Nox praesidium nostri

Anotace: Že by upír? Nebo spíše lidská zrůda? Rozhodnutí je jen na vás. Za komenty určitě všem děkuji:-)) Ať už jsou jakékoli:-)

Nehostinné příšeří rušilo jen několik málo roztroušených blikajících bodů, postupně uhasínajících v závanech zatuchlého vzduchu, přinášejícího s sebou cáry mlhy. Omšelé náhrobky jakoby vyrůstaly přímo z mléčného oparu. Takový klid, nikde nikdo, kdo by mohl rušit proudy jeho zamotaných myšlenek. Posadil se a opřel zády o zvrásněný povrch staleté lípy, která v horkých letních dnech i třeskutých mrazech strážila věčný spánek zesnulých. Bezděčně se otřásl, onen pocit harmonie byl ten tam. Prudce otevřel oči a… spatřil ji.
Zjevení nadpozemské krásy, smyslnosti a smrtelného nebezpečí, sladěné v dokonale vyvážený celek. Nebyl z těch, kdo by se nechal někým zaskočit, ale tuhle bytost prostě přicházet neslyšel. Jako, kdyby byla součástí mlhy. A možná, že také byla. Černé šaty obepínající její svůdnou postavu splývaly s mlžným ložem a její smyslně plné rty vyzývaly k polibku. Nebyl schopen pohybu, s otevřenou pusou zíral přímo před sebe. Zvolna naklonila hlavu, měsíční svit se odrazil v očích tak světle modrých, až se zdály být bílé s jemným stříbřitým nádechem. Už ani nedýchal, přízračná žena se přibližovala. Bez byť i jen zdání pohybu, prostě plula. Ladně a vznešeně, jako ledová královna. Těsně před ním se zastavila. Úplně cítil chlad, linoucí se z její postavy. Z dálky hladká alabastrová pokožka se zblízka jevila ještě světlejší, napnutá na vystupujících lícních kostech, místy popraskaná. Tvář ohraničovaly prameny havraních vlasů, postrádajících jakýkoli náznak zvlnění. Temně rudé rty v úsměvu odhalily zašpičatělé zuby, chřípí mu zaplnil charakteristický pach čerstvé krve. Navzdory všem přirozeným zákonům, ho ta po krvi vonící bytost vzrušovala. Toužil se dotknout studené kůže, uhlazených vlasů, cítit křivky jejích ňader pod svýma rukama. Naklonila se k němu a jejich rty se setkaly, měděná pachuť podráždila chuťové buňky. Žena couvla. Chtěl ji! Ztuhlost rázem zmizela. Chytil ji kolem pasu. Nebránila se, ba naopak. Vyšla vstříc jeho polibkům. Špičáky mu roztrhly ret a teplá tekutina naplnila jejich spojená ústa. V tu chvíli už žena neodolala. Odtrhla se od jeho chtivých úst a jazykem přejížděla po krku, až se zastavila na zběsile pulsující tepně. S chutí se zakousla. Vzrušení se vypařilo jako rádoby kamarádi při příchodu číšníka s účtem…
S trhnutím se posadil. Pyžamo přilepené na těle studeným potem. Sáhl si na krk, aby v zápětí s úlevou zjistil, že je v pořádku. Pohled mu přejel přes hodiny, ukazující něco po půl druhé, na svou spící přítelkyni. Hrudník jí pravidelně stoupal a klesal v rytmu pokojného dechu. Opět si lehl a přehodil paži ochranitelsky přes dívku, ale do rána už oka nezamhouřil. Před očima stále obraz přízračné ženy a na jazyku onu zvláštní příchuť.

Musel se kontrolovat, všemi smysly vnímal tepající žílu na jejím krku. Smyslné polibky nepřinášely pražádné vzrušení, potřeboval něco jiného… Odolávat bylo tak těžké. Jemně ji kousl do rtu. „Au!“ zaprotestovala. Odtáhla se od něho. S vyčítavým pohledem si ublíženě přejížděla jazykem po zranění.
Chytil ji kolem pasu a přitáhl zpět ke svému tělu. „Promiň, miláčku,“ zašeptal. Rychle se přisál na její ústa a vychutnával alespoň tu trochu životadárné tekutiny, co z malé ranky vytékala. Prozatím mu to stačilo.

