Chceš - li s vlky výti.

Anotace: Současný detektivní příběh o vetřelcích v cizích životech. Jak rychle člověk sejde na scestí ke zlu. ( Byla bych vděčná za postřehy a názory).

Petra Navrátilová – Chceš- li s vlky vytí.


Současnost: rok 2012.
Mladá, tmavovlasá dívka se probouzí na vězeňské pelandě. Cela je ponořená do nepropustné tmy. Dívka se nadzvedne na rukou, pocítí palčivou bolest na krku. Dotkne se rukou jemné kůže na krku. I ve slabém šeru pohlíží na krvavé stopy na bříšcích prstů. Strhává ze sebe přikrývku, opatrně spouští nohy přes okraj dvoupatrové postele. Nohama stane na pevné zemi, snaží se nadechnout. Jen sýpe, cítí vytékající krev z úst.
„ Kam to lezeš, co je?“ okřikne ji ležící spoluvězeňkyně, vstane z lůžka a přistoupí k dívce držící se za krk. Mezi prsty probublává rudá krev.
„ Co si to udělala?“ zvolá spoluvězeňkyně a zachytí ji pevně, ale dívka se sesune k zemi. Tělo ztěžka dopadne na podlahu. Na pevné ocelové dveře dopadají údery rukou, po chvíli v zámku cely zarachotí klíč a dovnitř vchází ostraha.
„ Podřezala se. No nevidíte, pomozte ji. Přece ji tu nenecháte umřít!“ vzrušeně zvolává vězenkyně. Muž obaluje dívčin krk kusem látky, který se více zbarvuje doruda. Pozvedá ji do náruče, vynáší ji z cely.
„ Volej záchranku, ale dělej. Náš lékař má službu, na ošetřovnu!“ zavelí velitel služby a vbíhá i se zraněnou dívkou na vězeňskou ošetřovnu. Pokládá ji na lůžko, sundává ji z pořezaného krku provizorní obvaz. Postarší lékař v zašedlém lékařském plášti si na kořen nosu nasadí dioptrické brýle: „ To nemyslíte vážně. Kdo ji to udělal?“
„ Záchranka je na cestě. Podle všeho pokus o sebevraždu, ráno to prošetří ředitel. Dělej něco, ty jsi doktor!“ zvýší hlas bachař. Lékař rozevře prosklenou skříň s obvazy, přikládá na dívčino zkrvavené hrdlo tlakový obvaz. Přeměřuje dotykem ruky tep na předloktí, nasává do injekční stříkačky z ampule čirý roztok a vpíchne ho přes kůži do žíly.
„ Žije, ale tep slábne. Kolik ztratila krve? To je Linda Smékalová. Víš, že zavraždila čtyři lidi. No v té zbrojovce, ty nečteš noviny?“ konstatuje lékař. Do ošetřovny vchází lékař záchranky, přemístí dívku na pojízdný vozík a ujíždí s ní k nejbližšímu východu. Bachař si vydechne, usedá na opodál stojící židli a svírá hlavu v dlaních.
„ Ještě teď se klepu jako osika. Tak mladá a už ji nebaví žít. To jsem tu měl zatím poprvé!“ pozvedá lékař třesoucí se ruce: ,, To je tím tvým chlastem. Tolik krve, jestli umře, budeme tu mít zvláštní režim a galeje. Do prdele!“

Před rokem.
Na konci vilové čtvrti na předměstí pozastavuje vůz. Ulice je lemována stromořadím, z vozu vystoupí muž. Rozeznává bílou vilu, sluneční světlo se zračí v okenních výplních, jakoby někdo v těchto horkých letních dnech uvnitř svítil. Přichází k pootevřené domovní brance, za brankou se rozdvojuje písčitá cestička kolem omamně vonících keřů růží. Muž se ohlédne na mladšího muže v policejní uniformě za volantem, který vystoupí z vozu a přihlíží počínání nadřízeného: „ Šéfe, nemám raději zavolat posily?“
Muž nerozvážně vcházející brankou na pozemek náležící k vile jen mávne rukou, strážník jen pokyne hlavou a vrátí se do vozu. Na terase domu se zjeví pes, krátká tmavá srst a široká hlava se zrovna cenícími se tesáky. Hbitě seskočí ze stráně a vrhne se k muži. Muž energicky couvá, oběhne vůz a otevírá dveře na místě spolujezdce. Usedá na sedadlo vedle strážníka a pohlíží na rozzuřené zvíře opírající se majestátně o kapotu policejního vozu. Rotvajler se v minutě uklidní, seskočí tlapami z vozu. Reaguje na oslovení ženy v krátkém saténovém kimonu, středně dlouhé tmavé vlasy má volně sepnuté na temeni.
„ Moc se za Rena omlouvám, ale je tak cvičený. Jeho úkolem je chránit majetek a hlavně mě!“ pronese žena. Středně vysoký muž vystupuje s obavami z vozu, který se mu na pár minut stal jediným úkrytem. Trochu se sám před sebou stydí, ochránce zákona by měl mít v očích veřejnosti pro strach uděláno.
„ Linda Smékalová? Kapitán Martin Kalina, kriminální policie. Mohu s Vámi mluvit?“ představí se policista a poukazuje služební odznak. Žena se k němu nakloní, broskvová pleť se leskne na denním světle. Plné, klenuté rty obkreslují svým tvarem smyslnou linku. Zkoumavě zelenýma očima pohlédne na lesknoucí se odznak v koženém pouzdře, překontroluje fotografii a služební číslo. Pohlíží zkoumavě do tváře mladého policisty, poté na fotografii v odznaku, jako by mu nevěřila. Tichým hlasem pronese.
„ Dvakrát nás doma přepadli, jsem trochu podezíravější. V pořádku, pojďte dál!“
Procházejí zahradou kolem vily na terasu, které vévodí bazén s klidně se vlnící tyrkysovou hladinou. Kapitán se usadí na židli při okraji bazénu, s obavami pohlíží na psa ležícího nedaleko. Hlavu položil na tlapky a veškeré dění sleduje ostražitým zrakem.
„ Mohu se jen jít obléct. Mohu Vám nabídnout něco k osvěžení nebo snad ostřejšího?“ poodchází žena do domu: ,, Ostřejšího? Bohužel jak se často říká- jsem ve službě!“ odpoví Kalina a přechází k okraji bazénu, svlaží ruce v chladné hladině a otírá si tvář. Pes pomalými kroky přechází k němu, stojí jen pár metrů od něj a cení tesáky.
