Jsou věci, které se nepromíjejí - konec

Anotace: Jdeme do finále. Pro někoho to dopadne dobře no a pro někoho ne tak docela...Díky všem čtenářům a nestyďte se, komentovat, chválit či hanit :)

Domů jsem jel skoro dvě hodiny. Chytnul jsem spoj, který zastavoval v každé vesničce ale paradoxně mi to až tolik nevadilo. Měl jsem dost času na přemýšlení. Z mého volna zbylo ještě pět dní. Pět dní a já byl blíž, než bych na začátku tušil.

                Věděl jsem, že si chci však promluvit minimálně ještě se dvěma lidmi. Jolana Čejková pracovala jako psycholožka pro pražskou kriminálku. Několikrát nám pomáhala při výsleších cílových osob anebo taky zpracovávala profily případných zájmových osob. Neuvěřitelně šikovná holka.  Petr Gross byl mým kolegou z dob armádního nasazení. Já zastával v jednotce úlohu střelce on spojaře. Od té doby jsme si oba polepšili. Pracoval pro Útvar zvláštních činností SKPV, který se v zásadě zabývá jak odposlechy, tak i monitorováním toho, co se děje v komunikačních sítí.

                Jak jsem řekl, je dobré udělat si přátele všude.

                Osobák se dokodrcal do Prahy.  Vystoupil jsem v klidu z vagonu. Věděl jsem, že v celém voze se mnou bylo několik studentů a postarší manželský pár.  Toho, že mám ocásek, jsem si všiml při cestě podchodem. Osobák nás dovezl až na poslední nástupiště, takže cesta na metro byla ta nejdelší možná. Chtěl jsem již sejít do centra nádraží, když jsem uslyšel několik zrychlených kroků. Zastavil jsem se, jen abych vytáhl mobilní telefon z kapsy, ale ve skutečnosti jsem sledoval prostor za sebou. Chlap, který šel za mnou, dělal, že si mě nevšímá, ale vzhledem k tomu, že neměl žádné zavazadlo tak šel jenom těžko z vlaku. Zvlášť, když jediný vlak, který za posledních pět minut přijel, byl ten můj. Otočil jsem se čelem k němu a vykročil si to přímo na něj. Kdyby to byl profík tak kolem mě projde. Tohle byl evidentně nějaký zmatkař. Když viděl, že si to šinu k němu, zazmatkoval a vytáhl pistoli.

                „Stoj nebo střelim“ vybafl na mě se silným přízvukem typickým spíše pro rusky hovořící země.

                „Klid příteli. O co jde? Chceš moji peněženku, viď?

                „Jo, davaj nebo střelim.“

                Vytáhl jsem peněženku a podával mu ji. Moc dobře jsem věděl, co se stane. Buď mě odpráskne rovnou anebo se mě pokusí omráčit. Ani jedna z možností mě vskutku nelákala. Celou scénu jsem viděl v hlavě. 

Peněženka při předávaní spadne na zem. Uchopit zbraň za závěr. Posunout ho dozadu. Úder volným loktem na čelist. Kopnout pod koleno. Zkroutit pistoli. Zakončit převzetím pistole. Namířit na zátylek. Ohlásit se jako příslušník bezpečnostních složek.

Nabral jsem vzduch do plic. Peněženku jsem vskutku upustil. Moje tělo provedlo jednotlivé pohyby se strojovou přesností. O dvě vteřiny později ležel zneškodněný zloděj na zemi a klel na všechny strany. Zavolal jsem dispečink, ať sem někoho pošlou. Chlápek se chtěl ještě rvát, ale úder pažbou pistole mu jasně vysvětlil, aby držel ústa a krok.

Všechny chvaty, které jsem udělal, v zásadě, vycházejí z izraelského způsobu sebeobrany, a to proslulé Krav Maga. V armádě nás učili bojový systém Musado, což třeba do bojových podmínek není až tak špatné. Po té co jsem přistoupil do agentury a po prvním, ne úplně podařeném pěstním souboji, jsem začal trénovat právě izraelskou variantu Combat Krav Maga. Inu, když máte na světě stát, kde se vás všichni sousedi snaží zabít, není to ani zdaleka tak zlé, smět využít na svoji obranu jakýchkoliv prostředků, které jsou vám k dispozici.

                Hlídka si mezitím převzala toho dárečka. Nadiktoval jsem jim, co se stalo, i svoje služební zařazení s tím, že výpověď přijdu podepsat během zítřka. Chlapci v černých uniformách poslušně zasalutovali a já se vydal domů.

                Přemýšlel jsem, jestli toho útočníka na mě neposlal můj albánský přítel. Možné to bylo, ale taky dost dobře mohlo být jenom obyčejné ozbrojené přepadení. Nemělo smysl se v tom teď jakýmkoli způsobem rýpat. Udělal jsem si opět zajížďku, jen abych měl jistotu, že jdu domů opravdu sám.

                Před spaním jsem ještě poslal zprávu svým dvěma známým, že bych se s nimi rád zítra sešel. Na každého jsem si vyhradil zhruba hodinku času. Pokud dopadne všechno jak má, vrah mojí sestry bude za 24 hodin po smrti.

                Ráno jsem si dal obligátní hodinku v posilovně. V hlavě jsem si mezitím rovnal, co budu od svých přátel potřebovat. S Jolkou to bude spíš oficiální. Stejně by si dříve nebo později můj psychologický profil vedení vyžádalo. Zabere to asi hodinu a přiznám se, nemám z toho radost, že budu muset probírat, jak se cítím. S Petrem by to ani zdaleka tak dlouho trvat nemělo. Prostě mu nadiktuji číslo, on se ho pokusí zaměřit, pokud telefon bude zapnutý. Akorát to bude muset udělat mimo záznam což, bude složitější.

                Psycholožka mě přivítala širokým úsměvem. Objal jsem jí na uvítanou, což opětovala s neskrývanou radostí.

                „Ráda tě vidím, Dane. Nezavoláš, nenapíšeš. Že ty něco potřebuješ?“

                „Já tě taky rád vidím. A odpověď je ano potřebuji. Oficiálně. Umřela mi sestra.“

                „Upřímnou soustrast. Jak se cítíš?“

                A začal jsem mluvit. Už dávno jsem si zvykl, že jsou prostě osoby, před kterými se nevyplatí lhát. Prostě jsou v tom lepší než vy a poznají to. Kdyby Jolana taková nebyla, agentura by o ni ani nezavadila. To, že neříkám všechno, jí bylo asi taky jasné. Opravdu jsem se nezmiňoval o tom, že hodlám najít vraha sestry a pověsit ho z Karlova mostu.

                Jolana si v průběhu mého vyprávění zavolala do archivu agentury a nechala si vytáhnout spisy z předchozích akcí. Na přetřes tak přišla i Francie a Jižní Amerika.

                „Mimochodem byla tu za tebou?“ zeptal jsem se.

                „Koho myslíš?“

                „Kolegyni.“

                „Jo, byla tu. A kdy se jí prosím tě naučíš říkat jménem?

                Nervózně jsem se usmál. Pochopitelně jsem její jméno znal, ale i v mých myšlenkách to pro mě byla kolegyně. Prostě asi deformace z armády. Buď hodnost, nebo příjmení.

                „Řekla mi o tom, co se stalo v Marseille.“

                Zarazil jsem se. Ukázal jsem prstem do vzduchu a pohledem se dotázal, jestli to myslí vážně.

                Usmála se a z přenosného přehrávače pustila pořádně nahlas písničku od AC/DC Highway to hell. Naklonila se ke mně a zašeptala.

                „Pro tvůj klid.“

                „Díky“ odpověděl jsem.

