Pohled zpátky

Anotace: Povídka plná překvapení

Otevřela dveře.
V místnosti již delší dobu nikdo nebyl. V hustých pavučinách v rohu místnosti se pohnulo něco černého. Bolela ji hlava.
Šouravým krokem se přesunula ke kredenci. V tom ji přepadly mdloby. Nohy ji na chvíli vypověděly službu a ona se zhroutila na zem. Její tělo rozvířilo obrovský oblak prachu. Chvíli bez hnutí ležela a poté se začala rozhlížet kolem sebe. Připadalo ji zvláštní, jak to , že je zem tak měkká. V tom šeru však nemohla rozpoznat na čem to vlastně leží. Konečky prstů se opatrně dotýkala svého improvizovaného lůžka. Přemýšlela, co by to jen mohlo být.
Byl to papír. Stránky. Stránky z knihy nebo z knih, protože jich tam muselo být tisíce. Celá podlaha jimi byla poseta! Zmateně se obrátila na břicho a postavila se na všechny čtyři. Svraštělými prsty zajížděla do hromady listů a nedávalo jí to žádný smysl. Kde se to tady sakra vzalo, pomyslela si. Namátkou vzala jednu stránku, stoupla, z kapsy vytáhla sirky a zapálila zbrusu novou svíčku stojící na stole. Tu si pak přidržela před listinou a četla. Již první slova měli zneklidňující charakter. Tázavě a zároveň ustrašeně polykala další řádky a nebyla si jistá zda ji nešálí zrak.
Něco chlupatého se ji otřelo o nohu. Leknutím upustila papír a posvítila si svíčkou k zemi. Chlupaté stvoření zmizelo v hromadě. Záhy se dostavil pocit úzkosti. Připadala si jako vězeň. Se svící v ruce se jala hledati vypínač. V šeru po stěně přeběhlo něco černého , posvítila tam, ale už to bylo pryč. Konečně jej našla. Otočila jím a uprostřed místnosti se matně rozsvítila skomírající žárovka.
Vybavení místnosti nebylo nějak přepychové, kredenc, lihový vařič, uprostřed stůl z třešňového dřeva a jedna židle s nalomenými zadními nohami ovázanými izolepou. Znovu se podívala na zem. Na každém papíru bylo napsáno číslo stránky. 35, 123, 215, 395, 684, 1678, bože kolik to má stran? Pomyslela si. Těkajícíma očima přejížděla podlahu a hledala nejvyšší číslo. 2456, ne támhle 2890 , prohrábla hromadu a našla ještě větší 3343. Opatrně se posadila na židli a přemýšlela. O co tady jde?
Z pod stolu na ni vykukoval okraj rzí prolezlého lavoru. Klesla na kolena a vytáhla ho. voda v něm vypadala, že už byla několikrát používaná, nicméně v této chvíli jí to bylo jedno. Několikrát nabrala vodu do dlaní a opláchla své horoucí tváře. Trochu se ji ulevilo.
Co teď?
Připadala si jako blázen. Věděla přece kde je. A věděla i kdo je. Nebo ne? V tom ji napadla spásná myšlenka seřazení stránek od první až po bůhví kolikátou. Potom si to přečte, aspoň zabije čas. A pak? To se uvidí.
Seřazovala celé hodiny. Neustálé držení pozornosti a ostražitost, zda na ni nevyskočí to, co se v hromadě schovalo, ji dosti vyčerpalo. S kompletním svazkem se posadila ke stolu a zírala na první stránku.
Něco černého ji přeběhlo po ruce.
Vyjekla a shodila svíčku.
Ihned se pro ni sehnula a vyplašeně prozkoumávala stůl. Bylo to pryč. Vrátila se ke zkoumání knihy. Začala číst.
Ahoj jmenuji se Klára Pantonová. Narodila jsem se 23.6.1956 v Canadě .Dětství jsem strávila na venkově. Vždycky jsem milovala vůní koláčů, které pekla má maminka. Ta vůně se nesla přes dvůr až k bráně, kterou vjížděly koně. Můj tatínek měl dva a když …

„Bože.“ vzdychla, když poznala své písmo. Ona je Klára Pantonová. Přeběhl ji mráz po zádech při pomyšlení na to, jak dlouho asi tento svůj životopis psala. Také ji napadlo …..zkrátka měla nutkání přeskočit až na konec. Co je asi na poslední stránce? Je to hotové? A pokud je to ukončené. Tak jak? Tolik odpovědí přímo na dosah ruky. Ale nebyla si jistá, jestli je chce vědět hned. Raději se k nim dopracuje postupně.

str.234
…Neexistovalo nic o čem bych nevěděla dopředu, nikdy neudělal nic spontánního. Tatínek ho měl rád, protože mě dokázal zajistit a také úspěšně sázel na koníčky, čímž si otce dokonale získal. Když jsem Fredovi, tak se můj muž jmenoval, říkala, že je to hazard, odpovídal s okouzlujícím úsměvem , který mě časem pěkně štval, že sází na jistotu…

str. 345
…že on se dře od rána do večera jenom abych se měla dobře, aby se měla dobře celá naše budoucí rodina , aby děti měli na co si vzpomenou a já, že si najednou dovolím být neplodná. Poté mi dal facku a zařval.“ Nicko.“
Konsternována jeho projevem jsem seděla jako přimražená k pohovce. Nicméně první projev jeho spontánnosti se mi vůbec nelíbil. Byla jsem pro něj jenom kůň, který už nemůže běhat.

Ucítila jemné šimrání na levé straně zad. Ihned se na tom místě začala škrábat pravou rukou. Šimrání se však přesunulo na druhou stranu a bylo čím dál víc nepříjemnější. Nervózně se ošívala a když ucítila, že to stoupá výš, hystericky ze sebe strhla svetr a hodila jej do kouta. Poté tam namířila světelný kužel lampy. Svetr nehnutě ležel na zemi. Několikrát naprázdno polkla a pak pokračovala ve čtení.

str.598
V té době jsme už spolu nespali a tak se dalo předpokládat, že si najde pro intimní život někoho jiného. Přesto jsem však pocítila žárlivost a také vztek. Vztek na sebe. Jako manželka jsem zklamala i když před rodiči jsme stále hráli spokojený pár.

str. 1567
….celou hodinu jsem byla zamčená v koupelně než se uklidnil. Bouchnutí domovních dveří mě přimělo, abych ze svého útočiště vyšla ven. Nevěřícně jsem sledoval spoušť , která po něm zbyla. Na koberci se válely střepy z porcelánu, kusy rozmláceného nábytku byly roztroušeny po celém obývacím pokoji a televizní obrazovku nahradila velká, černá, kouřící díra. Fred se nejspíš zbláznil, pomyslela jsem si…

Periferním viděním spatřila, že něco černého vyběhlo z pod svetru. Nervozita ji zahlcovala všechny smysly . Přeskakovala stránky, dokud nenarazila na jednu u níž se zastavila

str.2987
…došlo mi, že mě chce tady zazdít, omámená jeho prášky jsem však nebyla schopná nic dělat. Bezvládně jsem ležela a pozorovala pomalu se zmenšující otvor jediného východu….

Oči se ji zastavily na této větě, která ji v hlavě zněla jako ozvěna. Bezvládně jsem ležela a pozorovala pomalu se zmenšující otvor jediného východu. Se zkroušeným výrazem ve tváři, otočila hlavu ke dveřím, kterými vešla do místnosti. Žádné tam nebyly.