Pohřbená

Anotace: Tak, už je po soutěži, takže ji mohu konečně uveřejnit. Snad se bude líbit, A.A.

Odešels, drahý, bez slůvka rozloučení, tak náhle, že těžko k uvěření.

S hlubokým zármutkem se oznamuje, že nás opustil
Lance Articott,
manžel a přítel.

Zemřel náhle po dopravní nehodě dne 21. února 2009,
ve věku 37 let.

Poslední rozloučení se zesnulým bude dne 1. března 2009 ve 2:00 odpoledne
na hřbitově přidruženém ke kostelu Sv. Mellita.

Johana vkládala parte, natištěné na malé kartičce, do obálky. Na stole před ní leželo plno obálek, ve kterých oznámení již bylo. „Tahle je poslední, pro Johna,“ šeptala si zastřeným hlasem, zatímco roztřesenýma rukama obálku zalepovala. „Lanci, proč?“ zadívala se na portrét nad krbem. Mezitím za oknem panovalo typické anglické počasí – velké kapky bubnovaly do oken a vítr se opíral do stěn jejich nového domu. Teď už vlastně jen jejího domu…
„Madam?“ To byl Thomas, jejich domovník. „Už jste skončila?“
„Co?“ Johana byla duchem nepřítomná, jen mechanicky otočila hlavu za nově příchozím.
„Jestli už máte ta oznámení. Že bych s nimi zajel na poštu.“
„Ah, jistě. Ano, už je mám,“ odsunula obálku adresovanou příteli mezi ostatní. „Ale neměl byste chodit ven. Počkejte, až přestane pršet.“
„Nemyslím, že to je dobrý nápad. Už je pozdě a na poště budou brzy zavírat. Vyjedu hned,“ uzavřel Thomas rázně rozhovor. „Hned budu zpět.“ Johana v domě úplně osaměla.
Ode dne, kdy rozeslali úmrtní oznámení rodině a přátelům už uplynulo několik dní. Johana držela stále za svého manžela smutek – chodila oděná v černých šatech, byla jako tělo bez duše a nic se jí nechtělo dělat. Nejraději by manžela následovala na věčnost. Aspoň by byli opět spolu. Ze čtení, které se v posledních dnech stalo každodenním zvykem, ji vytrhlo zazvonění na domovní zvonek. Byl naprogramován, aby hrál starou skotskou lidovou melodii na dudy – Lance se vždy hrozně smál, když někdo zazvonil.
„To byl právník, madam,“ nakoukl Thomas do obývacího pokoje. „Donesu vám čaj.“ Opět odešel. Nebylo nic slyšet – kuchyně byla úplně na druhé straně domu, aby případné hosty u večeře nerušily zvuky příprav jídla nebo nápojů. To byl také Lancův nápad. Byl totiž architekt a tento dům byl postaven podle jeho vlastního návrhu. Těšil se, jak zde stráví klidné stáří, které teď už nepřijde.
Netrvalo dlouho a Thomas přinesl čaj. V rukou nesl tác, na kterém byl šálek, konvice, malá konvička s mlékem a cukr. Tác se zdál až nepatřičně prázdný, když na něm nebyly šálky dva.
„Madam,“ postavil tác na stolek před ní.
„Takže právník?“ zaklapla knížku a odložila ji vedle tácu. „Co chtěl?“
„Přišel vás informovat o datu, kdy bude vyřízena závěť pana Lance,“ vysvětloval, zatímco naléval čaj do šálku. „Navrhl datum 28. února. Dovolil jsem si to potvrdit místo vás, madam.“
„Ale to už je přeci zítra!“ Johana tím byla očividně rozrušena. „Jak si může dovolit něco takového dělat před jeho pohřbem?!“ plna vzteku rázně vstala z křesla a zadívala se z okna na vzdálené zelené kopce, aby se uklidnila.
