Autoservis - část třetí a epilog

Anotace: A jsme na konci. Existují vůbec nějaké šťastné konce? A pro koho? Děkuji všem čtenářům za návštěvu :)

Kapitola třetí - závěrečná.

Cítil jsem žár exploze i na tu vzdálenost. Prolétlo kolem mě několik trosek, ale uvnitř jsem znal  už jenom málo smutku. Firma, kterou vypiplal můj otec, a která byla mým životem, již byla  zničena v okamžiku, kdy jsem jim zaplatil poprvé.

Přeběhl jsem k troskám. Hlídači před branou nejevili známky života. Vzal jsem si od jednoho z nich samopal a od druhého náhradní zásobník. Takto vyzbrojen jsem se vydal ke konečnému zúčtování s panem šéfem.

Můj automobil byl zaparkován o několik ulic dál a tak jsem poklusem zamířil tím směrem. Samopal i  batoh jsem hodil do kufru, absolutně v klidu nastartoval a zamířil na adresu, o kterou se podělili dva vyslýchaní. Cestou jsem minul pár hasičských aut a několik sanitek. Kdyby se mě někdo ptal, spíš bych doporučil pohřebáky.

Vila, před kterou jsem zastavil, vypadala přesně, jak jsem si ji představil, když o ní Johny vyprávěl. Mé kroky vedly k zadní části domu. Zezadu nekryla dům cihlová hradba, ale pouze drátěný plot. Pro štípací kleště to nebyla skoro žádná práce. Vystřihl jsem v plotě otvor v podobě obráceného písmene V a vplazil se dovnitř. Nejspíš byla celá zahrada pod kamerovým dohledem, ale bylo mi to upřímně fuk. Pokud všechno půjde dobře, budu do pěti minut pryč. Pokud to potrvá déle, nejspíš skončím mrtvý.

Sotva jsem proplazil pod plotem, začal někde štěkat pes. Podle informací od vymahačů měl být jediný pes vedle u sousedů. Chvilku jsem ležel a čekal, jestli neuslyším cupot psích tlap. Nic. Poklekl jsem, zkontroloval zda-li je náboj v komoře a zapřel si “Kosu” do ramene. Srovnal mířidla a vyrazil k domu.

Ještě jsem nebyl ani u vchodu, když se z balkonu nade mnou ozvalo prásknutí dveří. Běžel jsem skoro po špičkách a byl si takřka jistý, že mě neviděli. Bodyguardi si nejspíš vyšli zapálit.

Jejich rozhovoru jsem moc nerozuměl, přece jenom šeptali, ale cigaretový dým dával naději, že se minimálně pár minut zdrží. Proč toho nevyužít? Vběhl jsem do patra a pozoroval skrz sklo, jak oba výtečnicí kouří. Mohl bych rovnou zahájit palbu a zlikvidovat je. Pravděpodobně by to ale vzbudilo půl čtvrti, čemuž jsem se chtěl vyhnout. Zbraň byla alternativa až v ten okamžik kdyby mi teklo do bot. Když oba dokouřili a procházeli kolem mě, nezaváhal jsem.

Vyskočil jsem ze stínu a rozmáchl se pažbou pušky jako kyjem. První dostal zasáh do čelisti, až vyplivl několik zubů. Druhý zavrávoral, ale stihl vytasit pistoli. Bál jsem se, že moje cesta skončí přesně na tomhle místě. Měl jsem vlastně jedinou možnost. Tasit vlastní pistoli bych nestihnul, pušku jsem držel za přesně opačný konec, než bylo vhodné k výstřelu a tak mi zbývalo využít energie a váhy mého těla.

Vrazil jsem do gorily ramenem a povalil ho na zem. Následovaly dva rychlé údery na průdušnici. Chytl se za krk a snažil se popadnout dech. Zvedl jsem pušku a pažbou ho odeslal expresně do bezvědomí. Oba jsem odzbrojil a nechal svému osudu. Teď by tu měl být jenom Tukáč a jeden z jeho pobočníků, se kterým jsme telefonovali.

Rámus z bitky  oba dva probudil a tak, cestou nejmenšího odporu, jsem schovaný za dveřmi čekal, kdo se objeví. Za okamžik jsem uslyšel dvojici kroků.

“Usnadňujete mi to hoši,” pomyslel jsem si.

