Fallout - Nová civilizace II. díl

Anotace: Návštěva Nového Ontaria.

„Střílejte sakra a nevzdávejte se!“zařval na Marianu.

Ta byla ještě chvíli z toho co se dělo zmatená, ale pak se otočila, opřela o balvan a vystřelila na přibíhajícího ghůla. Kulka proletěla rovnou hlavou a srazila ho k zemi. Další kulku dostala otrhanec se vzduchovkou, Mariana chtěla být spravedlivá v likvidaci těch šmejdů.

Vojáci v uniformách zaklekli a začali střílet na otrhance i ghůly. Muž s baretem přiběhl k Marianě a z Kalašnikova spustil palbu na přilétající mouchy. Mariana věnovala další olovo otrhanci s brokovnicí, který se pokusil vystřelit na vojáky. Olovo ho, ale na poslední chvíli zastavilo.

„Kdo jste?“zeptala se Mariana, když poslední moucha padla k zemi a ghůlové se dali na útěk.

„Poručík James Stevenson, 145. pěší četa, 7. pluku, 1. pěší divize konfederativní armády. Byli jsme tu pronásledovat skupinu kanibalů, znáte je?“

„Teď už jo, ale slyšela jsem už o nich. Jsem Mariana, agentka a vyslankyně Caesarovi Legie.“

„Dobrý bože,“vyhrkl důstojník s mladickou tváří a tmavýma očima.

Nevěděl jak reagovat. Jeho vojáci mezitím zahnali kanibaly na ústup.

„Budete na mně čumět jako kakabus, nebo mne dovedete za svými předáky?“

„Přivedu vás za primátorem Nového Ontaria,“řekl důstojník a pomohl Marianě vstát.

Musel ji, ale chytit, protože měla prostřelené rameno a pěkně bolestivý šrám na zádech od kulky.

„Nemáte stimpak?“

„Bohužel. I pro naši armádu je to nedostatkové zboží. Jdeme.“

„Ale ne,“vyhrkla Mariana při pohledu na zbytky motorky. „Měla jsem ji skoro celý život a teď je na kusy.“

„Jsou i horší oběti,“uklidnil ji důstojník a odcházeli.

„Ztráty?“zeptal se svých vojáků.

„Žádné. Zřejmě jsme je dobře zaskočili,“odvětil kulometčík.

 

Konfederace, Nové Ontario, 10:40.

Mariana už měla ruku ošetřenou. Stimpakem a obvazy. Dostala to od zdravotníka na hraničním přechodu. Potom už cesta do hlavního města jednoho z kmenů a sídla Konfederace nebyla nikterak nebezpečná. Ještě na hraničním přechodu si všimla, že do Konfederace směřují stovky zoufalých a vyděšených lidí. Stovky uprchlíků z okolí. Zřejmě dospěli k závěru, že Konfederace je jejich jedinou nadějí na přežití. Muži, ženy, děti, staří i mladí, bohatí i chudí. Teda pokud v tomto světě něco jako bohatý, nebo chudý mohlo existovat.

„Byli jste jen pronásledovat kanibaly?“zeptala se, když už jela na korbě náklaďáku.

„Ne. Kromě pronásledování jsme měli i prozkoumat oblast na jih odsud a zda je vhodná k obsazení konfederativní armádou. Ale teď nevím jestli nezanikneme, když jste přišli vy, legionáři,“odpověděl Stevenson sedící naproti Marianě.

Ta se usmála.

„To záleží jen a pouze na vás. Já jsem zde jako vyslankyně jednající jménem samotného Caesara.“

„V tom případě asi budete chtít mluvit s někým víc než je primátor Nového Ontaria, že?“

„Hodilo by se to,“odpověděla Mariana a najednou si všimla zotročených ghůlů.

S výbušnými obojky na krcích, ghůlové těžili kamení a taky železo v nedalekých horách. Mariana se při tom pohledu usmála.

