Fallout - Nová civilizace I. díl

Anotace: Jak Caesarova Legie přináší opět civilizaci do necivilizovaného světa...

                                            Nová civilizace

 

Nevada, pustiny, tábor Legie, 21. června 2281, 16:00.

Kurýr odešel z Caesarova stanu a já ještě přemýšlel o poslední rozpravě mezi diktátorem a touto dívkou. Rozpravě při níž diktátor tuto dívku poslal zavraždit presidenta Kimballa a uvrhnout západní republiku do naprostého chaosu. Ovšem z těchto myšlenek mě vyvedl hlas diktátorův.

„Pompei,“promluvil a já se k němu prudce otočil. „Bylo ti sděleno proč jsem tě povolal?“

„Nikoliv, diktátore. Liška mě pouze spravil, abych přijel ze severní fronty,“odpověděl jsem a diktátor ukázal k vchodu do stanu.

Dívka byla vystřídána celým oddílem důležitých velitelů Legie. Kromě Lišky tam byli i Aurelius z Fénixu, velitel pretoriánské gardy Lucius, Atticus jež střežil skrýš Legie v nevadské poušti a nakonec i obávaný Lanius, netvor z východu jež měl vést svá vojska do útoku proti přehradě. Skutečně jsem netušil co tam dělám a děsil jsem se možnosti, že by Caesar chtěl, abych poslal své, již tak oslabené jednotky na jih, pomoci mu v bitvě o přehradu.

Příslušníci Caesarovi stráže donesli doprostřed stanu dlouhý stůl a k němu židle. Otrokyně a otroci na stůl postavili jídlo a zase rychle odešli. Caesar se posadil do čela stolu a pokynutím ruky ukázal, abychom si rovněž sedli. Učinili jsme tak.

„Bojujeme ve stejném vojsku a přitom pochybuji, že se vůbec znáte,“řekl Caesar s úsměvem. „Většina z vás se zná, jste moji velitelé v Nevadě a východní Kalifornii. O Laniovi jste rovněž slyšeli. Tento mladík zde je Pompeius z Virginie. Vrchní velitel severní fronty. Povolal jsem si vás v předvečer našeho velkého vítězství.“

Prohlížel jsem si přítomné. Lanius byl jediný z přítomných, který měl na obličeji helmu. Údajně byl znetvořen, ale proslýchalo se, že má akorát nahnat strach svým nepřátelům. Liškův stoicismus mě vyváděl z míry, jeho klid, chladnokrevnost a rozvážnost završená velice formálním sestřihem a pečlivě upravenou tváří. Atticus a Lucius byli jeho pravými opaky. Neklidní a neupravení. Aurelius taky vypadal klidně. Snad kvůli mnoha letům úředničiny a hlídkování v Cottonwodské zátoce.

Nastala dlouhá chvíle ticha. Na Caesarovi bylo vidět, že přemýšlí jak začne.

„Naše území zabírá padesát tisíc mil čtverečních Nevady a polovinu státu Utah. Nyní se blížíme k velkému vítězství. Získáme Nový Pegas a kontrolu nad Hooverovou přehradou, významným zdrojem energie. Pompei, co vy byste navrhoval udělat v takovém případě? Až zvítězíme,“zeptal se Caesar a já sebou trhnul.

Byl jsem v šoku, že mě samotný Caesar žádá o názor a ještě víc mě zneklidnil pohled ostatních přítomných. Byl jsem probodáván pohledy.

„Zastavil bych veškeré útoky proti republice na západě. Republika nemá žádné jiné důležité zdroje energie, tedy aspoň podle Liškových zpravodajců, že?“

Liška přikývl.

„Nechal bych republiku zhroutit se do chaosu a zatím bych obnovil všechny naše oslabené jednotky. Římská říše nastolovala imperialistickou kulturní hegemonii, jak jste, kdysi řekl, ale přinášela také rozvoj a pokrok. Měli bychom se spojit s Následovníky apokalypsy, obnovit tu aspoň do nějaké míry zdravotnictví, kliniky a školy. Zkusit obnovit aspoň část fabrik a podobně, opravit energetickou síť a…“

„To je přesně ten důvod proč se nikdy taková přemýšlivá verbež jako vy nedostane do velení Legie!“zakřičel Lanius.

