Blázen?

Anotace: Láska matky k dceři překoná vše, i smrt. (tuto povídku jsem dávám již podruhé, musela jsem ji vymazat kvůli soutěži)

Stála jsem před brankou. Byla zrezavělá a když jsem vstoupila panty zakvílely. Stála jsem a dívala se na zchátralý dům obrostlý stromy. Ve střeše zely díry a okenní tabulky byly rozbité. Prkna, která byla přetlučená přes dveře už shnila. Kamenné pilíře byly špinavé a místy popraskané. Zahrada byla zarostlá vysokou trávou. V lehkém větru se na stromě houpala dřevěná houpačka. Provazy byly prolezlé hmyzem a v pohybu dřevěná sedačka vrzala. Ohlédla jsem se a viděla tu dívenku, která se na ní kdysi houpávala. Zamávala jsem jí, pak zmizela. Kráčela jsem vysokou trávou, sedla jsem si pod stromem. V otrhaném a špinavém plášti jsem si vychutnávala svobodu. Plášť mi padal přes rameno a byly v něm díry. Utrhla jsem kus rukávu a omotala si zápěstí. Zakryla jsem si tak vytetované číslo, které mi připomínalo, koho ze mě udělali. Rukou jsem vyhrabala krabičku, která ležela podzemí tak dlouho. Lak se dávno odloupal a dřevěné víko začínalo krabatět. Přišla jsem včas. Vytáhla jsem z krabice hadrovou panenku. Byla nepoškozená. Červené šatičky sice ztrácely barvu, ale to bylo nepodstatné. Oči namalované fixou se na mě dívaly. „Vím, že si tu čekala dlouho,“ řekla jsem jí, ale ona mlčela. S panenkou v ruce jsem šla ke vstupním dvěřím. Byly přebité prkny, snad, aby nikdo nemohl dovnitř. Ale už to dávno neplnilo svou funkci. Prkna byla ztrouchnivělá a prolezlá červotoči. Hřebíky, na kterých držely už byly dávno zrezivělé. Stačilo jen malinko zatáhnout a prkna se sesypala na zem. Vzala jsem za kdysi mosaznou kliku a vstoupila dovnitř. Do nosu mě praštil zatuchlý pach. Dlaždice na podlaze byly popraskané a rozlámané. Udělala jsem pár kroků dovnitř. Zanechávala jsem za sebou stopy v nánosu prachu. Od stropu se snášely pavučiny a na dvěřích do kuchyně byl vylomený zámek. Vystřelený. Vešla jsem dovnitř. Nepřekvapovalo mě, že nikdy nebyly stopy po bezdomovcích nebo něčeho takového. Nikdo v tom domě nechtěl trávit čas a hlavně noc. Prý tu straší. Pche starší, taková absurdita. Lidi si prostě vymysleli důvod, proč sem nechodit. Po tom, co se tu stalo se vlastně ani nikomu nedivím, že se tomuhle místu vyhýbá. Pohladila jsem díry po kulkách ve stěně. Připomínalo mi to mojí zapřenou bolest. Tak velkou, že jí ani polstrované stěny nemohly udržet, ani uklidňující prášky či připoutání řemeny. NIC. Ale teď jsem tady, pryč odtamtud. Mám náramek, jako věčnou hanbu. Ale to všechno skončí, vrátila sem se pro ní. Pro tu, od které mě tenkrát odtrhli. V ruce jsme mnula kulku, co sem vymanila ze zdi. Že by ji policie přehlédla? Ani bych se nedivila. Hřála mě. Připadalo mi jako by byla ještě teplá, jako ten den, co po nás stříleli. Vyrvali mi jí z náruče, když jí zastřelili. Nebylo to náhodou, ani omylem, zastřelili jí chladnokrevně. Mojí dceru. Ale oni nic netuší, nevědí o sklepu. Zapřísahala jsem se, že se pro ní vrátím a teď jsem tady zpátky, pro ní. Nevědomě jsem se usmála a vykročila z kuchyně. Na chodbě jsem se otevřela starou skříň z ebenového dřeva. Její dveře povážlivě zaskřípěly, v ruce jsem stále svírala panenku. Skříň měla dvojitou stěnu. Odtrhla sem dřevěnou desku a ta odhalila kamenné schody. Zapnula sem vypínač a temnou chodbu oslinilo tlumené světlo. Všude po stěnách byly pavučiny a navíc to tam hrozně zapáchalo. Jako kdyby tam tlela těla. Ale mě to nevadilo. Šla jsem dál chodbou, až sem došla do menší místnosti. Ten pach by byl pro člověka asi nesnesitelný, ale mě nevadil. Je to přeci moje dítě. Ležela tam na posteli. Lidé by řekli, že je mrtvá, ale ona pouze spala. Sedla jsem si k ní. Byla pořád krásná. Tvář jí hyzdilo několik ran, díky kterým se rozkládala. Na břiše měla ránu po kulce, stejně jako na hrudníku. Ten pohled mě zabolel. Ale už sem tu a ona bude za chvíli semnou. Na její tlející tělo nebyl pro člověka hezký pohled, nejspíš by odvracely tvář a z toho puchu by se jim zvedal žaludek, ale mě to nevadilo. Hladila jsem jí po vlasech, kde byla zaschlá krev. „Děvče moje, prober se. Jsem tady, jak jsem slíbila.“ Přitom jsem jí do malé ručičky vložila panenku. Chtěla jsem zase slyšet její dech a tlukot srdce i kdyby bylo zpola rozložené. Děvče pomalu otevíralo oči. „Maminko, vrátila ses.“ Skoro vyskočila z lůžka a objala mě hubenýma rukama, odkud místy koukaly kosti. Vychutnávala jsem si její obětí. Tak dlouho jsem po něm toužila. Koukala se zase na svět i když očima, které dávno ztratily bělost i lesk. Ale mě to nevadilo. Zadívala se na můj hadr na ruce. „Mamí, co to je?“
„Nic, broučku, nic.“ Ale dcera mi strhla šátek z ruky a odkryla plastový náramek. „Tak oni tě tam odvezli?“
„ Ano, ale teď sme už spolu.“
„Musí za to zaplatit.“
„Ne.“ hlesla jsem.
