Ženská, (pro) kterou bych zabil - 5.část

Anotace: Ondřeje potkáváme přesně tam, kde jsme ho nechali. Tedy s nohama na stole a čekajícího na posledního dobrodince. Nebo tak něco. Taky se podíváme do Polska, na Slovensko a nejspíš i zpět domů. Předposlední část :)

Kapitola pátá

Uvařil jsem si znova kávu, schoval dvě mrtvoly do auta a natáhl si nohy. Hlava sice pořád bolela  následkem  autonehody, ale aspoň jsem dostal prostor promyslet si, co udělám dál. Kontaktovat šéfa, který pravděpodobně nebude mít moc radost, když se ozvu, anebo jít rovnou po Adrianě, a to na vlastní pěst? V Brně a v Ostravě jsem měl pronajaté bezpečnostní schránky. Naneštěstí jsem si byl celkem jistý, že policie už u nich bude hlídkovat. Další možnost byla prchnout za hranice. Do Německa to nemohlo být tak daleko a varianta, jak se vyhnout hraničnímu přechodu, byla například přejít po turistických cestách. Jenže bez pasu se to rovnalo sebevraždě, resp. nejrychlejší cestě zpátky do krimu. Zbývalo tedy udělat si výlet do Krakova. Místo, o kterém nikdo nevěděl a které sloužilo jako úkryt poslední záchrany.

V byznysu, ve kterém se pohybuji, je potřeba myslet na zadní vrátka. Celé to hraní na četníky a na zloděje jednou dojde ke svému cíli bez ohledu na počet lidí, kteří se dají uplatit, vydírat a nebo eliminovat. A když už jde do tuhého, je potřeba se někam ulít. Většinou by mi úkryt zprostředkoval můj zaměstnavatel, v tuhle chvíli to nebyla zcela schůdná varianta. Přesně pro tyhle případy jsem měl dlouhodobě pronajatý byt v klidné části Krakova. Byl pronajatý společností, od které ke mně nevedla žádná papírová stopa, a tak jsem si byl celkem jistý, že policie nemá šanci dostihnout mě tam.

Z myšlenek mě vyrušil zvuk motoru. Nasadil jsem si kuklu a vyčkával s nohama na stole.

“Nu i kak eto proiskhodit ?" Ozvalo se za mnou. (Tak co, jak to jde?)

S nohama nahoře jsem čekal až přijde blíž. Nůž mi spočíval na hrudi a samopal zůstal pod židlí. Při pohledu zezadu to zkrátka vypadalo, že uvolněně relaxuji.

“Gde Igor?” zeptal se. (Kde je Igor?)

“v mashine” (V autě)

“Chto?” (Co?)

Evidentně mu došlo, že mu můj hlas není povědomý. Tentokrát jsem už neměl chuť dostat se do bitky. Sotva se dostal dost blízko, spustil jsem nohy ze stolu, vstal a několika velmi jednoduchými údery do obličeje mu udělal nový a permanetní facelift. Tím jsem zlikvidoval celý tým. Jako bonus se pak v osobáku skrývali dvě tašky plné jídla. Inu, taková vepřová konzerva a čerstvý chleba přijde po několika měsících o státní stravě v nápravném zařízení velmi k duhu.

Počkal jsem do tmy a následně se vydal ve směru Hradec Králové. Po cestě mě minulo snad jenom jedno či dvě policejní auta. V ten okamžik, kdy jsem auto odstavil na Trutnovsku a pěšky  přešel státní hranici do Polska, byl už zbytek sranda. Stopem jsem dojel do Wroclavi a peníze, které jsem vzal mrtvým Rusům, mi vyšly akorát na vlak přímo do Krakova. Nikdo po mě nechtěl vidět můj pas, nikdo mě nezastavil. Samosebou, jsem se necítil moc v pohodě a neustále se ohlížel, jestli po mě někdo nejde. Nešel, a nebo byli tak dobří, že byla pramalá šance, abych je objevil.

Na adrese, kde se skrýval můj ukryt, se za poslední dva roky nic nezměnilo. Polská sídliště měla stejně depresivní atmosféru jako ta pražská. Děcka v šusťákovkách honící se mezi baráky, důchodci pokuřující na lavičkách před vchody. Už mi tu chyběla jenom bitka skinů a cigánů a připadal bych si jako v roce 93 v Praze.