„Domnívá se, že to tak bude nejlepší,“ odvětil Thomas, zatímco pokračoval v rituálu přípravy odpoledního čaje. „Aspoň se to vše vyřídí najednou.“
„Asi máte pravdu,“ zamumlala Johana. „Bude to tak opravdu nejlepší,“ odvrátila se od okna. „Jste milý, že jste to vyřídil za mne. Asi bych ještě nezvládla…“ Thomas chápavě přikývl.
Další den se museli oba dostavit k právníkovi. Vyrazili hned po obědě, právník Edward Reed totiž bydlel ve vzdáleném městě a schůzka byla sjednána na půl třetí odpoledne.
„Kdo myslíte, že tam všechno bude?“ otázala se Johana, zatímco seděla vzadu v autě.
„Těžko říct,“ začal poněkud vyhýbavě Thomas, který dělal řidiče. „Myslím, že tam určitě bude vaše tchýně, madam Abigail. Pak je také pravděpodobné, že se dostaví váš švagr Grover. Jeho dcera je myslím v současné době někde v Polsku nebo tak, takže tu asi očekávat nemůžeme. Pak samozřejmě ještě přátelé vašeho pana manžela – pan Robert a pan Samuel. Možná také slečna Jackie. A samozřejmě také my dva,“ dodal ještě.
Zastavili na dané adrese asi s desetiminutovým předstihem. Soudě podle prázdného parkoviště tu zatím byli sami. Thomas vystoupil první a otevřel Johaně dveře.
Edward Reed bydlel ve velkém třípatrovém domě s věžičkou a několika balkony. Dům stál ve velké zahradě, všude kolem byly stromy a cesty lemovaly keře, nebo záhony květin. Johananin dům, se oproti tomuto sídlu zdál neskutečně malý.
Zatímco se Johana kochala pohledem na dům, Thomas zazvonil na zvonek u dveří do zahrady.
„Ano?“ ozval se elektricky zdeformovaný hlas.
„Johana Articottová a Thomas Hampton,“ oznámil domovník prostě.
„Jste očekáváni,“ zadrnčel hlas znovu a pak se ozval bzučák zámku. Thomas zatlačil do dveří a ty se s cvaknutím otevřely.
Svižně prošli zahradou a na vstupní terase na ně již někdo čekal. „Dobrý den,“ toporně se uklonil. „Já jsem Denton, asistent pana Reeda. Pojďte prosím dál,“ ustoupil mírně z cesty, aby mohli volně projít dveřmi.
Dům to byl přepychový. Na chodbě všude samé obrazy a sochy. Johana (ani Lance) si na takový přepych nepotrpěla – její dům byl zařízen spíš účelně. Denton je oba zavedl do salónku, usadil je na pohovku a s přáním chvilky strpení se z pokoje vytratil.
Po chvilce přinesl na podnose šálek čaje a přivedl s sebou ještě Abigail a Grovera. Ti se posadili naproti pohovce, kde seděli Johana s Thomasem. Všichni nervózně usrkávali čaj a čekali, až se dostaví ostatní.
Netrvalo dlouho a celá společnost byla na místě. Doktor Reed je přišel osobně přivítat do salónku a následně je zavedl do své pracovny v prvním patře. Zde se všichni pohodlně usadili, doktor si nasadil brýle a ze šuplíku vytáhl již mírně nažloutlou obálku. Než ji otevřel, pronesl krátkou řeč. „Chtěl bych vás tu všechny přivítat. Je mi ctí, že vás mohu pohostit ve svém domě, třebaže za takových chmurných okolností. Věřte, že náhlý odchod pana Articotta mne také zasáhl. Ale na velké proslovy bude čas a prostor zítra při obřadu. Dnes tu musíme něco vyřídit.“ Opřel se do křesla, otevřel obálku, vyndal z ní list se závětí a odkašlal si.