„Nemáme jednoho vůdce. Jsme Konfederace tvořená osmnácti kmeny. Kmenový svaz v podstatě. Každý jeden kmen má vůdce, který ho reprezentuje na setkání Konfederace. My jsme z jihoregonského kmene. Naši praprapředci bývali Zmije, ale opustili nájezdnický život, usadili se zde, protože je tu přístup k pitné vodě a dobré půdě a založili Nové Ontario. Uplynulo padesát let a ze stovky Zmijí vznikl kmen o síle osmi tisíc lidí. Bohužel patříme k těm z menších kmenů.“

Mariana už se dál nevěnovala mladému důstojníkovi a sledovala okolí a hlavně město do něhož přijížděli. Opravené lampy, většina dveří vypadala, že není jako po zemětřesení, mnoho oken a výloh taky v pořádku, spousta domů znova postavená, díry v silnicích zacpané betonem, nebo kamením, sem tam i nějaká menší klinika, nebo škola. Dokonce i škola kam chodili děti. To teprve Marianu překvapilo. Dalším překvapením bylo několik stád brahmín za městem a taky ochočení gekoni a krtkopotkani. Hodně masa museli mít. Lidé tam skutečně nevypadali jako vychrtlé kostry na mnohých jiných místech.

„Asi tu máte hodně baronů, co?“zeptala se důstojníka.

„Ani ne. Jen tři, ale velice úspěšní. Každé stádo o pěti stech hlavách. A to si ještě nechávají hodně…“

„To je ona?“přerušil kdosi hovor, když se džíp zastavil.

„Ano, pane primátore,“odpověděl důstojník a s Marianou vystoupili.

Afroameričan středních let, ve špinavém šedivém saku a džínech, si prohlížel Marianu od hlavy, až k patě a dokonce ji obcházel. Byl zvědaví na to koho Legie poslala. Tím spíše, když se dozvěděl, že posílají ženu.

„Vám fungují vysílačky na takovou vzdálenost?“podivila se Mariana.

Vojáci se rozesmáli, jako kdyby řekla něco dost vtipného. I primátor vyprskl smíchy a hned si začal srovnávat knírek. Když uviděli, že se nesměje, začali vysvětlovat.

„Bezdrátová telefonní síť sice nefunguje, ale podařilo se nám obnovit drátovou telefonní síť. Všechna města Konfederace jsou propojená, stejně tak všechny základny a pohraniční přechody,“vysvětlil Stevenson s úsměvem. „Nejednou nám včasná informace zachránila prdel před kanibaly, nebo komandem Enklávy.“

Mariana se naposledy rozhlédla po rušné městské třídě a potom s primátorem vešla do patrové radnice města. Vypadala celkem dobře zařízeně. Několik ještě fungujících počítačů, spousta stolů s dokumenty a za nimi sekretářky a jiní pracovníci, spousta kartoték, pár potrhaných koberců a taky hlídkující vojáci. Kupodivu i fungující klimatizace.

„Jmenuji se Adrian Sworn. Jsem primátorem Nového Ontaria už sedmnáct let. A mohu říci, že jste nemohli přijít v méně vhodnější chvíli,“naříkal si primátor a stoupal po schodišti, následován Marianou. „Připravujeme se na velký úder kanibalů. Odhadujeme, že až třicet tisíc kanibalů najednou zaútočí na naše nejslabší kmeny. Kmeny padnou a bude to prvně v historii co padne nějaké naše město, nejspíše někde na severu. Jo farmy, nebo vísky, ty to občas od kanibalů schytají a my v odvetě zabijeme padesát kanibalů za každého zabitého občana, ale žádné město ještě nikdy v historii Konfederace nepadlo. Spousta lidí se tu bojí. Padají už i tak nesmyslné a zoufalé nápady jako vytvoření krtkopotkaních a gekoních jednotek, které budou pomáhat v obraně města, nebo taky nasazení brahmín, či spolčení se s kolonií supermutantů.“

„Supermutanti? Vy tu máte supermutanty?!“vyhrkla Mariana a zastavila se na ztrouchnivělých schodech.

