Telefonní seznam kapitola 3.

Anotace: Copak nám to skrývali dva diplomatické kufříky? A co ukrývá telefonní seznam? Předposlední díl :)

Kapitola třetí

Dvě kostky šedé hmoty na první pohled připomínající nevytvarovaný marcipán. Tím bohužel podobnost s cukrovím končila. Zbytek kufříku byl vyložený směsí hřebíků, vrutů a dalších malých součástek. Opatrně jsem vytáhl rozbušky a zkontroloval zda-li bomba neobsahuje ještě nějaký skrytý mechanismus.


„Takže nakonec bojovka,“ zašeptal jsem. Předal jsem partnerce dva ze stahovacích pásků a ukázal na pokoj, z kterého vyšla.

Oba jsme vytáhli zbraně, nabili, odjistili a každý se hlasitým řevem vřítil do jednoho z pokojů. Můj cíl byl tak překvapený, že se nestačil ani postavit na nohy. Kopnutím jsem ho shodil z postele. Spadl na podlahu a než se rozkoukal, už jsem mu nasazoval jeden z pásků, který slouží jako improvizované pouta. Polštář jsem mu přiložil k hlavě tak abych měl jistotu, že prozatím neviděl můj obličej a kontroloval jak na tom Martina mezitím je.

Ta právě navlékala prázdnou igelitovou tašku přes hlavu zadrženého. Vztyčeným palcem mi dala najevo, že je vše v pořádku.

Já namísto tašky použil povlečení polštáře, které dostal můj vězeň jako improvizovanou kuklu. Kufřík s druhou bombou byl na stolku. Jakmile jsem měl lepící páskou připevněného výtečníka k židli zneškodnil jsem rozbušky a konečně se na světle podíval na celý mechanismus. V rukojeti kufříku byl knoflík, který stačil stisknout a následně pustit načež by bomba explodovala. Martina mezitím dokončila fixaci druhého z mladíků.

„Kterého první?“ zeptala se.
„Těžké říct, musím ale zavolat šéfa a minimálně někoho kdo se vyzná v arabských jazycích.“
„Myslíš, že je na to čas?
„Je půl třetí. Svítá až kolem páté nebo spíš půl šesté. Minimálně do té doby nedává smysl, aby něco prováděli. Kdo tuhle dobrou zprávu oznámí?“
„Drahý nezapomeň, že já tu vůbec nejsem. Takže ty,“ řekla s úsměvem.
„Drahá víš jak mě neskutečně…“ a naznačil jsem dovětek.


Velitel vskutku nebyl nadšený za druhý telefonát to ráno. Teda jen do té části, kdy jsem mu oznámil, že jsem našel dvě funkční kufříkové bomby. To přešel do regulérního zděšení, že jsem tam šel sám. Oznámil mi, že do hodiny tam bude všechen potřebný personál. Poprosil jsem ho, aby uschopnil i Martinu s výmluvou, že by si nám prostě mohla hodit. Byla to chabá výmluva ale její přítomnost nějak slušně vysvětlit nešla.

„A Dane, klidně s nimi začněte. Nebojte se být trošku drsnější. Nejdřív bič a pak až teprve cukr. Musíme zjistit, kde jsou ti další čtyři.“
„Ano pane, vzal jsem si na to pro jistotu telefonní seznam.“

Ticho v telefonu bylo více než výmluvné.

Na nic jsem nečekal a vydal se k prvnímu, kterého jsem znal osobně. Nevydal ani hlásku. Po vzoru starších výslechových metod jsem v pokoji pozhasínal a nechal svítit jenom lampu a to ještě tak aby mířila přímo do očí zadrženého.

Sundal jsem mu povlak z hlavy.

Překvapený byl snad jenom trochu. Začal jsem ihned mluvit.

„Moc dobře vím, že umíš anglicky tak to nebudeme protahovat. Chci slyšet tvoje pravé jméno a chci vidět, odkud jsi.“
„Mé jméno je Omar a jsem ze Sýrie. Přiletěl jsem sem jako student. Nevím, proč mě proti mé vůli držíte.“
„Tvé jméno není takřka jistě Omar a určitě nejsi ze Sýrie. Přijel jsi sem jako terorista. Ta bomba, kterou jsi měl na stole, tě tak trochu prozradila.“
„Tu jste mi podstrčil vy! Já jsem Omar a jsem student.“
„Nepodstrčil. Nejmenuješ a jsi terorista a i tak s tebou bude zacházeno.“
„Lžete!“ zařval z plných plic. Nadechoval se k další větě, ale tentokrát nedostal šanci.