Přečetl závěť tak, jak ji Lance napsal. Ale o Johaně tam nebyla ani zmínka. Ne že by čerstvá vdova nějak moc poslouchala, ale přišlo jí to divné. Zatímco ostatním příbuzným ústa postupně roztahovaly úsměvy, jak zjistili, co jim Lance odkázal, Johana byla čím dál tím smutnější.
„…a nakonec,“ četl nahlas právník, „nám zbyl Thomas. Ano, náš věrný pomocník a domovník. Tak hezky se staral o dům po čas mého života, že ani po smrti si neumím představit nikoho lepšího, kdo by ho měl dostat do péče.“ Právník si zvedl brýle na čelo a prohlédl si své hosty. „To je celé,“ pronesl do nastalého ticha.
Lidé začali pomalu odcházet z místnosti, až nakonec zbyli jen Johana s Thomasem. Tázavě pohlédla na právníka, ale ten si jí ani nevšiml. Zvedla se a s Thomasem za zády opouštěla pokoj. Když v tom na ni Edward Reed zavolal: „Paní Articottová! Můžete ještě na okamžik, prosím?“ Johana se otočila a pohlédla na doktora, pak na Thomase, na kterého kývla. Domovník odešel z místnosti a zavřel za sebou dveře, ke kterým přistoupil Denton, jako by u nich držel stráž. „V závěti je o vás také samozřejmě zmínka. Ale nechtěl jsem jaksi tady přede všemi…“
Johana na něj pokývla a pomalu se vydala nazpět k nabízené židli.
„Tady,“ vytáhl z obálky ještě docela malý papírek. „Je to takový dodatek,“ podíval se na ni šibalsky. „Jak bych vám to jen…? Snad abych vám to celé přečetl: A samozřejmě nesmím zapomenout ani na mou milovanou manželku a nejlepší přítelkyni v jednom, na mou milou Johanu. Vůči ní mám jen jedno přání – aby se mnou byla uložena do hrobu.“ Doktor hlasitě polkl, když dočetl poslední větu.
Johana vůbec nepochopila, co jí Reed přečetl a proto její reakce nebyla nijak bouřlivá. „Prosím?“
„Ano, je to zvláštní, ale opravdu to tu stojí. Váš zesnulý manžel si přeje, abyste byla spolu s jeho tělem uložena do hrobu.“
„To má být nějaký vtip?“ tentokrát už poslouchala lépe, ale vůbec to nechápala. „Myslím, že je to krajně nevhodné, pane doktore, dělat si tak krutou legraci z čerstvé vdovy!“ rozkřikla se, rychle se zvedla z křesla a měla se k odchodu. Denton však dveře stále blokoval. Za okamžik už si stáli tváří v tvář. „Tak pustíte mě ven?“ rozkřikla se Johana na doktorova asistenta. Ten pohlédl na právníka, Johana se také ohlédla. Doktor přikývl. Johana si přirozeně myslela, že dává za pravdu jí. To se ale spletla. Muž k ní vykročil, chytl jí za pas a bolestivě s ní trhl směrem ke stolu, kde stále seděl doktor. Vzpouzející se ji dotáhl zpět ke křeslu a rázně ji posadil. Ruce jí položil na ramena a zatlačil ji do sedadla, aby nemohla nikam utéct.
„Ale, ale, Johano…“ kroutil doktor hlavou ze strany na stranu. „Myslel jsem, že budete chápavější.“
„Chápavější? A k čemu? K vašim hloupým a nevkusným vtipům? Budu si na vás stěžovat, doktore!“
„To jistě můžete,“ Reed si propletl prsty u rukou a opřel si o ně bradu. „Když se odtud ale dostanete,“ znovu se podíval na Dentona.
„To se ale nedostaneš, holčičko, hehe!“ chytl ji bolestivě pod krkem. Přidal na sevření, takže se Johana začala dusit. V očích se jí objevila panika. Právě jí došlo, že tohle vůbec není nepovedený vtip, ale že to myslí smrtelně vážně.
