BLAM s.r.o.

Anotace: Uražena do poslední kapky krve jsem přimhouřila oči a myšlenkami sklouzla k zbrani pod sedadlem. Najednou jsem chápala kouzlo harakiri. „Tohle ti v životě neodpustím, gestapáku,“ zavrčela jsem.

„Zavřete oči, dámy a pánové, odcházím.“
Jo, kéž by to bylo tak lehké.
Protože jakmile vypadáte jako řezník, kterému nevadí, že se při porážce krávy zasviní od hlavy až k patě, tak to jde poněkud špatně.
Lidi totiž mají ten odporný nešvar plést se do věcí, do kterých jim nic, ale absolutně nic není. A to dokonce i ve chvíli, kdy na ně hystericky řvete: „Ať jsou, do pekla, ticho a žádnou sanitku nevolají!“
Vždyť přece já nejlépe věděla, že ta ženská je mrtvá, no ne?

* * *

Život je plný ironie, a že zrovna já bych vám o tom mohla povídat. Hodiny a hodiny, dokud by jste nepadli mrtví k zemi s dírou v hlavě.
Samozřejmě obrazně řečeno.
Snad proto jsem nyní seděla v cele předběžného zadržení a tupě zírala na šedou zeď. Dokonce mi ani nedovolili, abych si umyla ruce pokryté vrstvou zasychající krve. Zvláštně to svědilo.
A o právu na jeden telefonát či právníka raději ani nemluvím.
Jen mě sjeli stejným pohledem, jakým obdaříte švába, který akorát vylezl z pod linky a řekli mi, že než provedou výslech, budu muset počkat tady.
Dlouze jsem vydechla a založila ruce na hrudi. V rohu místnosti spala jakási zarostlá stařena a nesnesitelně páchla. V opačném se krčila mladičká prostitutka. Dle jejího vyděšeného laního obličeje ji patrně zadrželi poprvé za celou její kariéru kurvy.
Zase jsem se pro jednou ocitla v lepší společnosti.

* * *

Výslech.
Jsem si jistá, že být chlap, už by mi dali řádnou nakládačku, aby pomstili smrt kolegyně. A třískali by mě dokola a dokola, dokud bych nepodepsala vlastní krví, a to perem z vlastního zubu, přiznání.
Další ironie. Kdo mohl tušit, že můj cíl je policistka, která zrovna ten den odešla na mateřskou? Miláček oddělení vražd? Měla bych začít chtít vědět o svých cílech více informací, než vzhled a kdy a jak je sejmout.
I když.
Stejně bych to udělala. A vyšlo by to i bez problémů, kdyby se mi pod nohy nepřipletla ta malá holčička. Mohla jsem si vybrat mezi svobodou a záchranou jejího roztomilého krčku.
Já blbec.
Co myslíte, že jsem si vybrala?
Nesnáším děti.

* * *

Bylo mi mizerně, jak už dlouho ne. Já toho sice snesu hodně, ale jen v omezený míře. Těžko říci, jestli bohudík nebo bohužel. Protože schopnost cítit bolest a vnímat ponížení mě řadila a stále řadí alespoň částečně mezi lidi, když už nic jiného.
„Liebchen?“
Trhla jsem sebou.
Ani jsem si nevšimla, že někdo otevřel dveře mé samotky.
„Proč ti to tak trvalo?“ zachraplala jsem a teprve teď zvedla oči k návštěvníkovi mé cely. Vysoký šlachovitý muž v nejlepších letech se světlými, téměř bílými vlasy ve vojenském sestřihu. Vodnatě modré oči byly jen doplněk k ostře řezané tváři, jež neznala upřímný úsměv. Na krku se mu houpaly známky.
Automaticky jsem zapátrala po obrysech zbraně pod zelenou letní bundou.
Nezklamal.
Jen pokrčil rameny a pátravě mě sjel pohledem. „Tvůj odchod odsud nešel vyjednat pouhým lusknutím prstů, liebchen,“ odpověděl. Krátce a stručně. Všechna slova osekával jako vždy. Takhle se, vážení, pozná voják z povolání.
S Hansem nikdy nebyla moc zábava.
Ovšem dnes jsem ho viděla opravdu ráda, i přes ten jeho mizerný smysl pro humor.

