Dům Smrti

Anotace: Opravdu jsem nevěděl, kam tento text zařadit, protože je to ukázka z trošku delší prózy. Dávám ji sem proto, že mi na té pasáži pořád "něco" nesedí a doufám, že mi dobrá kritika pomůže odhalit, co to je. Tak díky.

Lampa stále svítila a schématické nákresy buněčných struktur se bezprizorně povalovaly po pracovním stole. Forenzní expertka Kateřina Krátká v rychlosti pohlédla na digitální hodiny. Byly vystavené na dřevěné polici nad postelí. Půl šesté. Ještě mizernou hodinu si může dovolit prospat. Žít osudy Fracouzky Giselle Laheurte, narozené v Sedanu patnáctého října 1895.
Dětství, plné scén rodičovské nevěry a rozkladu spořádaných poměrů, prožila po internátních školách, odkud se opakovaně a marně pokoušela utéct. Vystřídala tak čtyři ústavy a nakonec nedostudovala. Po smrti matky odjela do Paříže – to se psal rok 1913 -, kde poznávala a zakoušela půvab i pokušení velkoměsta, královny Evropy, parketu nespoutaných avantýr, nového Babylonu pod novou věží z kovových slitin. Vykořeněná a neukotvená, učila se milovat. Házela si mincí, aby sám osud rozhodl, kdo že se smí stát objektem její lásky. Prožila tak krátký vášnivý poměr s anarchistou Vauclairem, se synem i dcerou domácího Lacroixe a nakonec s elegánem Francoisem Rémym, mladým pánem z Lyonu, který jí přislíbil takovou skvostnou budoucnost! Zatím propuká válečné běsnění a chlapci odcházejí na frontu. Vracejí se v prořídlých řadách raněných a mrzáků. Rémy se odhaluje jako Dietrich König z Dortmundu a nabízí Giselle vzrušení z bezprostřední blízkosti náhlé smrti, jaké skýtá práce v týlu nepřítele. V devatenácti letech se stává německou špionkou a bleskrychle získává pověst esa. Naučí se milovat a zrazovat v jediné minutě, jediným slovem, jediným polibkem. Je to lahev absinthu!
Válka však končí triumfem mocností Dohody a König prchá, zatímco neodhalená Giselle se rozhoduje zůstat v Paříži. Emancipuje se, začíná pracovat jako žurnalistka pro Parisien. Lze vše tak snadno zahladit stopy vlastního ega, jako přízrak dál kráčejícího minulou ulicí? Naskýtá se příležitost konečně vystudovat. Vyniká přirozenou inteligencí, roku 1924 je přijata na fakultu medicíny. V devětadvaceti letech! Novinařina vynáší obstojně, pracuje na delikátních aférách a může si dovolit skrovný byt pod Montmartrem, stejně jako páteční návštěvy nově otevřené kavárny Foch. Roku 1929 se konečně stává lékařkou, podezření kolem její osoby však sílí spolu se stíny pošmourné minulosti, vystupujícími zpoza rohů. V listu se stává nepohodlnou a roku 1931 dostává výpověď. O její činnost se zajímá tajná policie. Seriózní noviny ji nezaměstnají, nemocnice jakbysmet; vezme proto zavděk příležitostné práci pro bulvární plátky a po večer píše své memoáry. Zamyká je do kovové truhlice a ukrývá v tajné dutině pod podlahou. Zřídila ji právě za tím účelem: Co kdyby na dveře zabušila četnická hlídka? Hrozba domovních prohlídek krouží kolem, zatímco měsíce a roky plynou.
