Deník armádního cvoka - I.

Anotace: Příběh se odehrává v blíže neupřesněné (neboť jaký je v nich rozdíl?), avšak dlouhotrvající válce a popisuje osud jedné sestřičky, která se ocitá v péči psychiatra. Co se jí stalo? Proč nemluví? Proč chce a přesto nechce pracovat? Postupně odhaluje duši.

Sbírka: Deník armádního cvoka

7. února
„Pověz mi o svém dětství.“
Jen se ušklíbnu. Přijde mi to jako sen. Co tu sakra dělám? Proč musím trávit čas s tím šaškem, kterej do mě hustí pseudopsycho žvásty? Nikoho nezajímá, že mé nitro je má osobní věc. Chtějí z toho udělat věc veřejnou. Že prý chtějí pomoct. Na to sere pes. Jejich pomoc vězí v tom donutit mě mluvit o všem a pak mě poslat zpět do toho pekla, abych se tentokrát zcvokla doopravdy, aby mě mohli zavřít oprávněně. Už toho šášulu nevnímám. To tyhle žvásty vážně na někoho zabírají? Na mě teda ne. Nedostane ze mě ani ň. Že prý mi nemůže pomoct, když mu nebudu věřit. A kdo se o to jako prosí. Radši by mě měl nechat na pokoji trpajzlík jeden. Může do mě hustit jak chce. Dokonce to zkoušel se ženskou psycholožkou. Jakoby v tom byl rozdíl. Všechno je to stejná chamraď v bílejch pláštích.
Návštěva, hlásí půvabná sestřička v bílém. A není to nikdo jinej než další bíloplášťový pako. Tohohle magora by sem měli zavřít, ne mě. Bodla jsem ho, přímo do jater, jo, jakou skvělou mušku mám. Šak musím znát anatomii. Jsem sestra kurva. A on si přijde a soucitně se mnou mluví jako s malou sestřičkou s neštovicema. Skrývá to za všeobecné kecy, ale já nejsem debil. Je mu mě líto, je to horší než kdybych byla ta sestřička, je to jakoby mi zjistili nějakou hnusnou nemoc, na kterou sotva najdou lék. Z toho mi hrábne. Člověk mu upraví játra a on se chová jak milius. Má štěstí, že tu není nic ostrýho, chytrák jeden. Možná by stačil ten hrnek. Ne, z toho by byla jen pěkná modřina. I když ani ta není k zahození. Příště si rozmyslí dělat si ze slušných sestřiček osobní děvky. Stačí se jen natáhnout a napřáhnout se. Ale ne, za to to nestojí. Co kdyby mě připoutali. To by bylo naprd. Pěkně blbě se v tom spí. A dveře se otevíraj. Prášky. Che. Jakobych nafetovaná byla nějak příjemnější. Jsem jen oblbnutá a spím jak mimino. Aspoň bude pokoj od psycho keců. Dát na jazyk, až dozadu, zapít, polknout, zapít. A bude klid.