* * *

„Vypadáš hrozně,“ udělal další krok do místnosti.
Nedalo mi to. Musela jsem se ušklíbnout. „Ty jsi tááák milý,“ utrousila jsem sarkasticky. Za doprovodu hekání a sykání jsem se zvedla z tvrdé lavice, která zde byla místo postele.
I deku mi sebrali. A vypnuli topení. Ženu sice ani květinou neuhodíš, ovšem vše ostatní jí již dělat můžeš.
„Ale no tak, liebchen. Já za to nemůžu,“ zakroutil hlavou. „Pojď, čas odejít,“ natáhl ke mně ruku, když zahlédl, jak jsem zavrávorala. Ono je sice fajn mít zvýšený práh bolesti, ovšem celkem důležitou nevýhodou je to, že to lidi svádí k tomu, aby vám ublížili o to více.
Zašklebila jsem se. „Nepovídej.“ A ačkoliv jsem to dělala velice nerada, jeho ruku jsem přijala a dokonce se nechala od něho obejmout paží kolem ramen. Dodávalo mi to pocit bezpečí, jistoty, že vše dobře dopadne.
Hans nikdy nedovolil ničemu a nikomu zkazit jeho vždy perfektní plán promyšlený do sebemenšího detailu. Byl to nelítostný zabiják a geniální stratég. Zkrátka dokonalý operativec.
Narozdíl od mě, samozřejmě.
Já chybuji, jsem příliš impulsivní a slovo plán je dle mého sprosté slovo. Jediný důvod, proč jsem tolerována je to, že oproti Hansovi mám jisté schopnosti, kterých nelze dosáhnout sebelepším výcvikem.
Nevím, jestli se mám radovat nebo se krčit v koutě.
Protože všichni jsme nakonec nahraditelní.
Tedy i já.

* * *

„Co to má, kurva, znamenat?!“ začal se rozčilovat jeden z policistů, co mě zatýkali, sotva se s námi div nesrazil v chodbě. Čelo se mu svraštilo a na býčí šíji toho ragbyového zápasníka vystoupla žíla.
Aniž bych si to sama uvědomila, přesunula jsem se více za Hanse a o to pevněji se k němu přitiskla. Protože on by mě nedal. Nikomu a ničemu, pokud by to vyžadovaly rozkazy. A já tak nějak podvědomě doufala, že jeho rozkazy byly jasné. Bez oněch protivných: Kdyby – ale – v případě, že... – buď... a nebo...
„Komisař Diviš, Adam Diviš, že ano,“ konstatoval Hans se stoickým klidem.
Policista jen mlčky přikývl, očividně zaražen tím, že jej zná. Vzápětí ovšem nabral druhý dech. „A kdo jste vy?! A co si myslíte, že děláte?!“ mávl zuřivě směrem ke mně.
Fajn. Takže má taktika dělat, že tu nejsem, očividně nezabrala.
„Hans Siemen, komisaři,“ odpověděl bez mrknutí oka Hans. „Slečna Hanušová byla propuštěna z vazby na rozkaz vašeho velitele, tedy není důvod, aby setrvávala na tomto místě. To se děje, stručně řečeno,“ krátce se odmlčel. Koutky rtů se mu nepatrně prohnuly nahoru, když to říkal. „Uvolníte nám cestu, komisaři?“
Mně se tedy drala na jazyk úplně jiná slova, jak ho o to požádat, ovšem statečně jsem se držela a raději se do toho jazyka kousla. Jednou. Dvakrát. Přešlápla jsem z nohy na nohu.
Ovšem komisař vypadal všelijak, jen ne, že by chtěl uhnout a nechat nás odejít. „O tom já ale nic nevím,“ odsekl a založil si ruce na hrudi. Rozhodně nemínil ustoupit.
„Zab ho! Zab ho, gestapáku!“ sykla jsem tichounce. Neodolala jsem. Z celé své černé duše jsem to Adamu Divišovi přála.
Hans to tradičně ignoroval, pan Drsnej polda to přeslechl. Naštěstí.
Někdy mám víc štěstí, než rozumu.
Ale fakt jen někdy.