„Sedmnáct mil západně odsud jsou pohoří,“odpověděl primátor a otočil se k Marianě, na kterou nyní shůry zíral. „měli jsme tam doly, chtěli jsme obnovit slévárny a podobně. Jednoho dne se z kopců vyřítila horda asi dvaceti supermutantů a jejich stádo kentaurů. Řídil jsem tam tehdy průzkumné práce a viděl jsem prvně v životě ty slavné kentaury. Odporná stvoření. Ještě dlouho se mi o jejich chapadlech a ústech zdály děsivé sny.“

Mariana se pobaveně usmála a pokračovala do primátorovi kanceláře. Kancelář prosvětlená dopoledním sluncem a celkem uspořádaná. To ji velice překvapilo. Pracovní stůl kousek od okna, za ním židle, před ním židle, na stole fungující počítač, uspořádané složky, žádný nepořádek… překvapující.

„Posaďte se,“vybídl jí a sám se usadil.

Mariana, ale zůstala stát.

„Nejsem tu, abych se bavila s vámi, ale se zástupci Konfederace. S kmenovými vůdci Konfederace,“řekla roztrpčeně. „Jsem vyslankyně Caesarovi říše.“

„Já vás chápu, považujte toto pouze za úvodní jednání. Vlastně jen uvítací jednání. Třináct z osmnácti kmenových náčelníků už totiž ohlásilo, že je na cestě sem. Tři musí držet pozice při obraně Konfederace a dva se odmítají s vámi setkat a odmítají jakékoliv jednání s Caesarem.“

„V tom případě dobrá,“řekla Mariana a posadila se. „Mám na vás pár dotazů.“

„Ptejte se.“

„Kolik máte půdy, brahmín, vodních zdrojů a kolik jste schopni nasytit lidí?“

Primátor začal prohledávat pečlivě seřazené dokumenty.

„Rozlohu území, nebo půdy?“

„Obě.“

„Šedesát tisíc mil čtverečních. Dva milióny hektarů zemědělské půdy. Pěstujeme tam hlavně kukuřici, kolem deseti miliónů tun kukuřice a ječmene ročně. Máme tu tři brahmíní barony, dohromady mají patnáct set brahmín, menší zemědělci pak mají společně další tisícovku brahmín. Nemáme dostatek kvalitních zdrojů vody. Půl tuctu kvalitních, tucet radioaktivních. Ty používají hlavně ghůlské kmeny Konfederace, aby nebraly nám vodu.“

„Ghůlské kmeny?“

„An… ano,“špitl primátor, který si teprve teď vzpomněl na Caesarův postup vůči všem ghůlům.

„To jsou ty dva, které s námi nechtějí jednat?“

Primátor přikývl.

„S touhle špínou je vždy problém.“

„Nebo…“

„Ano?“

„Ale nic. Žije zde celkem půl miliónu lidí. Jsme schopni nasytit přes šest miliónů. Kolik žije na vašem území?“

„V Caesarově impériu? Kolem tří miliónů. Když nepočítám vojsko a otroky, ale ti se uživí sami. Caesar má ovšem velké plány. Ještě za svého života chce dosáhnout někdejší kanadské hranice, Pacifiku i rozšířit říši do celého středozápadu. Budeme potřebovat spoustu úrodné a kvalitní půdy. Vy zase potřebujete vodu a vojenskou pomoc, ne?“

„Ano. Hodila by se i elektřina. Máme solární panely, ale ty pokrývají sotva třetinu potřebných dodávek. Tohle vše předneste na jednání konfederativních vůdců.“

Ozvalo se zaklepání na dveře kanceláře a dovnitř vešla sekretářka. Něco primátorovi šeptala a zase odešla.

