S.T.A.L.K.E.R. - Příběh Zóny

Anotace: Osmá kapitola odhalý nemalé tajemství.

Chvíle zlomu

 

„Kurva co to má být?!“ rozčílil se nad šanony se jmény lidí, které znal Tichošlápek.

„A nejsou tam jen jména…“

„Drž hubu, tebe jsem se na nic neptal!“ probodl Zalatova pohledem Tichošlápek a zavřel desky. „Tohle budeme muset ukázat Tovarovi. Nechám si to u sebe,“ zasunul desky do vnitřní kapsy vesty. Namířil na Zalatova pistoli a dvojitým záškubem zápěstí mu naznačil, ať pokračuje.

„Doprdele brácho, dal nám ty desky, to na něho musíš furt mířit?“

„Nevěřím mu.“

„Chtěl jsem vám je dát až…“

„Drž hubu a pokračuj! Doprava!“ zarazil ho Tichošlápek a pokusil se ho nakopnout.

„Jak to teda bylo? Jak ses dostal k těm deskám?“ zeptal se Sniper.

„Pak ti to povím.“

„Ne, já to chci to slyšet hned!“ vložil se mezi ně Tichošlápek.

„To že jsem žoldák, tak to je pravda. Předtím jsem dělal pro Armádu a pro ty, co sedí tam venku za hranicí a celé to tady řídí. Krusčov mě poslal vystopovat Medvěděva do Divoké zóny. Měl jsem ho zabít a získat nějaké důležité informace, které měl v PDA. To ho zmrda jsme našli.“

„Jsme?“

„Jo. Jsme našli.“

„A kde teda máš zbytek,“ pokusil se ho shodit Tichošlápek.

„Ten zmrd byl zakempenej na staré rozhledně, odkud nás odstřeloval. Než jsem se dostal pod ní, dva z mích chlapů leželi s prostřelenou hlavou a třetí se někde schovával. Potichu jsem vyběhl schodiště a kudlou jsem ho podřízl jak domácí prase. Když jsem se vrátil, měl mi Krusčov dát pět tisíc rublů, ale ta svině mi nechala sotva polovičku a ještě mi vyhrožoval. Pak přiběhl důstojník s tím, že se z komanda, které bylo v nemocnici, vrátil jenom jeden a že mumlá něco o nějakém monstru.“

„Počkej, ale jak jsi získal ty dokumenty.“

„Krusčov odešel hned s ním. Viděl jsem, že ty prachy zakládá do nich. Když odešel, zůstal jsem tam sám. Když jsem otevřel desky, byl tam ten seznam, hned ten první. Ty jména mi přišla dost povědomá, a když mi dával prachy, přeškrtl v něm Medvěděva.“

„Ten jak tam je Lebeděv, Czechow, Sidorovič a další?“

„Jo, ten. Nedalo mi to a vzal jsem je. Připadalo mi pro toho zmrda hodně důležitý. Potom jsem zjistil, že to není jenom jen obyčejný seznam jmen, je to něco víc. Místa, podrobně rozebrané lokace, obchody s Bandity, zprávy od bývalého vypalovače. Ti zelení mozky tam provádí testy na trestancích, na co myslíte, že chtěli takovou většinu artefaktů. Když jsem vycházel, Krusčov se vracel, něco si pro sebe mumlal. Nevšiml si mne a já šel dál. Prošel jsem kolem toho vojáka. Byl bledý jak stěna, mě takový ten mrtvý výraz ve tváři, ten jeho pohled prostě bez života.“

„Nepřeháněj.“ zarazil ho Tichošlápek. Neměl takovéhle přehrávání nejradši a Zalatovi vůbec nevěřil.

„Byl jsem skoro u zadní hlídky, kdež ten tlusťoch vyběhl rudý a řval na celou základnu: Zalatove! Ty zmrde žoldáckej! Chyťte toho zkurvysyna!“

„To jsi jim utekl jen tak?“

„Naštěstí jo, než se hlídka vzpamatovala a zareagovala, proběhl jsem kolem nich a ztratil se mezi baráky. Cestou jsem se musel škrábnout o nějakou rostlinu, jak jsem proběhl tím křoviskem. Zliněv na mne dvakrát vystřelil, ale je tak levý, že by netrefil ani vrata od stodoly. Pak jsem skončil u vás ve sklepě a zbytek jsme si zažili společně. Když jste spali, pročetl jsem si ty desky pořádně. Je tam snad všechno.“

