Monstrum

Anotace: Zákoutí mysli jsou často opravdu temná. Někdy člověka doženou k tomu, co vlastně nechtěl udělat - vražda.

Sbírka: Ohnivý Manon

"Pomóc! Haló! Zavolejte záchranku! Něco se stalo! Zavolejte tu záchranku! Pomóc!" Nevnímal jsem kolik lidí se seběhlo, ale jejich tváře museli být plné hrůzy.
"Už jí voláme. Teď... Odložte ten nůž. Pomalu..."
"Zavolejte..."
Tělo mě neposlouchalo. Síly mě opouštěly. Nastalo ticho...
...

Okna byla zalepena lepenkou z krabic. Měl jsem strach. Mé vlastní myšlenky mě pronásledovaly. Nebylo kam se ukrýt. Jen do ticha a tmy.
´Kdo jsem? Proč se to děje? Jak dlouho tu jsem? Zkončí to?´
Pořád ty samé otázky, ale ticho nemůže odpovědět, že?
Nezvládnu to. Ne... Už prostě nedokážu žít s tím monstrem ve své hlavě. Musím to zničit, abych byl svobodný.

Svobodný? Jaký je vlastně význam toho slova, když nejsem svobodný ani sám před sebou?

Vzpomněl jsem si, že je v lednici ještě láhev vodky. Musí to pomoci. Alespoň na chvíli. Doufám... První lok, druhý, třetí, pak další a další.
´Odporné´, pomyslel jsem si.
Neuplynulo mnoho minut a na dně láhve zůstalo jen pár posledních kapek. Oklepal jsem a natáhlo mě. "Ne! Musím to udržet! Teď už jen čekat!"

Vteřinová ručička se asi rozhodla, že mi vyrve mozek. Neustálé tikání mi trhalo uši, když v tom jsem si uvědomil, že ten hlas utichl.
Bylo ticho!
Pro mě tak vzácné. Mohl jsem snad slyšet i zvuk ticha. Úžasné…
…

Ale má mysl na mě připravila lest.
Nůž… Kde je můj nůž.
"Sakra! Potřebuji ten nůž!" nechtěl jsem to říkat,ale ústa mě nechtěla poslouchat.
Konečně. Můj nůž.
…

Ulice nebyli moc osvětlené. To bylo dobře. Mé vzezření bylo zřejmě dost hrozné, takže jsem byl rád, že je zrovna večer.
"Jaké štěstí", odsekl jsem polohlasně.
"Pozor! Má nůž!" ozval se někde přede mnou jakýsi muž v bílé bundě a černých kalhotách. Do tváře jsem mu neviděl.
´Dělej! Udělej něco! Znič ho! Nebo Tě zničí on!´ mysl mě provokovala.
Nechtěl jsem nic udělat. Třásl jsem se. Když jsem si uvědomil, že stále držím ten nůž.
Zavřel jsem oči a…
…

Nepamatuji se co se dělo.
"Ááá!", křičelo pár žen.
"Co jste to udělal? Vy… vy jste ho zabil!"
"Já? Já… ne to ne. To se nemělo stát." nevěřil jsem tomu, co jsem udělal.
"Pomóc! Haló! Zavolejte záchranku! Něco se stalo! Zavolejte tu záchranku! Pomóc!" Nevnímal jsem kolik lidí se seběhlo, ale jejich tváře museli být plné hrůzy.
"Už jí voláme. Teď... Odložte ten nůž. Pomalu..."
"Zavolejte..."
Tělo mě neposlouchalo. Síly mě opouštěly. Nastalo ticho...
...