1936: Adolf Hitler obsazuje Porýní. V tom tragikomickém aktu se naplno vyjevuje bezmoc, trapnost a směšnost francouzské vlády, všeho lidu té země, v plné nahotě se ukazuje bezzubá nabubřelost Společenství Národů. Kéž by tak stále pracovala pro Parisien! Opřela by se do těch samolibých, skutků neschopných pánů ve večerních úborech, mužů nekompetentních vládnout, válčit a milovat; stala by se jejich černým svědomím a katem, jejich líticí a noční můrou, žalobkyní i soudkyní. Rok 1938. Anšlusem Rakouska dává Hitler na odiv své imperiální ambice. Sympatizuje s ním. Obdivuje Německou velikost, její stárnoucí tělo i mysl čerpají vzrušení z pohledu na ty velkolepé marše, na symfonii nadlidství, na souhru srdce s ocelí, na touhu dobýt a podrobit si, vzdorovat věku, bez ostychu hovořit o tisících let a věčných časech, o získání světa a Lebensraum, o vítězství. A Hitler slaví triumf za triumfem. Na počátku října 1938 anektuje československé pohraničí. Západní mocnosti v Mnichově souhlasily, prezident Beneš se pokořil a vydal svá území bez boje. Pohrdá tím člověkem, tou směšnou loutkou, tu vykřikující o válce a obraně vlasti, v zápětí potupně kapitulující, pohrdá francouzským premiérem Daladierem, pohrdá Nevillem Chamberlainem. Hitler a Mussolini, to jsou ti poslední dva praví mužové v celé Evropě, a pokud nežijí takoví ještě za oceánem, pak i na světě; ještě snad generalissimus Stalin dokáže se s nimi popasovat, ačkoliv jeho šiky přeci jen nepochodují tak krásně a junácky jako ty berlínské a římské. Rok 1939. V březnu obsazují německá vojska Prahu. Navzdory úmluvám a paktům, slibům a stohům papíru, se Hitler svého snu o říši nevzdá. Válka je nevyhnutelná. Vědí to už všichni, opatrně to připouští francouzská vláda. A pak konečně přichází první září. Německo útočí na Polsko a obrana toho slovanského kvazistátu se hroutí jako domeček z karet. Je jasno: Válka začala. Po dvaceti letech chatrného míru, planých nadějí a lhaní si do kapsy, znovu vzplál očistný oheň. Do Francie se přesouvají divize Britských expedičních sil; BEF. Být mladší, ani by se neohlédla za těmi bezectnými floutky s cigaretou v ústech, beroucími si bez ostychu francouzské dívky z pohraničí, za těmi ubohými skoro dětmi hrajícími si na vojáčky a přícházejícími prý bránit její zemi. Ačkoliv, její zemi? Vždyť Giselle nenávidí Francii! Z celého srdce nesnáší ten stát, jeho zbabělost a povalečství, naprostou absenci angažovanosti, smířenost s osudem, národ dvacet let spící na vavřínech pochybného vítězství, tu smečku, která doufá nechat každou válku vyhnít. Cožpak nikdo nevidí avantgardní půvab Guderianových kolon, bleskurychle se na jaře 1940 valících do Dánska a v zápětí do Belgie i Holandska, mířících k jihu, překonávajích Ardeny a pustošících kraj jejího rodného Sedanu? Netrvá to ani měsíc a maňáskové v čele Francie kapitulují. Podepisují potupnou mírovou smlouvu v tomtéž odstaveném vagonu, v němž maršál Foch na podzim 1918 předložil obdobné podmínky císařským emisarům. Loutková vláda ve Vichy je přesně tím, co si Francie zaslouží. Konečně se ten pelech marasmu a okázalých korouhviček stává provincií posledního životaschopného státu matičky Evropy, říše velkoněmecké, pangermánské a všeobjímající. Třetí říše, vlajkové lodi nového světového řádu. A pak, čtvrtého srpna 1940, zazvoní u jejích dveří vysoký, sportovně stavěný padesátník s širokým úsměvem na tváři, krásný muž ušlechtilého ducha, důstojník, kterého nikdy nepřestala doopravdy milovat.
Poznala Dietricha Königa bez vteřiny váhání. Dvaadvacet let? Čert je vem! Teď tu stojí, tak fešný a elegantní jako dřív, duchem stále mladý a odhodlaný; pravý Němec, pravý Hitlerův muž. Je dobře spraven o Gisellině novinářské dráze a předkládá nabídku z těch, které se neodmítají.
Tak o svých pětačtyřicátých narozeninách odjíždí Giselle do Berlína, aby se ujala místa zástupkyně šéfredaktora Goebbelsova dítka Der Stürmer, korunní hlásky státní agendy, kladiva na Židy, Slovany a příbuznou svoloč, která by se snad opovážila postavit svaté árijské expanzi v odpor. Je přijata se všemi poctami, které náleží oslavenému zrádci, hrdinnému zvědu nasazujícímu život ve službách národa skutečně vyvoleného, a její kariéra strmě stoupá: Šéfredaktorka, osobní sekretářka pana ministra, jeho druhá tajemnice, Zástupkyně odpovědného dozoru nad správou koncentračního tábora Buchenwald. Píše se rok 1943, nadchází podzim.