* * *

Hans krátce pokrčil rameny. „Chápu, ale to je váš problém, komisaři. Teď buďte tak laskav a nechte nás projít.“ Ostrý tón hlasu nedával prostor pro jakékoliv námitky.
Bdělému strážci zákona začaly na krku a tvářích naskakovat rudé fleky. „To ale... Nejde! Důkazy... Jsou jasné!“ vykoktal ze sebe.
Ještě chvíli bude tak řvát a přiláká sem celou služebnu, napadlo mě skepticky. A Hanse asi taky, protože se celý napjal a zpoza tenkých rtů se vydral sotva slyšitelný podrážděný povzdech. „To si proberte s vaším nadřízeným,“ odsekl a vykročil vpřed.
Nečekala jsem to. Klopýtnutí bylo tedy na místě.
„Stůjte,“ přimhouřil komisař oči. „A jak to, že jste tu bez doprovodu?“ dodal neméně podezřívavě. Prsty ovinuly pažbu služební devítky.
Abych pravdu řekla, tak to zajímalo i mě.
„Zůstaň a nic nedělej,“ sykl na mě Hans bez varování a odstrčil mě prudce dozadu. Dalším krokem vpřed zrušil bezpečnou vzdálenost mezi námi a komisařem. „Doufal jsem, že to půjde bez zbytečných komplikací a nedorozumění. A především v tichosti,“ ušklíbl se a pomalu sáhl do náprsní kapsy.
Opřela jsem se ramenem o zeď a stále si hrála na němého pozorovatele. Nic víc mi můj vysílený organismus stejně nedovolil. Zatím.
Hans k mému zklamání ovšem z kapsy nevytáhl injekci s ketaminem, kterou by vzápětí bez váhání vbodl komisaři do ucha s tichým: „Gute Nacht, Freunde“, nýbrž cosi, co jsem tipovala na doklady.
Podal mu je.
Komisař se zamračil, rudé skvrny začínaly blednout. „Vrchní komisař Siemen,“ zamumlal tiše a v rychlosti přelétl legitku. „VSB?“ podíval se po nás tázavě. Nechápal. Jak by taky mohl.
Hans zcela vážně přikývl.
Mně zacukaly koutky. Tak VSB...
„Nechte nás tedy projít, nebo vás nechám zatknout za úmyslné narušování průběhu tajné operace,“ štěkl Hans bez zaváhání.
Komisař Diviš se vskutku musel divit. A to tak moc, že zkoprněle udělal krok ke straně. A cesta byla volná.
A já měla co dělat, abych se nezačala hlasitě smát. Nevím, co si v té chvíli Diviš o Hansovi asi myslel, ovšem já věděla zcela jistě, že VSB je Výbor pro společenskou bezpečnost. Čínská obdoba FBI a CIA dohromady.

* * *

Na parkovišti na nás čekal Hansův miláček.
Kapota černého Hummera H2 mi házela do očí prasátka. To auto jsem z duše nenáviděla a Hans to moc dobře věděl, neb na tom měl nemalý podíl.
„Nebuď, jak malá, Kristýno,“ ušklíbl se, když zachytil můj nevraživý pohled.
„Nejsem,“ odsekla jsem a na protest se prudce Hansovi vyškubla a zastavila se, ačkoliv mé tělo nad tou nehorázností div nezasténalo. „To bych si dupla,“ dodala jsem, zatímco jsem si mnula rameno. „Počkám tady na tebe.“
Nechápavě svraštil obočí. „Než?“
„Než dojedeš do garáží a vyměníš tuhle bestii za to milé přívětivé SUV.“
Hansovi podezřele zacukaly koutky.
„Myslím to vážně,“ dodala jsem odměřeně.
Rozesmál se. A smál se dokonce i tehdy, když mě zcela nevybíravě drapl za loket jako mladistvou delikventku a začal mě strkat směrem k autu. Jeho smích mi připomínal zvuk hřebíků v mixéru. Děsivé. A o to děsivější, když se smát přestal a náhle nastalo ticho.
„Z minula jsem si vzal ponaučení, takže ti dávám na výběr. Sedadlo spolujezdce nebo kufr. Takže?“
Ode dneška oficiálně nesnáším děti a Hanse.

* * *

Zaklesla jsem do nepříliš pohodlné sedačky. „Kam pojedem, gestapáku?“ zeptala jsem se odevzdaně a zapnula bezpečnostní pás. Celou tu dobu jsem se snažila ignorovat samolibý úsměv, co se mu usadil v tváři.
„Neříkej mi tak,“ úsměv zase rychle zmizel. Známky se líně zhouply, když se mírně naklonil, aby naladil rádio.
„Jeď pro SUVéčko,“ opáčila jsem rychle.
„Začíná mě z tebe bolet hlava,“ zamumlal. Otočil klíčky v zapalování a motor tiše naskočil.
„Nápodobně,“ trhla jsem rameny. Trochu to zabolelo. „Ale neodpověděl jsi mi. Kam to jedeme?“
Krátce se po mně podíval. „Uvidíš až budeme na místě,“ odpověděl po chvíli a dál nerušeně sledoval pruh silnice. Výpadovky. Směr z města. Na východ. To se mi nelíbilo. Vždy, když Hans začínal mlžit, tak to znamenalo jediné.
Průser.
Proto jsem se rozhodla, že se nenechám tak snadno odradit. A to i přes tu šílenou únavu, která se čím dál tím více připomínala a vybírala si svou daň. „Kam jedeme?“ zopakovala jsem.
„Už jsem ti to řekl.“
„Ne, neřekl.“
Krátký povzdech. „Kristýno...“
„Hansi?“
„Zmlkni.“
„Ne. Kam jedeme?“ Přeci to nevzdám tak rychle!
Auto se zařváním vystřelilo podstatně rychleji vpřed, jak Hans dupl na plyn. Krajina za okýnky se změnila v tmavě zeleno-šedou šmouhu. „Od minule jsem nechal ten kufr vyztužit,“ pravil zcela vážně.
Polkla jsem.
A mlčela.