„A přijedou teď?“
„Možná se pokusí.“
„Udělají to, co minule?“
„ Ne to už nikdy nedovolím, nemůžeš mi umřít podruhé. Pojď teď musíme jít odsud.“ Vzala jsem jí za kostnatou ruku, otočila na mě tvář protkanou žílami, byla pořád krásná. Její malé nožičky zanechávaly v prachu stopy. Vyšli jsme ven. „Maminko, kam teď půjdeme?“
„ Někam, kde nás nenajdou.“ Ale už bylo pozdě před domem zastavila policejní auta a sanitka. „Musíme odtud.“ Vzala jsem jí do náruče a utíkala na zadní zahradu, zoufala jsem hledala nějakou díru v plotě, kudy bychom mohli utéct. Slyšela jsem jak za námi běží ozbrojená jednotka. Křičeli: „Pustěte to dítě!“ a v zápětí když sem postavila dceru vedle mě : „Pane bože co to je?!“ byly znechucení a snažily si zacpat nos. „Maminko neopouštěj mě.“
„Neboj, neopustím.“ Rozběhli jsme se, ale jednotka byla rychlejší. Vystřelili a kulka mě zasáhla do nohy. Upadla jsem a přitom mi vyletěla panenka z ruky. Z nohy se mi řinula krev. „Maminko vstávej, já se bojím,“ šeptala a tahla mě za můj roztrhaný oděv. Stěží jsem se zvedla. Policista ke mně udělal krok a šlápl na panenku, zůstal na ní stát. Podívala jsem se na dceru. Začala se dusit, hrudník se jí prohnul a z úst jí odkapávala nějaká neurčitá tekutina, která v ní ještě za tu dobu zbyla. „Sundejte nohu z té panenky, musíte sundat tu nohu.“ Hystericky jsem ječela, ale voják neragoval. Místo toho akorát na panenku znova dupnul. Dcera vykašlala další hmotu, slyšela jsem praskot jejích kostí. Žilky na obličeji jí ještě víc vystouply a ruce zatínala v malé pěstičky. Určitě jí to bolelo. „Maminko neopouštěj mě, prosím.“
„Neopustím,“ slibovala jsem. Držela jsem v náručí její rozkládající se tělo a ona mi umírala podruhé. Podruhé sem viděla jak prsty, které mi svírají košili ochabují. Podruhé sem viděla, jak jí klesají víčka. Podruhé mi umřela. Vydral se ze mě skoro nelidský řev. „Bude to dobré, bude to dobré,“ konejšila sem mrtvolku ve svém náručí. Hladila jí po vlasech a šeptala její jméno. Policisti se začali přibližovat. Popadla jsem větev, co ležela vedle mě a naplno sem se s ní rozmáchla. Ustoupili. Byla jsem vyčerpaná z řevu a z krvácející rány, už jsem neměla sílu se bránit. Zvedli mě a vlekli pryč. V hlavě se mi míhaly záblesky z toho, co udělal minule. Nemohla jsem jí znovu opustit už jednou jsem to porušila, oni mě nemohou odvléct od dcery, jako to udělali minule. Slíbila jsem jí, že s ní zůstanu! Slib mi dával sílu, touha ukázat jim, že se nevzdám. Loktem jsem praštila muže do obličeje a sebrala mu zbraň. „ Nehýbejte se, odložte zbraň a my vám nic neuděláme,“ snažili se mě uklidnit.
„Pozdě, už jste udělali.“ Klopýtala jsem dozadu a při každém kroku mnou projela bolest. Došla jsem k jejímu bezvládnému tělu a přitom jsem stále mířila na policisty. „Už dvakrát jste mi jí zabili. Už dvakrát jste mi vzali dceru. Jednou jste řekli, že jsem jí zabila. Která matka by zabila svoje dítě, která?“ ječela jsem. „Znovu jsem jí přivedla na svět . Dceru kterou jste mi zabili a pod rouškou blázna jste chtěli abych zapomněla. Blázinec, svěrací kazajka, řemeny nebo prášky mě nemohli zbavit touhy znovu ji mít u sebe. To vy, vy vrazi, jste mi jí zase vzali-podruhé!“ brečela jsem. Vzala jsem dceru za ruku. „I když čekala dlouho. I když se její tělo už rozkládá. I když jí občas na rukou či nohou vyklouzávají kosti, je to moje dcera! Moje štěstí! To vy jste mi jí vzali, už podruhé. Ale já se vám už nevydám. Nebudete semnou zacházet jako se zvířetem podruhé. Nejsem blázen, to vy jste ho ze mě udělali. Když spolu nebudeme na tomhle světe, tak třeba v pekle, tam už mi jí nevezmete. Vrazi,“ hlesla jsem tiše, pak jsem si namířila pistol k hlavě a vystřelila.