Až příliš bujná fantazie: Katastrofa s velkým K

Anotace: Druhá kapča povídky...

Sedím. Koukám. Krajina ubíhá, strom za stromem, dom za domem mizí. Autobusem číslo šest jedu domů, nechávám za sebou Náměstí Svobody, kam občas zajdeme na hamburgra, nechávám za sebou i Vítěznou, i školu, na kterou jsem dřív chodila. Znova prší, což mě příliš nepovzbuzuje. Kdyby aspoň bylo hezky, kdyby aspoň slunce mě paprsky utěšovalo svým optimismem typu „všechno bude dobrý“. KDYBYCH ASPOŇ NEMĚLA MOKRÝ I SPOĎÁRY, I TO BY MĚ V DANÉ SITUACI POTĚŠILO! Ale já jsem zmoklá jako slepice, je mi zima a řasenka si radostně stéká po tvářích, až někam do neznáma. Když mám takovou náladu, tak dokážu bulet dokonce při Simpsonových! Nebo kdyby na mě aspoň Banka doma nečekala s koštětem v ruce (aby mě zflákala, koště je totiž její oblíbená útočná zbraň, když se naštve, tak s ním pochoduje před ledničkou a hlídá, abych tam náhodou neproklouzla) kvůli těm dnešním průserům ve škole. A navíc mám hlad! Zrovna mě nepotěšilo, když jsem si radostně vytáhla sušenku a ta byla rozmixovaná na cimpr-campr. A moc mě neutišuje depresivní písnička, co mi hraje v MP3.
I have a problem that I cannot explain
I have no reasons why it should have been so plain,
Have no questions but I sure have excuse
I lack the reason why I should be so confused, I know, how I feel when I'm around you,
I don't know, how I feel when I'm around you,
Around you, Left a message but it ain't a bit of use,
I have the pictures, the wild might be the deuce,
Today you called, you saw me, you explained,
Playing the show and running down the plane, I know, how I feel when I'm around you,
I don't know, how I feel when I'm around you,
I know, how-

A sakra, došla baterka!
„Konečná zastávka, prosíme, vystupte!“
Cože?! Do hajzlu! Projela jsem svoji zastávku!! A už nemám prachy na autobus! Budu muset pěškobusem...
* * *