„Ale já - “ podívala se úzkostně na právníka. „To přece nemůžete! Určitě je to protizákonné! To by byla vražda!“ snažila se ze situace nějak vymluvit.
„Protizákonné to opravdu není, to mi můžete věřit. Zesnulý může do závěti uvést úplně cokoliv,“ odvětil naprosto klidně.
„Samozřejmě, ale vy byste porušil zákon!“ rozkřikla se na právníka, zatímco Denton ji pořád bolestivě tlačil do sedadla.
„To si nemyslím. Mou povinností je vyhovět poslední vůli, jak nejlépe to jde. Dentone, odveď ji. A ať vás nikdo nevidí,“ odvětil a naznačil asistentovi, že mají co nejrychleji odejít. Denton se vůbec nerozpakoval a hrubě Johanu uchopil pod paží a tahem ji postavil na nohy. Odvedl ji z pokoje a pokračoval ke schodům. Snažila se sice bránit, ale nebylo to nic platné. Jen kvůli tomu utržila několik ran o stěnu nebo zábradlí, jak sebou házela.
Když se ocitli v přízemí, Johana vycítila, že teď může být její jediná šance. Z plných plic zakřičela „Pomoc! Proboha, pomozte mi někdo!“ Jen další rána od Dentona, až jí to vyrazilo dech.
„Pan Lance by tě vedle sebe nechtěl celou vod modřin,“ upozornil ji. „Chovej se trochu rozumě,“ otevřel dveře dřív, než se Johana dokázala znovu pořádně nadechnout. Sešli po rozvrzaných schodech do temného sklepa.
Dole rozsvítil jedinou žárovku bez stínidla, která osvětlovala skoro celý sklep. „Neni to tu nic extra, ale do zejtra to vydržíš,“ zasmál se a svou vězenkyni hrubě postrčil, takže se sesula k zemi. Denton ještě pronesl několik slov, kterým ale nerozuměla (patrně stejně jen další urážky), zhasl, a pak zase oddupal nahoru.
Těžko říct, jak dlouho Johaně trvalo, než se vůbec pohnula. Možná jen minutu, možná celé hodiny. V neznámém prostředí a ještě k tomu za tmy, jako by se úplně ocitla mimo realitu.
Když se zvedla, zkusila nejdřív došmátrat k vypínači, kterým předtím Denton rozsvítil. S rukama před sebou šátrala v naprosté tmě. Konečky prstů se dotkla zdi a po krátkém šátrání nalevo i napravo narazila na okraj vypínače. V jeho středu našla i otočnou příčku, ale ať s ní kroutila a cvakala, jak chtěla, nic se nedělo. ‚Odpojili to?‘ problesklo jí hlavou a beznadějně se sesula k zemi.
Časem ale prvotní šok a panika odezněly a ona začala opět rozumně uvažovat. ‚Musím se odtud dostat!‘ Po čtyřech začala prolézat temný sklep a hledala schody, po kterých sem přišli. Po chvilce narazila na dřevěnou hranu. ‚Schody!‘ vykřikla v duchu a naplněna novou vlnou optimismu se jala lézt nahoru.
Najednou se zarazila. Uslyšela zvuky přede dveřmi. Pravděpodobně Reed, mluvil s Dentonem. Pak se dveře otevřely a ji, klečící v půli schodů, oslepilo světlo, přicházející shora. Byla schopna jen tupě mžourat nad sebe. Stín lidské postavy se objevil ve vchodu do sklepení. Podle hlasu to byl doktor.
„Doufám, že jsi jí moc neublížil. Máme ji jen pohřbít, ne zabít za každou cenu,“ napomínal svého asistenta.
„Ale šéfe,“ ozval se druhý muž. „Myslel sem, že je to fuk. Už ji stejnak nikdo neuvidí. Chtěl sem si s ní jen trochu pohrát,“ těžko říct, jestli se omlouval za to, co už udělal, nebo prosil, aby mohl udělat více. Johaně v každém případě při jeho slovech běhal mráz po zádech.