Jakmile kroky ustaly a tlumený rozhovor dostal nádech lehké paniky, vyrazil jsem ze dveří.

“Na kolena a ruce za hlavu, dělej, dělej, dělej.” řval jsem a smýkl prvním, koho jsem měl po ruce k zemi. Na podlaze zacinkaly upuštěné zbraně. Ani nevěděli, která bije.

“Držte hubu a odpovídejte, jen když budete tázáni. Jasné?”

V odpověď oba mlčeli.

“Takže pan Tukáč si teď stoupne na špičky, roztáhne ruce a bříšky prstů se zapře o stěnu před sebou.”

Jmenovaný se na mě podíval, jestli si z něj nedělám srandu. Nedělal. Pokud bude takhle natažený, budu mít dost času, abych spoutal jeho zástupce, a eliminuji prostor proto, aby mi jakýmkoliv způsobem zkusil ublížit, nebo naopak utéct. Opět jedna z těch věcí, kterou jsem se naučil sledováním seriálů.

Spoutal jsem tedy jak oba dva výtečníky v bezvědomí, tak osobu, s kterou jsme mluvili po telefonu. Evidentně  nebyl jedním z ranařů. Dalo se to odhadnout podle zvětšující se mokré skvrny na kalhotách. V batohu, který jsem sebou táhl tak skončily všechny čtyři pistole i nůžky na plot, které jsem měl s sebou. Jako poslední byla přenosná souprava pro svařování. Malá láhev se stlačeným plynem zakončena delší hadicí, ke které bylo přimontováno klubku drátu pro svařování. Na druhou stranu šlo celé zařízení použit i pro to, aby proniklo silnější vrstvou kovu. Třeba stěnou sejfu.

Přehodil jsem si pušku přes rameno a vytasil pistoli, kterou jsem naposledy použil na Johnyho kolenní čéšku.

“Vemte mě do pracovny,” sykl jsem mu do ucha. “A nic nezkoušejte. Jasné?”

“Jistě. Chcete peníze je to tak?”

“No nejste vy náhodou šéf?”

“To jsem. A jsem bohatý. Když se mi nic nestane, plně vám budu kompenzovat škodu, kterou jsem vám způsobil. Jen mi prosím neubližujte.”

“Uvidíme, jak budete štědrý.”

“Velmi.”

Přišli jsme do pracovny, ze které přímo křičelo “Jsem boháč!!” Stěny obložené mahagonovým dřevem, velké kožené křeslo a na stole pochopitelně zlaté pero. Klišé, nad klišé.

Tušil jsem, že to nebude jednoduché, a že se Tukáč jenom tak svých peněz nevzdá. Tipoval jsem to na pistoli schovanou v sejfu nebo něco podobného.

Bohužel mě zvládl převézt.

Sotva jsme vstoupili do dveří, zapřel se celou vahou zátylku do hlavně pistole. Nečekal jsem to a vlastně ani netušil, proč to dělá. Tím, že se zapřel, jsem polevil v držení zbraně a jedním dobře mířeným úderem mi ji z ruky vyrazil.

Střetli jsme se ve strašné sérii ran a úderů. Evidentně věděl, co dělá. Zasazoval své rány s chirurgickou přesností a já cítil, jak mi pomaličku docházejí síly. Musel jsem něco udělat, jinak bych nakonec skončil s kulkou v hlavě.

       Po jednom z šikovně vedených kopů na mé stehno jsem zavrávoral a upadl naznak. Batoh se dostal pode mě a já si o láhev s plynem vyrazil dech. Snažil jsem se překulit a dostat vzduch do plic. Nešlo to. Nebo minimálně ne tak dobře, jak bych si představoval.

Překulil jsem se na břicho a zajel rukou do batohu. Nahmátl jsem náhodou jednu ze zabavených pistolí. Nyní byla dobrá věc obrátit se na víru. Tukáč nade mnou stál s bronzovou bustou Churchila či někoho podobného a měl v úmyslu mi s ní rozbít lebku. Modlit jsem se měl z jednoho důvodu.

 

Pokud nebyly pistole ochranky nabité, znamenalo by to, že poté, co zmáčknu spoušť, zbraň cvakne na prázdno a dostanu permanentní dávku potu, krve a slz jen co mi busta projde hlavou.