Sedím. Koukám. Dnes už je relativně hezky. Relativně. Aspoň svítí sluníčko, není skoro žádný vítr a na nebi je jen pár mráčků. I přesto, že jsem ráno velice přesvědčivě předstírala mononukleózu, sedím v lavici a hypnotizuju hodiny, aby se jejich ručičky pohybovaly aspoň třikrát rychleji. Dnes už mám podstatně lepší náladu, dokonce optimistickou. Ale jak řekl Ferda Mravenec - OPTIMISMUS JE JEN NEDOSTATEK INFORMACÍ! Nebo to neřekl on? Co já vím... Na ten včerejší trapas si už nikdo ani nevzpomněl a k těm průserům ve škole... Matka akorát řekla, že z toho dělají až moc velkou vědu, že prý ve škole taky hafo-krát usla. Tááákže, lidi, je to v suchu (jak řekl Ferda Mravenec).
„Složte si věci, za chvíli zvoní," nařídila učitelka Dějepisu a všichni začli horlivě rvát učení do tašky. A skutečně hned nato zazvonilo. Celá 9.B se vyřítila z učebny, jako stádo divokých prasat.
„Zdá se mi to, nebo je to čím dál nudnější?" postěžovala si Karolína. Celá naše třída, stejně jako zbytek školy, letěla po schodech dolů do šaten. Málem nás převálcoval nějaký řízek, který zřejmě moc spěchal na oběd, než aby dával pozor, koho při cestě slisuje na palačinku a komu způsobí frakturu lebky. Karol a já jsme vyrazily na zastávku, kde na nás čekal Dan. Když jsme tam dorazily, Dan tam ještě nebyl, a tak jsme se na něj rozhodly počkat.
„Čest," pozdravil namachrovaně. Šel totiž s nějakým kámošem, který byl tak trochu... ehm... jak to vystihnout nejlépe... připomínal mi chodící křoví. Měl huňatou zrzavou hřívu, nos velký jako ledovec a piersing v obočí. Jestli se mi líbí? Popravdě, jenom ten piersing.
„Zdar," pozdravil nás a udělal nějaký divný gesto s rukou. Skoro to vypadalo, jako když odhání mouchy, či co. Já i Karol jsme jim na pozdrav odpověděly a Dan nám strčil pod nos vytištěný stránky z netu.
„Čekujte, hustý ne?" ukázal na stránku.
„Pračky rychle a levně?" nadzvedla Karolína obočí. Křoví, který se ve skutečnosti jmenoval Simon, vyprskl smíchy. Právě v tuto chvíli ztratil zbytek mých sympatií (který už ale vodešly hodně dávno, hned, jak jsem ho uviděla).
„Ne, to prkno. Že je hustý?" opravil sestru Dan.
„Jo, bezva. Sorry, že s tebou nesdílím tvé nadšení," pronesla jízlivě Karolína. Křoví zase hned chytil výtlem. No jo no, připomínal mi takový ten typ, co ti pšoukne pod nos a skácí se z toho smíchy.
„Nebolí tě hlava?" zeptala jsem se opatrně. Teď se začal řehtat i Dan. Hašiš Maria, někdy ty kluky fakt nechápu. Zdá se, že jejich mozek je už dávno opustil, vzal si chleba se salámem, vojenskou flašku na pití a odešel někam do USA. Moudřejší ustoupí, řekl si rozum, a emigroval. Osoby něžného pohlaví, tzn. MY, potřebujeme tu inteligenci mnohem víc, než kluci. Na to, aby si navlíkli správně kraťasy a strčili baterky plus na plus a mínus na mínus do autíčka na dálkové ovládání, nemusíte být velká bedna. Ale my, holky, správně si zapnout podprsenku, navlíct si silonky, řasenku nanést na řasy a ne na obočí, to vyžaduje obrovskou kapacitu mozku a nespočet mozkových závitů!
Píp. Píííííííííííííp. Pííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííp. Pííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííp. Sms.
Ahoj, Moni. dnes přijdu domů dřív. Prosím, přijď hned po škole domů. Máma. 16:12
* * *
Jsem velice naštvaná! Velice! Dá se říct, že jsem lehce deprimovaná. Velice deprimovaná. Dokonce krapec vystresovaná. Sakra, co si to nalhávám, mám chuť přestávat používat výtah a brát to z našeho desátého patra dolů rovnou oknem! Bylo to takhle: Přijdu dom, pustím si telku - pohoda. Otevřu ledničku, přes kterou vidím skoro skrz zeď za ní. No jo no, Monička v ní našla jen prošlou hořčici a máslo. Jo a taky jeden nízkotučný jogurt. To se taky dá přežít. Dále jdu do svýho pokoje, abych se převlíkla. Stahuju si gatě a nejednou ucítím palčivou bolest na sedací části mýho těla! Díky dvoum zrcátkům a velké kapacitě mozku zjistím, že se mi na zadku udělal... (odmlka)... BEĎAR! Stojím jenom v oranžových tangách a moje celulitida se usmívá ne celé kolo a počítá mouchy (Bacha na mě, použila jsem personifikaci!). Bebí se snažím zlikvidovat, ale najednou ke mně do pokoje vrazí matič! Och!
„Ahoj Moni... ééé... zajdu později," usmála se a odpochodovala do obýváku. Natáhla jsem přes sebe fialový, vytahaný tepláky (Módní výstřel z poslední kolekce Guckiho) a přemístila se i se svým beďarem do obýváku.
„Ahoj," pozdravila jsem.
„Ahoj, Moni," pohladila mě po vlasech, takže jsem si zase připadala, jako by mi bylo pět. Máma vypadala tak nějak smutně.
„Co je?" zeptala jsem se. Máma si sedla na modro-šedivý gauč s dost nevkusnými kytkami a spustila:
„Povýšili mě... a zároveň přemístili... na Slovensko."
„Počkej, to se jako stěhujem na Slovensko?" vyvalila jsem na ni oči. Máma se koukala na nějaký bod na kytkovaném koberci a pohrávala si s nějakým kusem niti.
„Já se stěhuju na Slovensko, ty k babičce."