„ Potvoro špinavá. Jen si hlídej, ale ode mě se drž dál!“ šeptá kapitán k psovi.
„ Jestli hledáte mého muže, od předvčerejška nevím kde je!“ vrací se na terasu Smékalová a usedá ke stolu naproti policistovi.
„ No víte, váš manžel měl včera k večeru nehodu. Spadl prý z posedu, vyrazil s jistým Novým na čekanou. Zatím prošetřujeme i variantu, že mohlo jít o pokus o vraždu!“
Žena ve tváři zvážněla, už několik let odvyká úspěšně kouření. Stálo ji to mnoho úsilí, aby přestala a nyní hrozí, že tato situace ji znovu vrátí cigaretu do rukou.
„ Nechápu to, kapitáne. Můj muž byl až chorobně posedlý svým bezpečím, nikdy by zvlášť se svými společníky nešel na místo, jako je les nebo posed. Vyloučeno!“
„ Měl obavy ze svých společníků, svěřil se Vám někdy?“ zareaguje pohotově Kalina.
„ Nikdy otevřeně o tom nemluvil, vždy se snažil, abych o ničem nevěděla. Nevěřil jim, když měli obchodní schůzky vždy probíhali na veřejných místech a nebo se nechával hlídat zdálky ochrankou. Na něco jsem si vzpomněla, před týdnem k nám přijel Nový, znám ho jen od vidění. Hádali se, abyste chápal můj manžel jim oznámil, že ve zbrojovce končí. To on zbrojovku vedl, všechny obchody dělal on. To ti rádoby společníci si jen rozdělili role víceprezidentů, manažérů a samozřejmě bez patřičného vzdělání. Jediný můj muž byl inženýr!“ vypoví s dávkou ironie Linda Smékalová a vyfoukne oblak dýmu z nedokouřené cigarety.
„ Vyhrožovali mu?“ zajímá se Kalina a vše si zapisuje do notesu: ,, Mému muži vyhrožovali každý den, jen se měnili jména a způsoby. Řeknu Vám jedno, ta hádka s Novým byla divoká, ale na podobné cirkusy jsme zvyklí. Celá ulice by Vám to dosvědčila, tak hlasitě se osočovali. Nový pak nastoupil do auta a odjel!“
„ Budu Vás průběžně informovat, bylo by pro Vás lepší kdyby se o vás postarala Vaše rodina!“ vypoví Kalina a uschová notes do kožené bundy: ,, Máte obavy, že by se mohlo stát něco i mně?“ pozvedne žena hlavu ke stojícímu policistovi a špičku cigarety rázně zadusí o dno skleněného popelníku: ,, Nemůžeme to vyloučit. Tady je moje vizitka, ozvěte se kdykoliv!“
„ Zůstanu tady, mám Rena a nebudu utíkat z vlastního domu, schovávat se. Bývali to přece naši rodinní přátelé!“ podotkne rozhodně Linda a doprovází policistu k domovní brance. Kalina přistoupí do vozu k vyčkávajícímu strážníkovi: ,, Kapitáni vyslýchají vdovy a obyčejní strážníci musí tupě sedět v autě před domem a dělat osobního řidiče!“ poznamená: ,, Každá funkce má svoje, i vy se možná dočkáte. Jeďte!“ zavelí kapitán.
„ Budeme ji sledovat, řekněte?“ pohlíží strážník na vzdalující se Lindu: ,, Čemu nerozumíte na slově jeďte?“ zvýší hlas Kalina, pohledy policistů se setkají a strážník konečně nastartuje motor vozu.
Linda sedící ve svém voze v ulici, pohlíží střídavě na oprýskaný historický dům a vždy natáhne ruku vstříc dveřím vozu. Poté několikrát ruku stáhne zpět k tělu. Zhluboka se nadechne, otevírá dveře a obezřetně vystupuje z vozu. Rozhlédne se ulicí, do protisměru ji míjí dva vozy, pohlédne řidičům do tváří. Přechází ulici, schází kamenné schody a vchází do domu. Vychází po točitém schodišti, rozhodně vchází do polokruhové pracovny. Pohled postaršího muže za dioptrickými brýlemi na ni ustane. Uzavírá rozečtenou knihu.
„ Lindo, vítám Vás. Stalo se něco bratrovi?“ pohlíží na ženu postarší muž v pleteném svetru, na kterém má volně zavěšené dioptrické brýle.
„ Ne kvůli bratrovi zde nejsem. Doktore, potřebovala bych sezení!“ špitne Linda a usedá na kožené křeslo: ,, Jistě. Už jsem něco zaslechl, na malém městě se nic neutají. Jak je Vašemu muži?“ pokyne lékař: ,, Byla jsem zrovna u něj v nemocnici, víte můj muž byl silný, statný a teď je z něj….jak to říct!“ otírá si z tváří stékající slzy: ,, Neříkejte to, pokud nechcete. Musíme si ujistit v jaké se nacházíte situaci, z toho vyjdeme. Máte zdravotní nebo psychické problémy?“
„ Nejvíc mě trápí to, že lidé co byli na naší svatbě, slavili s námi narozeniny, seděli jsme s nimi kolem jednoho stolu, zvali je na večeře….udělali toto. Budím se v noci, když se mi zdá jak někdo slídí po domě, mém domě, kde mám být v bezpečí. Že mě unesou nebo já nevím, mám strach z každého zvuku v domě. Už ani nepočítám kolikrát v noci kontroluji zámky a zabezpečení domu. Nemáte něco na strach?“
„ Zapamatujte si, že podstatou psychoterapie je nemluvit o věcech, které vás drásají, pak jste tak hysterická jako teď. Nemluvte o těch, koho se bojíte nebo Vás ohrožuje, vyjadřujte se neurčitě. Nikdo ještě neukázal prstem nebo neřekl, že to s vašim mužem nebyla nehoda. Lék na strach bohužel ještě nikdo nevynalezl!“ upozorní psycholog Radička. Linda přejde kolem jeho pracovního stolu a usadí se na gauč: ,, Policie pracuje i s touto variantou. Já se nebudu drásat a vy to nebagatelizujte. Nehoda? Víte moc dobře, že můj manžel měl obsesí a paranoií víc než vy máte v učebnici psychiatrie!“ podpírá si hlavu hřbety rukou, lékař ztěžka vydechne.