Tichošlápek ho zastavil tím, že mu položil ruku na rameno, lehce ho přimáčkl ke stěně a beze slova se kolem něho protáhl. Zbraň zasunul do pouzdra. Zalatovi se zdálo, že jsou ve slepé uličce, protože kužel světla tichošlápkovy svítilny bloudil po třech stěnách. Pak se Tichošlápek přitiskl ke stěně a rukou projížděl ve spojích stěn. Najednou se otočil a posvítil na stěnu. Ruku zastrčil do díry ve zdi a za něco zatáhl. Ozvalo se cvakání kovových, ozubených kol v levé stěně a poté těžký zvuk. Stěna se pohnula, ale jen nepatrně.

„Pojď mi pomoct,“ pobídl Zalatova a ten došel k pohnuté stěně. „Na tři a zatlačíme… Tři!“vykřikl a oba se zapřeli, stěna se posunula dopředu a sluneční paprsky pronikaly škvírou do chodby. Stěna se jakoby lehce propadla a poté prudce odjela sranou. Teda jen částečně, protože se o něco zarazila.

Sice venku bylo zataženo, ale jim třem se zatmělo před očima. Když si oči zvykli na sluneční svit, ocitli se v rozbořeném kostele, kterému chyběla střecha a části zdí.

„Á, hele kdo přišel,“ ozval se Ivan v průchodu kostela a vydechl obláček kouře. Z hlavy měl shozenou kapuci a samopal měl opřený o zbytek futer.

„Ty vole, zase kouří,“ zasmál se Sniper, „kde jsi to zase šlohl?“

„Vyfasoval, vole, vyfasoval,“ pousmál se Ivan a znovu popotáhl.

„Cože? Vyfasoval?“

„No co. Tovarov s bandou přepadli bandu zelených mozků a v bedně měli tohle.“

„Hovno přepadli,“ utrousil Zalatov.

„Hele Ivane, kde je Tovarov teď?“

„No kde by byl, u sebe.“

„Dělo se tu něco?“

„Tady chcípl pes. Krylov s Karamazem se ztratili poblíž nemocnice.“

„Další,“ zamumlal si pro sebe Zalatov.

„Tak dělej,“ šťouchl do něho Tichošlápek, aby se hnul. Prošli průchodem a ocitli se před parkem, který byl obehnaný třípatrovými paneláky, mezi kterými byla i stará, základní škola. K parku vedou tři silnice, a všechny tři jsou střeženy 24 hodin v kuse a u všech jsou kulomety PKM. Paneláky byly hodně otřískané a jen některé obyvatelné. Některá okna byla zadělána a vchody také. U jiných stáli stalkeři.

Tahle parta, dvou set mužů, si říká Svobodný Limansk. Nejprve to byli neutrální stalkeři, pak se tu objevil Tovarov a vše se změnilo. Uzavřeli se a nějak moc nekomunikují s ostatními stalkery z jižní části zóny. Tady v Limansku bojují proti Banditům, armádě a Monolitu.

Všichni tři prošli okolo stříží u hlavního vchodu školy, která se nacházela na severu mezi paneláky. Byla to troj budova. Dvě křídla byla dvoupatrová a prostřední část, s hlavním vchodem, měla tři patra.

Rychle vyběhli schody do horního patra. Všude se bavili stalkeři.

Pomalu otevřeli dveře, zpoza kterých vycházel hrubší hlas, a vešli do místnosti.

 Místnost byla menší. U okna byl stůl, za kterým seděl Tovarov, a na něm ležel černý Desert Eagle. U jedné stěny byla postel a po stěnách visely mapy zóny.

„Pánové, rád vás vidím a ty jsi?“ postavil se Tovarov a potřásl jim rukou.

„Zalatov, jsem žoldák.“

„Aha, Zalatov…“ zamyšleně se pousmál a posadil se za stůl.

„Tovarove, máme něco, co by mohlo být hodně důležité.“

„Sebral jsem to Krusčovovi  na základně.“

„Cože? Ty jsi makal pro zelený? Koho jsi pro ně oddělal?!“

„No poslední byl Medvěděv. Sebral jsem to, když jsem mu předal PDA a ten zmrd mi dal jen polovinu slíbených peněz.“

„Ukaž, co to je?“ natáhl se pro desky, které mu podal Tichošlápek a okamžitě jimi začal listovat.

