Jsou věci, které se nepromíjejí kap. 2

Anotace: V druhé kapitole se podíváme na celý děj očima druhé strany. Proč se z někoho stane seriový vrah. Jak to vlastně celé začalo.

Dušan Berovský, seděl na sedadle spolujezdce a projížděl zpravodajství v mobilním prohlížeči. O vraždě, kterou spáchal před pěti dny, se už psalo i v celostátních denících. Trvalo jim to tři dny, než tu holku našli.

                „Šašci.“ Ulevil si nahlas.

                „Co jste říkal?“ zeptala se starší řidička.

                „Ale to víte, čtu zprávy o tom, jak se hádají v parlamentu o to, kdo tam prý spal s kým. Jak říkám. Šašci.“ Řekl lež s naprostým klidem.

                Řidička se usmála. Nikdy nebrala stopaře ale, když viděla tohohle mladíka, jak přešlapuje u dálnice směrem do Prahy, řekla si, že těch pár minut v autě ji nezabije. Oproti ní to byl vskutku mladíček. Nejspíš budoucí doktor nebo právník.

                „Jo, za mých mladých let bych ti ukázala školu života, krasavečku.“ Řekla si v duchu.

                Dušan se usmíval.

                Celostátní deník.  To byl solidní úspěch. Divil se, že si jeho předcházející úspěchy ještě nikdo nedal dohromady. Na druhou stranu proč by měl. Snažil se být maximálně opatrný.  Nezanechat žádné stopy, vybrat si oběť, která se jeví jako slabá. Ano u té poslední to už byla trošičku výzva ale proč zůstávat jenom u plachých laněk?

                Přemýšlel, jestli by nezařízl i tuhle paničku co ho vezla. Ale bylo to moc brzo. Musí si dát pozor. Teď je na čase prohlédnout si své působiště. Přímo hlavní město. Poslední tři měsíce prakticky jenom kroužil kolem něj. Do měsíce udeří přímo v centru. Nebo v to aspoň doufal.

                „Kde vás mám vysadit?“ zeptala se řidička.

                „Někde u metra prosím. Co jsem dlužen?“

                „Ale prosím Vás, třeba mi jednou zachráníte život.“ Usmála se.

                „Třeba ano.“ Řekl Dušan a zahleděl se daleko před sebe. Myšlenkami byl ale pět let zpět.

Rok 2007

 

Bylo mu dvaadvacet a on zrovna dokončil bakalářské studium. Doktor ani inženýr se z něho nakonec nestane, ale s tím byl smířený. Celý jeho životní cíl byl ve zcela jiném ohledu. Chtěl, aby se na něj nezapomnělo. Chtěl být slavným. Zkusil několik castingů na modely a herce, ale všude se potkával jenom s tupými lidmi. Opravdu hlupáky, kteří nedokázali pochopit jeho potenciál. Po šesti měsících kdy jezdil od města k městu a živil se příležitostnými pracemi usoudil, že toho má dost. Usadil se na Vysočině, ve městě, které mělo sotva sto tisíc obyvatel. Vyřídil si živnostenský list na prodej služeb a chodil dům od domu s nabídkami plynárenských a elektrárenských firem.  

Při první takové návštěvě se mu pletl jazyk a nebyl schopen ze sebe dosta,t proč tam je a s čím přišel. Zkoušel si to několikrát doma před zrcadlem, nicméně přímý kontakt s lidmi byl tehdy daleko horší. Jenom cvičení dělá mistra a tak po třech měsících si nakonec vydobyl slušné renomé jako podomní obchodník.  Peníze nebyly špatné, ale ty byly až na druhém místě. Začínal si všímat, jak se lidé chovají, co dělají. Pozvali si domů úplného cizince jen, aby jim řekl, že můžou ušetřit pár korun měsíčně. Uvědomil si, že to je jím samotným. Měl charisma a lidé mu naslouchají. Kdyby byl aspoň minimálně náboženský založený, mohl by si založit vlastní církev. Jenže to pro něj nebyl zrovna způsob jak být nesmrtelný.

Dalších pár měsíců se nic nedělo. Chodil od bytu k bytu, jednou za měsíc mu přišly provize, ale tomu, čeho chtěl dosáhnout v životě nebyl o nic blíž, než když vyšel ze školy. Žil sám v jednopokojovém bytě s domácí, kterou nemohl snést a přes chodbu měl věčně řvoucí a hádající se bandu feťáků.