* * *

Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem Hanse viděla poprvé.
Bylo to před třemi roky. Na podzim. V té době jsem byla čestnou obyvatelkou psychiatrické kliniky pro obzvlášť nebezpečné jedince kdesi na Šumavě. Uprostřed polí, les a luk. Uprostřed ničeho.
Nechtějte vědět proč, to by bylo na dlouho. Stačí jen poznamenat, že mé schopnosti se začaly projevovat. To by začal šílet každý. Já nebyla výjimkou. Celé dva týdny mi tehdy noviny věnovaly pozornost. Tuctové brunetce, co spáchala brutální vraždu. A ne jednu.
Vážně, byla jsem celebritou krimi zpráv.
Ale zpět k Hansovi.
Byla to teplá noc. Ošetřovatelka mi nechala otevřenou ventilačku. Za odměnu. Skrz zamřížované okno mi pronikal do pokoje měsíční svit. A já tvrdě spala, nadopovaná sedativy téměř k prasknutí. Můj organismus je den ode dne odbourával rychleji a rychleji, tak museli neustále zvyšovat dávky.
Z nejhlubšího spánku mě vytrhl zvuk cvaknutí zámku ve dveřích. Zaskřípění nenamazaných pantů. Nejdřív jsem si myslela, že je to jen noční kontrola, jestli stále dýchám. Když jsem ale skrz hustou mlhu začala vnímat, že mě kdosi bere do náruče, znepokojila jsem.
Můj organismus zareagoval rychle, sedativa, nesedativa.
Otevřela jsem oči.
A tehdy jsem viděla Hanse poprvé. Tedy... Spíše jeho oči. Přes tvář totiž měl černou kuklu.
Bez rozpaků jsem mu jednu natáhla, k smrti vyděšená.
O to víc, když mi to vrátil, zasyčel, ať jsem ticho a přehodil si mě přes rameno. Od té doby vím, že s vykloubenou sanicí se ječí dost blbě.
Následujících devět hodin jsem tehdy strávila v kufru Hummera H2. Skrčená, ve tmě a jen s láhví vody. Další cenná zkušenost. I kufr se dá zevnitř rozbít, pokud tomu věnujete dostatečnou pozornost a úsilí.
A pak...
To je už je zase jiný příběh.