Chvíli jimi listoval a poté je položil na stůl, lokty si opřel o hranu a na spojené dlaně si položil bradu. Zamyšleně se díval po pistoly, která se matně leskla v nažloutlém osvětlení.

Z místnosti se ozvaly tři rány a dveřmi okamžitě vběhli dva stalkeři, kteří předtím stáli na chodbě. Celá budova ztichla, jako by tam nikdo nebyl. Jen ze sklepa se ozýval rachot generátoru.

V místnosti leželi, v kaluži krve, tři stalkeři.

„Zbavte se těl,“ položil zbraň Tovarov a otočil se k oknu. Stál tam a upřeně se díval ven. Popadl vysílačku a zhluboka se nadechl. „Tady Tovarov. Krusčove, myslím, že mám něco, co postrádáš.“

 

 

Armádní laboratoře(Vypalovač) - 9:10 - 13. 10. 2015

Ozval se výbuch a vrata odletěla na dřevěnou boudu, která se s praskotem sesypala. Okamžitě se spustil alarm a dovnitř vběhlo několik stalkerů. Než se stačili rozhlédnout a skrýt se, srazila je na zem salva z několika kulometů PKM.

„Co se to tam kurva děje!“ ozval se vy vysílačce rozzuřený Petrenkov.

„Stalkeři, pane,“ odpověděli tři vojáci jednotným hlasem.

„To vidím, ale jak se jim podařilo dostat se dovnitř!“ Na tuto poznámku už ale nedostal odpověď.

Ti tři tam jen tak stáli a hleděli do volných prostor, kde předtím stála železná vrata, a čekali, jestli se ještě někdo pokusí proniknout dovnitř základny.

Vzduchem proletěly tři hlavice z granátometů a dopadli necelé tři metry před ně. Exploze rozhodila do všech světových stran štěrk a hlínu, který dopadla na černou zbroj a šedivé, mrtvolné tváře. Ani jeden se nepohnul.

 

Uvnitř laboratoří

Místnost 10x8x2 metry osvětlovaly reflektory, které byly v rozích a obrazovky několika monitorů u kterých sedělo dvacet armádních vědců v bílých pláštích a sledovali dění na obrazovkách. Po zemi se táhli kabely silné jako zatnutá pěst.

Jediné dveře této místnosti, ve které bzučí zvuk klimatizace, jako obrovský roj včel nad hlavou, se otevřely se zasyčením a dovnitř vstoupili tři muži v ruských uniformách.  Došli až ke stolu, kde bylo nejvíce obrazovek. Za nimi seděl v šedivé uniformě, odlišné od ostatních.

„Pane, stalkeři se pokusili o průnik hlavní branou.“

„Já vím, Reznove, viděl jsem je.“

„Pane, mám dát rozkaz pro protiútok?“

„Pošlete dva šedý, ať jdu až dolu ke křižovatce a tam ať vše udržují pod kontrolou.“

Na jednom z monitorů proskočilo, na pár sekund, zrnění a poté se objevila krusčovova hlava.

„Petrenkove, jak to vypadá s tou zásilkou do Limansku?“

„Zdravím tě, Krusčove. Vydrž, nejdřív musím vyřídit, ty svině, které se sem pokoušeli dostat a pak ti okamžitě zásilku pošlu Karaslou.“

„Karaslou?“ na monitoru se objevil krusčovův vyděšený výraz, „myslíš, že ustojí tu cestu přes anomálie a takovou radiaci?“

„Ježíši, proč by to kurva nemohla ustát. Je mutovaná pomocí artefaktů, tak proč by to neměla ustát.“

„Dobře, jsem se jen zeptal.“

„Jak to vůbec vypadá u vás?“

„Tovarova jsem přesvědčil, aby se přidal k NAŠÍ VĚCI. Zpřetrhal veškeré kontakty s ostatními a uzavřeli se u sebe na základně a..“

„A stejně je jen využiješ na ty vypatalance z Monolitu a pak se jich zbavíš.“

„To v plánu nemám. Neblázni. Dvě stě zdatných stalkerů, kde bys to teď chtěl vzít.“

Nezapomeň, že k tobě zanedlouho vyrazí zásilka, která vydá za trojnásobek, ne-li čtyřnásobek tamtěch stalkerů.“

„Vím…“

„Jo a ještě něco. Jakmile k tobě dorazí zásilka, Limansk je jen pod tvým dohledem. Když se něco posere, ty za to zodpovídáš. Jasný?“

„Jasný, tak ji pošli co nejdřív, už to tu chci mít z krku.“

„To my všichni, ne jen ty,“ ukončil videohovor Petrenkov a podíval se na Reznova.