Problém byl, že jsem neměl k dispozici klíč od dveří do bytu. Nechal jsem rezervní u domovníka, který, jak jsem zjistil, loni zesnul za nešťastných okolností. Osobně jsem tipoval, že se uchlastal, ale neměl jsem to srdce rýpat do stále truchlící vdovy. Věděl jsem, že jeden pár je ještě pro jistotu přímo v bytě. Zbývalo se tam už jenom dostat. Naštěstí se sousedi ukázali jako velmi solidární. Pustili mě na svůj balkon, kde jsem velmi ladně předvedl imitaci pavoučího muže. Nebo nešikovného zloděje. Těžko říct. Loktem jsem vysklil část skla ve dveřích a otevřel si tak vstup z balkonu do bytu.

Místo  mě uvítalo závanem zatuchliny, způsobenou pravděpodobně několika měsíčním nevětráním. Nedivil jsem se tomu. Díky bohu za to, že jsme nebyl moc typ na kytky. Touhle dobou by z nich byl pravděpodobně kompost. Otevřel jsem okna a nechal několik minut proudit studený vzduch do místností. Jakmile jsem našel klíče v jedné ze skřínek, vylezl ven, ubezpečil sousedy, že je vše v pořádku, vrátil jsem se zpět, praštil sebou na gauč a okamžitě usnul.

Když tělo usoudilo, že má dost, bylo slunce již zase vysoko na obloze. Mátožně jsem se vyhrabal na nohy a zamířil do koupelny. Vody sice moc teplá nebyla, ale pořád lepší než žádná. Utřel jsem se do trička a zamířil do předsíně. V jedné ze skříni na mě čekalo rezervní oblečení a toaletní potřeby. Uvedl jsem se do provozu schopného stavu a rozhodl se vybalit i zbytek věcí. Jedna z jistot, když vás vykradou, je že zcela jistě neodnesou gauč. Právě z toho důvodu jsem měl v jeho kostře schovanou cestovní tašku s několika věcmi, které se mohly na útěku stát klíčovými. Příkladem budiž peníze. Dolary, koruny a marky. Srovnané do úhledných balíčků. Dále zbraň s prodlouženou hlavní pro našroubovaní tlumiče. Několik falešných pasů. Abych si tohle pohotovostní zavazadlo mohl vůbec vytvořit, musel jsem si odpustit několik výplat, ale bylo jasné,  že je to sázka na jistotu.

Do podpaždního pouzdra jsem vložil pistoli a tiše doufal, že ji nebudu muset použít. Ne že bych si snad chtěl zvykat na život v Polsku, ale rozhodně bude nutné nějaký čas zde zůstat. V ideálním případě potichu. Vzal jsem něco německých marek a šel hledat do města směnárnu. Většina velkých bankovních domů ji měla, ale já spíš doufal v nějaké místo, kde se mě iniciativní bankéř nebude dotazovat na totožnost a původ peněz. U nás veksláci zmizeli pár let po revoluci. Ne tak v Polsku. Postávali na náměstí a lovili turisty, na parkovištích pro TIRaky lovili řidiče a snažili se směnit ne úplně cenné zloté na jakoukoliv cizí měnu. Paradoxně jsem tak dostal lepší kurz, než bych kdy měl na oficiálních místech. A ani se mě nepokusil nikdo okrást jako bonus.

Nakoupil jsem nové oblečení, hromadu jídla a na závěr se vydal k holiči. Ne že bych byl typ, co si chce barvit vlasy, ale kvůli změně podoby to bylo nevyhnutelné. Jiná varianta byla pořídit si paruku, nicméně je mnohem jednodušší jednorázově změnit barvu vlasů, než se následně každý den starat o správné nasazení paruky. V optice jsem si zakoupil brýle se širokými obroučkami. Nebylo to moc, ale proto abych změnil hlavní rysy obličeje, to stačilo.

Tři dlouhé měsíce jsem se v tom panelákovém bytě schovával. Byla by to děsná nuda, kdybych se nevěnoval alespoň cvičení a vymýšlení dalšího postupu. Cíl byl jasný. Poslat Adrianu za jejím manželem. A potom? Do konce života utíkat. Což samo o sobě nebyly hezké vyhlídky. Peníze, které jsem měl v pohotovostním zavazadle, by mi vydržely s trochou námahy ještě tak dva roky, ale co potom? V hlavě se mi honily myšlenky na to, kde přijít rychle k penězům. Odpovědí byla opět Adriana. Pokud jsem se nemýlil a ona opravdu převzala celou moravskou pobočku organizace svého zesnulého manžela, bylo potřeba někde ukládat hotovost. Bankám se v tomhle ohledu nedalo zrovna důvěřovat, protože by to bylo první místo, kam se policie obrátí se žádostí o součinnost.