                „Víš, že byla ráda, že jsi ji z toho zajetí dostal právě ty?“

                „No, vzal jsem si to trošku osobně. Informovala jsi o tom nadřízené? Myslím o Francii?“

                „Ne. To, co jste dělali po práci a před odletem ze země je vaše věc. Pokud jste teda nějak neprozradily svoje krytí.“

                „Ne jen jsme se najedli, zatančili si a trochu se bavili.“

                „Ona to popisovala barvitěji.“

                „To ti rád věřím.“

                „Navštiv ji, Dane. Když prasklo její krytí na té poslední misi, dost si vytrpěla. A tím myslím např. elektriku.“

                „Ale do hajzlu.“ Ulevil jsem si.

                Ať se říká o zajetí cokoliv, tak bez ohledu na to, jestli vás dostanou v džungli, v horách Afghánistánu či na předměstí Moskvy, jedno je vždycky společné. Bolí to. Nejdřív třeba ani ne fyzicky. Budou vás lámat, abyste prozradili všechno. Co nejrychleji zlomit zadrženého. Američani vám budou odepírat spánek. Nechají vás stát v cele jen v trenýrkách (a to když máte štěstí).  Rusáci vás zmlátí gumovou hadicí a jen co znova otevřete oči tak si to pro jistotu zopakují. Mučení, z úhlu pohledu toho, kdo jej provádí, vám dost často dá tu nejrychlejší odpověď. Ale ta nemusí být vždycky správná.

                Když zalžete, koupíte si čas. Pak přichází zase bití.  Pak později zpravidla přichází někdo z věznitelů a začne mluvit. Pomalu. Sladce. Bude vykládat jak je tohle barbarské. Jak vám pomůže. A vy mu zpravidla nějaké informace dáte. Jméno, hodnost, služební číslo.

                A takhle si to představte tři měsíce v kuse.

                Moje kolegyně si tohle musela zkusit víc jak dvacet čtyři hodin. Tedy tu první část. Bití, kdy jsou strážní v plné síle. Nadržení, že si mohou na někom vybít svoje choutky. A vzhledem k tomu, že došlo i na mučení elektrickým proudem, chtěli ji zlomit opravdu rychle.

                Highway to hell dojela do konce. Jolana mi pohledem dala najevo, že rozhovor je u konce.

                „Dane, jevíš se v rámci možností v pořádku. Dám vědět šéfovi, že na tvůj výkon nemá tvůj současný stav, žádný dopad.“ S těmi slovy mě vyprovodila ven. Ve dveřích mi však zašeptala do ucha poslední větu. „Prosím tě, neudělej nějakou blbost.“

Dušan seděl v kanceláři a upíjel ze svého hrnku kávy. Dva klienty odbavil hned před obědem a papírování měl hotové chviličku potom. Ne že by toho ještě nebylo před ním požehnaně, ale práce není zajíc. Neuteče. Ze zamyšlení ho vytáhl až zvonění mobilního telefonu.

                Neznámé číslo. Dušan automaticky hovor přijal. Mohlo jít o klienta nebo tak nějak podobně.

                „Berovský, prosím.“

                „Zdar vole, tady Honza Kluc, pamatuješ si mě ještě?“

                „No nazdar, ty ještě žiješ?“

                „Jistě vole, hele měl jsem tu nějaký týpka, co se po tobě sháněl. Volal na tvý starý číslo, že prej si mu, ty vole, dělal nějaký smlouvy kdysi.“

                „Aha a jméno?“ dotázal se Dušan a v duchu si zapřísahal, že jakmile ještě jednou uslyší vole, osobně se postará o kastraci toho šaška, co mu dělal šéfa v době, kdy ještě prodával po bytech.

                „No vole, nějaký Novák. Říkal jsem mu, že už v oboru neděláš. Pak se ze mě snažil vydyndat tvoje telefonní číslo.“

                „Dal jsi mu ho?“

                „Tož jsem debil, vole?