„Tak ghůlský zástupce je taky na cestě. Bude zastupovat oba ghůlské kmeny v naší Konfederaci.“

Mariana se usmál.

„Zajímavé. To zase bude smradu a hniloby.“

„Možná byste k nim měli projevovat více úcty. Někteří z nich zažily, když bomby padaly na města. Někteří z nich zažily Velkou válku.“

„To nemění nic na faktu, že jsou tikajícími bombami!“obořila se Mariana na primátora. „Je jen otázka času, kdy se z nich stanu zdivočelí ghůlové a začnou nás požírat. Plýtváte již tak vzácnými zdroji na…“

„Plýtváme?“vyprskl primátor a vstal, opíraje se pěstmi o stůl. „Ghůlští bojovníci smetli nejednu vlnu kanibalů. Nejeden ghůl padl hrdinskou smrtí…“

„Žvásty. Jdu se ubytovat,“odsekla Mariana, vstala a zamířila pryč.

„Jděte do přízemí. Je tam byt pro mimořádné návštěvy, zavolám vám, až kmenový vůdci přicestují. Pokud nebudou mít problémy měli by dorazit do podvečera.“

Mariana přikývla a odešla. Voják na chodbě jí doprovodil do malého bytečku v přízemí. Byla to jen ložnice s oknem k západním čtvrtím a koupelna. Postelí byla palanda podložená kamením. Šatník vypadal celkem pevně a k světu. Stejně tak nábytek, až na tu rádoby-postel. Dokonce tam nebyly radioaktivní šváby a podobná havěť, ale stěny vypadaly dost sešle a omítka opadávala všude možně. Koupelna byla pro Marianu taky překvapením. Fungující záchod i sprchový kout. Dokonce něco co vzdáleně připomínalo toaletní papír. Ovšem na stěně byl lístek s krátkým upozorněním:

Radioaktivní studená voda – 9:00, až 11:00.

Čistá studená voda – 11:01, až 11:30,

Radioaktivní teplá voda – 11:31, až 19:00.

Čistá teplá voda – 19:01, až 19:30.

Radioaktivní studená voda – 19:31, až 21:00.

Jinak řečeno, čistá voda tekla jen hodinu denně a dobrý půl den netekla vůbec žádná voda. Ti budou chtít naši vodu vyvažovat zlatem.

U postele byl noční stolek s telefonem a nějakým sešitkem. Mariana k němu přišla, posadila se na postel a se zájmem si pročítala sešitek. Byla tam telefonní čísla a ke každému místo kam se člověk mohl dovolat. Restaurace, údržba, bar, kancelář primátora, vojenská základna… bordel! Mariana okamžitě vytočila místní nevěstinec.

„Nahoře bez, pořád a dnes. Přejete si?“

Mariana vyprskla smíchy nad názvem nevěstince, ale rychle se zklidnila.

„Dobrý den. Ráda bych si u vás objednala nějakou dívku.“

„Jistě. Jméno, adresa a jakou dívku byste si představovala?“ptal se přátelsky znějící mužský hlas.

„Mariana González, právě přechodně bydlím v přízemním bytě radnice a představovala bych si drobnější blondýnku.“

„Drobnější blondýnku. Máme tu dvě volné. Irenu a Hanu. Iren je dvacet let, Haně osmnáct.“

„Tak Hanu.“

„Ok. Na jak dlouho?“

„Dvě hodiny.“

„Tisíc zátek.“

Mariana sebou cukla. To bylo dost peněz, ale rozhodla se využít výdaje Legie naplno.

„Beru ji.“

„Ok. Dorazí k vám za třicet minut. Přeji krásný zážitek.“

Mariana položila sluchátko, rozvalila se na postel a začala se svlékat. Za ani ne půl hodinu se ozvalo zaklepání na skřípající dveře. Mariana, již jen v kalhotkách, vstala a došla ke dveřím. Otevřela je. Ve dveřích stála menší dívka s dlouhými blond vlasy, zelenýma očima a perfektní postavou. Podle rukou ovšem bylo vidět, že je závislák. Něco co Caesar netoleroval. Drogově závislé. Marianě to, ale v tu chvíli bylo jedno. Jen si prohlížela dívku oblečenou do černé latexové podprsenky, s minisukní, síťovým tričkem a podvazky. Mariana jí uvolnila cestu a dívka se posadila na postel. Mariana zavřela dveře.

