Kroky v blátě

Anotace: Alberte, tvoje ruka tam byla a já jsem za ni vděčná. Nejen v tom parku. A nejen ten večer.

Na mrtvolně bledé zámecké hradbě tančily stíny okolo rostoucích keřů, pokřivené a chvějící se v nočním větru. Dlouhým deštěm provlhlá a nasáklá půda se propadala pod dvojicí kroků. Postavy nešly rychle, nespěchaly. Osvětlené, žijící město nechaly za sebou, před nimi se rozprostírala temnota parku. Dobrodružství. Vzrušení. Zvědavost. Nepřiznaný strach.
Bylo to tam, čekalo to na ně mezi nepřirozenými jezery vytvořenými deštěm, mezi štíhlými kmeny bříz, pod zámeckou věží, která ze své výšky dohlížela na vše, co se dělo pod ní.
Noční park, jiný svět, tolik vzdálený dennímu ruchu studentů vracejících se ze školy nebo maminek hrajících si s dětmi. Postavy ten svět narušily. Svou přítomností narušily křehkou rovnováhu reality a snu, kterou vytvářely klikatící se štěrkové cestičky.
„Napíšeme jí smsku! Počkej, já vytáhnu mobil. Už ho mám - co jí mám napsat?“
„Něco zarýmujem. Třeba bojíme se moc, přijď nám na pomoc!“
Smích.
Cizí element proťal ticho prostoru, kam už dávno nedoléhaly zvuky města.
Smích.
Hlasitý, nakažlivý, nezadržitelný smích. Koruny stromů v odpověď zašuměly. Jako by spolu rozmlouvaly, tiše, tajně, v kontrastu s neurvalým lidským smíchem. Stáli bok po boku, příroda a člověk, a přesto proti sobě.
„Hele!“
Displej mobilního telefonu zářil ostrým modrým světlem.
„To je hnus, ty vole. Teď se fakt bojím. Rychle to dopiš a dej tu věc pryč. Nebo ne, počkej. Koukej!“
Umělé světlo děsivě podsvítilo druhý obličej. Zsinalá kůže, vystupující nos a tmavé, zapadlé oči. Jako když baterkou u brady strašíte dítě.
„Radši pojďme.“
„Ať už jsme někde na světle.“
Znova kroky zmáčenou půdou, tentokrát rychlejší. Dvojice postav spěchala podél zámecké hradby, smska byla zapomenuta, mobil spadl hluboko do batohu. Stíny se protahovaly, shlížely na vetřelce, kteří přetrhli tenkou nitku jejich spánku.
Tiché zašustění někde v křoví.
Chůze ustala. „Co to bylo?“
„Nic, běž.“
Tentokrát byl zvuk hlasitější.
„Někdo tu je!“
„Blbost.“
„Tak mi dej aspoň ruku, já mám fakt strach...“
Ale dlaň zůstala viset ve vzduchu, opuštěná. V tichém, klidném parku nebyl nikdo, kdo by vložil svou ruku do té nabízené. Jen větev stromu, která si probila cestu otvorem v hradební stěně. Jen pokroucený stín, němý, jediný svědek zběsilého útěku. Jen noční park, který nechce být rušen.