* * *

„Vstávej, Kristýno.“
Teprve teď jsem si uvědomila, že stojíme. Promnula jsem si krk, aniž bych otevřela oči. „Ještě pět minut...“ přitáhla jsem si kolena pod bradu. Do boku mě tlačila přezka od pásu. Ale trocha nepohodlí ještě nikoho nezabila.
Zatahal mě za pramen vlasů. „Vstávej,“ zopakoval.
„Nesnáším tě,“ zahučela jsem tiše a poslepu se protáhla. Teprve teď jsem rozlepila oči plné ospalek. „Tak co se...“ zarazila jsem se. Stály jsem na lesní cestě. V lese již panovalo nepříjemné šero a ještě nepříjemnější ticho. „Proč tu jsme?“ začala jsem šátrat po přezce pásu.
Hans se pomalu natáhl a zapnul opět rádio, které asi musel, když jsem dřímala, vypnout. Mlčel.
„Odpověz.“ Cvak. Pás konečně povolil. Ale i tak jsem se nemohla volně nadechnout. Nenápadně jsem zašvidrala očima po vnitřku vozu. Zbraně. Hans tu musel mít něco schovaného.
„Uklidni se, už se k tomu dostávám.“ Víc z něj ale nevypadlo, protože otevřel dveře a vylezl ven. Do tmy.
Ostře jsem se nadechla. Nemohla jsem se uklidnit. Napadl mě totiž jediný důvod, proč jsme tady. Vlastně dva. Ovšem jeden jsem okamžitě zamítla. Mít něco... Cokoliv s Hansem bylo tabu.
Zůstala jsem sedět, prsty prohmatávala prostor mezi sedačkou a dveřmi. Podlahu.
Bingo.
Zespod sedačky bylo pouzdro s desertem.
Uběhlo sotva pár minut a Hans byl zpět.
Usmála jsem se. Měla jsem zbraň. A teď už i odjištěnou. Měla jsem naději. „Nikdy jsem si nemyslela, že jsi na romantiku.“
Ušklíbl se. „Nejsem.“
„Tak proč jsme tady?“ nádech. Výdech.
„Musíme si promluvit.“
Krátce jsem mu pohlédla do očí. Žádné jiskření, žádná touha, žádná z těch románových blbostí, které nastanou pikosekundu předtím, než si dva milenci padnou kolem krku. Jen chlad a prázdno. „Že jsme jen dvě nádoby bez dna...“ ozvalo se z rádia. „... Že se má duše s tvou duší nezná...“
„Máš mě zabít, že ano,“ pronesla jsem tiše. Viděla jsem to tam víc, než cokoliv jiného.
Odpověď si rozmýšlel jen chvíli. Ale i to mi stačilo, abych uhádla, že jsem se strefila do černého. „To není úplně nejpřesnější termín,“ dal rádio víc nahlas. „Mám tě odklidit. Žádná další specifikace nebyla určena.“
Nevěděla jsem, jestli se smát nebo brečet. „Fajn díky za objasnění. Tak jaký bude další postup, drahý Hansi?“ nepatrně jsem se předklonila, špičkami prstů zachytila pažbu deserta. Druhou rukou jsem si podepřela bradu. Vše muselo působit nahodile. Bezpečně.
„Na pár týdnů se musíš ztratit. Než bude situace zase bezpečná. A vedení se rozmyslí, co s tebou dál, bez zbytečného panikaření.“
Překvapeně jsem se zase narovnala. Poprava odložena na neurčito?
Hans pokračoval dál. „Mám pro tebe i bezpečný úkryt, kde budeš, dokud pro tebe nepřijedu,“ otočil klíčkem v zapalování.
Zaraženě jsem přikývla. Vlastně jsem ani neměla na výběr.
Hans mi vše jako obvykle oznámil stylem: drž hubu a adaptuj se.

* * *

S hrůzou jsem si uvědomila, že krajinka lemující úzkou kostrbatou asfaltku mi připadá až děsivě povědomá. V dálce, na tmavém kopci, jsem zahlédla obrys budovy. Světla. Plot.
... Uprostřed polí, les a luk. Uprostřed ničeho.
Navalilo se mi.
„Zastav.“
Žádná reakce.
Pach žluče na jazyku sílil. „Hansi,“ zhluboka jsem se nadechla. Jen z té představy, že... Že... se mi dělalo zle. „Okamžitě zastav, nebo přísahám, že ti to tu s radostí pobleju.“
„Ty nikdy nezvracíš,“ namítl zcela nelogicky Hans.
„Začnu,“ uskřípla jsem.
„Ale jdi ty,“ ve tváři se mu objevilo cosi mezi úsměvem a ušklíbnutím. Když se po mě zběžně podíval, rázem zvážněl. Nastala chvíle tíživého ticha. A knedlík v krku se neustále zvětšoval a zvětšoval stejně jako se světla přibližovala a přibližovala.
„Ber to jako nezaslouženou dovolenou.“
Div jsem nezalapala po dechu. „Jak asi?! Jestli sis nevšiml, tak mě vezeš do blázince!“
„Ten už zrušili. Teď je to nápravné zařízení pro mladistvé delikventy. Takové luxusní sanatorium, bude se ti tam jistě líbit,“ zatvářil se ublíženě. „Máš štěstí, že vypadáš tak mladě.“
Uražena do poslední kapky krve jsem přimhouřila oči a myšlenkami sklouzla k zbrani pod sedadlem. Najednou jsem chápala kouzlo harakiri. „Tohle ti v životě neodpustím, gestapáku,“ zavrčela jsem. „Kam se na tebe hrabe esesák Landa z Hanebných panchartů.“
Hans se jen rozesmál. Brána vedoucí k sanatoriu již byla otevřená. Čekali nás. Mě.
Tady to začalo a tady to i asi končí.
Prsty pevně ovinuly pažbu deserta.
Blam.