Knihovník

Anotace: Když ho vidíte jak zakládá knihy do regálů, nezdá se vám na něm něco zvláštního?

Sledoval jsem ji už několik měsíců, neměla pravidelný rytmus a to mě štvalo a zároveň burcovalo mojí zvědavost. Miloval jsem ten pocit vzrušení v podbřišku když jsem ji celý den vyhlížel. Prošla prosklenými dveřmi se svou nenucenou elegancí a lhostejným výrazem ve tváři. Manipulovala mi s životem aniž o tom věděla. Vsadil bych se, že by se země přestala otáčet, kdyby chtěla. Dění na světě by se zastavilo jen na její povel. Ovládala všechno, i mojí erekci mimo jiné. Bubnoval jsem prsty na poličku a očima hypnotizoval dveře. Přišla. Dívka oblečená celá v černém. Šla sebejistě, vlasy prostě rozpuštěné po zádech. Černá košile za ní trochu vlála a propůjčovala jí tak iluzi ducha. Přistoupila k pultu, kde se vrací výpůjčky. Vyndala z tašky Jiřího Ortena. Jo, Ortena měla ráda, půjčovala si ho často. Vždycky když něco vrátila, odešla k regálu s vrácenými knihami, prošla poličky s beletrií, poté se zastavila u poezie, kde si vybrala často Ortena, Seiferta, Poa nebo některého z prokletých básníků. Nakonec vždy zamířila nahoru na galerii se sci-fi a fantasy. Byla tam, vždycky když jsem ji hledal byla tam. Seděla v jednom z červených křesel, ladně přehozenou nohu přes nohu. Na klíně složenou knížku, časopis nebo blok. Občas když si vybírala knížku se na mě usmála. Vždy mu přitom svitla naděje. Naděje, že jsem konečně našel tu pravou a že splním své poslání. Dnes opakovala svoji obvyklou pochůzku až nakonec, jako vždy, skončila nahoře na galerii. Doufal jsem, že mi bude štěstí přát a dnes bude hodně fantasy knížek zařazení. Štěstí mi přálo. Knih tam byla hromada. Vrtalo mi hlavou jestli je brát po dvou a chodit tam častěji nebo je vzít všechny a strávit tam delší dobu. Nakonec jsme s rozhodl pro druhou možnost. Navršil jsem si knížky do náruče a když jsem je pokládal, skoro vedle ní, byla tak blízko! Všechny se rozsypali. Jedna po druhé sklouzly po nových obálkách a sesunuly se na zem. Vzdychl jsem si a začal je sbírat. Několik knížek mi podala. Poprvé jsem se jí podíval zblízka do obličeje. Byla naprosto dokonalá, ona je ta správná.Všiml jsem si, že má rozbité brýle, měla prasklou obroučku nad pravým okem. „Nebylo by lepší je spravit?“ Tázavě se na mě podívala. „A co?“ Prstem sem ukázal na její brýle. „Ah, brýle, no zatím slouží dobře, není potřeba je měnit.“
„A nevypadává občas to sklíčko?“ Proboha já se s ní bavím! Já!
„No, skoro ne, občas.“ Rukou si prohrábla vlasy a omylem si zavadila o brýle. Obroučka se prohnula a sklíčko už leželo na zemi. „Do háje!“ zaklela. Sundala si brýle a začala hledat na zemi. Podal jsem jí ho. „Děkuju.“
„Skoro se to nestává, že?“
„Ne, skoro ne,“ zasmála se a zasadila si sklíčko zpátky do obroučky. Podala mi zbytek knížek, co se válely po zemi a usmála se. Ještě sem s ní chtěl promluvit, dostal se k ní, nalákat ji. Ale vypadalo to, že ona už považuje konverzaci za ukončenou. Zařadil jsem rychle všechny knihy a co nejrychleji si šel po další práci. Když odcházela, nevšimla si mě. Nebude to trvat dlouho a konečně budu mít uznání. S touhle myšlenkou a hlavou hrdě vztyčenou jsem vkročil do domu. Políbil jsem svojí matku na tvář.
