Osamělá cesta k Rozhřešení

Anotace: Psáno pro pisálky na téma č. 30 s tématem "byla to poslední kapka". Inspiraci mi byla moje první povídka, která byla zasazena do světa Falloutu

2014563073 

Osamělá cesta k Rozhřešení

 

(http://youtu.be/l2TyKsWhHDg)

 

„Takže to byla poslední kapka, doslova,“ řekl jsem nahlas při pohledu do prázdné polní lahve. Slunce jakoby snad na povel začalo žhnout ještě intenzivněji, jak se taky sluší k postapokalyptické pustině.

 

V roce 2077 v rámci celosvětového konfliktu vypustilo vícero stran svoje nukleární arzenály a z planety Země dalších dvě stě let zůstala neobyvatelná pustina. Když skončila jaderná zima a přeživší generace začali vylézat z obřích podzemních krytů zvaných Vaulty nebylo zcela jednoduché znovu obhospodařit půdu. Trvalo další generaci, než pustina začala být částečně obyvatelná.

 

Technologie z minulosti byla pouze obtížně využitelná, protože jenom málokdo ji uměl použít a vědomosti těch, kteří je čerpali v podzemních krytech a následně je předávali na své děti, se začali podobat tiché poště.

 

V poušti začaly vznikat na troskách starých měst menší osady a právo bylo obvykle vynucováno způsobem „máš větší kvér = máš pravdu“. Což zpět ke mně dokazuje, že jsem kvér neměl dostatečně velký.

 

Po té co jsem se pokusil obrat pár křupanů v kostkách a čirou náhodou nebyly moje kostky zcela v pořádku, dostalo se mi královské pozornosti. Minimálně co se pistolí týče. Vím, že jsem stihl dostat dva protihráče, než se na mě sesypala celá hospoda. Nohy na ramena jsem vzal velmi svižně a utekl do noci.

 

Už je to skoro dvanáct hodin. Zůstal mi jenom zavírací nůž, stařičká Beretta 92F se čtyřmi náboji, jednorázová lékárnička též známa jako Medkit a pár předválečných dolarů za které si koupím sotva pečeného Geckona, byť je to nejlepší pochoutka, kterou pustina dává.

 

Bohužel můj zběsilý úprk zapříčinil, že jsem zabloudil. Nebyl jsem si jistý, kterým směrem jsem v noci zamířil a tak nejbližší osada či městečko mohlo být hned za obzorem nebo taky sto dvacet kilometrů daleko. Sám za sebe jsem doufal v tu první variantu.

 

Slunce vysoko nad obzorem mě nemilosrdně ždímalo a já hledal místo kde bych se mohl aspoň na chvíli skrýt. Bezvýsledně. Jazyk se mi lepil na patro už hodinu a starosti začalo přibývat. Lidské tělo vydrží bez jídla dost dlouho. Bez tekutin sotva 24 hodin a to zvlášť v počasí jako je tohle. V tomto ohledu pustina neodpouští. Začaly se mi vybavovat povídačky o lidech, kteří v poušti zešíleli, když zjistili, že sešli z cesty. Nemám v úmyslu být tenhle případ.

 

„Pozdě,“ řekl ženský hlas za mnou.

 

Vyzývavá černovláska v kožené bundě a maskáčových kalhotách si připalovala cigaretu.

 

Nevěřícně jsem zamrkal očima. Zdá se mi to?

 

„To víš, že se ti to zdá, ty blbče. To slunce ti vypálilo mozek dostatečně na to, abys začal mít přeludy,“ pokračovala nepříliš nevzrušeně.

„Takže jsem se zbláznil?“

„No a byl jsi ty vlastně někdy normální?“

„Díky moc mi pomáháš, na to, že jsi moje podvědomí“

„Nechci ti pomoct, chci, jenom abys došel k rozhřešení, než natáhneš bačkory.“

„Takže jsi něco jako můj strážný anděl?“ řekl jsem s nadějí v hlase, ignorujíce fakt, že se vlastně bavím s přeludem své mysli.

„Příteli, své strážné anděly jsi zakopal hluboko pod zem. A teď šlapej.“

 

A tak jsem šel. Každý krok, který jsem udělal, měl ozvěnu v kroku, který dělal můj přelud. Písek nám skřípal pod nohama, zatímco jsem přemýšlel, kdy už bude konec. Jak to asi bude vypadat. Jestli se složím vyčerpáním?  Nebo usnu a už se neprobudím? Až budu tak zesláblý, že se nebudu moc ani plazit jestli mě dorazí divoké zvíře nebo budu mít tolik odvahy, abych to ukončil sám?

 

„O to se postarám já,“ ozvala se černovláska

„Jsi moje podvědomí, proč musíš být taková děvka?“ řekl jsem, aniž bych čekal jakoukoliv odpověď. Moje podvědomí poslušně mlčelo. Asi tak dvacet minut.

