Jsou věci, které se nepromíjejí kap. 3

Anotace: Předposlední kapitola. Dušan stále vzpomína jak začínal a Dan se dostavá pomaloučku polehoučku blíž ke svému cíli. Jinak kolik si člověk musí píchnout pro předávkování jsem spíše odhadoval, takže klidně mě v komentářích opravte :D

Dušan se pohodlně usadil ve svém novém bytě. Zatím tam neměl moc nábytku, ale ten se přestěhuje časem. Cestou domů si koupil několikery noviny jen proto, aby měl svůj úspěch na papíře. V duchu poděkoval za vybavenou kuchyni. Uvařil si kávu a opět se ponořil do vzpomínek.

 

                Rok 2007

                Jakmile uslyšel klíč v zámku, okamžitě začal zmatkovat. Netušil kolik lidí se vrací. Takhle mohla jeho cesta za nesmrtelnou slávou skončit dřív, než začala. Začal se mu zrychlovat tep. Pozorně poslouchal kolik uslyší párů nohou.

                „Moniko? Seš tu? Mám dobroty.“ Ozvalo se z chodby.

                Dušan věnoval postavě na zemi jen letmý pohled. Ten kdo se ozval, byl podle všeho sám. V hlavě si promítal, jak kdo z obyvatel bytu vypadá. Většinou na tom nebyli tak fyzicky dobře a navíc, pokud i osoba v chodbě ještě neměla svojí dávku „dobrot“ nemuselo to být tak obtížné.  Dušan si svlékl tričko a uchopil do něj vázu. Počkal, až postava přijde do dveří pokoje. Byl to kluk, jenom o pár let starší než on. Jakmile uviděl, že jeho spolubydlící leží na zemi, ihned se k ní vrhl.

                Nezaváhal. Vystoupil zpoza dveří a vší silou ho obloukem praštil vázou do spánku. Ta se roztříštila na kousky. Postava feťáka nevěřícně zamrkala a ztratila vědomí. Dušan mu zkontroloval puls. Ještě dýchal. V hlavě se mu zrodil geniální plán. Odtáhl bezvědomého do vedlejšího pokoje. Tělo jeho první oběti upravil tak, aby to vypadlo, že si vaz zlomila při pádu na postel. Zahrnovalo to jednak srovnat hlavu, která čněla v nepřirozeném úhlu. Ozvalo se nepříjemné křupání, kdy se páteř vracela na své původní místo.

                Jakmile dokončil naaranžování těla, vzal několik větších střepů z vázy a obtiskl je do rukou mrtvé dívky. Ještě jednou pohledem přejel celou scenerii. Pokud vše klapne, bude to vypadat jako hádka. Ona ho udeřila vázou do obličeje. On do ní prudce strčil, možná ji udeřil, až spadla na rám postele. Nešťastná nehoda, při které si dívka zlomila vaz. On to neunesl nebo se možná chtěl jenom zklidnit.  Půjde si připravit dávku. A vezme si více než malé množství.

                Pro Dušana nastala nejsložitější část. Připravit dostatečně množství drogy aby to přineslo kýžený efekt. Prohrabal kapsy bezvědomého nájemníka. Nemohl najít nikde zmíněné „dobroty“, které měl přinést. Začal ho tlačit čas. Feťák se mohl každou chvíli probudit. To nebylo dobré. Taška, kterou nechal, její majitel, v chodbě skrývala hledanou dávku. A ne jednu.  Celý jackpot. Asi dvacet malých sáčku, s pečlivě namíchanými a nařezanými dávkami. Vzal z kuchyně naběračku, do které nabral pár kapek vody a rozpustil v ní čtyři dávky, což mohlo dát víc jak jeden gram. Obsah naběračky nechal prohřát. Nabral směs do stříkačky a počkal, než vychladne. Mezitím kontroloval, jestli se jeho příští oběť neprobrala.

                Přiklekl k němu se stříkačkou v ruce. Pozorně sledoval žílu, která mu pulsovala na krku. Nejdřív chtěl obsah stříkačky vpíchnout do žíly právě na krku. Ale píchl by si člověk dávku do krku? Nesmysl. Podíval se na jeho předloktí. Ty byly paradoxně bez nejmenší známky po průniku jehlou.