„Nejraději bych je všechny pozabíjel“ přišlo mu na mysl jednou brzo z rána, když se od nich zase ozývala hlasitá muzika a blíže těžko zařaditelné zvuky. Mohlo jít o zvuky počínaje kopulací konče vražděním.

V ten okamžik začal mozek pracovat.  Pozabíjet je. Jaký to je asi pocit? Mlátit je trubkou, než vydechnou naposled. Střelit je do hlavy a vidět jak najednou zhasnou. Pocit, který se najednou dostavil, byl velice podobný naprostému nadšení. Rázem byl vzhůru. Sedl si k notebooku a začal dávat zabrat googlu. Informací o sériových vrazích tu bylo nepřeberně. Ke své velké radosti zjistil, že těch českých není až tak moc. O několik týdnů později, měl o sériových vrazích přečteno všechno, co knihovna měla k dispozici. Proč to lidé dělají. Od pokaženého dětství, přes motiv rozpoutání rasové války, jen pro ten uspokojivý pocit vidět, když člověk umírá. Co se jim honí hlavou. Jak unikali zatčení. Jeho pokoj se proměnil skoro v učebnu. Na jedné stěně měl popsaná jednotlivá provedení. Na další statistiky, jak dlouho to dělali, než byl jednotlivý vrah chycen. Stala se z toho obsese.

Vyhodnocoval, jakým způsobem to bude muset udělat on. Jestli se bude vloupávat do domů, nabírat prostitutky anebo jenom prostě využije příležitosti, když oběť uvidí. Jeho současné zaměstnání si přitom samo říkalo o to, aby využil situace, ale to nebylo ono. Nebylo by tam žádné potěšení z lovení kořisti.

Jako první pro koho se rozhodl, na kom tu celou věc vyzkouší, byl jeden z jeho feťáckých sousedů. Respektive pro jednu z nich. Mála černovláska s piercingem v nose. V tomhle případě, nečekal nějaké potíže s ulovením kořisti.

Počkal si na ni, když přicházela domů. Bylo vidět, že zrovna prochází nějakým lehčím absťákem. Zastavil ji na schodech.

„Děvče, ty ale vypadáš, řeknu ti“

„A co je vám do toho pane sousede?“

„No krasavice. Možná pro tebe mám něco, po čem ti bude líp.“

„Kolik?“ skoro to vykřikla. Bylo jasné, že by mu pro dávku vytapetovala celý pokoj.

„Ne kolik, ale co.“ Pronesl až s oplzlým úsměvem.

Chvíli tam stála a neřekla ani slovo. Bylo vidět, jak se to v ní pere.

„Tak jo ale budeš mít gumu.“

„Neboj se. Jdeme ke mně nebo k tobě?“

„Ke mně.“ Řekla. Nejspíš si myslela, že bude mít výhodu domácího hřiště. On tušil, že nikdo z jejích spolubydlících doma není. Odvodil si to z toho, že od rána nehrála hudba a vlastně jediný zvuk, který slyšel, byla jeho chrápající domácí.

Přišli k ní do bytu. Hádal správně, nebyla tam ani noha. Celým pokojem se nesl smrad, nemytých těl a zatlívajících zbytků jídla. Výraz feťácké doupě tak vlastně dostál jeho představám. Stál v pokoji a sledoval, jak se černovláska dostává z oblečení. Shodila bundu i lehký svetřík. Otočila se k němu zády a pomalu přes pokoj mířila do své ložnice. Zpoza zad na něj jenom ukázala prstem, aby jí následoval.

Šel za ní. Viděl jak klečí na posteli, stále zády k němu. Tričko již neměla a on tak mohl vidět tetování hada, které bylo vedené od jedné lopatky k druhé. Sundal si své svršky a položil jí své ruce na břicho. Její malá ňadra ho lehce fascinovala. Původně neměl vůbec v úmyslu s ní spát. Již od puberty mu sex moc neříkal. Ne, že by se nemohl vzrušit. Jen pro něj neměl sex takovou cenu jako pro ostatní. V tomhle případě ale změnil názor.