„Je to neobvyklé. Na tomto místě a v tuto hodinu,“řekla dívka a usmívala se. „většinou si mě lidi berou někdy k noci a přímo v bordelu. Na takhle přepychovém místě jsem hodně dlouho nebyla.“

Mariana se usmála nad nevinností dívky a dobře si ji prohlížela.

„Máš moc hezkou postavu,“pochválila.

„Děkuji. Ty zase pevná prsa. Závidím ti.“

„Není co. Být ještě o trochu větší, tak padám na břicho,“odpověděla Mariana se smíchem. „Nejdřív se, ale chci o tobě něco dozvědět, než to rozbalíme tak, že se barák otřese v základech.“

„Milé. Většinou na mne rovnou skočí.“

„Jak dlouho už tohle děláš?“

„Od… myslím, že od osmi let. Táta tehdy zemřel. Byl důlní inženýr v jedné z našich těžebních stanic na východě a byl zabit při útoku Kanibalů. Máma byla doma a byla švadlena, šila oblečení pro vojáky a úředníky, ale bez tátova platu jsme nemohli v žádném případě vyžít ani měsíc. Tak mě i bratříčka poslala prostituovat. Jediná šance. Tehdy to vynášelo hodně. Nevěřila bys kolik se i dnes najde individuí co jsou na malé děti. Ale nedělala jsem to dlouho. Ve třinácti přijal náš kmen zákon zakazující dětskou prostituci. Já a bratr jsme přišli o spoustu peněz a museli jsme pracovat v zapadlém a zaplivaném obchodě, který vedl alkoholik. Nevím co z toho bylo horší. Asi ten obchod, protože až v tom obchodě jsem se dostala k jetu a podobnému svinstvu. A už jsem na tom zůstala. Ještě něco chceš vědět?“

„Co všechno bereš?“

„Jet… hydra… voodoo a turbo. Všechno od těch hnijících sviní.“

„Hnijících sviní?“podivila se Mariana a posadila vedle Hany, kterou opatrně pohladila po stehnu.

„Ghůlové. Nevím kde to berou, ale oni dodávaj fet na trh. Nejvíc fetu. Ostatní jsou oproti nim břídilové a mnoho lidí to sere… ale nikdo si netroufne nic říct.“

„Proč ne?“

„Protože ghůlové drží jeden z dvou hlavních zdrojů pitné vody. Nehází nám klacky pod nohy, ale řekli, že jestli budeme bojovat proti jejich fetu, oni zamoří tu vodu a my pochcípeme.“

Mariana se usmála.

„O to se nemusíš bát, už brzy s ghůly zametete,“řekla a Hana to vůbec nechápala, ale po dlouhém polibku ze strany Mariany se tomu už nevěnovala.

 

Nové Ontario, divadlo Piedestal, 18:00.

V podvečer se opravené divadlo Piedestal, kde kmenový vůdci jihooregonského kmene konají své schůze a kde se pořádají různé slavnosti a divadelní hry, zaplnilo stovkami lidí. Třináct kmenových náčelníků konfederativních kmenů a stovky přihlížejících. Muži, ženy, děti, ghůlové… všech věků, zvědaví a nervózní z toho co přišla Legie nabídnout. Zpráva o přítomnosti vyslankyně Legie se rozšířila mezi kmeny rychlostí blesku a už pomalu nebylo jediného občana Konfederace, který by o této události nevěděl.