                „Hele dík. Na tyhle bývalý klienty už nemám nervy. Díky za echo. Zajdeme někdy na pivko ne?“

                „Jasně a kdy se ti to hod…..“ Dušan nečekal, až jeho bývalý šéf dořekne a s ledovým klidem zavěsil. Čas od času se stalo, že ho někdo z bývalých klientů naháněl. Zpravidla je odkazoval na jiné vedoucí pracovníky.

                Celou věc pustil z hlavy. Otevřel okno prohlížeče a dál si užíval slunného dne.

 

********

 

 

********

 

Dušan zrovna bral za kliku svého domu, když zjistil, že dveře nejsou zamčené. Toho, že by ráno nezamknul, si nebyl vědom. Tyhle chyby on nedělal. Na zámku ale nenašel žádné podezřele vrypy. Možná u něj byl jenom domácí, kvůli nějaké údržbě. Nebylo by to obvyklé ale vyloučit to nemohl.

Vstoupil do místnosti.

*********

 

                Udeřil jsem pažbou Tauruse do zátylku toho ksindla sotva vešel do dveří. Bohužel jsem nestihl za sebou zamknout, když jsem přišel. Byl jsem tu jenom o pár minut před ním a i tak mi dalo docela práci překonat zámek pro odemknutí dost rychle. Nebyl čas meškat, jeho tělo jsem odtáhl do místnosti a rychle za sebou zamknul. Poslouchal jsem zda-li neuslyším zvídavé kroky někoho ze sousedů, ale všechno vypadalo poměrně dobře.   Teprve teď jsem si navlékl gumové rukavice.

                Vytáhl jsem služební pouta a připoutal ho k topení v koupelně. Litinové trubky něco snesou. Odtáhl jsem veškeré vybavení koupelny a na zemi rozprostřel podélně rozřezané pytle na odpadky. Tři jsem si nechal na ten zbytek. Ze sportovní tašky jsem ještě vytáhl lepicí pásku, větší balení sava a hlavně láhev kofoly. Tu jsem s chutí vypil.

                Vrah nevypadal, že by se mu chtělo zrovna vstávat. Mezitím jsem z výplně jednoho křesla vybral část pěnové hmoty a nacpal ji do lahve. Tužkou jsem v ní udělal po celé délce lahve tunel. Zhruba tak o velikosti devět milimetrů. Nožem pak několik drobných dírek po celém těle. Víčko jsem zpracoval tak, aby v něm byl otvor, který bude pasovat na hlaveň pistole. Improvizovaný tlumič byl na světě. Vydrží tak maximálně tři výstřely, což je ale o dva víc, než potřebuji.

                Berovský konečně začal nabývat vědomí. Ústa jsem mu přelepil lepicí páskou. Díval se na mě docela překvapeně.

                „Moje jméno je Daniel Jasenský. Rozumíš?“ představil jsem se. Řekl jsem mu svoje civilní jméno, které jsem nemusel použít několik let. Tedy až do chvíle před několika dny. To když jsem zařizoval sestře pohřeb.

                „mmm“ zkoušel dostat slovo přes pásku. Udeřil jsem ho otevřenou dlaní.

                „Nezkoušej mluvit nebo řvát. Jinak tě zastřelím rovnou. Odpovídej pouze kýváním hlavy. Jasné?“ řekl jsem.

                Přikývl.

                „Víš, jak jsem na tebe přišel? No pochopitelně, že ne. Vraždil jsi pokaždé v jiném kraji, že? To nebylo hloupý a nebýt toho, že mám přístup do každé databáze zločinů v tomto státě, nejspíš bych si to nespojil. Tak jsem si to dal dohromady jenom díky tomu GHB.“ Odmlčel jsem se.