Telefonní seznam je super věc. Váži zhruba dvě kila, nemá příliš tvrdou vazbu a hlavně moc neklouže v ruce. A taky obsahuje spoustu důležitých čísel, ale to teď nebylo důležité. Vzal jsem ho do rukou a udeřil vyslýchaného celou plochou seznamu do hrudníku.


Mladík se zakuckal. Ta rána nebyla nijak vážná. Hrudní koš snese hodně a vzhledem k tomu, že to docela slušně plesklo muselo ho to docela pálit. Přidal jsem ještě dvě rány na paže, aby pochopil, že to tady vskutku vedu dneska já.

„Dovol, abych tě něco vysvětlil, příteli. Já nikdy nelžu. A nemám lhaní rád. Rozumíme si?“
„Ano,“ vysípal.

Abyste mi rozuměli. Opravdu nejsem fanda mučení. U některých lidí vám dá rychlou odpověď, která ale nemusí být vždycky správná a vy se pak honíte za špatnou stopou celý další den. Pak je tu jiný druh lidí, který vás zahrne informacemi. Než je přetřídíte a najdete tu důležitou, můžou utéct další cenné hodiny.

Další alternativa jak dostat informace z podezřelých je chemie. Pentothal sodný dokáže z člověka slušným způsobem přinutit, aby mluvil. Bohužel to nefunguje tak, že mu dáte injekci a on začne vykládat. Musíte toho člověka rozpovídat, protože jeho stav se silně podobná opilosti. Třeba i proto Rusové jednu dobu experimentovali s většími dávkami lihu aplikovanými nitrožilně. V obou případech zadržený nepřetržitě blábolí a vy musíte tu správnou informaci zachytit. Vedlejším jevem nebo při větších dávkách látek pak může výslech vést i k poškození mozku. Dost často se to stávalo právě před tím, než vyslýchaný řekl klíčovou informaci. Zůstala z něj pak jenom slintající troska, která už dále nebyla jakéhokoliv výslechu schopna a mohli jste ho mučit, jak jste chtěli.

Důvod proč jsem se rozhodl použit právě telefonní seznam, je ten pocit pálivé rány, kterou po sobě zanechá. Tak jako když dostanete facku od dámy. Dámy co má sto dvacet kilo. Bolí to, nechá to po sobě otisk ale ranní to jenom vaši pýchu.

Nechal jsem vyslýchaného nabrat dech. Mezitím jsem před něj postavil kufřík s plastickou trhavinou.

„Tohle jsi nedělal ty, že?“
„Dělal. Obě dvě jsem vyrobil sám,“ řekl a výrazně tak popřel to co pronesl před chvíli.
„Co jsme si řekli o tom lhaní. Viděl jsem, jak jsi je sotva před dvěma hodinami nesl domů. Docela se to pronese, že takový kufřík?“

Mladík mlčel.

„Trochu jsem se na tebe ptal. Irácká univerzita je zavřená od Invaze. Tudíž jsi mi lhal už předtím a to i přesto, že jsi mi to ani říct nechtěl,“ řekl jsem.

V jeho očích se tak nějak divně zablesklo. Nebyla to ale zlost. Spíš jenom takové uvědomění.

„Tak mluv“
„Nic vám neřeknu. A jestli mě nepustíte, budu křičet. Někdo ze sousedů zavolá policii.“
„Příteli, tady jsi v České republice. Tady se policie nevolá. Věř mi,“ posteskl jsem si.
„Ale i tak budu křičet.“
„Pak mi přestaneš být užitečný. A budu tě muset zastřelit.“
„Mám právo na soud!“ prakticky vykřikl.



Usmál jsem se. Terorista žádá o spravedlnost. Jaká ironie.

„Příteli ale on tě nikdo nezadržel. Nebo si snad myslíš, že já lidi zatýkám?“

Začal zběsile těkat pohledem z místa na místo. Hledal něco, co by mu pomohlo, něco čeho by se mohl chytit. Všiml jsem si, že párkrát zavadil pohledem o peněženku na stole. Přistoupil jsem k ní a vzal ji do rukou. Mladík vyrazil několik nesrozumitelných slov v řeči, která mi připomněla Farsí.