Mariana stála v prostorné vstupní hale a sledovala lidi, kteří ji míjeli a vcházeli do hlavní divadelní síně. Přemýšlel o všem co se před a po vášnivém milování dozvěděla od prostitutky a jak to využít k prospěchu Legie. Kromě myšlenek na nadcházející jednání uchvátily Marianu i prostory divadla. Vše tam bylo opravené a bylo důkazem určité civilizovanosti, aspoň tohoto kmene. Opona v síni byla čistá. Sedačky tam sice nebyly, ale židle stačily. Ty nyní byly v řadách, přičemž přední řada byla rezervována pro vůdce Konfederace.

„Co si od toho slibujete?“ozval se kousek za Marianou nelidský hlas.

Chraplavý, skřípavý, dokonale prozrazující svého ghůlského majitele. Mariana se otočila a prohlédla si ghůla. Metr osmdesát vysoký muž ve vojenských maskáčích, s neprůstřelnou vestou a kalašnikovem na zádech. Na hlavě měl navíc černý baret a na krku černý šátek.

„A vy jste?“

„Gustav Parson, velitel 1. elitního pluku, velitel nejlepších vojáků, většinou složených z ghůlů, protože vaše lidské sračky toho moc nevydrží.“

Mariana to přešla.

„Slibuji si, že přinesu prosperitu, bohatství a bezpečnost do tohoto kraje.“

„Slibujete si, že přivedete totalitní nadvládu Caesara a jeho vraždících hord.“

„Vám ghůlům by určitě vyhovoval pád Konfederace, co? Počkáte, až se lidé mezi sebou požerou a to doslova a zaberete naše města a vesnice, těch pár míst, které jsme obnovily k jejich předválečné slávě.“

„Nebýt nás ghůlů, dávno by Konfederace padla. Tisíce našinců zemřeli heroickou smrtí v boji s Kanibaly i Enklávou!“zasyčel ghůl a přistoupil k Marianě.

Ta se ani nepohnula.

„Pravda. Možná vám šlo o vaši klientelu.“

Ghůl znejistěl.

„Klientelu?“

„Stovky feťáků a smažek, které zásobujete těmi nejhoršími svinstvy pod sluncem,“odsekla Mariana a odešla, zanechávaje Parsona pochybnostem.

Mariana vešla do síně osvětlené několika reflektory a všichni ztichli. Nastalo naprosté hrobové ticho, takové že by pobíhající šváb dělal obrovský kravál. Mariana procházela mezi řadami židlí a do síně vešel i Parson, ale ten zůstal u dveří a opíral se o jejich futro. Mariana nebyla vůbec zneklidněna, ani znejistěna stovkami párů očí, které ji sledovaly a přeměřovaly. Možná jí to i trochu vzrušovalo a přitahovalo. Zvědavost, kterou vzbuzovala, vzbuzovala úsměv na její tváři. Pokračovala sebevědomím krokem a prošla i kolem poslední řady, aby o další krok dál vyskočila na pódium a otočila se k obecenstvu. Prohlížela si obecenstvo. Prostý lid, primátor Sworn stojící kousek od Parsona a něco si špitající a sedmnáct z osmnácti vůdců Konfederace. Šestnáct lidí, jeden ghůl. Pět žen, jedenáct mužů. Oblečení velmi pestře. Do vojenských uniforem, i do sak, do džínů i do sukní. Mariana se ještě pootočila a viděla za sebou těžké červené závěsy.