„ Víte také Lindo, že váš muž vedl zbrojovku. Vedl největší koncern na výrobu zbraní. Plnil vojenské zakázky, prodával zbraně do celé země. Mafiánům, vzbouřencům. Musela jste vědět, co to je za riziko?“
„Věděla jsem co dělá, co to obnáší. Nikdy se nic vážného nestalo nebo se postaral o to, abych o tom nevěděla. Od té doby, co jsem si ho vzala, ten jeho stres a strach ulpíval i na mě. Teď aspoň znám tváře těch, kdo po mě půjde. Je lepší znát přesnou tvář, její obrysy a i barvu očí než když nepřítel nemá jasné obrysy, nemyslíte?“
„ Už zase. Nepřemýšlela jste o rozvodu nebo, že byste ho opustila kvůli tomu strachu!“ pokyne rukama lékař.
„ Z manželství s takovými lidmi se neodchází. Věděla jsem spoustu o jeho obchodech, levárnách. Myslíte, že bych se jen tak rozvedla a odešla? Nemáte něco na uklidnění, doktore? Nastupuji zítra na službu do nemocnice, copak můžu léčit v takovém stavu?“ poprosí Linda a otírá si oči do kapesníku. Lékař pozvedá propisku a vypisuje recept: ,, Je to slabé sedativum. Aspoň se vyspíte, jen vás to utlumí a potlačí strach, úzkost. Nesmíte ho vysadit bez mého vědomí a nepít na ně alkohol, přijdete za týden na kontrolu. Hlavně si nic nepředstavujte, že po Vás jdou, zkuste být v klidu!“ vysvětluje lékař a podává ji recepty, které Linda uschová do kabelky.
„ Tímto jsem plnohodnotným, registrovaným bláznem?“ usměje se Linda: ,, Bláznem byste byla, nepřijít. Máte problémy, které jsou pochopitelné ve Vaši situaci a já vám jen podal lék, vy to přece v nemocnici děláte také!“
Linda vychází z ordinace, pohlédne na usmívající se zdravotní sestru za dřevěným recepčním stolem, uhne pohledem a tiše utrousí rozloučení. Nastoupí před domem do vozu, několik metrů opodál za ní parkuje džíp. Pohlédne do zpětného zrcátka a rázně vystoupí. Kráčí k vozu, pohlédne na muže sedícího za volantem: ,, Pánové, my se známe? No sledujete mě už od nemocnice. Pochybuji, že je to náhoda. Kdo Vás poslal?“ udeří Linda. Řidič pohlédne na kolegu na místě spolujezdce: ,, Nevím, o čem to mluvíte!“ usměje se ironicky. Pohlíží do střelné zbraně Lindy mířící mu na čelo: ,, Když je to tak, nebude Vám vadit, když mi dáte klíče od vozu. Tak dělej!“ natahuje k němu ruku. Muž opatrně povytáhne klíče ze zapalování, podává ji je. Linda se vzdálí od džípu a vhodí klíče nepřátel do kanálu. Nastupuje do svého vozu, smykem odjíždí a mizí v uličkách historického centra.

Kapitán Martin Kalina se vrací do své velitelské kanceláře. Prosklená kancelář, které vévodí kulatý stůl z ebenového dřeva krémové barvy. Odkládá koženou bundu na opěradlo židle a pokyne na komisaře, který přichází zrovna od výslechu podezřelého z útoku na manžela Lindy Smékalové.
„ Tak co, přiznal se? Nebo je něco nového. Řekni, že ano!“ naznačuje rukama Kalina proces modlení: ,, Nic moc, nic absurdnějšího jsem neslyšel. Mám neblahý pocit, že si z nás dělá prdel. Všechny důkazy svědčí proti němu, ještě jsme poslali na místo činu forenzního biomechanika, aby tam udělal testy. Jen si to přečti!“
Předává přepis výslechu podezřelého kapitánovi, ten si ho důkladně pročítá a otáčí se na kancelářské židli: ,, Myslím, že se u tohoto případu dost zapotíme. Linda Smékalová mi řekla, že týden před tou domnělou nehodou jejího muže se pohádal s Novým. Hádejte proč?“
„ Nejvíc se vraždí pro peníze, ze žárlivosti a ze msty!“ vypoví komisař: ,, Smékal jim oznámil, že odchází z vedení zbrojovky. Dělal tam většinu kšeftů, položil by továrnu na lopatky. Chtěli mu domluvit, bez něj by byli neschopní!“
„ Smékal je podle lékařů ve stavu, že může být roky v umělém spánku!“ přemýšlí komisař:
„ Kdo má ze zákona právo na jeho podíl v podniku? Přece jeho manželka. Mám obavy, aby se ji nepotřebovali zbavit nebo ji umlčet. Ta ženská ví podle mě o všem, co když měla donášet konkurenci!“ posteskne si bezmocně kapitán: „ Neexistuje způsob, jak by se mohla nařídit policejní ochrana pro Smékalovou. Čemu mohla rozumět, je internistka. Ne zbrojař ani ekonom?“
„ Víte přece, že dokud se něco nestane a není opodstatněný důvod, žádnou policejní ochranu nám nikdo nenařídí!“ vysvětluje Kalina. Z oddělení hospodářské kriminální policie Kalina odešel, protože mu neustále jeho nadřízení narušovali vyšetřování. Tady měl jako by ztratit důležitý důkaz, tady případ odložit a tamto přehlédnout. Na oddělení vražd nastupoval s tím, že zde se s takovými praktikami nesetká. Zmýlil se. Tady musí riskovat život svědků.
„ Ověřili jsme i Lindu Smékalovou, no je to dáno vyšetřovacím postupem. Zajímavé věci. Pochází původem ze Vsetína, vystudovala medicínu v Brně. V Praze slouží tři roky na interním oddělení. Bezkonfliktní, spolehlivá, dobré lékařka. Každé dva roky jezdí s Lékaři bez hranic na různé mise, několikrát byla v Afghánistánu. Kromě toho má zbrojní průkaz i na lovecké zbraně, je zdatná lovkyně. Má členství v mysliveckém spolku. To mi nejde s takovou paničkou dohromady. Nic víc jsem nezjistil!“ předčítá z obrazovky počítače detektiv Hromádka: ,, Vás zajímá z čeho všeho Smékalová střílí, ale prověřujte všechny vedoucí zbrojovky. Najděte na ně cokoliv. Nebudu osobně čekat až Smékalovou pošlou do bezvědomí za jejím manželem. Ráno se za ní zastavím, abych ji informoval o vyšetřování. Jinak jsem doma, noční směna ať volá kdykoliv!“ nařídí Kalina a odchází domů.