Co mi však chybělo, byly informace. Odebíral jsem sice české noviny, ale údaje, které jsem hledal, se zrovna na předních stránkách neobjevovaly. Jako čert kříží jsem se vyhýbal hranicím a zcela nemyslitelné bylo, abych je do Čech překročil. Proto byl prvním krokem výlet na Slovensko.

V cestovní kanceláři jsem si zakoupil sedmidenní pobyt v Trenčianských Teplicích s plnou penzí. Na programu měly být lázeňské procedury, návštěvy koupališť a podobné blbnutí. Já měl v plánu něco jiného. Pro cestování jsem použil falešný pas, který byl součástí pohotovostního zavazadla. Skoro jsem si byl ale jistý, že ho nebudu potřebovat. Jednak byl ruský a hlavně turistické autobusy v polovině případů celníci pouštěli bez nějakých důkladnějších kontrol.

Mým cílem na Slovensku byl soukromý detektiv. Potřeboval jsem informace o pobytu jisté Andrei M. O tom, kde se pohybuje, s kým se baví, jak vypadá její pracovní den. Po revoluci a následně rozdělení Československa totiž spousta bývalých pracovníků kriminálního ústavu musela vzít za vděk prací v soukromém sektoru. Sledování nevěrných manželů, vymáhaní pohledávek, hledání kompromitujících materiálů na konkurenci. Valná většina jich nepřežila první dva roky. Ten za kterým jsem mířil, ano. A měl se poměrně dobře.

Milan byl obtloustlý chlapík, kterému táhlo na padesátku, vlasy už dávno zmizely s utíkajícími roky a přibývajícími kily. To mu však nebránilo, aby byl na Slovensku špička. Poznal jsem ho kolem roku 93 krátce po rozdělení republiky, kdy pro mého zaměstnavatele organizoval několik sledovaček. Dost jsme se od něj tehdy naučili a on za to dostal nemálo zaplaceno. Všichni byli spokojení. Co mi dělalo starosti byla síť jeho kontaktů na Moravě. Nebo lépe, zda-li tam ještě nějaké má.

“Ondrejko. Ty máš fakt kule až na zem!” přivítal mě hlasitě.

“To víš, když je třeba…”nechal jsem vyznít do ztracena zbytek věty.

“Vzít kramle floydům, tož to je podarený výkon a tak isto po tom mordu.”

“Nikde jsem nebyl, nic jsem neviděl a o ničem nevím,” pousmál jsem se.

“No keď já tu nie som od toho, abych ťa súdil. Hovor, čo pre teba možem zrobit.”

Vysvětlil jsem mu, co si od něj budu přát.

“Na hovno, Ondrejko, na hovno. Dcerka bude mať kolem sebe hafo goril. Někdo si všimne, že za ňů slídíme, hej?.

“A co jí nasadit někoho do kanclu? Potřebuji aspoň vědět, kde se bude pohybovat. Kopie diáře by se taky hodila. Platím dopředu.”

Slovákovi zasvítila očka, dvakrát kývnul hlavou.

“Čo bych pre teba neurobil?” řekl, schoval balíček marek do kapsy saka a potřásl mi rukou. Nechal jsem mu adresu, kam má zaslat výsledky. Schválně jsem vybral malý krámek přes ulici, na který bylo vidět z okna mého pokoje. V případě, že by mě prásknul a kolem se to začalo hemžit policií, měl bych to alespoň z první ruky.

Pobyt v lázních skončil tak rychle, jak začal, a když jsem se vrátil zpět do Polska, zaujal jsem prakticky okamžitě pozorovací stanoviště u okna.

Milan mě nepodrazil, a když čtrnáct dnů po naší schůzce přišel na moje jméno do obchodu balík, nezalitoval jsem jediné utracené koruny, marky a dolaru. V krabici se skrýval hotový poklad.  Jedna kopie Adrianina diáře, několik dopisů s pozváním na kulturní akce v kraji a nakonec asi palec silná černá krabička z plastu.

Databanka. Na malém displayi se postupně zobrazovaly telefonní čísla, adresy a drobné poznámky. Neměl jsem tušení, jak s k tomu Milan dostal, ale tohle byl fakt jackpot.

Dostal jsem poslední díl do skládačky.

Místo, kde ženu, pro kterou bych dřív zabíjel, nyní zlikviduji sám.

Konec páté kapitoly