21. února
Otevřu oči a vidím cosi zvláštního. Asi to má být strop. Přijde mi jakobych tu ani nebyla. Nějaké tělo tu leží v cvokhausu a já jsem někde na procházce. Mohla bych dělat něco konstruktivního, kdyby ze mě nebyl feťák. Armáda ze mě udělala cvoka a feťáka. Můžu jim říkat stokrát že ty drogy nepotřebuju, ale copak mě poslouchají? Nebejt nafetovaná, mohla bych si aspoň něco napsat. Je tu příšerná nuda. A doma jsem psala básničky. A některý dobrý. A některý kurva dobrý. A z kurva dobrých pak byly texty k písním. Ale teď? Armádní cvok a feťák s rozmašírovaným mozkem. Buď sedím a čučím do blba nebo ležím a jsem mimo. To je život. Co po mě vůbec chtěj. Furt vykládaj nějaký lži a chtěj si o nich povídat. Zatraceně, vždyť sem sestra a slušně vychované děvče, nemůžu je podporovat v těch nesmyslech, který odporujou mý povaze. Jestli někoho bodnu, tak sama sebe. Už mi tu z toho hrabe takovým způsobem, že přemýšlím ve sprostých slovech. A hrozně rychle. A to dřív nebylo, jak to zastavit? Čert ví. Mohla bych si lehnout na tu druhou postel. Třeba by mě z ní bolely jen záda. A fakt nevím k čemu tu je. Jsem tu měsíc, myslím. A furt sama. Na pokoji o dvou postelích. Takové plýtvání. Ta droga je hnusná. Zas se mi chce spát. Asi není šance, že se proberu doma na pohovce oslintaná od vořecha s opelichaným ocasem. Ale přát si to můžu.
Otravný slunce mě probudilo. A furt sem v cvokhausu. Měli by to tu přikrášlit, je to tu hrozně deprimující. Zdi, jakoby se na ně někdo vyzvracel. A ozývá se zaťukání, strejček musí bejt pěkný ranní ptáče. Strejček, mrňavý mužíček, který přívětivě snáší 1000 a 1 urážku denně, vchází do mého skromného vězení. Jsem z týhle díry deprimovaná, tak ho jen sleduji. Posadí se na protější postel a začíná zírat. Oblíbená činnost. Ale nemám chuť na klábosení, ani v nejmenším. Beztak by zase za chvíli přešel k imaginárnímu bodání. Pronáší oblíbené zdvořilostní kecy, které jako vždy ignoruji. Navrhuje projížďku, že prý poznat krásy této země. Naděj mám ráda, tak se ho potichu naivně zeptám: „Můžu se vrátit k práci?“ Strejček se smířlivě usměje a odpoví: „Ne tak docela. Nejdřív bych rád věděl, co s tebou bylo ty tři týdny. A to bude začátek. Ale teď jde o něco jinýho. Hádám, že se trochu nudíš. Chce to trochu vzrušení, co říkáš? Za chvíli vyrážíme.“ Na můj tázavý pohled se jen podivně usměje a odchází. Chápu proč je strejček psychiatr. Tu pozici může dělat jen praštěnej a uhozenej cvok.
Jedeme v plechové krabici krásnou krajinou. Zdálky slyším výbuchy. No klasická romantika války. Ani jsem se neptala, kam jedem. Neodpověděl by. Jen by měl radost, že něco říkám. Ale mluvení se přeceňuje. Není to věc nutná. Stačí tužka a papír. Leknu se když promluví. Ptá se na mé texty, zda mám něco novějšího, téma války nebo tak. No to sice mám, ale nechápu co ho to zajímá. Ale pak. Zatáčkou doprava a už před sebou vidím jednu z našich úchvatných smradlavých špinavých polních nemocnic. Líheň krys společně s našimi nejlepšími přáteli známými jako vši a blechy. Strejček povídá ukazujíc na muže ve žlutém pyžamu, že mé lepší já může poznat muže s propíchnutými játry a chirurga s magickými prsty, mezi blízkými i dalekými znám jako A'Mar, milovník. Usměju se, ale nechápu co myslí tím lepším já. Já mám jen jedno já. A je to to nejlepší já na skladu. Až se mi bude chtít, tak se strejčka optám.
Trocha pozdravů a zdvořilostních keců. Pak mě dovádí do jídelny a nechá mě s nějakou slepičí sestrou, takovou co mluví celej den a přitom nic nesdělí, že prej si něco musí zařídit v kanclu. Mě chce snad zabít. Nejdřív se přiotrávím tou šlichtou a pak mě dorazí ty nesmyslný řeči. Na tác dopadla jakási podivná hmota a do hrnku mi nalili kapalinu nápadně podobnou inkoustu. No nic, sedla jsem si a začínám skládat zkoušku odvahy. Slepičí sestra začíná flirtovat s pilotem, tak odtamtud mizím. Bejt tam o něco dýl, asi to nedám. A přímo do kanclu. Přede dveřmi zjišťuju, co že si musí strejček zařídit. Slyším: „...ty tři tejdny?“ „Ještě nemám tušení, bude to na dýl. Řekne sotva pár slov za den. Ale vzhledem ke změnám chování to hádám na nějaké vysoce traumatické vypětí, díky kterému jedna část osobnosti agresivně chrání a druhá o ničem neví...“ No, očividně si zařizuje mě. Kašlu na dobré vychování a vstupuju. Vážně mě totiž zajímá, co tu sakra děláme. Tyhle blbosti může říkat i po telefonu. Na otázku strejčka, kde je sestra, jen pohrdavě zakroutím hlavou, založím ruce a opřu se o stěnu. Už už se chci zeptat, co tu děláme, když se ozývá ohlášení raněných. Všechen lid co je uvnitř se tryskem vytrácí ven. Strejček na mě chvilku kouká a pak mi naznačí, ať jdu s ním. Venku už byli ranění.
Znovu vidím utrpení, bolest, zoufalství a tak velkou touhu jít domů, ale u někoho i touhu zemřít a být osvobozen od utrpení tohoto divného světa. Zabíjí lidi, kteří mu nikdy nic neudělali a oni zabíjí naše, kteří jim taky nic neudělali. Ti, kdož opravdu bojují, netuší, proč mají bojovat. V každé válce. Nesmyslné násilí, nesmyslné zabíjení, nesmyslná destrukce. Nesmyslný život. Strejček se mě ptá, zda bych jim nechtěla pomoct. Jen na něj pohlédnu. Vím, o co mu jde. Ví, že chci pomáhat lidem, ergo chci pracovat, ale on mě k práci nepustí. On je tak nadrženej na to, co se dělo ten měsíc, ale já mu neřeknu ani slovo. Je mu do toho velký hovno. Ukazuje mi znova to peklo a tak mám chuť ho něčím praštit, ale jen pohrdavě řeknu: „Jdi do háje.“ a jdu si sednout do auta. On si jen smutně povzdechne. Že prej se můžu podívat na sál, než pojedem. Že lepší, než se nudit v autě. Ale já se ani nehnu, ani se na něj nepodívám. Chybně odhaduje, co chci. Tohle místo, a není jiné než ostatní, je jen plné chlípných doktorů a lehkých sestřiček, celá tahle blbá práce mě dohnala k tomu co se stalo, budou se zabíjet a budou umírat, ať tu budu nebo ne. Možná chci pomáhat, ale nejsem idiot, co se chce dobrovolně zničit. Když se ptám na práci, chci práci doma, ne v tomhle pekle, když toužím po práci, chci jít pomáhat domů. Jakmile bych se vrátila pomáhat sem, byl by to začátek mého konce. Ne děkuji, do masochismu mám daleko. Počkám si, až tahle nesmyslnost skončí. Nehodlám se na ní dál podílet. Ať mi všichni genclové políbí. Vidět jednoho, tak do něj najedu plnou rychlostí. Všichni do jednoho to jsou maniaci. Pak by mě zastřelili, ale aspoň bych měla klid. Klid od nesmyslného života.