„V žádném případě!“ zvýšil Reed hlas. „Tady nejsi v Toweru, abys mi tu mučil lidi! Uděláme jen tolik, aby bylo možné závěť vykonat.“
Až dolů k Johaně bylo slyšet, jak nespokojeně Denton zamručel.
Právník se konečně otočil tak, aby viděl dolů. „Musím se za něj omluvit,“ spustil skoro přátelsky, zatímco sestupoval k ní. „Tak to dopadá, když si člověk najme pomocníky z vězení. Myslel jsem, že si toho Denton bude více vážit, když mu dám šanci znovu se začlenit do naší společnosti. Ale jak se říká – starého psa, novým kouskům nenaučíš,“ povzdechl si.
„Z vězení,“ hlesla Johana. „To ledasco vysvětluje.“
„No ano. Město pak člověku sníží daně za pomoc království,“ vysvětloval.
Tato informace jen dokreslila představu o povaze doktora Reeda, jakou si Johana za poslední chvíli udělala.
Doktor se k ní sklonil a chytl ji za ruce. „Ale má milá, snad jste nám nechtěla utéct. Máme tu spolu přece nějaké vyřizování,“ předl jako kocour. Jeho asistent zatím také sešel schody a nesl něco v rukou.
„Dentone?“ otočil se právník na bývalého kriminálníka, zatímco stále svíral Johaně ruce v zápěstí, „Můžeme začít?“
„Hm,“ druhý muž jen přikývl a dělal rukama podivné pohyby. Až když byl těsně u Johany, uvědomila si, co to má vlastně v rukou. Bylo to klubko tenkého provázku.
Chtěla se nějak vysmeknout, pokusit se o útěk. Jenže Reed ji držel stále za zápěstí, vůbec se nemohla hýbat. Čím více se snažila vykroutit, tím silněji jí svíral. Když mu pohlédla do tvrdých očí, viděla v nich výraz primitivního chtíče.
Denton poklekl vedle ní a během okamžiku Johanu na pravé ruce škrtila smyčka. Do očí jí vyhrkly slzy, jak provaz řezal a žíly pod ním divoce pulsovaly.
„Ne tak silně, proboha!“ napomenul kriminálníka doktor.
„Sorry, šéfe,“ zahuhlal a o kousek uzel povolil.
Reed ruku pustil a Denton zatáhl za provázek, takže Johana měla pravou ruku v tu chvíli zkroucenou za zády. Denton opakoval stejný postup i na druhé ruce. Tentokrát už ale velikost smyčky odhadl hned napoprvé.
„Svážem ji do kozelce?“ optal se a Johana tušila, že už si odmotává další provaz.
„V žádném případě! Jak bychom ji asi pak dali do rakve?! Dokončíme to, proč jsme sem přišli,“ skoro zavelel právník a Denton ho až překvapivě rychle poslechl. Doktor se ještě k Johaně otočil s něčím malým na dlani. Chtěla se bránit, škubala sebou, ale protože měla zavázané ruce, nezmohla zhola nic. Bylo jí jasné, že to musí být kus látky napuštěný nějakým uspávadlem. Snažila se nedýchat, ale věčně to vydržet nemohla. A jakmile zalapala po dechu, v nose jí zašimral nasládlý pach. A pak už si nic nepamatovala. Přestala vnímat prakticky okamžitě.
Když se Johana probrala, měla ruce pořád svázané a byla opět ve tmě. Točila se jí hlava. Nevěděla sice, kde teď je, ale měla hrozné tušení – na sklep tu byla až moc velká tma. Snažila se otočit tak, aby si neležela na rukou a při pohybu o něco zavadila. Bylo to měkké, ale zároveň pevné. Při prvním kontaktu se polekala a snažila se od té věci odtáhnout co nejdál, ale nešlo to – za zády měla nějakou stěnu.
Zhluboka se nadechovala, aby si pročistila hlavu. Pak ji ale napadlo, že by měla šetřit vzduchem. Rozhodně se tu nehodlala udusit dřív, než by ji někdo uslyšel volat o pomoc.
Také její oči si začaly přivykat na temnotu. První co uviděla, byl velký tmavý obrys vedle ní. Byl dlouhý stejně jako ona. Skoro to vypadalo jako…
„Pane bože!“ vyjekla najednou, nehledíc na zbývající vzduch. „Vždyť to je Lance!“ začala se dusit a dávit. Honem se natočila co nejvíc na bok, aby se v případě zvracení neudusila. Těžce oddechovala a snažila se uklidnit. Začala křičet, snažila se od těla svého zesnulého manžela co nejvíce odtáhnout a nohama – které měla na rozdíl od rukou volné – kopala do stěn kolem sebe.
„Ňákej problém?“ ozval se Dentonův hlas z druhé strany.
„Pusťte mě,“ začala prosit. „Já to nikomu neřeknu, slibuji.“
„Mě je fuk, co komu řekneš nebo ne, ale doktor to chce jednou pro vždy skončit.“ Odvětil Denton.
„Určitě se po mně někdo bude shánět,“ zkusila to Johana zase jinak. „Je přece nemyslitelné, aby vdova nepřišla na pohřeb.“
„Ale ty tam přece budeš, že jo,“ opět se zasmál.
„Prosím…“ bylo poslední, co nebohou Johanu napadlo říct. „Co jste udělali s Thomasem?“ kopla do stěny. „Ten mě přece musí hledat! Kde je?!“
„Když sme mu řekli, co všechno ti tvůj muž odkázal – jachtu, dům na Mallorce, konto ve Švýcarsku – ani se nedivil, že ste hned prvnim letadlem odletěla do Bernu si vyřídit nějaký záležitosti. Sklopil uši a poslušně vodešel. Koneckonců jeho je teď dům tady v Anglii. Začíná bejt konečně někdo.“
„To není možné!“ rozplakala se.
„Si prostě chamtivá mrcha, která se ani nerozloučila. No nic, vobřad začne za chvíli. Asi bych to neměl zmeškat, co myslíš?“ zaťukal se smíchem na rakev a odešel.
Na nějakou dobu osaměla. Její oči už si přivykly na tmu úplně, jak si tak prohlížela muže, kterého milovala a se kterým si chtěla splnit všechny sny, rozbrečela se.
„Proč, Lanci? Copak jsi to opravdu napsal ty? Tomu prostě nemohu věřit. Ty takový nejsi, že ne?“ ale její otázka zůstala viset ve vzduchu bez odpovědi. Její manžel vedle ní ležel, ani se nehnul.
Ucítila, že je rakví hýbáno. Asi mezitím přišel pohřební pracovník. Johana se chtěla rozkřičet, aby jí pomohl. Možná nebyl s doktorem domluvený, ale žádný zvuk z ní nevyšel. Měla sucho v ústech a cítila bolest na prsou. Začala lapat po vzduchu. ‚Proboha, já se dusím! Udusím se tu!‘ proletělo ji hlavou s absolutní jistotou.
Z venku slyšela každé slovo. Lidé už se asi začali kolem vyhloubeného hrobu scházet. Její tělo se stále víc dožadovalo chybějícího vzduchu. Začala sebou škubat, bojovala víc a víc s každým dalším nádechem, v rakvi sebou házela, srdce jí svírala panika a mozek se zatemňoval šílenstvím.
Poslední větu, kterou slyšela, vyslovila její tchýně: „Ani tu není. Ts,“ opovržlivý tón byl zřejmý. „To jsem si mohla myslet. Počkala, až umře, vzala dědictví a ani mu nepřijde na pohřeb. Taková drzost!“ Ta slova Johanu zabolela přímo u srdce těsně předtím, než vydechla naposledy.