Pološerem vilové ulice projíždí silniční motorka tmavě modré barvy, poslední záblesky denního světla září v lesku její karosérie. Pozastaví před brankou vily Smékalových, muž v kožené kombinéze a tmavé helmě sleze z motorky, opře ho o stojan. Pozvedá kryt helmy, pohlíží do notesu. Kráčí k domovním dveřím. Zaklepe, Linda přichází otevřít.
„ Zásilková služby, mám pro Vás balík!“ oznámí muž, dívka pohlíží do jeho hnědých očí a natahuje ruku s propiskou k podpisu dodejky. V tu chvíli do ní muž udeří, Linda dopadne zády na podlahu. Muž vchází do domu, zavírá za sebou domovní dveře.
„ Reno!“ zvolá Linda a hbitě se zvedá z podlahy, dveřmi z terasy do pokoje vbíhá pes. Vrhá se motorkáři na předloktí, zakousne do měkké kůže své tesáky a snaží se vytrhnout maso z mužovy ruky. Muž se snaží psa shodit, snaží se vytrhnout rozdrásanou ruku z jeho spáru. Linda využívá momentu boje, vybíhá po dřevěných schodech do horního patra. Útočník nechává útočícího psa a srazí ji na jeden ze schodů, dívka dopadne na břicho a útočník ji zachytne za vlasy, udeří ji několikrát hlavou o chladné dřevo. Linda ho rázně odkopne, uštědří mu několik silných ran botou ho hlavy i přes ochrannou helmu. Muž klečící v předklonu si sundává helmu, rotvajler se mu vrhá na tvář. Zakousne se do jeho tváře, vrčící a rozzuřený k nepříčetnosti chce chránit svoji majitelku. Linda vybíhá po schodech do patra do mužovy pracovny. Rachot, řev přicházející zespodu ji uklidní, povytáhne zásuvku s klíči. Uchopí svazek s rudě označeným klíčem. Přesouvá se k ocelové skříni, zasouvá zámek a odemyká ji. Zasouvá zásobník do revolveru. Zespodu se ozývá výstřel, Linda naslouchá tichu. V chladné rozhodnosti kráčí po schodišti, natahuje ruku a pevně sevře zbraň. Chlad její pažby ji zachovává smysly rozhodné, nezkalené strachem. Vystřelí. Muže zasáhne do hrudi, v kůži kombinézy ční nepravidelně roztřepená střelná rána. Protivník zavrávorá, ale míní se znovu zvednout. Linda vystřelí podruhé, zasáhne muže do hlavy. Ruka se zbraní poklesne, překročí mrtvého muže. Pohladí usmrcené zvíře ležící opodál, odnáší ho v náručí na zahradu. Stojí s ním při okraji terasy, položí ho trávy a pokleká k němu. Usedá a pohlíží do nehybné hladiny bazénu, smočí ruku v její hladině. Krev vytváří ve vodní hladině rudé pramínky a rozpíjející se do ztracena.
„ Toto dopadlo, co jsem měla dělat?“ pozvedá oči Linda sedící na prahu dveřích z terasy ke Kalinovi. On neví co ji v danou chvíli říct, pokyne ať vstane: ,, Neříkala si, že tě nevyženou z domu? Na co ty kufry?“ poukáže Kalina na opodál přistavené zavazadla: ,, To jsem říkávala, ale změnila se situace. Už tady nemůžu být, mám podnájem v centru!“ špitne Linda: ,, Odvezu tě!“ rozhodne Kalina a ukládá kufry do zavazadlového prostoru vozu: ,, Můžu se zeptat na zásadní otázku, třeba jste na ni už našel odpověď!“ pošeptá Linda skloněnému Kalinovi: ,, Ptejte se!“ povolí Kalina: ,, Co když přijdou znovu, mám zase střílet. Do háje jen mě konejšíte, přihlížíte z dálky a pomoct mi nedokážete!“ zavrčí Linda: ,, Braňte se co nejdéle, když to půjde. Nevím jak, zákon na tuhle situaci nepamatuje!“ uhne očima Kalina:
,, Aspoň vím, na čem jsem. Děkuju!“ nastoupí tiše do Kalina vozu, ten po chvíli přistoupí k ní.

Linda je další den slouží službu v místní nemocnici, do vyšetřovny nahlédne její kolega Ludvík: ,, Lindo, je tady Romulský. Má dnes mít kontrolní rozbory, je to tvůj pacient. Kdyby si s tím měla problémy….můžu ho vzít já!“ oznámí: ,, Ne, zvládnu to, Ludvo. Může dál!“
Do vyšetřovny vchází středně vysoký muž, krátce střižené tmavé vlasy. Pevná a široká ramena, vyrýsovaná prsa rýsující se pod bílou košilí. Odloží si na věšák u dveří koženou bundu. Usedne na židli a vyhrne si rukáv košile, položí nataženou ruku na stůl. Linda mu upevní na ruku manžetu tonometru, měří mu krevní tlak.
„ Jak se Vám daří? Řídíte se mými radami a šetříte se?“ usměje se Linda širokým úsměvem:
,, Už dost jsem se nervoval, teď už řeším problémy jen násilím. Dlouhé rozmlouvání je k ničemu!“ odpoví muž: ,, Když se dívám na Vaše kontrolní výsledky, bude- li to tak pokračovat- budete mít vyhráno a čeká Vás poslední dávka chemoterapie. Lymfom se zmenšuje, léčba začala působit. Gratuluju!“
„ Děkuji doktorko. Prý máte nemilé problémy. Víte i v mém byznysu existují nepsaná pravidla, dejme tomu kodex cti. Požádal jsem Vás, aby se o mém zdravotním stavu nikdo nedozvěděl, vy jste to splnila a znal jsem Vašeho muže, byl to správný chlap a vy mě vyléčila. Něco Vám dlužím!“ pronese muž, pohlíží ji do očí.
„ Jak o tom víte? Kdo Vám to řekl? Vyléčil jste se s mojí pomocí? Nejsem šaman, ale jen lékař, záleželo hlavně na Vás. To přece pro mě byla maličkost, nakonec existuje lékařské tajemství!“ odpoví Linda.