Caesar na něho vrhl nenávistný pohled.

„Takové výkřiky jsou přesně ten důvod proč tě nejmenuji guvernérem a jestli si sedíš na uších, Pompeius je velitel severního frontu s deseti tisíci legionáři.“

„Guvernér?“zeptal se Liška, který ač pravá ruka Caesara, zřejmě diktátorovi nové plány rovněž neznal.

„Guvernér. Po vítězství u přehrady rozdělím naše území. Pompeius převezme severní Nevadu a severní Utah a se svým frontem vytáhne dobýt jižní Idaho a východní Oregon, oblasti velice bohaté na úrodnou a méně zamořenou půdu. Severní provincie bude svěřena do péče Pompeiovi. Máš volnou ruku chlapče, jediné co chci je zásobování potravinami. Chci, aby severní provincie byla obilnicí říše. Jižní a západní provincie převezme Liška. Na jihu bude dohlížet na obnovu tamějších poměrů. Na západě dohlédne na likvidaci posledních trosek novokalifornské armády. Atticus převezme východní provincie někdejšího Nového Mexika a východní Nevady. Bude posilovat tamější posádku a obranu hranice. Centrum říše, Nové Vegas, budu spravovat já, obnovím to tu, učiním z tohoto místa obchodní centrum a opět prosperující oblast.“

Tvář Lania nebyla vidět, ale na tvářích ostatních přítomných se rozhostila nejistota a pochyby. Já byl nadšený z té myšlenky, ale nadšen.

„Nějaké dotazy?“zeptal se Caesar a já se přihlásil.

„Caesare. To je proti našim zvyklostem,“namítal Aurelius. „Odmítáme lékařství, přežijí jen ti nejsilnější.“

„I ti s mozkovým nádorem?“odpověděl Caesar a Aurelius zmlknul. „Nehodlám být dál pokrytcem. Poskytl jsem sobě to co jiným odpírám, nehodlám kázat vodu a pít víno. Vím, že co vám navrhuji je v rozporu se vším co jsme dosud dělali.“

Caesar vstal a začal chodit po stanu.

„Doba pevných zásad je pryč. Ten luxus si nyní nebudeme moci dovolit. Zničení republiky neznamená, že převezmeme její manýry, ale taky to neznamená, že převezmeme zisk a vzdáme se zodpovědnosti. Pokud máme sjednotit lidstvo,“hovořil dál a chodil kolem nás. „musíme se vzdát některých našich zásad a přijmout posvátnou zodpovědnost. Na republiku lidé hleděli jako na zkorumpovanou, ale poskytující jim ochranu. Co se stane teď, když republika padne a zůstaneme tu jen my? Lidé se vyděsí, propukne chaos, stovky tisíc lidí uprchnou na východ, nebo ještě hůř, na území Enklávy či Bratrstva. A my tady zůstaneme osamocení a hnijící sami pro sebe, zatuchle a upadajíc do sebestředného myšlení.“

Nejvyšší důstojníci, i já, jsme byli na výsost překvapeni tímto rozhodnutím a změnou názorů.

„Co chemikálie? Radaway? Stimpak?!“hořekoval Lanius.

„Oficiálně zakázané, ale jak jsem zjistil sám, polovina Legie je tajně používá. V čem nehodlám ustoupit je otázka otroctví a ghůlů. V tom zůstaneme pevně za svým.“

„Co mne čeká na severu?“zeptal jsem se a Caesar se podíval na Lišku, zatímco se vrátil na svou židli.

Liška spustil svým obvykle syčivým hlasem.