„Ahoj,“ pozdravil jsem jí.
„Ahoj, zlatíčko.“
„Matko, neřikej mi tak, snad sem na to už dost starej,“ pokusil sem si dupnout.
„Velkej budeš až něco dokážeš!“ ozval se můj otec z křesla. Před obličejem měl noviny a četl si. Pokorně sem sklopil hlavu „Ano, já vím, otče.“
Matka určitě vycítila ty negativní vibrace mezi námi a snažila se o rozptýlení. „Pojďte si sednout ke stolu, za chvíli bude jídlo. Plněné papriky, ty ty rád, zlatíčko.“
„Matko…“
„Lado…,“ ozvalo se zároveň.
„Jistě, vynechat roztomilá oslovení. Zapomněla sem Oto, jistě, promiň.“
Nikdy jsem Ladě neřikal mami, máti, mámo, maminko nebo jakkoli by se hodilo pro syna. Ani když jsem byl malý sem jí tak neříkal, nesměl jsem. Otec mě za to přísně trestal. Rákoskou přes prsty. Od té doby jsem si dával pozor. Otec říkal, že oslovení vyjadřuje úctu, proto jemu musím říkat otče, nikoli tati. Děti se mi ve škole smáli. Parodovali mě a dělali ze mě uťápnutého slušňáčka. Vždycky jsem měl to nejlepší vysvědčení, ty nejlepší posudky a hodnocení. Otci to nikdy nebylo dost. Nikdy mě nepochválil, nikdy mi neřekl nic pozitivního. Uměl jen shazovat. Ale za to jsem mu vděčný, díky němu jsem se dokázal vypracovat tam, kde jsem. „Hej knihovníku,“ začal. Ano na obyčejné místo do knihovny, na obyčejného knihovníka. A ano, zvykl sem si, že na mě volá jako na psa. Nic jiného jsem pro něj nebyl. „Ano otče?“
„Jak to jde v knihovně?“ Tuhle otázku jsem od něj rozhodně nečekal. Nikdy se neptal, nikdy nechtěl vědět něco navíc, něco o mě. Nadšeně sem mu odpověděl. „Zrovna dneska nám potvrdil Miloš Urban svou autogramiádu a přednášku.“
„Přednášku o čem?“
„Nejspíše o jeho díle a životě.“
„A kdo to bude poslouchat?“
„Nejspíše ti, kdo přijdou.“
„A ty? Poslechneš si to taky?“
„Jistě on-“
„Takže je to přednáška pro nuly.“
„Otče?“
„Pro nuly jako ty. Pro lidi, co nic nedokázali a nikdy ani nedokážou. Pro chudáky, co se nikdy nedokázali nikam probojovat a tvrdnou v knihovnách! A na ostatních místech s nízkou morálkou a platem!“ Mohl jsem to čekat. Otec nikdy nikoho nechválí! Kdy si to už zapamatuji! „Je ti dvacet a tvrdneš v domě svých rodičů, v mizerný práci! Tvoje práce v našem rodě nikam nesměřuje a obávám se, že ani směřovat nikdy nebude!
Já ve tvých letech-“ A už je to tady, jeho nikdy nehynoucí a nehasnoucí příběh jeho skvělého života.. „Já ve tvých letech už měl za sebou jednu válku, měl jsem jedno z neváženějších míst v našem rodě! Bydlel jsem v domě, který jsem postavil svýma rukama! Rodiče se o mě nestarali! To jen my si tě tu hýčkáme! Nebýt Lady dávno bych tě vykopl jak všivého psa! Si nula, si nic! Si odpad naší rodiny!“
„Oto…“ hlesla matka.
„Ne, je to odpad! Já v jeho letech měl už kariéru skoro za sebou! On nemá ani holku!“
„Mám,“ vykřikl jsem.
„Jak se to opovažuješ mluvit semnou tímhle tónem?!“
„Promiň otče, chtěl jsem říct, že já mám dívku.“
„O opravdu? A že se nám milostiví pán nepochlubil,“ prohlásil ironicky.