Když byly oba hotoví, přišla nejriskantnější část dneška. Akt, který ho posune dál.

Oba se oblékali.

Opět k ní přistoupil zezadu.

„Doufám, že se ti to líbilo. Pokud máš dost zboží, můžeme si třeba zopakovat.“ Řekla.

„Neboj, teprve se mi to líbit bude.“ Pronesl.

S těmi slovy ji rychle uchopil jednou rukou za bradu a druhou jí položil na týl. Prudce trhl zleva doprava.

Ozvalo se hlasité křupnutí.

Postava dívky, se kterou měl sotva před pár minutami velmi bouřlivý orgasmus, se složila jako hadrová panenka.

Dostavil se pocit naprosté euforie. Na vteřinu to všechno bylo skvělé. Jenomže stejně jako ten pocit přišel, stejně rychle zmizel. Nerozuměl tomu.  A mělo být ten den hůř. Uslyšel cvaknout kliku dveří. Někdo se vrátil domů.

Současnost.

                Projížděl jsem si zrovna video z té noci, kdy měla být moje sestra zavražděna. Jelikož si policie nevyžádala záběry sama, musel jsem to udělat na falešný průkaz policie se jménem kapitán Novák osobně. Kamery zabíraly hlavně bar, a i když si šel několikrát objednat pití, ani jednou mu nebylo pořádně vidět do obličeje.  Evidentně věděl o tom, kam, která kamera míří. Získal jsem ale mnohem podrobnější popis. 185 cm vysoký, krátce střižené tmavé vlasy. Hladce oholený. Vzkázal jsem Zamírovi podrobnosti.

                Věci, jako výška a váha, to byly záležitosti, které šly vidět na první pohled. Mě ale zajímalo něco jiného. Řeč těla, jeho gesta. Jeden patnáctivteřinový úsek jsem si pouštěl asi stokrát. Snažil jsem si vypálit do paměti, jak se pohybuje.

                Informace tohoto typu se může hodit v případě, že danou osobu sledujete v davu. Dokonce jsem slyšel i o případu, kdy kolegové z CIA takhle natrefili na předměstí Mosulu na jednu z osob z jejich balíčku hracích karet. Jeden z agentů zaregistroval podivné kulhání procházejícího. Pak si uvědomil, že přesně takhle kulhá člověk, kterého viděl na jednom z instruktážních videi. S hlídkou ho zadrželi. A ukázalo se to jako jackpot.

                Od návštěvy u albánského informátora uplynulo skoro oněch dvanáct hodin, které dostal na zpracování mého požadavku. Upřímně řečeno, neměl jsem zájem na něj zavolat kriminálku. Jednak by s tím bylo docela dost papírovaní a toho mám při své práci více než je zdrávo, ale hlavně mohl jsem ho využít i dál. Telefon zazvonil vzápětí.

                „Pane Nováku, mám to, co jste chtěl. Tedy myslím. Sejdeme se?“

                „Po tom co jste předvedl minule?“

                „Berte to prosím jako začátečnickou chybku. Nebude se opakovat. Kde se chcete sejít?“

                „Dobře, sejdeme se na Andělu, přesně za třicet minut. Pokud tam nebudete anebo si budu myslet, že by mě měla potkat nějaká hloupá nehoda v metru, ujišťuji vás, že jsem ani přinejmenším nelhal o mých záměrech.“

                „Nic takové se nestane. Máte mé slovo.“ Ukončil hovor.

                Napadlo mě, co tehdy řekl on o mém čestném slově. Rychle jsem se oblékl, vzal si výbavu a vyrazil jsem na místo schůzky.

                Jedno ze základních pravidel říká, určete si místo hřiště vy. Proto jsem mu nedal šanci aby si vymyslel kde se setkáme. Autem mu to zabere sice deset možná patnáct minut. Mně naštěstí stačilo jenom ujít dva bloky a byl jsem na místě. Cesta zpět sice bude náročnější, ale to se nedá nic dělat.

                Pozoroval jsem, jak přijel černý džíp, z něhož vyskákaly dvě gorily, které jsem už mohl znát jako Olega a Timura. Několikrát se rozhlédly a pak teprve kývly na osobu, která seděla v autě. Zamír se vypotácel z auta. Měl na sobě to samé, jako když jsme se potkali u něj v herně. Stál jsem na místě už dobrých pět nebo šest minut, než přijeli. Vše vypadalo dobře.  Vyšel jsem zpoza uličky a zamířil si to přímo k albánskému podnikateli. Jeho ochranka se ani nehnula.