,, Jsem přece mocný muž, co bych to byl za obchodníka, chcete- li takové označení, abych nevěděl co se mi děje v revíru. Já neměl důvod Vašeho muže zabíjet, byl to můj přítel a vážil jsem si ho. Vím o lidech, co mu to udělali. Pomohu Vám. Berte to jako odměnu za můj život!“
„ Jak Vám mohu věřit?“ nakloní se k němu Linda: ,, Proč bych Vám nabízel pomoc, kdybych měl něco společného se smrtí Vašeho muže? Něco vám řeknu, zjistil jsem to dlouholetou prací v oboru kriminality. O mně víte, co jsem zač, jak jsem na tom zdravotně, co dokážu udělat člověku, ale vždy jsem byl spravedlivý. Všichni o mně ví, že jsem zločinec, ale horší jsou ti, kteří zlo v sobě tají. Díváte se jim do očí a mají v nich temno, prázdnotu, lžou vám, podlézají vám. Jsou Vám stále nablízku, v nestřeženém okamžiku vás odrovnají. Jen vyčkávají na Vaši slabost. Podrážejí bez zjevného důvodu. Ti, o kterých mluvím, zlikvidují Vás, policie Vás nemá jak ochránit, na vše mají své paragrafy a to pak je mnohdy pozdě. Já Vám pomůžu!“ šeptá muž: ,, Jak mi můžete pomoct?“
„ Kdyby těm dotyčným dokázali u soudu pokus o vraždu Vašeho muže, roky se budou mít ve vězení dobře, až si odsedí směšný trest za vraždu, budou si dál užívat svých peněz. Ještě lepší varianta, nedokážou jim nic a případ Vašeho muže uzavřou jako nehodu a Vás budou dusit každičký den. Nechcete se Lindo pomstít i za muže?“ našeptává nerozhodné Lindě Romulský: ,, Já Vám věřím, nic jiného ani nemám. Mohu si to rozmyslet?“
„ Rozmyslete. Udělala jste pro mě víc než jste vůbec musela, to budu mít na paměti!“ pronese muž a odchází z vyšetřovny. Linda zůstává sedět na místě, přemítá o tom, co právě vyslechla a o svých možnostech.
„ Chtěl si se mnou mluvit, mám plnou ambulanci pacientů!“ přichází Linda na požádání ředitele nemocnice. Za nákladným psacím stolem sedí muž kudrnatých plavých vlasů, pozvedne k ní zrak: ,, Lindo, těžko se mi to říká. To, co se stalo tvému muži, je nemilé. Musím dbát na pověst a blaho mé nemocnice!“ koktá muž: ,, Co mi tím chceš naznačit?“ usmívá se ironicky doktorka a pobaveně kroutí hlavou: ,, Máš padáka. Nemám rád okolky, nedívej se na mě takhle. Já jsem tu malý pán, ti nahoře. Třeba ti mohu napsat vynikající doporučení, až to utichne něco ti pomohu najít!“
„ Ludva mě tolikrát varoval jaký jsi zbabělec. Víš, že tě chápu, tolika lidem lézt do zadku, vždyť ty už nevíš ke komu se máš lísat dřív. Jsi ubohej. Jen by mě zajímalo, kde seženeš vola jako já, co ti oddělá tolik přesčasů. A ty mi do halíře doplatíš, to si pohlídám. Nazdar!“ hrdě zabouchne za sebou dveře ředitelny.
„ Co ten posudek, chceš?“ vychází za ní na chodbu ředitel. Dívka se pozastaví v kroku, otočí se a svléká si pomalu bílý lékařský plášť: ,, Víš co, naser si!“ pronese a zavěsí mu ho na ruku.
Linda vychází z budovy nemocnice, rozrušená z reakce ředitele, který ji dal výpověď jako by za všechno kolem jejího muže mohla ona. Nevšimne si pomalu projíždějícího tmavého sedanu zpomalujícího těsně před ní.
„ Linda Smékalová, posílá nás Kalina. Nastupte!“ pronese k Lindě muž a rukou pokyne k pootevřeným dveřím: ,, To jsem já. Mohu vidět Vaše odznaky?“ Na to ji muž zachytí bolestivě za rameno a snaží se ji vsunout s pomocí společníka na zadní sedadla. Dlaní ji překryjí ústa, ruku ji zlomí za záda. Udeří ji hlavou při přetahování o střechu vozu. K místu rázně přibíhá Lindin kolega Ludvík, udeří jednoho z útočníku do zad. Druhý tasí střelnou zbraň, zamíří na Ludvíka. Linda všemu přihlíží ze sevření dalšího útočníka, který ji vtahuje do vozu ze zadní sedačky: ,, Ludvo, uteč!“ zvolá Linda. Padne ohlušující výstřel. Ludvík padá postřelený v prsou k zemi. Linda udeří nohou muže na zadní sedačce, využívá zmatku, který vznikl kolem střelby. Rozbíhá se a proplétá se mezi parkujícími vozy, utíká chodníkem spojující jednotlivé budovy nemocnice. Proběhne podchodem a dostává se na tramvajovou zastávku, v tu chvíli se uschová v tramvaji mířící do centra. Vystoupí z tramvaje, prochází ulicemi historického centra. Cítí se v nich ztracená, pohlíží na čísla domů. Číslo 50. Vchází do domu, pomalu kráčí po schodišti do nejvyššího patra. Stane před dveřmi s jmenovkou Martin Kalina, zaklepe.
„ Ty? Co se stalo?“ pohlíží na ni udiveně Kalina: ,, Můžu dovnitř?“ šeptne Linda a až nyní si v zrcadle povšimne krvácející rány na čele. Prochází chodbou do obývacího pokoje, usedne zničeně na sedačku.
„ Lindo, mluv!“ popouzí ji Kalina s obavami, usedá naproti ní do křesla. Ona těká očima po pokoji, přidržuje třesoucí se ruku: ,, Ano, chtěli mě unést. Ludvík, můj kolega z nemocnice se mě zastal, zastřelili ho. Bojím se, řeknu ti všechno co vím!“ vše říká roztřeseným a nejistým hlasem: ,, Klid, co všechno. Mluv, ale ne tady. Pojedeme do kanceláře. Zvládneš to?“ uklidňuje ji Kalina: ,, Tobě jedinému věřím, řekli mi, že si je poslal ty. Chtěli mě zmást, že jsou od vás. Ne, nechci ven, tam není bezpečno. Ne, ne. Řeknu ti to jen tady!“ povstane hystericky, ukrývá se v rohu pokoje.