Oba byli tak stejně staří. Reznov měl sice povadlejší tvář, ale zato ho netrápili šediny, díky zrzavému porostu na hlavě, kterému se sotva dalo říkat vlasy, a na tvářích.

„Reznove, musíme to všechno urychlit. Už nemůžeme čekat.“

„Ale nemáme dost šedivců. Zbytečně bychom přišli o lidi.“

„To přijdeme i tak, to si nemysli,“ mávl rukou a došel k nejbližšímu vědcovi. „Kolik máme subjektů připravených k boji.“ Neptal se, konstatoval.

„Ti tři, co jsou venku a další dva se mohou okamžitě dovybavit, pane.“

„A v líhni je jich kolik?“

„Deset subjektů je v poslední sekvenci, dalších osm v necelých dvou třetinách a dalších šestnáct je v jedné třetině.“

„Výborně, takže mě budete okamžitě informovat, jakmile těch deset bude připraveno. Rozuměl jste!“

„Ano, pane. Ihned vás kontaktuji.“

„Dobrá, zpátky do práce,“ otočil se na podpatku kanad a prošel kolem Reznova a dvou vojáků. Mávl na ně, aby šli za ním.

„Kam jdeme, Petrenkove?“

„S někým bych tě rád představil,“ ušklíbl se Petrenkov a otevřel dveře.

 

Bažiny-10:28 - 13. 10. 2015

„Ty, Lovče, jak jsi ulovil to monstrum v Agropomu?“

„Našel jsem tam mrtvolu upíra. Hodil jsem jí do staré cely a venku jsem vylil krev. Pak jsem už jenom čekal. Pohyboval se hodně neslyšně. Probudil mě až její řev, když spouštěč zavřel celu. Mlátil tam do všeho. Ale z toho zlostného řevu se najednou ozvalo volání o pomoc.“

„Cože, toho je tu víc!“

„Že si děláš jenom prdel! Že jo!“

„Vůbec, to co jsem chytil do cely, bylo ještě mládě. Hodil jsem mu tam kus masa, ve kterém byl granát. Jinak bych ho asi nezabil. Slyšel jsem stejné volání z pěti různých míst. Vyběhl jsem do horního patra a pak jsem ještě vylezl na střechu. Bylo jich tam asi deset, možná víc. Volali se. Dorozumívali a dávali si signály. Pánové, tohle není jen takové monstrum, které tu je od začátku. Se Zónou se něco děje. Něco hrozného.“

„Možná, se jeden dostal sem z Agropomu. Přec jen to je, co bys kamenem dohodil.“

„Ani mi to neříkej. Jak myslíš, že bychom to mohli zabít.“

„Nevím, zkusíme počat, zatím stáhnout chlapy z okraje…“

„Poplach!“ ozvalo se ze strážní věže.

„Co se děje!“ vykřikl Lebeděv a podíval se na věž.

„Rychlý pohyb, jeden cíl, ne dva… jsou tři… čtyři, kurva, co se to děje!“ stalker ukazoval severně do středu Bažin.

„Poplach! Šest cílů! Východní sektor!“

„Pánové, popadněte zbraně!“

Všichni se okamžitě sebrali a odjistili zbraně.

„Klid!“ ozval se stalker a na severní věži a ten z východní zopakoval to samé.

„K čertu co to má být!“ rozčílil se Lebeděv a už si razil cestu osmdesáti stalkery k hlídkové věži. Už byl u žebříku, když se okolo celého tábora ozvalo sborové kvílení, které ani divočáci, nebo blechy nevydávali. Všichni strnuli a nepatrně se přikrčili. Dědkův a lovcův pohled se spojil v jeden, když se na sebe podívali.

„Pryč!“ zařvali oba z plna plic, ale bylo pozdě.  Tři mohutní mutanti prorazili ohradník a proběhli skupinkou stalkerů. Byly tak dva metry vysocí, mohutní s šedivou kůží, připomínající nosorožčí. Přední tlapy byly delší než zadní a stavbou těla připomínal dospělého gorilího samce, ale jeho hlava byla téměř podobná těm, co mají divočáci a ze spodní čelisti jim trčeli dva kly, které směřovali nejprve před horní, masitý ret a poté směřovaly k zemi, téměř pod spodní čelist.