„Chodí do knihovny,“ řekl jsem a sklopil hlavu k jídlu, abych se mu nemusel dívat do očí.
„A..?“
„Dneska sem s ní mluvil, pomohl sem jí spravit brýle.“
„Pozor! Pán s ní mluvil! A jak dlouho si se k tomu přemlouval?“
Mlčel jsem. „Jak dlouho?“ zahřměl jeho hlas jídelnou.
„Čtyři-“
„Dny? Že ano? Můj syn by neváhal dýl.“
„Čtyři měsíce,“ zašeptal jsem s hlavou stále skloněnou.
„Nechápu jak jsem tě mohl zplodit,“ prohlásil, příbor hodil do talíře a odešel. U stolu nastalo ticho. Lada se přesvědčila, že je její manžel opravdu pryč a řekla: „Nic si z toho nedělej zlato, on tě má rád, jen trochu jiným způsobem.“
„Ne, má pravdu, jsem nula, měl bych se sebou něco udělat.“
„Si dokonalý!“
„Ale tvoje uznání mi nestačí!“ zavrčel jsem uraženě a odešel. Lada zůstala sama. „Je stejný jako jeho otec,“ povzdechla si.

Našel sem si, kam chodí do školy, nebylo to těžké. Studovala psychologii, psycholožka, hmmm… S tou to bude sranda. Sledoval jsem rozvrh jejích hodin a čekal na nejvhodnější příležitost. Čtvrtek, to byl ten den. Čekal jsem až vyjde ze školy, ale trvalo ji to o 4 hodiny déle než kdy předtím. Pokročilá večerní hodina mi moji práci jen usnadňovala. Občas si říkám jak jsou ty dívky hloupé. Copak je doma neučili, že chodit pozdě večer sama se nemá? Vzal sem otci jednu z jeho speciálních injekcí, určitě mi to nebude mít za zlé, až uvidí co jsem dnes dokázal. V davu, kterýs se na ni mačká si stejně nevšimne, kdo ji dal dávku. Za pár minut byla už tam, kde jsem ji chtěl mít. Svázal jsem jí ruce, nohy a do pusy dal roubík. Rutinní záležitosti. Začala přicházet k sobě. Byla vyděšená, zmateně se rozhlížela a snažila se vyprostit z pout. Něco mumlala, ale přes roubík jí nebylo rozumět, nejspíš prosila o slitování, všechny prosí, otec to říkal. „Chtěla bys domů viď?“ Prudce zakývala hlavou, z očí jí začaly téct slzy. „Neplač…“ Nahlas se rozvzlykala. „Ale, notak děvče, neplač, slibuju, už to nebude trvat dlouho.“ Začala se sebou hystericky házet. Takhle mi zkazí mojí tvorbu! „Jestli se budeš takhle cukat o to víc to bude bolet.“ Zklidnila se. Rozřezal jsem jí tričko, abych měl volné malířské plátno. Postupoval jsem pomalu, nesmím udělat chybu. Jemně jsem jí kroužil nožem po holém břiše. Pramínky krve stékaly a vpíjeli se jí do lemu kalhot, dívka šokem omdlela, o to jednoduší pro ni i pro mě. Byl jsem hotov, tedy alespoň s rodinným znakem. Teď to hlavní. Položil jsem ji na plachtu a nohy a ruce jí roztáhl tak, aby vypadala jako X. Rozřízl jí žíly na zápěstí, tepnu na krku a nakonec na stehnech. V okamžiku se dívka doslova koupala ve vlastní krvi. Dokonáno.

Ráno jsem otci přinesl denní tisk. Titulek hlásal: „ Spirálový vrah po deseti letech opět udeřil!“ Otec si noviny chvíli pročítal a pak hrdým hlasem pronesl: „Dobře si to provedl, teď patříš do rodiny, synu.“ V tuhle chvíli jsem byl šťastný, na tomhle světě už mi nic nescházelo, měl jsem otcovu lásku a uznání, víc jsem nepotřeboval.