„ Klid, nikam nemusíš. Kolega přijede za mnou, aby to bylo průkazné. Ano?“ domlouvá ji Kalina a opatrně se vzdaluje do vedlejšího pokoje k telefonu.
Linda sedící u nízkého stolu v obývacím pokoji si otírá kapesníkem zakrvácené čelo, tento pohyb už udělá mimoděk. Otře vždy ránu na čele a pohlédne chladně na krev. Do místnosti vchází Kalina s dalším kolegou: ,, Linda Smékalová, budeš svědek a jen tiše poslouchej!“ usadí ho do druhého křesla po své pravici.
„ Jsi tady s námi v bezpečí. Klid a řekni mi vše co si slibovala.“ uklidňuje ji Kalina: ,, Hned po svatbě to začalo. Zmizel třeba na pět dní bůhví kam, když se vrátil byl zmlácený, opilý. Jednou měl celé ruce po lokty od krve, samá krev!“ poukazuje i až kam krev sahala: ,, Řekl ti něco?“ vede ji Kalina.
„ Že řešil obchodní problémy. Potom šel čistit celý interiér vozu, vyšla jsem ven za ním. Celé zadní sedadla byla potřísněná krví. Nešlo mu to z jeho kožených sedaček, krev zasychá moc rychle a pak nejde jen tak vyčistit. Omyl krev a vůz prodal do autobazaru, to se stalo dva dny po svatbě!“ Kalina pohlédne na kolegu a položí na stůl před Lindu diktafon.
„ Věděla jsem, že někoho zabil. Jednou jsem šla kolem koupelny a zaslechla jsem telefonický hovor, říkal někomu, že se zbavil nějakého špicla. Že ho nikdo nikdy nenajde. Můj muž byl sice magor, ale nedbal moc na pořádek. Ve své pracovně měl většinu smluv, diářů s poznámkami. Často jsem bývala sama doma, stalo se mi to zálibou. Procházela jsem to celé hodiny, tady je výsledek. Všechno mám zdokumentované, diář má bohužel sebou v nemocnici. Jsou tam všechna jména- obchodních partnerů, vzadu je malý černý křížek a další jména. To jsou ti, co dopadli podobně jako ten z vozu!“ sundává si Linda z krku přívěsek s malou zabudovanou přenosnou flashkou do přívěsku na řetízku. Kalina ho od ní přebírá do ruky, sevře ji pevně a pohlédne na ni soucitně: „ Děkuji!“
„ Proč si to nikdy nedala policii? Jak dlouho si vedeš tyto zápisky?“ prohlíží Kalina záznamy v přenosném počítači: ,, Mám důkazy, že podplatil tři státní zástupce a má i špicla u policie, neznám jeho jméno. Znám ho jen pod přezdívkou Hrana, ale co to znamená. Myslíte si, že si podepíšu ortel smrti. Vidíte to až vy!“ usmívá se ironicky Linda: „ Já si myslím otevřu po tomhle láhev dobré whisky. Lindo, Tvůj mobilní telefon!“ upozorní Kalina na vibrující mobilní telefon na desce stolu: ,, Neznámé číslo, co když, že to jsou oni?“ pohlíží Linda na displej telefonu, Kalina ji jen pokynutím hlavy povolí hovor přijmout.
„ Lindo, neozvala jste se s odpovědí na moji nabídku. Pozdě!“ promlouvá k ní rozhodný hlas Romulského: ,, Vy? Jak pozdě. Nerozumím Vám!“ znejistí Linda: ,, Lidé, kteří vám vyhrožovali, týrali už nejsou. Bude pro Vás lepší nevědět detaily, o Vás nikdo neví. Berte to jako malé vyřizování mezi obchodníky. Kdybyste cokoliv potřebovala, volejte. Vždy musíte měnit čísla!“ oznámí chladně Romulský. S Lindou se točí celý svět, nedokáže uvěřit tomu, co právě slyšela. Ukončí hovor a zůstává stát na místě ochromená.
„ Co je?“ zajímá se Kalina a pročítá nepřeberné množství dat získaných Lindou: ,, Nic, v pořádku. Měli byste se jet podívat do zbrojovky!“ utrousí Linda: ,, Proč? Neděste mě!“ pohlíží na Lindu sedící naproti sobě, kolega mu oznamuje jak vypadá situace po události ve zbrojovce, pohlíží nechápavě na křehkou Lindu: ,, Jsem říkala, že byste se tam měl jet podívat!“
Chodbou prochází Linda v tmavém tílku, dlouhých khaki kalhotách. Ruce má za zády v poutech, vedou ji dva policisté. Potemnělou chodbou k ní dobleskuje denní světlo z venku, když do něj přímo vchází, zavírá před ním oči.
„ Chci s ní chvíli mluvit. Prosím, tři minuty!“ přistoupí k nim Kalina v lehké letní košili a bílých kalhotách, policisté ustoupí pár kroků dozadu: ,, Všechno už jsme si přece řekli, není čas na romantiku. Vypadáš jako nějaký osamělý romantický mstitel. Nechtěla jsem to zkomplikovat, ale v dané chvíli…!“ usměje se dívka: ,, Nedokázal jsem ti ani pomoct, ani ti zabránit, aby to došlo tak daleko. Dávej na sebe pozor, přijdu někdy na návštěvu!“ pohladí ji po tváři Kalina: ,, Nic si nevyčítej, co si vezmu do hlavy, to udělám. Schovej to, co jsem ti dala o mém muži a slib mi něco!“ zvážní Linda: ,, Cokoliv. Jsi ta nejodvážnější a nejčistší člověk, kterého znám. Když chceš s vlky výti, musíš s nimi býti!“ promlouvá Martin.
„ Ty si neovědomuješ, za co jdu do vězení. Nehodí se to na k tvému postu, ty jsi policista a já vražedkyně. Slib mi, že to jednou spočítáš mému muži. Za všechny ty mrtvé, ztrápené a i za mě. Ať to, co jsem udělala, má smysl!“ pošeptá mu: ,, I jako policista můžu soucit s některými zločinci. Pokusím se ti to splnit!“ odvádí ji za pouta k transportéru z vazby do vězení.