                Jeho zorničky byli zvětšené děsem. Pokaždé snil o tom, že jednou si všechny jeho díla někdo spojí dohromady a on tak bude jednou nesmrtelný. Ale tohle nebylo standardní. Normální policajt by ho nevzal do koupelny a nezalepil mu ústa páskou. 

                „Když jsem pak vypátral tu první vraždu na Vysočině, tvoje domácí mi byla docela dost nápomocná. A mimochodem dobrá práce při vyklízení po povodních. Nebýt tvého ušlechtilého chování, nikdy by tě nevyfotili, do novin a já bych jen velice obtížně přišel na to, jak vypadáš.“

                „A teď přijde ta nejlepší část. Jakoupak jsi měl radost, když se ti ozval tvůj bývalý šéf? Upřímně jsem ani nečekal, že by to číslo bylo aktivní. To, že ho využíval někdo z tvých bývalých kolegů mi dalo prostor zaměřit další číslo, na které tvůj šéf volal. A hele, na koho bylo u operátora zaregistrováno. Na nějakého Dušana Berovského. No a díky tomu, že jsi byl tak uvědomělý a hned sis přehlásil korespondenční adresu do tohohle nového bytu trvalo mi asi jenom dvacet minut si všechno pospojovat, nakoupit a jít tě přivítat z práce.“

                Dušan jenom třeštil oči. Bylo to jak ze špatného filmu. Ale třeba mu dokáže vymluvit, že je ten kdo si myslí, že je. Vždycky mu to s lidmi šlo. Ukázal si prstem na pásku.

                „Chceš mluvit?“

                Dušan zakýval hlavou na souhlas.

                „Dobře. Ale řekni mi něco, co se mi nebude líbit, zalži mi anebo zkus utéct a střelím tě do kolena. Srozuměno?“

                Opět kývl. Sundal jsem mu pásku. Na chvíli jsem měl strach, že začne řvát. Jedna kulka by to sice vyřešila, ale já chtěl, aby to trvalo dlouho. Nebyl v tom sadismus. Jen jsem chtěl, aby zažil před tím to samé co moje sestřička.

                „Proč mi to děláš, proč jsi tady?“ zeptal se.

                „Myslím, že ty důvody jsou docela jasné. Jsi vrah. Dokonce dle příslušné litery sériový. Gratuluji, těch u nás moc není.“ Řekl jsem s dost velkou dávkou despektu.

                „Nikomu jsem nikdy neublížil.“ Vysoukal ze sebe.

                Ve mně se začala vařit krev. Zalepil jsem mu znova ústa a šel vedle do pokoje. Kdybych byl sériový vrah, kam bych si schoval nádobíčko? Mrknul jsem se pod matraci i do skříně. Nic. Dle pitevní zprávy byl u všech vražd použit stejný nůž, takže někde ho schovaný mít musel.

                Podíval jsem se nakonec do kuchyně. Přihrádka s naběračkami, lžícemi skrývala vystřelovací nůž s černou střenkou. Schoval nůž všem na očích. Pěkné.

                Hledání vražedné zbraně mě malinko zklidnilo. Jenže musel jsem dostat svým slovům. Zalhal.

                Vrátil jsem se do koupelny. Usmíval jsem se. Pistoli jsem odložil na zem. Dost daleko od něj aby na ni nedosáhl ale tak aby viděl, že jsem neozbrojený. Respektive aby si to myslel. Naklonil jsem se k němu. Díval jsem se mu zpříma do očí. Stále jsem se usmíval. V jeho očích jsem viděl drobnou úlevu.  Pak jsem ho vší silou bodl do stehna.

                On ten pohyb, kterým jsem vytáhl ze zadní kapsy kalhot otevřený nůž sotva zaregistroval. Viděl akorát to bodnutí. Dal jsem si pozor, abych netrefil stehenní tepnu. Oboustranně broušený vystřelovák zajel do stehenního svalu. Berovský bolestí omdlel.

