se jeho směrem. "Nikdo jinej než ty nepovede Licantro líp." domluvil a pokorně sklonil hlavu. Stejně, jako ji předtím skláněl před Liamem.
"Nepovedu Licantro, Ryane. Dokázal jsem, co jsem chtěl. Ale víc udělat nemůžu. Nedokážu přihlížet tomu, co se tady děje. A teď nechte řečí. Potřebuju aby mě někdo z vás hodil k nemocnici."

Ryan chvíli protestoval, snažil se mě přesvědčit o tom, že jsem jejich vůdce, ale když jsem jen mlčel a nijak jsem na jeho řeči nereagoval, konečně přestal. Odvezl mě k nemocnici. Vystoupil jsem a mířil jsem dovnitř.
"Balthy!" zavolal za mnou Thomas. "On je... Je tam?" zeptal se.
"Nahoře v patře. Za závěsem." bylo to jediný, co jsem řekl. Auto s Thomasem a Ryanem se rozjelo směrem k Liamovu domu. Dál jsem se o nic nestaral.
Došel jsem do nemocnice. Zeptal jsem se sestry, kde najdu Joan a lehce jsem zaklepal na dveře jejího pokoje. Otevřel jsem a nakoukl dovnitř.
"Pojď dál." pokynula hlavou. Seděla na posteli. Pod tílkem byly vidět vrstvy náplastí.
"Za to... Za to se omlouvám." řekl jsem, když jsem pomalu dosedl na její postel a ukázal jsem k jejímu rameni.
"To nic. Jenom pár stehů." řekla tiše.
"Jak dlouho tu zůstaneš?"
"Ještě dneska mě pustí. Čekám na tátu. Přiveze mi nějaký čistý věci, ať odsud nejdu takhle." pokynula hlavou ke krvavým skvrnám na jejím tílku a kalhotech. Následovalo ticho, který přerušila Joan. "Jak... Jakto, že ses nechoval jako ostatní?" zeptala se.
"Já nevím Joan." odpověděl jsem popravdě. "Teprve tenhle měsíc je to jiný. Dřív jsem se o úplňku nedokázal ovládnout. Ale tentokrát bylo něco jinak. Možná... Možná to chtělo jen čas, než jsem to dokázal... Kdo ví, jak to k čertu doopravdy je..."
"Je mi líto, co udělal tvýmu tátovi." chytila mě za ruku. Podíval jsem se jí do očí.
"Už za to zaplatil..." řekl jsem potichu. Přiblížila se ke mně. Pohladil jsem ji po vlasech a naše rty se setkaly.
Autor Babu-ssi, 25.03.2011
Přečteno 406x
Tipy 1
Poslední tipující: hybridka22
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Pořád mě to baví a těším se na další:)

25.03.2011 18:30:00 | hybridka22

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí