Stoka 1

Anotace: Mělo to být o tajemném řádu mnichů, kteří loví démony. Ale vůbec se mi nechce pokračovat. Tak tedy pokračuju.

Ulička. Ze stoky vychází nepředstavitelný puch, hnilobné aroma. Nikdo to necítí, potemnělá ulička postrádá jakýkoli život. Přesto tam ten až hmatatelný zápach byl. Znamenal smrt, zkázu, všechno čeho se dotknul onemocnělo. Víko vedoucí do stoky mělo v záři lampy nad blízkými zrezivělými dveřmi až magický nádech, zlověstnou atmosféru. A již brzy se stane toto místo dějištěm smrti, ten pocit čišel odevšad. Na víko kanálu se jako v kině začal promítat první předvoj smrti, malý stín přejížděl ve zběsilém reji po víku sem a tam. Byl to noční motýl, velká masitá můra, kterou pobláznil jediný světelný zdroj v okolí. Zběsilé útočila na skleněnou krytku lampy, nárazy jejího okřídleného těla jemně rušily noční ticho. Pak ale zvítězila, jako poutník následovala svou hvězdu a mezerou v horní části se dostala dovnitř. Smrt byla blízko a noční tvor si pozdě uvědomil svou chybu, v těsném prostoru jej žár skleněné baňky pálil a mučil tak dlouho, až ztýraná padla na dno skleněného krytu, kde z ní v konečné agónii vyprchal život. Smrt byla tady. Víko kanálu se mírně nadzvedlo a s žuchnutím zapadlo zase zpět.

„…Méééry, tak mi šáhnout dej, pořád ty svoje kozy neschovávéééj, já ti udělám pomyšlení a…“ Dávivý kašel přerušil opileckou serenádu a příchozí postava sebou cukala dokud jí záchvat kašle nepřešel. Zavrávoral a štědře si přihnul z láhve kamuflované papírovým pytlíkem, což vzbudilo další záchvat dávivého chrchlání. Postava se uklonila a kašel přešel v nechutně hlasité zvracení. „Kurvafix.“ ulevila si postava, když dokončila své odporné dílo. „To se musí spláchnout!“ vykřikl příchozí do země a zase obrátil láhev dnem vzhůru. Alkohol v krku štípal. Posilněn, vydal se uličkou dál. Jeho zakalený zrak nevnímal smrt, nevnímal to, co s uličky čišelo proudem. Šinul se jen jako tělo bez mozku dál. Ale každé tělo má své potřeby a jedna z nich se právě ozvala. Opilec se zastavil, přihlouple škytnul a prohlásil důležitým tónem: „Je potřeba vypustit olej.“ Zavrávoral, rozkročil se a zanedlouho se ozvalo bubnování proudu moči o plechové dveře, jež osvětlovala jediná lampa v okolí. Muž si slastně povzdechl a jeho tělo v ošuntělém kabátě se úlevou zatřepalo. Zavřel oči a otočil obličej směrem k obloze. Hvězdy překrývaly husté černé mraky. Zápach linoucí se ze stoky zesílil. Nákaza se rozlévá a smrt plesá. Netrvalo to ani dvě vteřiny. Poslední co muž viděl, když mu z těla prchal život byly jeho nohy, jež zanechávaly dvě brázdy v krvavé stopě, táhnoucí se až k pomočeným rezavým dveřím. Poslední co slyšel bylo chraptivé oddechování za jeho hlavou. Poslední co cítil byl zápach smrti. Tečku za jeho životem udělalo kovové zaklapnutí víka kanálu. Ulička se zase ponořila do ticha.