                „Kam si to proboha pícháš, ty osle?“ zavrčel vztekle. A pak si vzpomněl. Jedna z těch obvykle nudných přednášek ještě na základní škole. Ukazovali na ní detailní záběry, jak dopadají postižená místa po opakované aplikaci drog.  Jedno z těch míst byla ošklivě hnisající rána mezi prsty. Dušan mu sundal ponožku. Mezi prsty vskutku našel několik vpichů. Vybral si jeden z nich a pronikl jehlou pod kůži. Věnoval pohled, stále bezvědomému. Žádná reakce na vpich. Evidentně ho praštil dost silně. Dušan se nadechl a vyprázdnil celý obsah stříkačky do oběhu své oběti.

                Pár vteřin se nedělo nic.

                Peklo začalo až za chvíli. Postava feťáka se prohnula v zádech. Oči měl doširoka otevřené a snažil se popadnout dech. Z pusy se mu hrnula bílá pěna. Trvalo to dlouho. Dost dlouho. Tep během záchvatu dosahoval skoro dvou set. Skoro to vypadalo, jako by celé jeho tělo tančilo v křeči a on se přitom nemohl zvednout na nohy.

                Dušan se usmíval. To, že zabil tu holku ho uspokojilo velice, ale to, když viděl, jak postupně zhasíná světlo v lidských očích, ten strach v nich, když si oběť uvědomí, že se blíží konec. To bylo pravé uspokojení. Cítil se naplněný.

                Veškeré stopy, které po sobě mohl zanechat se snažil odklidit. Určitě něco zanechal na té holce, ale to se dalo případně vysvětlit jako, že ji dal peníze za sex. Podíval se ještě jednou na místo činu a spokojeně za sebou zavřel dveře. V domě byl mrtvý klid.

Současnost.

                Vytáhl jsem si zprávu o vraždě a sebevraždě, o které mi říkal Zamír. Dle policejního šetření to vskutku vypadalo na vraždu v afektu a následné předávkovaní. Dle protokolu nebylo sice možné určit, jestli zemřela dřív dívka na následek zlomeného vazu anebo jestli si mladík dřív aplikoval drogu. Mě hlavně zajímala adresa a jména svědků. Mezi výpověďmi ze služebny zatím nebyla ani zmínka o jakémkoliv Dušanovi, ale taky to mohlo znamenat, že prostě nebyl k výslechu povolán. Další dva obyvatelé bytu, kteří mrtvé našli, nemělo smysl kontaktovat. Jeden podle se podle všeho zbláznil a skončil v péči ústavu. Další byl ve výkonu trestu. Poměrně obsáhlou zprávu však poskytla paní domácí. Bylo na čase si udělat výlet na Vysočinu a seznámit se s ní.

                Jelikož nejsem zrovna majitel osobního auta a půjčovat si vozidlo agentury se mi nechtělo, zbývalo už jenom využít služeb českých drah. Jízdenku jsem si zakoupil za hotovost a docela dost jsem se snažil aby mě nezabraly kamery. Prostě síla zvyku.

                Na adrese, kterou jsem měl ze spisu, na mě čekala postarší dáma. Přivítala mě v kostkovaných šatech a s růží na lících.

                „Dobrý den pane kapitáne. Od rána jsem vás čekala.“

                „Dobrý den paní Skopalová. Jsem rád, že jste si na mě udělala čas.“

                „Pro pány četníky kdykoliv.“ Řekla a pozvala mě gestem do bytu.

                Upřímně, to že jsem se jí představil jako kapitán Novák z okresního oddělení Policie mě ani tak nevadilo. Pokud věci dopadnou tak jak by mají tak bude jedno, jestli mě někdo viděl se vyptávat nebo ne, ale i tak jsem si zachovával opatrnost.

                „Do telefonu jste mi říkal, že děláte revizi případu je to tak?“ otázala se mě u šálku čaje.

                „Ano, vskutku to tak je. Jde o ten mord, co se tu stal před zhruba pěti lety.“ Řekl jsem a usrkl chorobně sladkého černého čaje. Naštěstí jsem se nezašklebil.

                „No strašná věc, pane kapitáne, strašná věc. Ti mladí co tam bydleli. No občas dělali rámus občas i nepořádek. Ale byly to sotva děti. Ta dívčina. No škoda jí. Škoda jí. Prý tam vařili nějaké chemikálie, či co. Tomu já vůbec nerozumím. Ale upřímně moc to nechápu. Ten chlapec co jí tak strašně ublížil.“ Odmlčela se.