„Moji lidé hlásí, že na severu, v Idahu a Oregonu se nachází tři různé frakce. Enkláva tam má jednotky o síle jedné brigády, pět tisíc dobře vyzbrojených a vycvičených mužů v jedné dost luxusně vybudované pevnosti. Rozhodně na ní nešetřily. Druhou frakcí jsou oregonští kanibalové, skupina třinácti kmenů. Kanibalové, stejně jako Enkláva jsou tam v nepřetržité válce s Konfederací. Konfederace osmnácti silných a celkem civilizovaných kmenů sdružených ve skupince měst. Kanibalové s puškami, pistolemi a granátomety neustále útočí na konfederativní armádu vyzbrojenou lasery a dělostřelectvem. Kanibalů je, ale co do počtu asi desetkrát více. Dvacet tisíc vojáků Konfederace proti dvě stě tisícům kanibalům. Množí se jak králíci. Enkláva tam jen drží pozice a současný stav ji vyhovuje.“

Přítomní už sem tam ukusovali z jídla a nadále poslouchali hovor.

„Takže tam vpadni a všechny je vybij!“opět do toho vstoupil Lanius.

„Nebo mohu, tak jako Gaius Julius Caesar, uplatnit taktiku Divide et Impera,“namítl jsem a na tváři Caesara se objevil velký úsměv.

„Ale jak?“zeptal se po chvilce.

„Enkláva s námi nikdy nepůjde nikdy do koalice. Ta si jede podle svého. S kanibaly nepůjdeme my nikdy do koalice, proč? Protože to jsou kanibalové, primitivní lůza nejhoršího kalibru, primitivní prostopášníci. Ale Konfederace… pokud ji nabídneme zbraně, munici, vojsko a rovnoprávné začlenění do říše… získáme absolutní převahu v té oblasti a taky civilizované a obnovené oblasti.“

„Co budeš potřebovat?“zeptal se Atticus.

„Kromě současných dvaceti tisíc vojáků severního frontu, aspoň pět tisíc dalších, tisícovku otroků a taky obrněné jednotky. Dvě, nebo tři stovky džípů s kulomety a bezzákluzovými děly a stejné množství náklaďáků na přepravu zásob.“

„Budiž. Jmenuj důstojníky, které chceš a 15. července vyrazíte na sever,“rozkázal diktátor.

„Ano, pane.“

 

Hory u Caesarova tábora, 23. června 2281, 19:40.

Slunce již zapadalo a od Hooverovi přehrady stoupaly vysoké sloupy dýmu. Plameny zachvátily přehradu, na které neustále probíhala střelba a výbuchy oznamovaly, že o vlastníkovi této životně důležité stavby ještě není ani zdaleka rozhodnuto. Síly byly vyrovnané. Mnohem vyrovnanější než Caesar, Lanius i Kurýr očekávaly. Dělostřelecká palba Granátníků nám usnadňovala postup a naháněla patřičný strach novokalifornským vojákům, ale novokalifornští rangeři je doplnili. Nevěděli jsme kde jich tolik sehnali, ale prostě tam byli. Desítky elitních rangerů likvidujících naše důstojníky. Viděl jsem nejednu scénu, kdy musel být ranger dokonce zlikvidován výstřelem děla, nebo palbou těžkého kulometu. Ale postupovali jsme, byť za cenu velkých ztrát. A v tom strašlivém hluku jsem ani neslyšel lehké kroky, které se ke mně přibližovaly. Pootočil jsem se a mírně usmál.

„Legáte,“ohlásila se mladá žena.

Jediná žena v Legii. Snad i díky ní si Kurýrka získala nějakou důvěru u Caesara. Ani nevím odkud Mariana pocházela. Nikdy nebyla moc hovorná. Za ní hovořily její činy. Co nezískala na těle, doháněla v tvrdosti a chladnokrevnosti, takřka v brutalitě a taky byla mistrovskou velitelkou mých kohort. Každý těžký úkol jsem svěřil jí. Tím spíše vyčnívala, že měla jen sto šedesát centimetrů, možná i méně. Vlasy jsem na ní nikdy neviděl. Holila se. Chtěla se od mužů v Legii oddělovat co nejméně to šlo. Moc žen v Legii nebylo, vlastně byla stále jediná a tak jako brnění nosila odlehčenou zbroj průzkumníků.

„Prefektko. Hleď.“

Mariana se postavila vedle mě a dlouhou chvíli jsme sledovali druhou bitvu o přehradu.

