Můj maličký

Anotace: Povídka inspirovaná snem..... a je zase o upírech:)

Ležím zkroucený na vlhké podlaze a snažím se bolestně nesténat. Jde to ztuha, jsem celý zakrvácený. Sykám bolestí, co nejtišeji. Pomalu se přetočím na bok, smáčím si ho v teplé krvi. To mě vzruší, cítím, jak se mi prodlužují špičáky. Prudce potlačím touhu po rudé voňavé tekutině a těkavě se rozhlédnu. Několik lidí tu leží v krvi, umírají. Musím být potichu! Útočník je stále zde! Sklání se nad mrtvou mladou ženou, krmí se!
Pomalu se posadím, bolí to, moc. Hlasitě vyjeknu! Ztuhnu a vytřeštěně pohlédnu na krmícího se druha. Ničeho si nevšiml, je příliš zaměstnaný tou dívkou. Mojí dívkou! Ach, Goldie! Moje Goldie. Zmasakroval je… celou její rodinu.... i mě…. sakra, bylo to tak…. nečekaný! Doplazím se k batohu a vytáhnu stříkačku. Naperu to do sebe… teplo, celým mým tělem se rozlije teplo. Rány se sice nezhojily, ale je mi dobře, moc dobře! Vstanu, oči upřeně zabodnu do zad toho vraha. Pak přejedu pohledem místnost, Goldie, tu už nezachráním, je mrtvá! Její rodina mě nezajímá, matka se sice ještě hýbe, tiše poplakává. I kdybych chtěl, už jí nepomůžu, stejně mě nezajímá! To chlapec, dvouletý chlapec ležící nedaleko, toho musím zachránit!
Rozeběhnu se k němu, je v bezvědomí, na šíji má ošklivou ránu. Nobo, můj maličký Nobo. Něžně ho vezmu do náručí a plížím se k otevřenému oknu, naposledy se ohlédnu na Goldiino tělo a upír přestane sát a ohlédne se také. Naše pohledy se střetnou, jeho oči, dosud zabarvené doruda, se nebezpečně blýsknou, když zavadí pohledem o dítě v mém náručí. Majetnicky k sobě Noba přitisknu, vycením tesáky a rozzuřeně zavrčím. Překvapeně otevře ústa, okamžitě mu z nich vyteče Goldiina krev. On vůbec nevěděl, že jsem upír… teď to ví! Taky určitě ví, co je Nobo zač! Chce ho! Kurva!
Vrhám se z okna a spolu s dítětem mizíme ve tmě! Nepronásleduje mě, ne! Ne. Má tam v domě ještě spoustu krve, nedokáže odejít… zatím ne!
Nedoběhli jsme daleko, ta látka, co jsem si píchl, jen tlumí bolest, smrt ovšem nezastaví. Umírám…. umírám a jsem hluboko v lese, já umírám a můj syn, dvouletý syn tady zůstane sám, dokud ho nevyčmuchá ten upír, nebo něco jiného… radši ani nemyslet. Kurva! To je strašný…
Lesem se blíží stín a můj dech je čím dál slabší… nepomůžu mu…. nezachráním ho! Mám zamlžený zrak…. pár centimetrů od mé hlavy křupne větvička. Stojí tady… ten podělanej zabiják mi stojí u hlavy a sleduje, jak chcípám… a pak… pak mi ho vezme… mého maličkého Noba! „Vychovám ho jako vlastního!“ Ozve se posměšně a pak už nic… vzal mi ho, mého maličkého Noba!

„Jak jsem tě to učil, chlapče! Nesmíš se toho bát, my jsme stvořeni pro zabíjení, lidé jsou naše potrava! Tak to udělej, už dlouho ses tomu vyhýbal, je ti patnáct! Tak už tu holku zabij!“ Dívka jen vyděšeně zavřeští, Rhen ji zkroutí ruce za záda a popostrčí ji směrem k chlapci. Nobo zaváhá, pak však dívku prudce popadne za vlasy a jediným svižným pohybem ji přetne krční tepnu. Pak se do ní pustí… saje…..
Chlapec na Rhena nešťastně pohlédne. „Tati? Proč nemůžeme pít jen zvířecí krev?“ Rhen se nebezpečně zamračí! „Kdysi jsem se setkal s takovým šílencem, který tak žil, byl ti vlastně dost podobný!“ Uchechtne se a netrpělivě Noba popostrčí pryč od té dívky. „Opravdu?! Byl to tvůj přítel?“
„Ani náhodou! A víš jak dopadl? Je mrtvý…. když zemřel, byly ti pouhé dva roky…. zařekl jsem se tehdy, že takhle uboze můj syn žít nikdy nebude!“