„Nejspíš to uděláš pistolí. Je to rychlejší a nic neucítíš. Nebo můžeme použít ten nůž. Přešvihneš si šlauchy a bude do dvou minut konec.“

„Ty jsi ale opravdu šílená kráva,“ konstatoval jsem bez pohledu k přeludu.

 

Pak jsem omdlel.

 

Nevím kolik uběhlo času ale, když jsem se probral, na nebi svítily hvězdy. Teplota se z nějakých čtyřiceti stupňů dostala zhruba na osm až devět. Sotva jsem cítil nohy, ale ruce mě ještě poslouchaly. Nahmatal jsem Medkit. Odstranil jsem z jehly ochranou krytku, párkrát zapumpoval paží, a když žíla vystoupila, vpálil jsem si plnou dávku léčivé tekutiny přímo do žíly.

 

Medkity fungovali na principu okamžité regenerace tkání a doplnění minerálních látek. Původně byly vynalezeny pro využití v boji a velké množství jich bylo navezeno do krytů a k vojenským posádkám. Tajemství jejich výroby však zaniklo společně s většinou lidstva. Mě jako silně dehydrovanému byl ale prakticky k ničemu. Možná jsem díky němu dostal hodinu času ale horko těžko víc. Každopádně jsem si připadal lépe. Teda asi jako když vás sežvýká kombajn a vyplivne coby balík. Předtím jsem si myslel, že ten balík, ještě přejel parní válec, ale tenhle drobný detail vylepšil právě Medkit.

 

Původně jsem si ho šetřil pro případ, že by mě uštkl had, nebo pokousala nějaká písečná potvora, ale moje tělo si žádalo vzpruhu. Upřímně, bylo to nejlépe utracených sto padesát předválečných dolarů v životě.

 

Po důkladné kontrole, že můj černovlasý přelud je opravdu v tahu bylo nutné zařadit tempo a vyrazit zase na cestu.

 

Poprvé za skoro dvacet čtyři hodin se na mě pravděpodobně usmálo štěstí. Pod nohama jsem přestal po chvíli cítit písek ale rozpraskaný asfalt.

 

                „Doleva či doprava,“ řekl jsem do nočního ticha.

                „Jak dlouho si myslíš, že ještě vydržíš?“ ozvalo se za mnou.

 

                Černovláska byla zpět a to i s cigaretou v ústech. Samolibě si mě prohlížela. Nenávidím svoje podvědomí.

 

                „Taky tě miluju, takže pokračujeme v krasojízdě.“

 

                Šlo se mi zase o něco hůř. Uběhly asi dvě hodiny podle toho, jak se hýbal měsíc.

 

                „Tak co myslíš, dojdeš ke svému rozhřešení?“ ptala se černovláska

                „Co s tím do prdele, furt máš?“ odfrkl jsem.

                „Víš, než umřeš, měl bys mi ulevit.“

                „Tak já opravdu netoužím po ničem jiném, než svůj přelud poučovat o těch kravinách, které jsem se navyváděl.“

                „A co máš přesně na mysli?“ řekla.

                „No tak třeba ty kostky. O nic nejde. Prostě jsem šel tomu štěstíčku trošku naproti.“

                „Ale podváděl jsi.“

                „Žijeme ve světě, kde silnější přežívá. Pokud nebyli dost chytří, aby na to přišli, zasloužili si oškubat.“

                „Tohle mi říkáš každý večer, abys mohl snáz usnout, že?“

                „Polib mi.“

                „Ráda, mimochodem pozor…“

 

                Nestihl jsem dost rychle zareagovat. Silnice uprostřed měla navazovat na most, ten bohužel nevydržel zub času a tak jsem jeho trosky potkal po čtyřmetrovém pádu.

 

                Poslední co jsem zaregistroval, byla slova černovlásky.

 

                „Vypadá to, že jsme došli na konec.“

 

                ********

 

                „Co myslíte je mrtvej?“

                „Hele nevím. Líbí se mi ten kvér co má u pasu.“

                „Klid, ten je tuhej jako nikdo druhej“

 

                Billy, Bob a Buck nebyli zrovna nejchytřejší chlapci, ale minimálně jeden z nich poznal mrtvolu, když ji viděl. Vzali z těla všechno, co mělo nějakou cenu, což zahrnovalo i boty a ponožky.

 

                Poté v klidu zamířili zpět do osady.

 

                Když míjeli vstupní bránu, zdravil je nápis „Welcome to Absolution“

 

                Vítejte v Rozhřešení.

 

               

 

So who will be our saviour now they've shot your angels to the ground?

It's a lonely road to absolution
We must walk alone
It's a lonely road to absolution
We must walk alone