Sledoval strach v očích toho malinkého chlupatého tvorečka. Žalostně kňučel a třásl se, nejspíš vytušil, kde mu zanedlouho bude konec. Sebral ho před domem nějaké neopatrné majitelce. Klábosila s kamarádkami a o svého mazlíčka se ani trochu nestarala.
Zvedl ho do výše očí a pořádně si ho prohlédl. Jak se něčemu tak žalostnému dá vůbec říkat pes? Už na nic nečekal. Zvedl psíka nad hlavu. Ten naposledy zoufale zakňučel. Plnou silou s ním vrazil proti bílému panelu stěny. Lebka s typickým zvukem praskla a na stěně se rozstříkla červená skvrna promíšená s šedivými houbovitými kousíčky. Nedočkavě vrazil do otevřené díry jazyk. Ihned se začal dávit. Pusu plnou dotěrných chlupů. Ani krev nechutnala, jak očekával. Byla jiná, nedráždila mu chuťové pohárky a nezastírala mysl touhou po další. Zuřivě odhodil mrtvolku do kouta a jal se přecházet po místnosti jako chycené zvíře v kleci.
Zvonek. Sakra! To je Lucka, pomyslel si. Zavětřil. Opravdu to byla Lucka. Její pach znovu probudil jeho hlad. Zvonek opět ohlašoval její příchod. Přikrčil se za dveřmi, připravený ke skoku. Konečně klíče zarachotily v zámku. Mezi futry vykoukla štíhlá silueta, zabouchla dveře, blikla vypínačem a strnula na místě. Výjev hororových rozměrů ji zjevně naprosto šokoval. Když se na ni vrhl, nezmohla se ani na pitomý výkřik. Zakousl se do měkkého hrdla a polykal teplou tekutinu, prýštící v stále slábnoucích dávkách z její krční tepny, nevnímajíc váhu jejího uvadajícího těla. Po nějaké době krev přestala vytékat úplně, ale to už byly jeho nároky plně uspokojeny. Spolu s plným žaludkem se dostavilo i racionální myšlení. Zkalený pohled, kdysi milujících očí, upřený slepě do stropu ho donutil k pláči. Zkroutil se na špinavé podlaze do klubíčka. Proklínal tu přízračnou bytost ze svého snu. Proklínal svou slabost odolávat svodům noci. Proklínal sebe samého. Vzlykal, dokud naprostým vyčerpáním neusnul.

„Policie! Chci vidět ruce!“ hlas policisty zněl spíše hystericky, než autoritativně. Ono při pohledu na taková jatka mu nebylo možno nic vyčítat. Pokoj byl plný odpadků a kusů zohavených těl. Koberec, nasáklý tělními tekutinami, pod nohama nepříjemně čvachtal. Zápach vznášející se nad celou scénou se nedal nijak popsat.
Pohublý bledý muž s šíleným výrazem, oděný do neidentifikovatelných zbytků oblečení s trhnutím zvedl hlavu. Od úst odkapávala vazká tekutina. Hrdelně zavrčel a přikrčil se. Víc než co jiného připomínal pokřivené dravé zvíře. Viděl jen další potravu. Obloukem postupoval ke své zamýšlené oběti a měřil vzdálenost potřebnou k útoku. Po celou dobu nespouštěl z kořisti pátravý pohled.
„Ty ruce!“ zaryčel znovu muž zákona. Služební zbraň v jeho ruce zmateně poskakovala. Žádná reakce. Strážník o krok couvl. V tom spatřil muž lačnící po krvi převahu. Rychle překonal vzdálenost, dělící ho od policisty a skočil. Vzduchem však kromě útočníkova těla proletělo s ohlušujícími ranami i několik kulek. Většina svůj cíl minula, leč některé přeci jen provrtaly propadlý hrudník. Náraz vychýlil útočníka ze zamýšlené dráhy. Dopadl tvrdě na podlahu a odkutálel se ke stěně. Okamžitě se zvedl a zařval. Utržená zranění teď vzrušení z lovu spolehlivě odsunulo stranou. Vyrazil naproti svému sokovi. Jeho postup znovu zastavily výstřely. Tentokrát už všechny střely úspěšně zakončily svou pouť v agresorově těle. Ten se svalil a zachroptěl. Pokusil se vstát. Marně. Jeho údy ho zradily, z pusy vytékal pramínek krve. Noha zaškubala v smrtelné křeči. Hrudník klesl a už se nezvedl. Vyděšený strážník konečně omdlel…