                „Dal jste mi zabrat, pane Nováku. Dostat takovou informaci v tak rekordním čase chtělo opravdu hodně snahy.“

                „Nechte si to, prostě jste vytáhnul z postele svoje dealery a řval na ně tak dlouho než vám někdy z nich byl schopen dát souvislou odpověď.“

                „No, tak zhruba tak to bylo.“  Připustil Zamír.

                „Tak jak to vypadá, máte někoho, kdo by seděl popisu?“

                „Měl bych mít křestní jméno. Dušan. Ten jediný nakupoval v době, kdy jste uvedl.“

                „To je docela dobrý, ale co něco blíž?“

                „Podle všeho bydlel asi před pěti lety na Vysočině. Odstěhoval se pár týdnů po té, co tam mé dva dobré zaměstnance postihla divná nehoda.“

                „Co tím myslíte?“

                „V bytě vedle něj bydlelo, jak říkám, několik mých zaměstnanců. Občas pracovali i pro mé kolegy. To víte přinést to a odnést tamto. Platilo se jim v materiálu. Podle všeho, jednoho dne došlo k nějaké hádce. Holčina měla zlomený vaz. Ten kdo jí to, dle policie, udělal, si pak měl šlehnout příliš mnoho a předávkovat se.“

                „No a jak to do toho zapadá on?.“

                „Mně to na začátku bylo upřímně jedno, ale pak jsem zjistil, že ti dva byli něco bratr a sestra. Ne pokrevně, ale vzhledem k tomu, co vypověděli jejich spolubydlící, jsem si udělal nějaký obrázek. Tam prostě nebyl prostor, aby jí ten chlapec ublížil.“ Odmlčel se.  „Policie to uzavřela jako vraždu v afektu. Zločin objasněn. Čárka zaznamenána, jdem na koblihu.“

                „Jak jste si ho vůbec spojil? Jak víte, že to je ta samá osoba, kterou hledám?“

                „Na základě toho popisu. Nedávno jsme ten případ probírali znova s kolegy a tak když jste mě tak hezky požádal o to, abych vám pomohl najít někoho, kdo kupoval to zboží a dal mi popis, přiznám se, že mi ten člověk přišel na mysl hned. Kdybych měl víc času, nejspíš bych vám ho dokázal najít osobně. To ale předpokládám, že nechcete, že ano?

                „Ten člověk je podezřelý z dalších pěti vražd. Takže samozřejmě, že ho hodlám zadržet a vydat spravedlnosti.“ Pronesl jsem tu lež ani by se mi na tváři zachvěl sval.

                „Jak jinak.“ Uzavřel obchodník. Kývl na mě na rozloučenou, nasedl do auta a i s ochrankou odjel.

                Seděl jsem ještě chvíli na lavičce a dával si dohromady fakta. Jestli informace byla správná, mohl jsem získat jak příjmení, tak i třeba  rodné číslo. A pak už by to mělo být výrazně jednoduší.

                Vstal jsem a sešel do metra. Nevím, jestli na mě někoho Zamír nasadil, ale opatrnosti není nikdy dost. Nasedl jsem do soupravy, která jela opačným směrem, než bydlím. Ujel jsem asi dvě zastávky, než jsem měl jistotu, že si pamatuji, veškeré obličeje. Naštěstí jich nebylo v tuhle hodinu mnoho. Vystoupil jsem a vyšel z metra. Nikdo za mnou nebyl, ale pořád jsem se nemohl zbavit divného pocitu na zátylku. Nejspíš to byl jen projev pracovní deformace, ale jak říká známé úsloví to, že jste paranoidní, neznamená, že po vás nejdou.

                Nasedl jsem tentokrát do tramvaje a nechal se vést směrem k mému domu. Vystoupil jsem o zastávku dřív. Nikdo mě nesledoval, nebo jsem ho aspoň neviděl, ale to nic neměnilo na rutinně. Místo kde bydlíte, je to nejcennější co máte. Ať už je to konspirační byt, váš vlastní domov nebo jen místo kde přespáváte.