                Z kuchyně jsem donesl trošku pepře. Bylo vidět, že už je tam nějakou dobu nejspíš ještě po předchozích obyvatelích. Nanesl jsem si ho trošku na rukavice a foukl mu jej do obličeje. Vzhůru byl prakticky ihned.

                „Tohle bylo za to lhaní. Hádej, co se stane příště, pokud dostaneš dostatečně tupý nápad opět si vymýšlet. Můžu ten nůž vytáhnout, ale ztrácel bys krev. Kolik jsi celkově zabil lidí?“

                „Devět.“

                „No konečně se někam dostáváme. Nech mě hádat ten pár v domě, kde jsi bydlel, ti byli první, že?“

                „Jo, ten kluk přišel dřív. Musel jsem se o něj postarat.“

                „Postarat. No nejsi ty zlatíčko? Mluv dál.“

                Dušan odvyprávěl celý svůj příběh.  U dalších dvou vražd nepoužil žádný oblbovák, takže proto jsem si je nemohl s ním spojit. Řekl mi všechno. Od koho bral, jak se k tomu dostal a hlavně proč. A v ten okamžik mi došlo celá ta zvrhlost.

                „Ty jsi to dělal, jen aby ses proslavil? Co to je za volovinu?“

                „No a co? Dahmer, Gacy, Zelenka. Na ty už nikdy nikdo nezapomene. Budou nesmrtelní. Budou se o nich psát knihy. A stejně tak o mě.“ Řekl Dušan až skoro s radostí v hlase.

                „Poslední otázka. Víš, koho jsi to zabil naposledy?“

                „Nějakou holku. Kousek od Prahy. Ten klub se jmenoval Konec světa nebo tak nějak.“

                „Správně. Nějakou holku. Ta holka byla moje sestra.“

                Dušanovi najednou to celé došlo. Odtud nepůjde na policejní stanici. Tady nejde o to dostat ho před soud. Tady jde o pomstu. Ten magor s ledově klidnýma očima ho zabije.

                „Vstaň.“ Řekl jsem. Poslechl neochotně. Z očí se mu draly slzy. Nůž jsem mu vytáhl z nohy a uvolnil mu pouta. Tiše sykl. Z nohy na podlahu pokrytou igelitem dopadlo několik kapek rudé tekutiny.

                „Vlez si do vany.“

                „Prosím tě ne. Ke všemu se doznám. Prosím.“ Žadonil.

                „Ne. Nikdo se nikdy nedozví, co jsi udělal. Pro lidi jako ty, nejsou žádný dobrý konce. Nikdy nebudeš slavný.“ A s těmi slovy jsem mu vpálil kulku do zátylku.

                Jeho tělo se svezlo do vany. Projektil ním neprošel. Kulka se zastaví, někde ve střední části mozku. V koupelně zavanula akorát spálená pěnová hmota z improvizovaného tlumiče.

                Já si sedl ke stěně a rozplakal jsem.

 

Všechny plochy, kterých jsem se dotknul, jsem důkladně zdezinfikoval. Tělo mrtvého jsem musel rozdělit na několik menších částí tak, aby se daly odnést ve sportovní tašce. Nebyla to zrovna moje oblíbená činnost, ale i pro agenturu jsem se musel čas od času postarat o to, aby někteří lidé zmizeli ze zemského povrchu. Je to většinou ta odvrácená strana mého zaměstnání. Tauruse jsem rozebral a po několik částech naházel do největšího skladiště doličných předmětů u nás. Do Vltavy.

 

Průmyslová spalovna pak zničila veškeré ostatní důkazy, které mě mohly spojit s mrtvým tělem. O kosti se postarala drtička.

 

Dušan Berovský přestal existovat. Bude po něm nejspíš vyhlášené pátraní. Nikdo ho ale postrádat nebude. Rodina. Přátele. A i kdyby.

 

Už to nebude moje starost.