„Zdravím vás. Jsem Mariana González, vyslankyně Caesara a přijíždím vám nabídnout vzájemnou pomoc. Víme v jakém stavu je toto místo, celá tato oblast. Víme o kritickém stavu v němž se nachází vaše obrana, dvacet tisíc vašich vojáků zoufale a hrdinsky se bránících proti desetinásobné přesile Kanibalů a to nepočítám útoky supermutantů a podobné havěti na vaše vesnice a města. Caesar vám nabízí vodu, elektřinu, mír, bezpečnost a prosperitu. Upustili jsme od starých barbarských metod. Destrukce je věcí minulosti. Rozvoj věcí budoucnosti. Bez nás nebudete v bezpečí a bez vás nebudeme mít dostatek potravin. Bez nás nebudete mít čistou vodu, bez vás nebudeme mít dostatek vzdělaných mužů a žen nutných k obnově civilizace. Co nabízím je jedna z nejvelkorysejších nabídek, kterou kdy náš diktátor komu dal,“řekla Mariana a začala přecházet po pódiu sem a tam. „Republika Nová Kalifornie byla poražena v bitvě o Hooverovu přehradu. V tuto chvíli její poslední jednotky ustupují a když jsem odjížděla, poslední četa jejich armády se bránila v opevněné budově letové kontroly na letecké základně McCarran. U RNK už pomoc nehledejte. RNK je v troskách a navíc vám nikdy nepomáhala. Zabývala jen sama sebou. Všimněte si, že vám nabízíme pomoc a spolupráci, i když jsme už nad RNK vyhráli a nepotřebujeme tak my sami vojenskou pomoc. Chceme prostě obnovit civilizaci a vy jste zatím ti nejlepší z nejlepších na tento úkol.“

Dokonale se vlichotila většině konfederačních vůdců, na jejichž tvářích se rozhostily úsměvy a radost.

„Co to pro nás bude znamenat?“zeptal se jeden z vůdců, postarší muž v montérkách.

„Vaše armáda bude podléhat velení Legie. Konfederace se změní na severní provincii říše a v jejím čele bude guvernér. První guvernér bude výhradně dosazen Caesarem a bude to polní velitel severní fronty, poměrně vzdělaný a rozumný muž, Pompeius z Virginie. Příští provinční guvernéři už budou vybíráni i za vyslyšení vašich názorů. Zvýšíte svou zemědělskou produkci a čtyři pětiny přebytků budete posílat na jih, do zbytku říše. My, výměnou za to na naše náklady, postavíme vodovod z jezera Maed a od Hooverovi přehrady, až sem. Bude to podzemní vodovod, aby byla menší šance poškození. Do vaší vodovodní sítě bude přivádět tisíc litrů čisté vody za vteřinu. Stejně tak podzemní elektrické kabely z Hooverovy přehrady do vaší vypadávající a špatně zásobené elektrické sítě.“

Nastala chvíle ticha, brzy přerušená nějakým důstojníkem.

„Co vojsko? Říkáte, že vám budeme podřízeni. Znamená to, že budeme muset přijmout i vaši taktiku a kulturu boje?“ozvalo se z řad sedících.

„Ne. V tomhle budete mít volnou ruku. Ovšem výcvik budoucích rekrutů už provádějte podle legionářských pokynů.“

Mladá žena v obleku vstala a pohlédla k přísedícím.

„Nevím vůbec o čem musíme diskutovat. Tohle je příležitost jaká se nám za padesát let existence Konfederace ještě nenaskytla a všichni víme, že bez této pomoci už naše kmeny se nemusí dožít ani dalších pěti let,“řekla a divoce gestikulovala.

Lidé přikyvovali. Ghůlský zástupce, ale z ničeho nic vstal.

„A co to bude znamenat pro nás? Víme jak Legie zachází s námi.“

„Že přestanete být součástí Konfederace, nestanete se ani součástí severní provincie a všichni budete podléhat právu otrockému. Všichni ghůlové přijdou o svobodu, jejich majetek bude zabrán vojenskými silami Legie a následně rozdán lidským zemědělcům, území změněno na vojenské základny a všichni ghůlové budou nasazeni na těžké práce v dolech, kamenolomech, stavbách a dalších místech.“

Dost otevřeně to řekla. Chtěla s obyvateli Konfederace hovořit na rovinu.