Někteří stalkeři se odvážili na monstra vystřelit, ale kulky jim nijak neublížili. Jedna věž se skácela, když pod ní proběhlo jedno z mláďat. Lebeděv rychle běžel k Lovcovi, který tam tak stál uprostřed toho všeho a sledoval co se to kolem něj děje. Nedotčeně. Lebeděv byl skoro u něho, když ho zasáhla silná tlapa a odmrštila ho a stěnu garáže, kde se nabodl zády na zohýbané plechy. Dýchal, ale plech mu projel skrz tělo a on tak sledoval, jak ty monstra masakrují poslední členy Clear sky.

Padl poslední výstřel od nejmladšího stalkera, který utíkal před mládětem, ale to bylo rychlejší a svou hubou plnou slin mu jedním skousnutím oddělila část hrudníku i s pravou rukou a hlavou od zbytku těla. Lovec tam furt stál, nehnutě. Sledoval největší monstrum, které stálo na kraji a upíralo na něho své světle oranžové oči. Lovec pomalu shodil kabátec, klobouk, šátek a brýle. Na zádech u vesty měl dva dlouhé, lehce zahnuté nože. Oba je vytáhl a s křikem se rozeběhl proti bestii.

 

Armádní laboratoře(Vypalovač)- Uvnitř laboratoří - 9:24 - 13. 10. 2015

„Co mi chceš ukázat?“

„Uvidíš. Ehm… Vy dva, tu počkáte, jasný.“

„Jistě, pane.“

Petrenkov došel ke dveřím, ke kterým měl klíč jen on. Byla to kódová karta. Projel čtečkou a ozvalo se cvaknutí a bzučák. Pomalu otevřel dveře. Místnost měla sotva 3x2x2 metry a byla osvětlovaná jen jedním reflektorem. Ten z rohu svítil přímo na jedinou osobu v místnosti. Seděla svázaná na židli uprostřed místnosti. Oblečení měla od krve, hlavu měla zahalenou černým pytlem, ve kterém byly otvory na dýchání.

„Tak co, už sis rozmyslel, co mi odpovíš.“

„Táhni do prdele, Petrenkove.“

„Cože?“ udeřil ho na levá žebra, až to trochu zapraskalo, „já asi blbě slyšel.“

„Jsi nula, nic jiného. Cestu k plniči přání ti neřeknu.“

„Ale řekneš,“ sundal mu pytel z hlavy a namířil mu Desert Eagla na čelo. „Máš na to minutu.“

Byl to on. Ten, který se jako první dostal až k plniči přání. Střelec. Tvář měl povadlou. Byl pohublý, a obličej měl samou podlitinu.

„Ty si vážně myslíš, že když mi budeš vyhrožovat…“

„Třicet sekund.“

„Že ti řeknu jak se tam dostat. Ty jsi vážně debil Petrenkove. Řeknu ti jedno, byl jsem tam, a bylo to něco úžasné. Vidět jak se tam blyští a schovává se před takovými, jako jsi ty. Tak dělej, zmáčkni to.“

„Ne,“ zvedl zbraň a podíval se mu do obličeje. „Vzal by sis cestu do hrobu a já se postarám o to, aby to tak nedopadlo.“

„Tak to kurva zmáčkni, ty zelenej, zasranej mozku!“ začal sebou házet na židli, div si nevykloubil obě ramena.  Jeho tvář mu atakovala tvrdá pěst a Střelec sebou přestal škubat.

„Jdeme,“ zandal si pistoli do pouzdra a otevřel dveře. „Reznove, hej!“

Ten tam tak stál a sledoval legendu stalkerů, jak teď sedí svázaná s obličejem od krve a žadoní o smrt.

„Já myslel, že ho Jizva zabil.“

„Kdepak. Jen jsme do střelcových hadrů navlékli jiného žoldáka a řekli mu, ať se tam dostane. Střelce jsme chytili necelý týden po té, co byl u plniče.“

„Ale vždyť to je už přes dva roky.“

„No a, jak vidíš, stále má dost síly.“

„Proč myslíš, že nám nechce říct kde plnič je. Co když viděl, co my ne. Co když viděl zkázu.“

„Apokalypsu?“ zarazil se Petrenkov a otočil se na kolegu.

„Třeba.“

„Myslel jsem, že muž tvého postavení o takových píčovinách nepřemýšlí a když už, tak ne nahlas,“ zavřel dveře a ty se samy uzamkly. „Necháme ho chvíli prospat a pak uvidíme, co nám řekne.“