„Teď se rozhoduje o všem. O našem dalším osudu. Prohrajeme a Legie se z toho hodně dlouho nevzpamatuje. Vyhrajeme a západní republika skončí v troskách. A my vytáhneme na sever.“

Mariana sebou cukla a já nespouštěl oči z postupující skupiny legionářů, které vedl legát Lanius. Kurýrka schovaná za vysokým sloupem, smetla palbou Annabelly, jak hezké jméno pro raketomet, skupinu zuřivě se bránících novokalifornských vojáků a rangerů. Legionáři postupovali, Novokalifornci ustupovali. Nádherný pohled. Potom už legionáři a Kurýrka pronikli do vnitřku přehrady.

„Na sever, legáte?“

„Ano. Dostaneme pět tisíc legionářů a pěkně velkou skupinku džípů a náklaďáku. Deset kohort pěchoty. Cílem je uchvátit severní Nevadu, jižní Idaho a východní Oregon. V severní Nevadě se nachází oslabený prapor novokalifornských pěšáků, ale nejspíše se už po této bitvě rozprchnou. Žádný větší problém. V Oregonu a Idahu jsou, ale hordy kanibalů, brigáda Enklávy a něco co se nazývá Konfederace. Našim cílem je spojit se s Konfederací a zničit zdejší Enklávu i ty hordy. Pokud dnes vyhrajeme, tak 15. července vyrazíme na sever.“

„Víme co je na severu za netvory?“

„Asi stejní jako tady. Spíše se obávám Enklávy než netvorů a kanibalů. A taky toho jestli Konfederace přijme naše spojenectví.“

„A když nepřijme?“

„Budeme mít hned tři nepřátele a budeme muset zničit těch pár vesniček a městeček co se podařilo obnovit.“

„Tak já to zjistím. Dovolte mi vyrazit na sever.“

„Dovolení uděleno. Zamiř do Nového Ontaria. Nachází se na jihovýchodě Oregonu. Podle našich zpráv tam žije asi patnáct tisíc lidí a je tam sídlo Konfederace.“

Vysílačka zabzučela a já ji vytáhl z náramenní kapsy.

„Všem jednotkám Legie. Hovoří k Vám Kurýrka. Hlavní řídící místnosti přehrady byly obsazeny! Generál Lee je obklíčen ve velitelské kanceláři! Vítězství je naše!“ozvalo se a já se usmál.

 

Severní Nevada, 1. července 2281, 8:55.

Mariana byla na cestě u třetím dnem. Projížděla se svou motorkou přes celý stát Nevada. Vycházející slunce jí z východu oslepovalo, za její motorkou se táhl dlouhý dým prachu a před ní létaly kamínky z popraskané cesty. Na očích proto měla hodně staré letecké brýle. Už nebyla oblečena do legionářského úboru, ale měla na sobě koženou bundu, tílko, džíny, zelený šátek přes tvář a helmu na hlavě. Byla na téměř tisíc kilometrů dlouhé výpravě za kontaktováním Konfederace.

Jela rychle a to navzdory tomu, že silnice byla rozpraskaná a poničená stovkami let chátrání a válek. Nebála se, byla zkušenou řidičkou, na motorce vyrůstala. Na motorce uprchla z tábora otrokářů, na motorce se dostala k táboru Legie, na motorce projížděla přes severní frontu a velela té či oné kohortě vojáků. Nyní se blížila k městečku Severiana. Malé městečko vybudované Legií. Skladiště, vojenské ležení, vodárenská věž, nějaká ta farma a otrokářský trh. Ještě cestou potkala sem tam pár mutantů a taky pár páračů. Nepříjemné potvory, ale na motorce se jim dalo bez problému uniknout. Určitě by se nechtěla ona a ani nikdo jiný dostat do jejich spárů.

Mariana zastavila před městečkem Severiana. Skutečně spíše připomínalo pevnůstku Legie. Všude ozbrojení legionáři, ale také otroci a otrokáři, karavany a obchodníci. Městečko bylo, kdysi obchodní stanicí, kterou Legie obsadila a trochu zvětšila.

„Prefektko,“ohlásil se statný centurion.

Ostatní vojáci hlídkovali, nebo kontrolovali výzbroj a výstroj.