„Za předpokladu, že už nebudeme závislí na ghůlských dodávkách čisté vody,“spustil muž v montérkách a prozrazoval tak nevraživost jež panovala mezi kmeny Konfederace. „budeme moci obnovit otrokářství v severních oblastech a zlikvidovat ghůlskou narkomafii. Za můj kmen říkám, s radostí se k vám přidáme. Naše těžební stanice jsou i vaše.“

„Děkujeme,“řekla Mariana a oplatila mužův úsměv.

Mariana spatřila, že Parson odešel ze sálu a na její tváři se objevil ještě větší úsměv.

„Kdo je tedy pro spojení s Legii a začlenění Konfederace do Říše?“zeptala se Mariana po chvilce ticha, kdy ještě dávala zástupcům kmenů čas na otázky.

Ale všechny důležité otázky byly zodpovězeny. Přesněji řečeno ty životně nejdůležitější otázky. Skutečně už nebylo o čem jednat. Všichni kmenový předáci, kromě ghůlského, totiž zvedli ruce na znamení souhlasu, že se jejich kmen připojuje k Caesarovi říši.

Rozzuření ghůlové opustili sál a ostatní přítomní spustili dlouhé ovace Marianě. Ta se cítila skvěle jako ještě nikdy dříve.

 

Mariana šla po hlavní třídě Nového Ontaria a mířila k budově radnice. Po další hodině diskuse v divadle odešla, stejně jako většina přítomných. Sebevědomě a s pocitem velkého úspěchu kráčela po chodníku, v utlumené záři nočního osvětlení a hleděla na cestu před sebou. Blížili se k ní dva hlídkující městští vojáci, kteří dávali pozor na pořádek ve městě. Měli na sobě šedé kalhoty, neprůstřelné vesty, helmy s umělohmotným hledím, bagančata a černé rukavice. Najednou spatřila přes škvíry v jejich uniformách, že to jsou ghůlové. Prozrazoval to i zápach. Oba se na ní vrhli, ale ona uskočila a pochopila, že jí jde o život. Vytáhla pistoli, která měla u sebe a zastřelila oba vojáky. Ovšem v tu chvíli jí někdo chytil zezadu a pevně k sobě přitáhl železnou tyčí, kterou jí držel pod krkem.

„Čubko. Chcípneš,“zasyčel Parson a škrtil Marianu, která upustila pistoli. „Co si o sobě vy šmejdi, vy Caesarovi kuřbuřti, vůbec myslíte? Že se sem naserete a všechno si uchvátíte, čubky?!“

Mariana se snažila marně vzdorovat a lomcovala sebou. Nedokázala se, ale vysmeknout ze smrtícího sevření a dusila se.

„Zemřeš rychle a celkem bezbolestně. Ne jako moji rodiče, které Legie odvlekla a ukřižovala. Ne jako moje snoubenka, kterou jste zabili jen, protože mě milovala, i když byla člověk. A všechny jste je zabili na příkaz toho zmrda, ze kterého chcete teď udělat správce, okupačního diktátora této oblasti. Vím jak ten váš Pompeius na severu Nevady zotročuje, nebo popravuje ghůly. My se pomstíme a tohle je začátek. Takže… ahhh!“

Proslov byl přerušen bolestivým výkřikem a sevření ochablo. Mariana spadla na zem a Parson uviděl, že je probodnut mačetou, která trčela z jeho pravého boku.

Otočil se a uviděl Hanu. Vší silou se ohnal a srazil ji k zemi pěstí. Rána ji téměř omráčila a přerazila jí nos.

„Co se děje?!“ozvalo se od divadla.

Objevila se tam skupina strážných a Parson se dal na zběsilí útěk. Mariana, ani Hana neměly síly k pronásledování. Strážní jim rychle pomohli a ošetřili Hanu.

„Proč?“zeptala se Mariana Hany, když už seděly na jedné lavičce. „Proč si mi pomohla?“

„Protože to byl… byl… byl právě Parson kdo… on je taky pasák a narkomafián.“

„Aha.“

„Pomstila jsem se. Aspoň trochu.“