V peněžence bylo pár vizitek taxislužeb, několik bankovek a mincí. Nic k čemu by se člověk upínal, když je mučený. Ještě jednou jsem probral peněženku tentokrát důkladněji. A tehdy jsem si všiml vypáraného lemu. Nehtem jsem oddělil dvě vrstvy látky, aby na mě vykoukla fotka asi šestiletého kluka ve fotbalovém dresu.

„Kdo to je?“ zeptal jsem.

Mlčel. Položil jsem otázku ještě jednou. Opět ticho.

Kluk na fotce měl světlejší barvu vlasů než můj zadržený. I rysy tváře byly rozdílné. Podobné leč rozdílné.

„Je to tvůj syn?“

Místo odpovědi se ušklíbl. Takže syn to nebyl.

„No ovšem na to abys byl otec tak starého kluka jsi ty moc mladý, tudíž to musel bratr.“
„Jdi do prdele, ty svině. Ráno budete všichni mrtvý. Všichni zalitujete, že jste si kdy připojili k útoku naši zemi. Čubčí synu.
„A jak by mi takoví dvacetiletí šašci mohli ublížit? Nezvládl ses postarat ani o vlastního bratra,“ řval jsem na něj v odpověď.
„Je nás víc. Jsme silní. Zaútočíme tam, kde to nečekáte, tam kde je vašich lidí nejvíc. Naženeme do vašich srdcí strach.“
„To víš, že jo. Nejste první kdo to zkusil. A jako vy všichni ostatní i vy zklamete,“ odříkával jsem pěkně pomalu.
„Doufám, že jsi o tom pevně přesvědčený, ty pse!“

Musel jsem uznat, minimálně co se týče nadávek, byl vynalézavý. Další půlhodinu se mi snažil vysvětlit, jak jsou moje dcery volně na prodej, že se těší, až mě Alláh ztrestá, že moje matka spala se smečkou kojotů. Když mě to přestalo bavit, dostal několik úderů telefonním seznamem. Navlékl jsem mu přes hlavu povlak a nechal ho, ať se snaží popadnout dech pěkně po tmě.

„Tak co Marti, jak to jde? Kam jsi pokročila?“ zeptal jsem se, když jsem sešel do kuchyně.
„No už se strachy dvakrát pomočil, prosil, abych ho nezabíjela, že je jenom student. Krycí verze se zatím drží. Je vytrvalý to se mu musí nechat. Kávu?“
„Mléko a dva cukry, prosím.“
„A jako kde jsme? V Mccafe?“ odpověděla, když mi nalívala kávu černou jak smrt do hrníčku.
„Použila jsi na něj něco?“ ptal jsem se
„Jenom jsem mu pohrozila nožem v oblasti pod břichem.“
„Připomeň mi, ať tě nikdy nevytáčím,“ polkl jsem nasucho.
„Neboj, zlato. Není čeho se bát. Zatím.“

Upíjeli jsme kávy další půlhodiny, než přišli na místo posily. Zuzana a Ingrid, které se specializovali na arabské jazyky a kulturu, Šéf osobně a pak dva další kolegové, které jsem podle jmen neznal. Jakmile však začali vytahovat laptopy a další zařízení, které jsem neuměl pojmenovat, odhadl jsem je na někoho z IT.

Stručně jsme vyložili, to co se nám zatím podařilo zjistit. A že toho bylo celkem málo, vzala si Ingrid se Zuzkou oba chlapce hned do parády. Kupodivu obě odmítli mou štědrou nabídku, že jím půjčím svůj telefonní seznam.

Kluci z IT mezitím šmejdili v záznamech mobilních telefonů a osobních počítačů jednotlivých zadržených. Já s Martinou jsme se rozhodli prohledat ostatní místnosti. Kromě několika svršků, mapy městské hromadné dopravy a prázdných láhví od alkoholu jsme nenašli nic. Tím myslím vůbec nic. Oba dva obývali pouze své pokoje a ostatní místnosti nechali prakticky prázdné.

Při pohledu na prázdné láhve jsem snad přece jenom dostal nápad.

„Pane, když jsem se díval na záznamy z kamery, kterou jsme instalovali, jeden z nich si každý večer nosil domů láhev alkoholu. Co kdybychom to použili proti němu?“
„Co? To, že je notorik?“
„No osobně si myslím, že když ho jeden z nás opije, tak jednak navážeme, dejme tomu, pouto a hlavně on bude víc nakloněný mluvit.“
„To je ale pořádný výstřel do tmy, nemyslíte?“ ptal se šéf stále skepticky.
„Máme teďka něco lepšího?“
„Kluci, jak jsme na tom?“


Technici, zavrtěli hlavou.


