Dva jedineční a jak to bylo dál

Anotace: Na přání několika lidí pokračování povídky Jedinečná!!! „Opravdu nám spolu bylo skvěle, ale jen několik málo dní!“

Napjatě se krčím na silné větvi v koruně jakéhosi mohutného stromu. Skoro nedýchám a bedlivě naslouchám zvukům lesa. Jevel sedí asi dvě větve nade mnou a odporně se ušklíbá. Jak já ho nenávidím! Co si o sobě sakra myslí?! Jo, dobře přiznávám, zpočátku to bylo fajn. Lov ve dvou je vždy snadnější a několikrát mi zachránil i kůži, je asi o dvě století starší, takže i o dost zkušenější. Ale to se musí pořád tak naparovat?! Neustále se shazujeme, nadáváme si a jednou jsme se dokonce porvali. Měli jsme zůstat každý sám. Náš druh prostě nesnese společnost. Nemělo cenu to zkoušet. Ale Jevel mě nepustí… nemůžu odejít… musím utéct!
„Uvolni se, Signal. O nic přece nejde!“ Z bezkrevných rtů se ozve protáhlý úlisný hlas a já se otřásám odporem a rozčílením. „Drž hubu! Tys nás do toho navezl. Ulicemi se toulá spousta dětí! My se ale musíme vkrást do pokoje desetiletý holky a odvlíct ji až sem. A ještě k tomu živou. To ti muselo bejt hned jasný, že se bude bránit a řvát jak šílená. Ti chlapi to slyšeli, jdou po nás! Oni nás zabijou, ty idiote!!!“ Šeptám rozčíleně a zlostně strkám do těla přehozeného přes větev vedle mě. Ta pitomá holka za to nestála, moc toho nevydržela. „Když oběť neutíká a neprosí o milost, není to ono! To dobře víš.“ Zachechtá se a já se znechuceně odvracím, je mi z něj pěkně zle. Naše těla nejsou přizpůsobená k velkým bojům. Zabijou nás a Jevelovi to zatím ještě nedochází. Jedná v afektu, je ještě příliš rozrušený z té dívenky. Já ne! Lézt lidem do postelí a unášet je, to není můj styl. Nebere mě to. Jsem rozhodnutá. Odejdu od Jevela! A to dnes v noci! Nebude to však vůbec jednoduché, jestli selžu a on to na mě pozná nebo mě uvidí, zabije mě! Já to vím, zabije!
Slabý větřík mi lehce ovane tvář. Nozdry se mi rozšíří. Ten pach! Nezaměnitelný, lidé! Vyděšeně pohlédnu na svého druha. Jevel strne, začíná se tvrdě vracet do reality. „Co budem sakra dělat???“ Zběsile na něj pohlédnu, začínám panikařit. Už je slyším, blíží se! A je jich moc!!! Určitě je s nimi i policie.
Jevel vystřízliví, skopne tělo holčičky z větve. Ozve se jen tlumený zvuk dopadu na tvrdou půdu a my se okamžitě neslyšně vrháme z koruny stromu. Hbitě se přemisťujeme pryč! Těla tiskneme téměř k zemi a téměř jako hadi se urychleně přesouváme z dosahu všech těch zbraní a techniky. Proti ní jsme bezmocní. Srdce mi buší, šíleně se potím. Jsem strachy bez sebe. Do toho Jevel syčí sprosté urážky týkající se mého strachu. Ale já jsem lepší než on, na vyšší úrovni. Neodpovídám, vztekle se plazím dál.
Jsme jim už z dosahu. Jevel usedá na zaoblený kámen, já vyčerpaně dopadám na vyvýšenější nad něj. „Tak jsme to zvládli Signal! Říkal jsem ti to. Ochráním tě! Na mě se vždycky můžeš spolehnout. Jsem totiž nejlepší… jedinečný!“ Šeptá a zasněně hledí do dálky. Upřeně hledím na jeho zátylek. Nic netuší! Neví! Jen něco brouknu a pevně uchopím ostrý kámen, akorát do dlaně. „Ano Jevele, jsi vážně dobrý!“ štěknu nedočkavě a vzrušeně zmáčknu ten šutr. Pak si ho jen přehodím do druhé ruky a vší silou jí máchnu. Udeří cíl. Jevel překvapeně vypískne ale to už dostává další ránu…a ještě…. a ještě jednu….. a pak….. je konec! Zakrvácená hlava mu bezvládně klesne a celé tělo se sesune k zemi. Nakloním se k němu, jeho vytřeštěné zelené oči na mě vyčítavě hledí. Ušklíbnu se…. upustím kámen a odcházím.
"Opravdu nám spolu bylo skvěle, ale jen několik málo dní!"