                „Co s ním bylo paní Skopalová? Myslíte, že to nemohl udělat?“

                „Inu těžký říct, pokud byl udrobovaný, ale celou dobu co tu bydleli se k ní choval, jako by to byla jeho sestra, či snad manželka. Byl k ní moc hodný, moc hodný.“

                „On ten mord je strašná věc. To máte pravdu. Kolik se vám po něm odstěhovalo lidí?“

                „Jéje je to skoro pět roků. Počkejte, musím si to promyslet. No Srnští ti tu bydlí poslední dva roky. Michalčíkovi jsou tu víc jak deset let.“ Vypočítávala na prstech. Postupně přecházela od partaje k partaji. „Už vím. Po tom, co se tu stalo, se odstěhovaly dva byty. Rodinka Tomšů. Ti měli v té době malou holčičku. A pak Berovský. Ten tu bydlel skoro půl roku. Ale myslím, že ten se odstěhoval asi tak tři až čtyři týdny po tom. Tomšů byli proč do týdne.

                „Dušan Berovský?“

                „Ano přesně tak. Takový mladý panáček. Tehdy mu bylo snad dvaadvacet nebo třiadvacet pokud se pamatuji správně. To víte, takového mladého šviháka jsem tu měla moc ráda.“

                „Rád věřím. Zkuste mi ho popsat blíž.“

                „No co vám budu vykládat. Šarmantní hoch. Uměl moc hezky mluvit. Myslím, že dělal nějakého podomního prodejce nebo tak. Byl hrozně hodný. Dokonce když nás to tehdy vyplavilo, pomáhal mi vystěhovat sklep. Proč se na něho ptáte?“

                „Upřímně? Při revidování právě tohoto případu se mi částečně podařilo zničit jeho výpověď. Potřeboval bych víceméně jenom jeho podpis. To, že se přestěhoval, jsem vůbec netušil. Nemáte jeho adresu nebo ještě líp telefonní číslo?“

                „No jéje jak se vám to podařilo? Zničit výpověď?“ zalomila rukama.

                „Dejme tomu, že brát si hrnek kávy na kontrolu spisů je chybka.“ Uchechtl jsem. Nejspíš bych vymyslel i smysluplnější výmluvu proč ho hledám, ale praxe mi ukázala, že je ho mnohem lepší, když rovnou využívám aktuální nápady. V přestřelce vám to dost často zachrání život a v debatě pak vypadáte mnohem suverénněji. Vychází to však z let praxe a zkušeností.

                „Zkusím se vám po nějakém kontaktu mrknout. Dáte si ještě čaj?“

                „Moc rád.“ Řekl jsem s velkým duševním sebezapřením.

                Paní Skopalová se po pár minutách vrátila.  V ruce nesla výstřižek z novin a malou vizitku.

                „Tady máte to telefonní číslo. Nechal mi to v době kdy ještě dělal toho prodejce. A dívejte, našla jsem dokonce i fotku jak mi tehdy vyklízel sklep.“

 

************

 

Dušan se vyspal do růžova. Na stole měl noviny ze včerejška. Byl na sebe právem hrdý. Pomalu se oblékl, uvařil si svou ranní kávu a s pocitem, že může všechno na světě, se chystal na další den v práci.

                Profesi domovního prodejce opustil již před dvěma lety. Dělal nyní realitního agenta pro jednu z těch větších českých firem. Ten dar, který dostal do vínku, mu umožňoval vydělávat dost peněz a ty, i když prodal třeba jenom tři nebo čtyři pozemky či byty za měsíc.

                Věnoval ještě jeden pohled novinám na stole. Zapřemýšlel, zdali-pak by třeba neměl kontaktovat policii. Třeba anonymně. Nechat je, ať si spojí třeba jenom některé vraždy, tak aby mu byl veřejně přiznán status sériového vraha. Vzápětí to zavrhl. Ještě počká. Nejdřív udeří v centru Prahy a pak teprve si začne s policií hrát.

                Jediný volný konec, který chtěl, však uzavřít byl jeho dealer. Byl to spolužák ještě ze základky, který snad už od dvanácti si pravidelně vypaloval zobák. Jmenoval se Marian, a když ho Dušan poprvé kontaktoval s tím, že by potřeboval něco na spaní a ne úplně pro sebe, vzešla z toho docela zajímavá debata. Pochopitelně čistě v teoretické rovině.

                Marian se ukázal jako neocenitelná studnice vědomostí, na kterou byla i wikipedie krátká. Nikdy se neptal na co Dušan GHB potřebuje a proč v takových časových odstupech a jenom po jedné dávce.

                Dušanovi bylo docela líto, že se ho bude muset zbavit. Dá mu ještě tak měsíc dva a pak ho pošle do Vltavy. Nejdřív ale koupí větší množství.

                Dopil si svou ranní kávu a vydal se do kanceláře.