Současnost
Linda se probírá ve vězeňské ošetřovně, pohlíží zmateně po pokoji. Krk má obvázaný sterilním obvazem. Její pohled spočine na mladém pohledném muži sedícím vedle jejího lůžka, upírá na ni šedozelené oči. Jeho tvář vypadá zranitelně, jako by v sobě nesl nevinnost nezkaženou životem. Oblečený do tmavé košile s bílým límečkem, tmavých kalhot. Dívka se od něj mírně odtáhne: ,, Co chcete, kdo jste?“
„Vězeňský kněz. Potom co jste provedla potřebujete spojence, někomu komu můžete věřit!“ pronese muž: ,, Nechte si ty svaté řeči, nikdo Vás sem nezval!“ odvětí Linda: „ Neotáčejte se zády k jedinému spojenci, kterého tu máte. Poslal mě za Vámi Romulský, pamatujete si co se stalo ve zbrojovce?“
„ Přišel jste mě zabít? Převlékli Vás za kněze hezounka, abyste mě dorazil. Podřezání někomu nevyšlo!“ zvýší hlas Linda: ,, Zabít? Mám úkol tě chránit, hlídat. Zjistí se jestli tě chtěl někdo zabít nebo jste sis to udělala sama!“
„ Co jste zač?“ zpozorní Linda a trochu se uklidní: ,, Vyvrhel v kněžském. Pracoval jsem pro Vašeho muže koupil mě od jednoho pasáka z Moravy, měl jsem být něco jako lidský štít. Kdyby ho chtěl někdo zabít, musel jsem nasadit svůj život za jeho. Potom si mě od něj převzal Romulský, je to sice taky pro někoho darebák, ale Vašemu muži se nevyrovná. Pracoval jsem v jeho nočním klubu pro zazobané paničky. Tolik prachů se kolem mě válelo, tihle lidi už neznají cenu peněz, tak jsem si jednou půjčil tajně půl mega z Romulovských fondů do kasína, tři týdny mě jeho lidi zavřeli o hladu a žízni pod zem, málem mě sežrali krysy a teď jsem tu. Mám si prý napravit reputaci!“
„ Proč mi to všechno říkáte?“ optá se zhnusená Linda: ,, Ptala jste se, nechtěl jsem Vás šokovat!“ odvětí kněz a znovu se posadí na okraj její postele: ,, Už mě nemůže nic šokovat. Za poslední pár dní jsem se toho dozvěděla. Můj muž si Vás koupil na to, abyste v případě jeho napadení obětoval svůj život, to je šílené!“ opakuje Linda: ,, Přesně tak. O mně víte už vše, co vy a to za co se renomovaná lékařka dostala až sem?“ rozhlédne se po místnosti.
„Tragický příběh konce jedné velké lásky. Mého muže se pokusili zabít při honu, shodili ho z posedu. Je v umělém spánku. Začali mi vyhrožovat, zastrašovat kvůli mému potenciálnímu podílu ve zbrojovce. Pak se objevil Romulský, léčila jsem ho z rakoviny. Snad se domníval, že mi je něco dlužen za své vyléčení, nabídl mi pomoc. Řekl, že se o vše postará, věřila jsem v té situaci, že se ke mně všichni otočili zády, že neexistuje spravedlnost. Romulský se mě však dál neptal, zda souhlasím s jeho plánem a rozhodl beze mě. Nyní si tady odpykávám trest za nájemnou vraždu. Bojovala jsem za potrestání vrahů mého manžela, ale kdo byl on?“
„ Je to paradox, že právě Romulský, kterého všichni mají za bezcitnou stvůru Vám pomůže. Smékal byl s prominutím sadista, zmetek a docela je mi líto, že to všechno přežil!“ usměje se při té představě kněz: ,, Jediný přišel s nějakým řešením. Přátelé se odvrátili, psycholog mi předepsal sedativa a víc jsem nikoho nezajímala. Zlo dělá různé přátele, to mi věřte!“ posteskne si Linda: ,, Co tu děláte? Chcete, aby se rozrušila a popraskali ji stehy. Běžte si hledat ovečky jinam!“ vchází na nemocničního pokoje zdravotní sestra, kněz povstane a přechází ke dveřím z pokoje.
„ Počkej vím, že to bude znít sentimentálně, ale omlouvám se za všechno, co vám On udělal!“ řekne rázně Linda: ,, Nezní to sentimentálně, brzy se znovu objevím!“ slíbí kněz a odchází.
„ Kapitáne, našel jste tu zbraň, kterou byla Smékalová zraněna?“ stane mezi dveřmi kněz a přihlíží jak bachaři prohledávají celu: ,, Nikde nic. Smékalová si prý šla lehnout a už nikam neodešla, když se podřezala – kam by ten kus skla zašantročila!“ odpoví bachař. Kněz přisedne k jedné z postarších žen, mlčící si propíná klouby prstů. Žena tomu přihlíží. Bachaři odcházejí z cely.
„ Poznala si mě, co? Tak si taky dobře pamatuješ, co dokážu, když se moc zlobím!“ otočí se na ni kněz, v očích má chladnou rozhodnost: ,, Filip, kápo Romulského. Ty hajzle, tenkrát si mě dvě hodiny topil ve vaně. Dokud jsem ti neprozradila, ty víš co? Co chceš?“
Kněz po ní hbitě skočí, v minutě drží zakrvácený kus skla u jejího krku: ,, Copak si to měla pod postelí. To je tvoje nebo si ho tam někomu skryla. Dobře poslouchej, Linda Smékalová je moje chráněnkyně. Ublížíš ji, zopakuj to s tím sklem a budu zase zlej. Rozumíš tomu nebo ti mám názorně ukázat, co s tebou udělám?“ šeptá kněz, žena jen sýpe: ,, Rozumím. Byli domluvení s tím druhým bachařem, nechal jim otevřené vrata do skladu potravin a odtamtud se dostali až sem. Podřezali ji, ona není sebevrah!“ rozpláče se vězenkyně: ,, V tom tady jedou bachaři?“ zhrozí se Filip: ,, To myslíš vážně. Ti tu jedou ve všem, když to sype. Normálně její vrahy nechali v klidu jít až sem a ty musíš mlčet, aby si nepodali i tebe!“ zvedá se uplakaná vězenkyně.