„Dane, tak co ujmeš se toho?“
„Já bych to vzala.“ Ozvala se Martina.

Věnovali jsme jí překvapený pohled.

„No co? Jsem holka z Moravy a hlavně toho kluka jsem si načala já.“
„Dobrá, vyměňte se s Inkou. Ale vezmeš si sluchátko, bude tě navádět, pokud by to bylo potřeba.“

Martina vytáhla láhev vodky z mrazáku a přidala k ní pořádnou porci ledu. Musel jsem se smát. Moje přítelkyně bude opíjet teroristu.

Jeden z techniků ji do ucha vložil „červíka“ což je název pro miniaturní sluchátko, které se dává až zhruba do oblasti středního ucha. Vy tedy slyšíte prakticky vše, co máte a nikdo to nepostřehne. Mikrofon, díky kterému jsme mohli zase my slyšet průběh celého rozhovoru, si ukryla pod tričko.

Všichni jsme se seřadili v kuchyni kolem počítače, který zvukovou stopu přepisoval do textu. Mrkl jsem na Zuzanu, která vyslýchala mého podezřelého.

Podle všeho se nechal naverbovat, když jeho bratra zasáhla, zbloudila střela jednoho z Talíbů, kteří utíkali před hlídkou spojenecké armády. Pochopitelně to byl vina koaličních sil, dle slov jednoho z duchovních představených. Nic víc z něj nedostala.

Pravá show začala, když Martina nalila první dvě sklenky čirého alkoholu.

Mladík asi dvacet minut nechtěl pít a zrovna konverzačně naladěn taky nebyl. Martina mu uvolnila pouta a nabídla znova drink. Když ho vybídla, aby se nedíval tak podezřívavě a klidně se napil bylo slyšet pouze, jak zuřivě hrábl po skleničce a celou naráz ji do sebe otočil.


„Už je ti líp?“
„Ano madam“
„No vidíš. Já nemám v úmyslu ti ublížit. Straším tě, to možná jo. Ale ublížit ti nechci. Na druhou stranu ti lidi co si vzali do parády, tvého kamaráda vedle, ti jsou něco jiného. Ti tě klidně zabijí. Dáš si ještě.
„Ano prosím.“
„Nalej si. Na zdraví. Já jsem Martina. Jak říkají tobě?“
„Darius“


„Martino, je to jméno Perského krále, pochval ho jestli si chceš naklonit,“ zaznělo do vysílačky od Inky.

„Darius, jméno králů, že ano?“
„Ano, madam.“
„Ty jsi z Afghánistánu, že?“
„Ano madam.“
„Ale prosím tě, jaká madam říkej mi Martino.“
„Dobrá Martino.“
„No vidíš, že to jde a na to si dáme drink. Chceš led?“
„Ne děkuji, já raději bez ledu.“

Osobně jsem se u přepisu pousmál. Když chcete s někým v pití držet zdánlivě krok, mixujete svůj drink s co největším množství ledu a usrkáváte jenom tající vodu. Třeba první tři kola si dáte klasicky a pak už jenom mixujete. Sem tam něco omylem vylejete. Zkrátka to hrála dobře.

Vše fungovalo, jak mělo. Kluk mluvil a my si posléze udělali představu o celé té skupině. Všech šest chlapců o někoho přišlo. Ať už o manželku, či rodiče. Jejich žal využili duchovní. Vzali je všechny na jedno místo, které jsme odhadli jako na výcvikový kemp Talibanu v Sýrii. Naučili je tam slušně angličtinu, jak zapadnout do prostředí jak se vyhnout nepříjemným otázkám ale hůř taky jak zkonstruovat improvizované výbušné zařízení a jak vytipovat lokalitu.

Hodiny odbily šestou ráno, když z něj Martina dostala, že měli své bomby odpálit v prostorách metra. Konkrétně na Florenci, kde se kříží dvě linky metra. Čas měl být mezi 7:45 a 7:55. Cíle dalších dvou skupin mu byly neznámé. Nadiktoval ještě adresu, kde se včera sešli, aby vyzvedli hotové bomby. Pak se ozvalo divné žuchnutí.

Martina se vypotácela z pokoje. Padla mi kolem krku, následně věnovala pohled všem okolo, vztyčila palec s otazníkem v očích, aby za přikyvování hlavou všech přítomných upadla do říše snů na gauči.


Chlapec v pokoji již také spal. Na rozdíl od mé partnerky však pevně objímal dopitou láhev.