Tak stojí v parádní uniformě pod odstřelovačskou věží s reflektory, v ruce místo pistole zápisník, a pozoruje dvojici mladých esesmanů, vlekoucích po nádvoří starého nemocného muže, prošedivělého a pohublého, neschopného křičet, zoufalého a zlomeného, trosku, jež zbyla z odkvetlého půvabu secesní Vídně. Cvakne pojistka dozorcova revolveru.
Číslo, židáku!“ Houkne Giselle a voják znejistí. Pak nakopne nešťastníka do zad a s potěšením si přisadí.
“Neslyšels, ty hromado hoven? Číslo!“
“ Pět, devět, dva, osm, čtyři, čtyři, jedna, pane. Vyryjte si zářez do pažby, pane.“
Úder pěstí do vrásčité tváře, bolestný výkřik, krev mísící se s udusaným prachem, pokrývajícím dvůr.
“Nestřílejte!“ Velí Giselle. „Ještě ne. Chci s ním mluvit.“
“Sieg Heil!“
Žid pomalu zvedá oči ke stárnoucí francouzské dámě, u jejíchž nohou leží, a pohledem prosí o ránu z milosti. Je zesláblý, nedokáže se už zapřít rukama o zem; hlava poklesne a padá zpět do prachu. „Vy nejste Němka, že ne.“ Vydechne jen.
“Takhle se odpovídá velitelce?!“ Esesman kope okovanými kanadami do chroptícího bezvládného těla a vříská jako pominutý: „Entschuldige! Entschuldige!“
Giselle nakročí vpřed.
“Proboha dost! Lassen Sie ihn!“ Propálí dozorce pohledem. „Ani se toho pytle sraček nedotknete, dokud vám já, a jedině já, nerozkážu, abyste to skončil. Verstanden Sie?“Obrací se ke zuboženému muži na zemi.“ Jméno! Dělej!“
“Moses Hoffmann, paní velitelko. Z Hollabrunnu, Rakousko.“
“A co na mě tak civíš, Hoffmann?! Ne kecy, odpověď!“
“Hledal jsem ve vás, ve vašich očích, paní velitelko. A nenalezl. Znovu jsem nenalezl.“
“To je drzost, Židáku!“
Na to ji přemůže zvědavost.
„Co jsi chtěl najít! Mluv! Dělej! Slitování snad? Pche! Nenajdeš slitování. Na tebe nikdo ohledy brát nebude, ty kupo špíny! Tak co jsi hledal? Odpověz!“
“Smrt, paní velitelko.“ Skloní hlavu.
“Ha! Smrt? Brzy poznáš smrt zblízka, ty zvíře, ty slizká, mrzká...“
“Je tu všude s námi, paní velitelko. Přesto jsem ji nenalezl v nikom, a to jsem upřel zrak na desítky a stovky lidí, na vás, kteří zabíjíte, i na ty umírající, ano, pozoroval jsem i mrtvá těla pohozená ve výkopech, abych v jediném z nich potkal smrt. Nenalezl jsem nic. Nikdo ji nepřináší a přesto je tu s námi, je všude kolem, tady i venku, pronásleduje nás a nakonec nás všechny dostane. Proto se ptám: Kde stojí její dům? Kde přebývá smrt, zatímco my selháváme v posledeních zoufalých pokusech žít? Vy, paní velitelko, vy to nejste. Vy nejste smrt. A přece teď vydáte rozkaz.“
Z plna hrdla se rozesmála. „Snažíš se mi obměkčit srdce, Židáku? Kecy, kecy a ještě jednou kecy! Tobě nepomůže nic! Máš deset vteřin. Chceš snad ještě něco říct?“
Ještě jednou obrátil starý Moses Hoffmann zrak vzhůru. Otevřel ústa a naplnil plíce nezdravým, prašným vzduchem. „Neprosím o slitování, paní velitelko.“ Vydechl.
„Tak co?! Co vlastně chceš, Židáku?“
Z posledních sil a se svraštělou tváří zasípal: „Jen odpovědi. Paní velitelko. Jen odpovědi.“
“Tak to by stačilo!“ Vrchovatou měrou rozlícená Giselle popadla přihlížejícího esesmana neurvale za předloktí. „Máte nabito? Sie dürfen es beenden!“
„Befehl!“
Výstřel. Krev prýštící z úst. Smrt se přikradla. Smrt přicválala na kostnaté kobyle. Záchvěv, výkřik beze slov. Tma.