Do prázdného domu vjíždí na vozíčku Smékal. Dveřmi na terasu proudí do pokoje denní světlo. Smékal tiká pohledem po místnosti, popojede k posuvným dveřím a pohlíží sklesle na neudržovanou zahradu. Zavírá oči a zhluboka se nadechne.
„ Kde je moje žena, proč tady není?“ pronese s dávkou nervozity: ,, Počkejte na Vašeho advokáta!“ špitne mladý muž se zavazadly a postaví je v předsíni: ,, Ptám se tebe, nechovejte se ke mně jako k idiotovi. Kde je?“ zařve Smékal a otočí se na vozíčku tváří k muži: ,, Není tady!“ odpoví s obavami.
„ Hm tak toho jsem si všiml, řekneš mi kurva kde mám svoji manželku. Stalo se ji něco?“ zahuláká vztekle: ,, Je ve vězení. Za vraždu Vašich společníků, chápete báli jsme se při Vašem zdravotním stavu!“ sklopí pohled muž: ,, Co mi to tu vykládáte, Linda, že by někoho zabila?“ pochybuje Smékal: ,, Najala si na to Romulského, říkám pravdu!“
„ Cože? Romulský. Kolik mám na kontech peněz, zjisti to!“ rozkáže Smékal: ,, Dost, co zamýšlíte, mohu- li se ptát?“
„ Chci toho nejlepšího advokáta, co ve městě existuje a zaplatím cokoliv, slyšíš. Chci ji mít do večera tady. Potřebuji ji. Zařiď to!“
„ Nemohu Vám zajistit, že se to podaří. Měl byste se zaměřit na své zdraví!“ snaží se ho umravnit muž: ,, Musí se to podařit. Jaké zdraví, budu už navždy na tomhle a bude to už jenom horší. Chci ji zpátky!“ zachytne pobočníka za ruku a násilím ho přitáhne k sobě:
,, Dobře, zařídím!“ povolí s obavami asistent a odchází z místností, Smékal přejíždí s vozíkem zpět ke dveřím na terasu.
Smékal v podvečer leží na svém lůžku, strnule pohlíží do jednoho bodu na bílém stropě. Doléhají k němu přibližující se kroky, ve dveřích do prostorné ložnice se zjeví Linda. Oděná do elegantního rudého kabátu, tmavo - bílých elegantních šatů. Pohlíží na svého muže, natahuje se k němu.
„ Lindo, jsi zpátky. Stýskalo se mi po tobě. Teď tě budu potřebovat, tvoji oporu a péči!“ hladí ji po tmavých vlasech: ,, Má opora bude tvým trestem, moje péče tě bude ničit. Jsi bestie, nechci tě ani vidět, cítit. Hnusíš se mi. Nenávidím tě za to všechno, jen ničíš a je ti to jedno. Teď už budeš jen bezmocný chudák!“ pronáší mu do tváře Linda, bojuje se svou ukrývanou agresí: ,, Co to říkáš, kdo ti to namluvil. Miluješ mě jako předtím, potřebuji tvoji lásku. Byla jsi to jediné, na co jsem byl pyšný. O co jsem jako jediné stál!“ cloumá ní Smékal. Přetahují se, Linda se snaží strhnout jeho ruce za svého těla, uštědří mu facku.
„ Vím o všem. Jak si řešíval obchodní problémy, ty zničené lidské duše, té krve co si prolil, jen ničíš a ubližuješ, zničíš i mě. Začnu o tebe pečovat po svém!“ přidržuje mu ruce na lůžku, řve mu své výčitky do tváře: ,, Ne, ty ne. Tebe se to netýkalo, neublížil bych ti nikdy v životě. Chtějí mi vzít to poslední, na čem mi záleží. Opustíš mě, teď v tomhle srabu!“ sténá Smékal.
„ Kdepak opustit, zůstanu s tebou a budu ti dávat každičký den svoji nenávist najevo!“ odpoví a strhne ze sebe kabát, mrští ním o postel. Přitahuje si pojízdný stolek, uchopí do rukou připravené jídlo na krmení: „ Tak papej. Žer!“ nabere lžíci kašovité stravy a zasune mu ji neomaleně do úst, přidává další a další lžíce až se muž dusí: ,, Napij se!“ řekne necitelně a nalije mu vodu ze sklenice do úst.
„ Pamatuješ si na Filipa, měl být tvým lidským štítem. Není nic co bych nevěděla, nedokážu se s tím vyrovnat. Toto bude tvůj trest!“ usmívá se Linda a natahuje do injekce roztok s ampule. Zaškrtí mu jednu nohu a vpíchne mu sedativa do žíly. Muži se svět mění ve změť barev kroužících neuvěřitelným tempem v kruhu, hlas Lindy k němu zní z dálky až ztrácí vědomí.
Dívka odloží injekci na stolek, na rtech se ji zračí potutelný nelidský úsměv. Jako by byla sama se sebou spokojena, otírá si ruce do osušky. Zvedne z podlahy kabát, očistí ho od prachu a nečistot.
„ Spinkej můj milý, bude nám spolu dobře!“ pronáší ironicky a odchází z ložnice, uzamyká za sebou dveře a kráčí dál chodbou s popěvkem na rtech.
Policista vchází do prosklené kanceláře, pozvedá vyzvánějící telefon: ,, Chci mluvit s kapitánem Kalinou!“ pronese do telefonu Linda: ,, To je kdo? Pokud vím náš velitel se jmenuje Malý, slouží tady přes dvacet let. Nespletla jste telefonní číslo?“ odpoví policista:
,, Ne, sloužil jako kapitán na oddělení vražd. Není možné, že byl převelen. Nemohl byste mi to zjistit?“ naléhá Linda: ,, To mohu, počkejte. Pokud jste si jistá, že to byl Martin Kalina, kolem třiceti let uvádíte. Nikdo takový u policie nikdy nepracoval!“ odpoví rozhodně policista a ukončí hovor.
„ Jste si jistá, že ten muž měl bydlet tady. To musí být omyl, tady předtím bydlela žena s třemi dětmi. Snad vím, kdo mi tu bydlí!“ odvětí znepokojené Lindě majitel domu v historickém centru městu, když si prohlížejí vybílený byt.
„ Když Martin Kalina neexistuje. Nesloužil nikdy u policie, nebydlí na adrese, kdo byl tedy ten muž?“ pronáší si pro sebe Linda.


Konec