„Hovořte.“

„Průzkumníci se dnes, kolem 4. hodiny ranní vrátili. Potvrzují, že za starou hranicí je několik městeček, včetně jednoho celkem velkého, to Nové Ontario. Máme jet s vámi?“

„Ne. Co pohraniční hlídky?“

„Asi čtrnáct mil na severovýchod byla, kdysi vesnička Denio. Teď tam konfederativní armáda má hraniční přechod. Sto vojáků i s těžkými zbraněmi, děla a minomety. A taky civilisti. Obchodníci a cestovatelé. Pouštějí je nejspíše za poplatek.“

„Nejspíše?“

„To jsme nezjistili.“

„Idioti.“

„Omlouvám se.“

„Ani nevíte čím se platí?“

„Mezi obchodníky a lidmi zátkami, když jde o něco oficiálnějšího tak starými dobrými dolary.“

„Tak mi nějaké přineste,“rozkázala.

„Nemáme jich tu dost,“odmlouval centurion.

Na tváři Mariany se objevil výraz vzteku a vší silou popadla centuriona za rozkrok a pevně zmáčkla. Důstojník zaúpěl.

„Už jdu!“pípl.

Mariana ho pustila a důstojník se odbelhal do velkého stanu, kde měli skladiště. Vrátil se velice rychle. Raději ani nechtěl přemýšlet co by mu Mariana ještě mohla udělat.

„Tisíc předválečných dolarů a pět tisíc zátek.“

Mariana opět nastartovala motorku a k centurionově velké úlevě velmi rychle zmizela. Projela městem, minula pár stánků a domy obývané legionáři, domy s vymlácenými okny a dveřmi vyvrácenými z pantů a taky trh, na kterém právě byl prodáván asi tucet otroků. To ji trochu připomnělo její vlastní minulost. Přemýšlela o těch otrocích, mužích, ženách i dětech a byla ráda, že se stala legionářem… že dokázala přečkat otroctví a uniknout z něho a useknutím hlavy bohatému otrokáři si získat respekt v Legii.

Město rychle opustila a pokračovala po silnici na severovýchod. Jela podél vysokých hornatých kopců po její levé ruce a radioaktivních močálů po pravé ruce. Kolem močálů polétávaly přerostlé mouchy a pobíhalo tam několik ghůlů. Ghůlové. Pokud se o někom dalo říct, že jsme s ním vytírali podlahu, tak to byli právě oni. Caesar jimi opovrhoval a často formoval popravčí čety jen kvůli likvidaci těchto degenerátů, nebo je posílal do kamenolomů.

Ozval se výstřel. Vlastně několik výstřelů. Přímo proti Marianině motorce. Kolem její tváře začali létat kulky. Byla zraněna. Kulka ji zasáhla do zad a další do levého ramene. Palba šla od kopců. Mariana, ale nepřemýšlela kdo střílel, přemýšlela jen jak se nezabít. Sletěla z motorky a helma byla zřejmě tím jediným co jí zachránilo před smrtí a asi i těžkým otřesem mozku. Zatímco Mariana dopadla na záda a začala se kutálet po silnici, motorka se roztřískala na kusy o velký balvan. Zátky a peníze létaly kolem. Hluk okamžitě přilákal ghůly. Půl tuctu zářících ghůlů vyrazilo rychlostí blesku od močálu. Z druhé strany běžela banda ozbrojenců vypadajících, že právě prolezli kanálem. A Mariana myslela, že se jí rozskočí hlava. Naštěstí jí to stále myslelo a využila toho, že proti sobě běželi ghůlové a ti chcípáci co po ní stříleli. Sebrala co zbylo z jejího těla ze silnice a běžela k balvanu, o který se rozbila její drahá motorka. Přeskočila balvan a zhluboka oddychovala. Z kapsy si vytáhla revolvery s optikou, ale vzápětí zvedla ruce nad hlavu. Po silnici se blížila pěkně velká skupina ozbrojenců. Tihle, ale nevypadali, že vylezli z kanálu. Měli na sobě něco co aspoň vzdáleně připomínalo khaki uniformy a jeden z nich dokonce měl na hlavě baret. Zřejmě důstojník.

 

Konec I. dílu.