Na nějaké míření zkrátka nebyl čas, prostě jsem zmáčkl spoušť ve směru, kde jsem tušil, že zasáhnu cíl.

Vyšla rána a Tukáč se zhroutil. K mojí smůle mu však vypadla socha britského premiéra. Netrefila mě však do hlavy, ale spadla mi na prsa. Přísahal bych, že jsem slyšel jedno z žeber nehezky prasknout.

Šéf bandy vyděračů ležel vedle mě a zběsile těkal očima po místnosti. Držel se za břicho, ze kterého vytékala jasně rudá krev. Musel jsem trefit játra nebo orgán blízko nich. Zbývalo mu půlhodiny života. Při nejlepším. Pokud jsem si ale chtěl zachovat svobodu, bylo na čase jednat rychleji. Vstal jsem, což se ukázalo jako úkol náročnější, než bych si dokázal představit. Každý nádech velmi intenzivně bolel.

Naklonil jsem se nad postřeleného a rychle ze sebe vysypal.

“Zavolám ti záchranku a možná to přežiješ, ale chci přístup do sejfu. Počítám do deseti”

“Kód je 1968 a je potřeba, abych tam otisknul palec pro identifikaci.

Vyťukal jsem kód. Zbýval jenom otisk prstu. Pokusil jsem se Tukáče zvednout, ale moje polámaná žebra a jeho váha nebyly dobrá kombinace. Pokus jsem zopakoval ještě dvakrát. Se stejným výsledkem.

Tukáč už byl dávno v bezvědomí a mě čas pomaličku docházel. Zkontroloval jsem ještě jednou průstřel břicha, a jelikož krev už skoro netekla, usoudil jsem, že je pozdě. Pro něj.

Z batohu jsem vytáhl svářečku a už se chtěl pustit do trezoru. Pohled mi však utkvěl na hodinkách pána domu. Rty se mi roztáhly do škaredého úsměvu. Když nemůže Mohamed k hoře…

Plamen  se nezastavil ani o kost a celá operace trvala sotva patnáct vteřin i se zažehnutím. Rychle jsem přispěchal ke zdi, a dokud ruka měla tělesnou teplotu, ji přiložil ke čtečce prstů.

Ozvalo se cvaknutí a dveře se pootevřely. Obsah tašky putoval na zem, vše z útrob sejfu zase do ní. Nepočítal jsem to přesně, protože některé svazky bankovek obsahovaly i zahraniční měny, ale hrubým odhadem toho bylo něco k patnácti milionům. Zajímalo by mě, kolik si nechával na účtech. A kolik zaplatil za posledních pět let na daních.

 

Epilog

Peníze mají zvláštní moc. Do té doby, než jsem po tátovi autoservis převzal, a než si přišli ti šašci pro první splátku, jsem je viděl vždycky jako prostředek a ne jako cíl. Jejich chamtivost a jednání bez skrupulí mě obrátilo. Tím, že jsem vyřídil firmu Last Chance a její pohůnky, jsem se k velké částce dostal a pokud počítám správně, mělo by mi to do konce života vydržet. A to byl můj cíl. Přežít.

Česká republika nemá s tou Dominikánskou smlouvu o vydávání zločinců. Po roce 2000 sem velká část podvodníků a podobných dárečků prchla. Dodnes se policii směje. Já tak smělý nejsem. K detailům z vyšetřování jsem se sice nedostal, ale český internet byl minimálně spekulací plný.

Ctihodný podnikatel Roman Tukáč, uhořel i svou ochrankou, při selhání elektrického vedení. Hlásal jeden z titulků. Požár způsobila svářečka, kterou jsem na místě zapomněl. Bohužel stále zapnutou. Spíš by mě zajímalo, jak vysvětlili tu uříznutou ruku. Nicméně moje fotografie se nikde neobjevila a ani media moje jméno nikde neuvedla. Přesto jsem nepřestal být ve střehu. A taky spávat s pistolí pod polštářem. Byla to jenom otázka času, než si policie dá výbuch v dílně, hromadu mrtvých a Tukáče dohromady.

Jenže to pak bude starost na jiný den. Nebo taky ne.

Pohodlně jsem se natáhl v hamace a hrábl po televizním ovládači. Televize se rozsvítila a na obrazovce se objevila znělka Námořní vyšetřovací služby.